Rány, jako je šíření koronaviru, zná lidstvo i z novodobých dějin. Přesto na ně ale vždycky rychle zapomnělo. "Jednorázové katastrofy jako pandemie nebo zemětřesení skutečně málokdy změní politický řád, ale velmi často vynesou na povrch základní vlastnosti jednotlivých společností, které jsou v dobách klidu mnohem více schované," říká v rozhovoru s HN historik Rudolf Kučera.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

HN: Nejznámější pandemií je asi španělská chřipka. Odkud se vzala?

Španělská chřipka je největší globální pandemií moderních dějin. Přesný počet jejích obětí ani jasné místo jejího původu ale neznáme. Řada indicií ukazuje, že první oběti se začaly objevovat v Číně a v jihovýchodní Asii během roku 1917. Dost možná měl počátek zmutovaného viru podobnou historii jako současný koronavirus, tedy vznikl blízkým kontaktem zvířat a lidí během zásobování.

HN: Proč název španělská, když chřipka nejspíš přišla z Asie?

Španělsko bylo za první světové války neutrální zemí, takže tam zdaleka nepanovala tak silná cenzura jako ve válčících státech. Tamní média tak mohla o nemoci psát mnohem svobodněji. Během posledního roku války, v roce 1918, to proto vypadalo, jako kdyby choroba řádila právě jen ve Španělsku, což dalo této vlně chřipky i její jméno.

Rudolf Kučera (39)

◼ Jeho otec byl jeden z největších talentů československého fotbalu, jehož kariéru v Dukle Praha i v reprezentaci předčasně ukončilo zranění. Rudolf Kučera mladší se však rozhodl pro historii. Dnes je docentem moderních dějin a zástupcem ředitele Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Věnuje se srovnávacím sociálním a kulturním dějinám střední Evropy devatenáctého a dvacátého století. Doktorát získal na Svobodné univerzitě Berlín. Přednáší na Institutu mezinárodních studií FSV UK.
◼ Jeho kniha Život na příděl o životě dělníků v českých zemích za první světové války vyšla také anglicky v Oxfordu a v New Yorku.

V zatím poslední práci, napsané spolu s Otou Konrádem, s názvem Cesty z apokalypsy, se věnoval výbuchu násilí v každodenním životě ve střední Evropě let 1914 až 1922. Kniha získala nominaci na cenu Magnesia Litera.

HN: Skutečně zabila víc lidí, než kolik jich padlo ve válce?

Ano, i když přesné číslo neznáme. Ve válce i těsně po ní umíraly statisíce lidí také na komplikace spojené s podvýživou, tuberkulózou a dalšími problémy způsobenými válečným strádáním. Španělskou chřipkou se podle současných odhadů nakazila pětina až třetina veškeré tehdejší populace. A nejspíš kvůli ní zemřelo kolem 50 milionů lidí. To je zhruba dvakrát víc, než kolik lidí padlo na frontách války.

HN: Jak se nemoc dostala do Evropy?

Jako první onemocněli na jaře 1918 američtí vojáci, následně se nákaza přenesla i na evropská bojiště, kam tito vojáci odpluli, a v létě už máme první případy zaznamenané v Berlíně. Od současného viru se španělská chřipka výrazně lišila v tom, kdo na ni nejvíce umíral. Nejvíce postiženi byli zdraví lidé mezi 20 a 40 lety, což je v kontextu všech moderních epidemií spíše výjimečný jev. Lékaři tuto anomálii vysvětlují tím, že mnoho pacientů nezabila sama chřipka, ale přehnaná imunitní reakce organismu. Imunitu měli nejsilnější právě zdraví lidé v nejaktivnějším věku.

HN: Jak silně zasáhla španělská chřipka Československo?

O prvních obětech agresivní chřipky psaly noviny v září 1918, o posledních na jaře 1919. O vážnosti situace vypovídá třeba to, že v Praze na konci roku 1918 došly rakve a vojáci vznikající Československé armády byli odveleni ke kopání hromadných hrobů. Nebylo výjimkou, že během několika dnů těchto prací onemocněli také, a vykopali si tak nechtěně vlastní hrob. V některých podzimních dnech roku 1918 se v Československu dokonce narodilo více mrtvých dětí než živých. Odhaduje se, že zemřelo několik desítek tisíc lidí.

HN: Známe z té doby podobná opatření jako z dneška, tedy třeba zavírání škol nebo hromadné omezování vycházení?

Během války byla přednější bojeschopnost armád, takže se k větším opatřením uchylovaly zejména neutrální státy. Nejstriktnější z nich bylo Švýcarsko, kde některé kantony zavedly v podstatě stejná opatření, jaká vidíme dnes: zavřely školy, zakázaly veškerá veřejná shromáždění, uzavřely restaurace, kostely i většinu obchodů. V New Yorku zase bylo například pod pokutou zakázáno i plivat na veřejnosti.

HN: A v Československu?

Ve státech střední Evropy, zbídačených válečným utrpením, nepřicházelo v úvahu například plošné uzavření škol, protože to byla často jediná místa, kde děti mohly dostat slušné jídlo. Celostátní opatření tak byla spíše výjimkou. Hlavní roli v tom hrál přirozeně konec války. Vlády vítězných států se bály, že po konci čtyřletých útrap by obyvatelstvo další restriktivní opatření už nepřijalo. V Československu těžko někdo mohl omezit svobodný pohyb osob v momentě, kdy statisíce lidí slavily vznik nového samostatného státu, který svou legitimitu odvozoval také od toho, že právě i tuto svobodu po válečné apokalypse znovu zavede.

HN: Přispěly oslavy vzniku Československa k šíření nemoci?

V Československu se kulminace chřipky v podstatě kryla s vyhlášením a prvními týdny nového státu, což jak jsem řekl, naprosto znemožňovalo jakákoliv opatření srovnatelná s těmi dnešními. Desetitisíce lidí, kteří v ulicích protestovali proti Rakousku-Uhersku a následně slavili vznik Československa, chřipce v podstatě postavily dálnici pro další šíření.

HN: Zabránilo tehdy v nějaké zemi uzavírání škol nebo obchodů nejhoršímu?

Zajímavé je, že tehdejší statistická data jednoznačně neukazují propastný rozdíl mezi oblastmi, které zaváděly přísná epidemiologická opatření, a mezi těmi, které nechaly nákaze spíše volnější průběh. Bude zajímavé sledovat, jak se tato situace vyvine dnes, kdy zatím ne všechny státy sahají ke stejně restriktivním opatřením.

HN: Přispěla šířící se nákaza v nějaké zemi k pádu dosavadního režimu?

Částečně se o tom dá mluvit v případě Německa. Tam se ještě během války rozplynul původní konsenzus, kdy řada politických stran i novin stála ve jménu válečného snažení za vládou. Její neochota či neschopnost se šíření nákazy systematicky a organizovaně postavit vyvolala ještě během posledních týdnů války i přes stále existující cenzuru vlnu kritiky ze strany řady politiků i médií. Neschopnost německé vlády dělat něco s vlnou chřipky tak byla pravděpodobně posledním hřebíčkem do rakve autoritářského císařského režimu. Lidé už prostě nevěřili válečné propagandě, která dokola opakovala, že jsme v tom všichni společně.

HN: U lidí tedy převládl pocit, že stát selhal?

Ano, a to nejen co se týče chřipky, ale celého válečného zásobování a vůbec vedení války. Tragikomické bylo zejména ke konci války upozorňování státu na to, že by si každý měl pomoci sám. Asi tak jako dnes, kdy politici vyzývají, že má každý nosit roušku, kterou si však má i sám ušít. Selhání státu se často projevuje zvýšeným apelem na kreativitu a nasazení občanů. Když na začátku první světové války zjistila rakousko-uherská armáda, že nemá pro své vojáky ani dost ponožek, rozjela se ohromná kampaň, v rámci které povýšené šlechtičny ukazovaly sounáležitost s prostými vojáky tím, že demonstrativně štrikovaly ponožky. Situace dnes je samozřejmě úplně jiná a já obdivuji desetitisíce těch, kteří zmírňují důsledky státního selhání. Ale když jsem viděl fotografie nejrůznějších celebrit a influencerů, jak o závod šijí roušky, nemohlo se mi to nevybavit.

HN: V knize Cesty z apokalypsy jste spolu s Otou Konrádem popsali, jak zevšednění hrůz spojených s válkou vedlo k tomu, že po skončení bojů lidé začali páchat mnohem víc násilných zločinů než dřív. Přispěla k tomu i zkušenost s pandemií španělské chřipky?

Tady bych roli chřipkové pandemie nepřeceňoval. I přes velký počet obětí se jednalo v kontextu války o drobnější epizodu, která navíc měla potenciál lidi spíše spojovat než rozdělovat. Jako smrtelná nákaza zvenčí inspirovala i řadu aktů solidarity a pomoci, které za války nebyly možné. Velké nasazení zdravotníků či vojáků podporovalo nalezení nového pocitu sounáležitosti, které společnosti rozvrácené válkou velmi potřebovaly.

HN: Proč jsou v kolektivní paměti lidí obecně mnohem více zapsány války a jejich dopady než časy řádění pandemií, byť při nich někdy zahynulo víc lidí než v důsledku války?

Války jsou mnohem více "světodějné". Díky první světové válce vzniklo Československo, po druhé světové válce převzaly moc v naší části světa komunistické strany. Epidemie je shlukem osobních, navzájem oddělených tragédií, které se tradují spíše v rodinách. V USA například každý rok zahyne v důsledku násilí páchaného střelnými zbraněmi více lidí než amerických vojáků po celém světě. Mrtví američtí vojáci ale symbolizují stát, zatímco mrtví školáci maximálně smutek a bolest svých rodičů a sourozenců. Obdobně i u nás. Mrtví legionáři, byť jich mohlo být méně, symbolizují oběť pro stát, a jejich smrt má tedy v kolektivní paměti jakýsi hlubší smysl. Mrtví v důsledku chřipky takovou pozici mohou jen těžko zaujmout.

HN: Dá se tedy říct, že pandemie či epidemie v moderní době znamenaly krátkodobý prudký náraz, ale nikdy nebyly s to nějak zásadně změnit fungování společnosti?

Jednorázové katastrofy jako pandemie nebo zemětřesení skutečně málokdy změní politický řád, ale velmi často vynesou na povrch základní vlastnosti jednotlivých společností, které jsou v dobách klidu mnohem více schované. V Číně podle řady zpráv stát věděl už v listopadu, že v případě koronaviru se jedná o nový a velmi nebezpečný virus, avšak veškeré zprávy zatajoval, a dokonce trestal lékaře, kteří se snažili o viru informovat. Někteří kritici vládního postupu proti epidemii údajně beze stopy zmizeli. To celkem jasně ukazuje na povahu čínského režimu, kterou máme někdy tendenci přehlížet.

HN: Existenci jakéhokoliv problému dlouho popíral také americký prezident Donald Trump.

Ano, je paradoxní, že podobně jako v Číně se s nákazou zacházelo i v USA. Také tam měli lékaři v oblasti Seattlu o viru informace už v lednu a vládní místa jim znemožnila je dále sbírat a sdělovat je veřejnosti. V místních domovech důchodců tak zbytečně umírali lidé, zatímco nic netušící nakažení dál chodili po ulicích.

HN: V USA ovšem lékařům nikdo nevyhrožoval smrtí.

Samozřejmě, Spojené státy v žádném případě nejsou Čína. Nicméně z hlediska šíření viru je výsledek obdobný. Americká administrativa stejně jako Čína nechtěla mít velká čísla nakažených, protože se to politicky nehodilo. Proto se zpozdilo testování i další opatření, která mohla zachránit lidské životy. Strach z hněvu Trumpovy administrativy pravděpodobně znemožnil včasný sběr informací i další kroky.

To celkem výrazně ukazuje, jak se USA za poslední roky změnily. Je to v podstatě malý příklad velkého amerického ústupu z pozice celosvětového vzoru toho, jak se má chovat efektivní, avšak stále svobodný stát.

HN: Lidé v Evropě dnes nejsou zvyklí na strádání, natož spojené s úderem virového onemocnění. Dá se říct, že naši předci na to před 100 lety byli připraveni lépe, protože strádání pro ně bylo do jisté míry něčím všedním?

Jednoznačně ano. Na sociálních sítích jsem v posledních dnech zaznamenal následující výzvu: "Vaši dědečkové byli povoláni na několik let do války. Vy jste povoláni k tomu, několik týdnů sedět doma na gauči. Zvládnete to." To myslím vyjadřuje ten rozdíl dost přesně. Když přišla španělská chřipka do střední Evropy, mělo za sebou místní obyvatelstvo čtyři roky do té doby nepředstavitelného strádání, podvýživy a státní šikany. Epidemie chřipky byla jen jednou z dalších útrap, která byla navíc ve veřejném prostoru a jazyku rychle překryta oslavami samostatnosti, tak jako v Československu, nebo potupnou válečnou porážkou, jako například v Německu nebo v Rakousku.

Těch pozitivních i negativních impulzů bylo prostě mnohem více, než máme dnes, kdy je veškerá pozornost upřena právě jen na probíhající pandemii.

HN: Jak společnost na masové umírání způsobené španělskou chřipkou reagovala? Známe případy, o nichž se mluví v souvislosti s koronavirem, tedy například přehazování viny mezi státy, kdo za rozšíření nemoci může? Nebo, na úrovni běžných lidí, snahu v panice se zásobit potravinami či nerespektování pokynů úřadů?

První případy chřipky se objevily v zákopech ještě během války. Bylo proto nevyhnutelné, že se všechny válčící strany navzájem obviňovaly, že nemoc šíří záměrně jako součást vedení války. Výskyt chřipky na vlastním území však podléhal přísné cenzuře. Ostatně podobně jako během prvních týdnů současné nákazy v Číně. Co se týče reakce lidí, vzhledem ke stále přetrvávajícímu přídělovému systému nedávaly nájezdy na obchody a trhy moc smysl, protože tam stejně jen zřídkakdy něco bylo. Lidé se však často snažili co nejvíce odstřihnout od svého okolí. Známé jsou případy lidí uzamčených ve svých bytech, kteří platili sousedům za donášku jídla. To byl i případ slavného malíře Egona Schieleho, který se svou těhotnou manželkou údajně v říjnu 1918 nevyšel ze svého vídeňského bytu celý měsíc. Nakonec však zemřeli koncem měsíce oba. Schielemu bylo 28 let a v kontextu španělské chřipky tedy statisticky představoval v podstatě naprosto typickou oběť.

HN: Z dobové literatury známe obavu řady lidí ze syfilidy. Jak silné bylo před první světovou válkou ohrožení touto nemocí?

Syfilis byl v té době úhlavním nepřítelem všech lékařů a epidemiologů. Důvodem jeho šíření byla tehdejší svázaná sexuální morálka, která hnala muže do nevěstinců, nedostatečné používání antikoncepce a neexistence antibiotik.

Vzhledem k povaze této choroby, která se nepřenáší tak rychle a široce jako chřipkové viry a rozvíjí se často i několik let, však opatření k jejímu potlačení nikdy nedosáhla intenzity známé z pozdějších epidemií dvacátého století.

HN: Máme v devatenáctém a dvacátém století ještě jiné příklady velkých epidemií?

Španělská chřipka je jednoznačně největší pandemií moderních lidských dějin. Nic srovnatelného za poslední dvě století nepamatujeme. Z druhé poloviny dvacátého století však známe několik dalších pandemií. Nejvážnější byla pravděpodobně takzvaná asijská chřipka, která usmrtila po celém světě během let 1957 a 1958 zhruba dva miliony lidí. V letech 1968 až 1969 zabila takzvaná hongkongská chřipka po celém světě zhruba milion lidí. Na rozdíl od španělské chřipky není v případě těchto dvou onemocnění jejich geografický název náhoda − obě dvě skutečně vzešly z jihovýchodní Asie, velmi pravděpodobně z Číny.

HN: Proč jsou to dnes zapomenuté nemoci?

Někteří epidemiologové tvrdí, že větším globálním ztrátám zabránila železná opona, která výrazně omezovala pohyb osob jak ve srovnání s lety 1917 až 1918, tak s dneškem. Jistý, byť omezený význam měla i účinná vakcína vyvinutá už během epidemie, získaná imunita, kterou mohly mít některé starší ročníky z chřipkové epidemie na konci první světové války, a také vyspělejší zdravotní péče.

Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností sdílet přátelům.

Vyzkoušejte předplatné HN+
Newsletter

Sedmička HN

Život jsou povinnosti i radosti. A proto tu je newsletter Sedmička - každé ráno v sedm vám přinese sedm tipů na podnětné a zajímavé čtení z domova i ze světa. A k tomu pár nápadů, čím se zabavit nebo čím potrápit mozkové závity.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem příjmu newsletteru. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru