Tři hlavní zdroje tradic naší lidově-demokratické armády jsou skutečně tři. No tak, soudruhu Voňavko, postavím se, když to vím, a pořádně to nahlas řeknu. Zdroje tradic naší lidově-demokratické armády jsou… soudruh Žižka, soudruh Husek a soudruh spisovatel Alois Jirásko." Taková je jedna z mnoha nesmrtelných replik Černých baronů, ve které před důstojnickou komisí zkouší v kostele předělaném na učebnu podporučík Troník v podání Miroslava Donutila "pétépáky" a absurdní větu pak po něm slabikuje Jan Kraus v roli vojína Voňavky.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

Černí baroni jsou satirou na dogmatismus padesátých let, ale zmíněná citace Jiráska − včetně zkomolení jeho jména − je zároveň hořkou výpovědí o zničené pověsti a pošlapaném odkazu velkého spisovatele. Aloise Jiráska, kterého známe všichni, ale zároveň vlastně málokdo, od jehož smrti uplyne 12. března devadesát let. Na počátku února jsme si připomněli 200 let od narození Boženy Němcové. Každý z nich patří do trochu jiné doby, dělí je také styl. Jedno ale mají společné: propaganda minulého režimu a školní osnovy z nich udělaly suché, kamenné, muzeální postavy české literatury bez života a krve (toto není plošná výtka učitelům češtiny a autorům učebnic literatury!). Osud každopádně ani Němcové, ani Jiráskovi po jejich smrti nepřál: jejich jména mnoho Čechů vnímá jako něco, co jim bylo vnucováno, a proto nemá smysl se jim věnovat nad rámec povinné školní docházky.

Němcová má ještě jakžtakž štěstí. Byla výraznou ženou v době, kterou aktivně vytvářeli hlavně muži, a kvůli svým názorům osobně zažila politické pronásledování. To v naší době, která ještě stále pamatuje komunistickou éru, rezonuje. Její Babička, příběh o smíření se se stářím a neodvratně se blížící smrtí, při kterém pomáhá jako lék vědomí pokračování života v potomcích a v zachování rodu, se ovšem mezi povinnou četbu pro školní mládež nikdy nehodila, autorka ji zcela jistě nepsala pro děti. Také prezentace této knihy jako toho největšího, co Němcová kdy napsala, byla a je historický omyl.

Jenže Jirásek je na tom mnohem hůř. Napsal toho spoustu, jeho vlastní životní příběh není tak barvitý jako u Němcové. A hlavně se jeho dílo mnohem lépe hodilo k politickému zneužití. Dnes si při jeho jméně mnozí bohužel vybaví hlavně husitskou filmovou trilogii režiséra Otakara Vávry nebo film Temno Karla Steklého. Snímky, které Jiráska redukují do teze, že Němci a katolíci jsou zlo. Nedávno jsem si provedl mezi příbuznými a známými malý soukromý průzkum, jak Jiráska probírali ve škole lidé, kterým je dnes zhruba mezi sedmnácti a dvaadvaceti lety. Někteří četli povinně Staré pověsti české, někteří i Psohlavce. Jiráska ale vesměs vnímali spíš jako povinnost, kterou bylo nutné si odškrtnout, aby se mohlo jít dál. Při maturitě si studenti mohou zvolit spisovatele, kterému se chtějí věnovat − všichni z mnou oslovených se shodli, že nevědí o nikom, kdo by si Jiráska vybral.

Spisovatel filmem pokřivený

U příležitosti devadesátého výročí úmrtí by si však rodák z Hronova zasloužil všeobecnou rehabilitaci. Ano, jeho pohled na některá historická období byl černobílý, o tom nemůže být sporu. Jiráskův smysl pro detail by ale byl objevem pro každého, kdo překoná odpor k tomuto spisovateli a dá šanci třeba i jeho méně známým dílům.

Například povídce Poklad z roku 1881. Temnému, ponurému thrilleru o lidech, které vnitřní samota dohání k činům, ve kterých marně hledají nový smysl svých životů. Znuděný a životem otrávený hrabě Jan Antonín Harbuval-Chamaré pohrdá svou manželkou, ponižuje ji a v jeskyních pod hradem Potštejn hledá poklad, který ve skutečnosti nejspíš neexistuje. Fanatický kněz Josef Steydel, kterému nešťastná manželka naslouchá, mezitím pronásleduje "kacíře". Evangelíky, kteří tajně v lesích vykonávají své obřady, ale naoko vystupují jako katolíci. Všichni hrdinové Pokladu se řítí do záhuby, ale nedokážou to zastavit. Císařovna Marie Terezie umírá, ale ještě za jejího života a pak s nástupem jejího syna Josefa II. nastává éra změn, kterým se mnozí brání a nepřijímají je. Pro některé lidi je už příliš pozdě − což připomíná současnost víc, než by se mohlo zdát. Rok 1989 přišel pro některé z nás také příliš pozdě, už si nezvykli a zahořkli, přestože se starým režimem původně nesympatizovali. Kdyby Poklad někdo napsal dnes, současným jazykem, možná by to byla velká literární událost.

Další příklad: F. L. Věk. Je trochu rozvláčný, ale některé dialogy jsou svěží a aktuální. Třeba když za hercem Václavem Thámem přijde po představení cenzor a po dobrém ho přemlouvá, aby se umoudřil.

− Jde mi o ten váš monolog o svobodě…

− Už i to vám vadí? Nevšiml jste si, že tam mluvím o svobodě starého mládence?

− Ale všiml. Ale jde o to, jak to říkáte. V dnešní době, kdy si mnozí lidé vykládají slovo svoboda po svém.

− To je zvláštní, že to říká zrovna cenzor.

− Proto zřídili cenzory, aby se lidé neobluzovali falešnými nadějemi a představami.

Jiráskovo Temno je kritizováno za černobílý pohled na osmnácté století a démonizaci jezuitů, což je určitě do jisté míry pravda. Ale jeho velmi barvitý popis náboženských slavností v barokní Praze nikomu žádná velká klišé nevnucuje. Naopak, spíš naznačuje, v čem byla katolická víra přitažlivá pro tehdejší obyvatele českých zemí, z nichž většina samozřejmě historii neřešila a nemohla vidět svět v souvislostech jako my dnes. Také v případě Temna přetrvává v obecném povědomí spíš než kniha její pokřivený filmový obraz: stejnojmenný film režiséra Karla Steklého z roku 1950 (nyní dostupný na kanálu YouTube), který ovšem stejně jako Vávrova husitská trilogie děj brutálně znásilňuje dobovými režimními požadavky. Ani Vávrův, ani Steklého film nejsou skutečnými Jirásky.

Jak to bylo s husity a antiněmectvím

Velkým zastáncem Jiráska a právě i jeho Temna je spisovatel Jáchym Topol. "Já se k Jiráskovi hrdě hlásím. Mnozí se dnes dívají na obrozeneckou literaturu s ironickým posměchem, ale já ne. Četl jsem Temno jako mladý u mého otce (dramatika a básníka Josefa Topola − pozn. red.) v Krakovci, zrovna když pro nás přijela Státní bezpečnost a zadrželi mě na osmačtyřicet hodin. Ve vazbě jsem si pak říkal, jak to připomíná dobu, o které psal Jirásek. Že my vlastně prožíváme podobné Temno. Komunisté Jiráska zneužili, ale jednu věc ani oni nemohli popřít. Jirásek nikdy nepopřel existenci Boha," řekl Topol HN.

Kritičtější je scenáristka Mirka Zlatníková: "Jirásek rozhodně uměl, o tom není pochyb. Dokud se držel historického románu, byl velmi dobrý. Například jeho román Na dvoře vévodském: tam ještě máte hrdinu, antihrdinu, pracuje se s napětím, psychologií postav. Pro mě Jirásek skončil v okamžiku, kdy politika dostala přednost před uměním, hrdinu nahradil kolektivní hrdina. Jeho nekritické adorování husitů, to je pro mě něco, přes co nejede vlak," říká autorka scénáře ke koprodukčnímu historickému filmu Marie Terezie, který měl velký úspěch i v Rakousku a dalších zemích. "Na základní škole jsem ho přečetla snad celého, i Temno a Psohlavce. Moc se mi líbil, protože vyhovoval mému černobílému vidění světa. Jakmile jsem ale začala chápat relativitu, už mi Jirásek neměl co dát. V učebnicích ho najdete jako posledního velkého obrozence, ale já v něm vidím nacionalistu. Člověka, který národ stavěl nad humanismus." Podle Zlatníkové byl Jirásek mistrem v překrucování historie, v dobré víře, že najde něco, na co by Češi mohli být alespoň trochu pyšní. "Někomu to možná konvenuje, někdo to potřebuje, ale mně to radost nedělá."

Vzhledem k jeho sympatiím k husitům je paradoxní, že Jirásek strávil většinu svého života jako člen římskokatolické církve. Vystoupil z ní až v roce 1921. Byla to doba, kdy Vatikán a vůbec katolická církev měly komplikované, napjaté vztahy s Československou republikou. To se tehdy promítlo do postojů mnoha osobností. Také prezident T. G. Masaryk se narodil do katolické rodiny, ale později jako politik vůbec nenacházel s vedením církve společnou řeč. Mimochodem, právě Masaryk si Jiráska považoval a v dopise k jeho sedmdesátinám mu napsal: "Mne zvláště těší, že v četných projevech lásky k Vaší osobě zároveň jest vyjádřena láska našeho lidu k dobré české knize. Učil jste lid čísti, přemýšleti a uvažovati, to znamená připravovati cestu k svobodě."

Dalším paradoxem je, že Jirásek byl pravicového smýšlení. Po vzniku republiky vstoupil do konzervativní Československé národní demokracie Karla Kramáře, dokonce byl za tuto stranu poslancem Národního shromáždění, předchůdce dnešní Poslanecké sněmovny. Jirásek ovšem své husity nezobrazoval jako jakési předchůdce socialistů nebo komunistů. Tak jej vykládala až propaganda po roce 1948, proti které se ovšem nemohl bránit.

Historik Petr Čornej, který se zaměřuje především na husitské období, vysvětluje, že protiněmecký osten Jiráskových románů je třeba chápat v dobovém kontextu. "Jirásek žil na česko-německém jazykovém rozhraní, o kus dál za hranicemi už bylo Prusko. Byla to citlivá oblast, kde napětí mezi národnostmi prostě existovalo. Stejně existovalo v té době jinde v Evropě, spojené jednoduše s vědomím toho, že jsou nějací lidé odlišní," vysvětluje pro HN autor loni vydané monumentální monografie Jana Žižky. "Byl to takový obraz v zrcadle. Češi měli strach z pangermanismu některých Němců v Rakousku, Němci se zase cítili ohroženi českým vzestupem a ambicemi. Byla to doba velkého soupeření v druhé polovině 19. století. Kdo hospodářsky a kulturně uspěje. Obě strany měly vzájemné obavy, které se často přetavovaly v ostrý nacionalismus. Jirásek sám uměl výborně německy, jako ostatně každý vzdělaný Čech té doby," připomíná Čornej.

Dávné spory i nové pokusy o rehabilitaci

Podle literárního historika Dalibora Dobiáše z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd Alois Jirásek začal svojí tvorbou rozdělovat komunitu spisovatelů a literárních badatelů už v době svého života. "Spory o něj začaly, přísně vzato, ještě v 19. století. Odstartovali je prosazující se modernisté, kteří se stavěli proti řemeslnému psaní spojenému se starým, politicky zatíženým historismem. Mnozí z nich nicméně názor na Jiráska postupně přehodnotili." Dobiáš připomíná i současné pokusy o Jiráskovu novou rehabilitaci: "Třeba literární historička Jaroslava Janáčková spisovatele představila jako inovátora na poli české historické prózy. Zabývala se mimo jiné jeho hledáním románové epopeje, žánru, který v evropských souvislostech prosazovali autoři jako Lev Nikolajevič Tolstoj. Nejpříměji pak na jeho obranu vystoupil Alexandr Stich v roce 1996 v eseji nazvaném příznačně Kopací míč Jirásek. Dovozuje v něm, že Jirásek nevnímá dobu takzvaného temna černobíle, stojí v řadě rozvoje jazyka české historické prózy řekněme před Vladislavem Vančurou a že některé přezíravé postoje k němu mohou být taky příznakem intelektuální pohodlnosti.

Vstřícný k Jiráskovi byl také profesor Václav Černý, jedna z největších osobností české literární vědy, odpůrce komunistického režimu a signatář Charty 77. Rozsáhlé vydávání Jiráskových děl označil za jeden z mála dobrých činů komunistického ministra kultury Zdeňka Nejedlého a jeho šéfa Klementa Gottwalda. "Za jediný kladný počin vzešlý z Nejedlého hlavy můžeme pokládat pouze lidovou edici Aloise Jiráska, vyhlášenou Gottwaldem v listopadu 1948 jako propagaci klasického dědictví české kultury. A ne že by Gottwald a Nejedlý smyslu Jiráskova díla a umění, přímo rostlého z podstaty lidového báječství, vskutku rozuměli. Viděli nikoliv umění největšího epického vypravěče naší prózy, nýbrž jen jeho politickou tendenci, v níž se ostatně mýlili. Ale alespoň byl nejširším čtenářským vrstvám našeho národa podán kus chleba umělecky i lidsky opravdu živného."

Podle Petra Čorneje ale zájem o Jiráska už nejspíš vzkřísit nepůjde. "Nikdo ho číst nebude, už je to ztracené, protože jazyk se za tu dobu velmi proměnil. Jirásek byl zdatný spisovatel, ale bohužel dnes už to je trochu z jiného světa." Čornej je však skeptický i u časově bližších autorů: "Podobné je to třeba s Karlem Čapkem. Kdo ho dnes opravdu se zájmem čte? Nebo Bohumila Hrabala? Ještě v devadesátých letech byl o jeho díla opravdový zájem, ale dnes už to také pominulo. Kdo z mladých dnes sáhne po Hrabalovi? Je to zkrátka nezadržitelný proces stárnutí díla sebeslavnějších spisovatelů. Když se podíváte na generaci spisovatelů narozenou mezi dvěma světovými válkami, vlastně to dnes opravdu už nikoho nezajímá, možná s výjimkou Kundery. Natož aby někoho zajímal Jirásek."

Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností sdílet přátelům.

Vyzkoušejte předplatné HN+
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru