Těžká cesta z ústavu domů. Česko se dosud nedokázalo zbavit v péči o mentálně postižené dědictví komunismu

Lidí, kteří se stejně jako Bedřich Ingriš přestěhovali z ústavů jinam, jsou stovky. Ministerstvo práce a sociálních věcí uvádí, že mezi lety 2015 a 2018 odešlo do přirozeného prostředí 929 klientů a do zařízení komunitního typu dalších sedm set. Velkokapacitní zařízení nemocničního střihu se v posledních letech mění a zmenšují. Končící ombudsmanka Anna Šabatová ale v lednu upozornila na to, že v Česku pořád fungují domovy pro lidi se zdravotním postižením, sídlící v prostorách zámků nebo klášterů, a jejich personál klientům organizuje veškerý čas až po pauzu na cigaretu.

Milan Šveřepa, ředitel nadnárodní neziskové organizace Inclusion Europe, která z Bruselu bojuje za práva mentálně handicapovaných, upozorňuje, že jde o dědictví minulého režimu, kterého se Česko zatím nedokázalo zcela zbavit. "Ústavy jsou často v odlehlých místech. Jsou to budovy, které původně nebyly určeny k normálnímu bydlení. Lidé jsou segregovaní, vytržení z přirozeného prostředí, ze vztahu s rodinami, kamarády," popisuje. Podle Šabatové se proměna ústavů zastavila. "Není to jasnou vládní prioritou, která by se promítla do všech dalších politik," podotkla odcházející ombudsmanka v rozhovoru pro HN.

Cesta z ústavu domů

Další 2
fotografie

Ministerstvo práce a sociálních věcí pod vedením Jany Maláčové (ČSSD) se brání. Podle mluvčího Jana Brodského odklon od ústavní péče pokračuje. Přiznává ale, že v některých zařízeních mohou ústavní prvky i po přeměně přetrvat. Proces podle něj zpomaluje například nedostatek pracovníků, kteří by obyvatelům se samostatnějším životem pomáhali.

Jednotlivé kraje ke změnám přistupují různě. Ty, které se snaží klienty začlenit do běžné společnosti, občas narážejí na odpor místních lidí. Posledním příkladem je petice, kterou proti stavbě bydlení pro mentálně postižené podepsali obyvatelé Náměště na Hané.

Pomoc v osamostatnění našli v Jurtě

Bedřich Ingriš se sousedy problém nemá, v bytě žije pět let. Před rokem odešel do starobního důchodu, předtím byl ale zvyklý hodně pracovat. Když vypráví svůj životní příběh, skládá za sebe jednotlivá zaměstnání − v železárnách, ve slévárně, na pile… Když se v 90. letech zhoršil jeho zdravotní stav, místo další práce ho čekala psychiatrická léčebna. Ingriš má spočítáno, že tam s přestávkami strávil celkem pět let, devět měsíců a osm dní. "Když jsem tam byl počtvrté, paní primářka práskla deskami a řekla: invalidní důchod, do práce vás nepustím," vzpomíná.

Jeho cesta z léčebny vedla do domova ve Svojšicích. V roce 2009 se zapojil do programu neziskové organizace Quip, s její pomocí ústav opustil a zamířil na sever, odkud pochází. S prací a bydlením mu pomohla děčínská organizace Jurta. Zaměstnala ho na pile a nejprve mu nabídla tréninkový byt, než byl připraven se přestěhovat na svou současnou adresu. Do chráněného bytu za ním teď párkrát za týden chodí asistentka, aby mu pomohla s vařením nebo nákupem.

Bedřich Ingriš přiznává, že po odchodu z ústavu párkrát šlápl vedle. Naletěl například podvodníkům a přišel o peníze. "Ale řekl jsem si: peníze byly, peníze budou. Béďo, nejsi blbej ani línej. Netrvalo dlouho a měl jsem znovu našetřeno," vypráví. Občas, když ho přepadl splín, mluvil o tom, že by se do ústavu vrátil. Žádost si ale nakonec nikdy nepodal. "Teď už je to v pohodě," usmívá se.

Jurta od roku 2007 pomohla s bydlením 85 lidem, z nich 63 přišlo z ústavů. "Tragické je, že na těch 63 míst nastoupili další lidé," říká vedoucí sociálních služeb Jurty Zuzana Thürlová. Považuje za pravděpodobné, že alespoň část ze šedesátky "náhradníků" by místo v ústavu také mohla bydlet v komunitě.

Thürlová zdůrazňuje, že k přechodu z ústavu do běžného bydlení nejsou potřeba žádné obří investice. Chráněné byty organizace nevlastní, ale pronajímá a na nájem přispívají klienti z dávek a vlastních výplat. Někteří si bydlení pronajímají od majitelů přímo a od Jurty jen potřebují trochu pomoci, třeba při podpisu smlouvy.

Ministerstvo práce uvádí, že v roce 2018 činily náklady na jedno lůžko v ústavu skoro 534 tisíc korun ročně, v chráněném bydlení byla částka o 200 tisíc nižší. Mluvčí Brodský rozdíl vysvětluje tím, že každá z těchto služeb je určená jiné cílové skupině. Jak ale ukazuje Ingrišův příklad, někteří lidé nežijí v ústavu proto, že by potřebovali nepřetržitou a drahou péči, ale kvůli tomu, že jim nikdo jinou variantu nenabídl. Když pak dostanou možnost se přestěhovat, mohou s trochou pomoci bydlet samostatněji a levněji.

Ingriš uvádí, že zatímco v ústavu si na pobyt přispíval devíti tisíci korunami měsíčně, nyní za nájem dává pět tisíc. Něco také stojí sociální služby Jurty. Přispívá na ně stát, kraje, obce i samotní klienti. Thürlová dodává, že na rozdíl od pobytové služby, která si od klienta vezme celý příspěvek na péči, Jurta si platby účtuje podle počtu hodin, jež s handicapovaným její člověk stráví. "Za milion umíme pracovat s 15 lidmi za rok," říká.

Klientům, kterým Jurta pomáhá i najít zaměstnání ve svých sociálních podnicích nebo v běžných firmách, se podle Thürlové obrátí život vzhůru nohama. "Od toho, že kouří a pijí kafe na lavičce před ústavem, se dostanou k tomu, že mají práci, kamarády. Jejich potřeby už nejsou jen na biologické úrovni − jídlo, spánek, čistota," vysvětluje sociální pracovnice s tím, že někteří začnou dobrovolničit, najdou si kamarády nebo i partnera.

Proměna ústavů na pochodu

To je případ Jaroslava Reibera a Petry Fiedlerové. Seznámili se v Jurtě, pro niž pracují, a už více než dva roky spolu bydlí v pronajatém bytě. Do Děčína Reiber přišel z ústavu v Kytlici, vzdáleného asi 15 kilometrů. Jak dlouho tam žil, už si nepamatuje. Fiedlerová strávila se svou dcerou osm let v azylovém domě pro matky s mentálním postižením v Jiřetíně pod Jedlovou, ležícím rovněž v Ústeckém kraji. Nyní vypomáhá v kuchyni a během rozhovoru několikrát zopakuje, že ji práce baví. Patnáct let v kuse přitom nepracovala, protože si myslela, že nemůže. "Až po 15 letech věřím tomu, že umím pracovat. Dokážu to, i když občas dělám chyby," říká. Její partner pracuje na pile.

Přes týden oba vstávají do práce hodně brzy, o víkendu si ale rádi přispí. V ústavu se Reiberovo vstávání řídilo snídaní, která byla každý den v sedm. Nemohl personálu aspoň občas říct, že se nají později? "To jsem jednou zkoušel a prskali jak křečkové," mávne rukou. Pochvaluje si, že teď se může po práci projít, a když domů přijde později, nikomu to nevadí. Ředitelka kytlického domova Jana Kollmannová výpověď bývalého klienta odmítá, s tím snídaně začíná v osm a není potřeba čas striktně dodržovat. "Někteří klienti sami vstávají v pět hodin, někteří v sedm, jiní třeba v deset," uvedla. Dodala, že svoboda pohybu je pro klienty samozřejmostí.

Ani jeden z páru se na návštěvu do svého předchozího bydliště nechystá. Ingriš se do Svojšic zajel podívat loni v létě. Popisuje, že mu stačilo jen pár hodin, než si uvědomil, že se chce co nejrychleji dostat domů.

Ústav ve Svojšicích sice leží ve Středočeském kraji, provozuje ho ale Praha, která má takových zařízení po republice jedenáct. Některá leží v pohraničí, hodiny cesty od hlavního města, příkladem je zmíněný domov v Kytlici. Současné vedení metropole se snaží vystěhovávání handicapovaných Pražanů daleko od domova zastavit. V ústavech dělá hloubkové kontroly a začíná s jejich proměnou. Platí to i pro Svojšice. "Z velkých budov s vícelůžkovými pokoji chceme vytvořit službu, která klientům poskytuje soukromí a podporuje jejich samostatnost," popisuje pražská radní Milena Johnová (Praha sobě). Dodává, že zároveň posiluje komunitní služby přímo v metropoli.

O změny se snaží i Olomoucký kraj. Z velkého ústavu Nové Zámky postupně stěhuje mentálně postižené klienty do chráněného bydlení. Nové sousedy už mají například v Července u Litovle nebo v Drahanovicích. V nedaleké Náměšti na Hané ale plány kraje narazily na odpor. Petici proti stavbě domků pro 12 handicapovaných podepsalo na konci loňského roku 677 obyvatel. Jednou ze signatářek je i starostka Marta Husičková (ODS), která městys vede už šesté volební období. Vadilo jí, že kraj s obyvateli Náměště o svém záměru dostatečně nekomunikoval, jinak ale proti soužití nic nenamítá. "Jsem v takové divné poloze. Na jednu stranu si říkám: doprčic, vždyť to jsou lidi. A na druhou stranu: nemáš chránit ty, kteří jsou tady?" krčí rameny v kanceláři obecního úřadu. Obavy místních nechce ignorovat, i když podle ní pramení spíš z nedostatku informací.

Domov pro postižené měl vyrůst na kraji obce vedle rodinných domků. Skupina obyvatel, která petici sepsala, v ní uvedla, že stavbou domova by "došlo k zásadní změně charakteru bydlení k horšímu". Obavy mají i z poklesu ceny svých nemovitostí. Proti výstavbě se následně postavilo i náměšť­ské zastupitelstvo, na což upozornil Český rozhlas a na dění v dvoutisícovém sídle se upřela pozornost. Vývoj dokonale zaznamenala facebooková stránka městysu. Před loňským prosincem na ní lze najít třeba příspěvky o tom, že místní zámek je moc hezký a stojí za návštěvu. Čerstvější vzkazy se nesou ve zcela odlišném tónu. Nechybí v nich slova o ubožácích, xenofobii nebo ostudě.

Milan Šveřepa z Inclusion Europe připouští, že vzhledem k tomu, že mentálně postižení byli po léta zavíráni do ústavů, lze pochopit, že většinová společnost s nimi nemá tolik zkušeností a soužití se obává. "Zároveň si myslím, že jediný způsob, jak to překonat, je, že se podobným odmítavým a nesnášenlivým reakcím prostě nebude ustupovat, protože lidem v zásadě není nic do toho, kdo tam bude bydlet," říká. Podobně to vidí i Zuzana Thürlová z děčínské Jurty. Přiznává, že když se její klienti stěhují do běžných bytů, sousedé z toho občas mají obavy. Ve většině případů ale po chvíli zjistí, že k nim není důvod.

Olomoucký kraj koncem roku začal s vedením obce i jejími obyvateli intenzivně jednat. K dohodě zatím strany nedospěly, vypadá to ale, že domov by v Náměšti mohl vyrůst, jen na jiném místě. "Moc mě potěšilo, že Náměšť na Hané je vstřícná a že to není žádná xenofobní obec, jak ji některá média vykreslovala," uvedl po lednovém jednání hejtman Ladislav Okleštěk (ANO), který připustil, že komunikace ze strany kraje mohla být lepší. Člen petičního výboru Vladislav Ziegelbauer, který se lednové schůzky i následné tiskové konference zúčastnil, už nechtěl odpovídat na dotaz, jak by soužití s 12 handicapovanými mohlo zhoršit kvalitu bydlení. "Je třeba se teď dívat dopředu," řekl s tím, že cílem je najít ideální řešení pro klienty domova i stávající obyvatele Náměště.

Varující případ Vejprt

Kousek od obecního úřadu nasedá na kolo šedovlasý muž v šusťákové bundě. Je o poznání výřečnější, své jméno uvést nechce. Petici podepsal a hejtmanovi vzkazuje, ať si handicapované nastěhuje vedle svého domu. "Lidi si tu postavili baráky za miliony, zadlužili se a teď jim tam postaví cvokhaus," vzteká se. Má snad s postiženými špatné zkušenosti? "Já vím, jak to je," mává rukou s tím, že kolem ústavu v Nových Zámcích jednou projížděl na kole. "Nerozčiluj se," říká mu smířlivě sousedka Anna Navrátilová, která jde okolo se psem. Petici nepodepsala. Stejně jako pána na kole ji ale zneklidnil požár ve Vejprtech, které leží na hranicích s Německem, 300 kilometrů vzdušnou čarou odtud. V polovině ledna v místním domově pro mentálně postižené muže uhořelo osm jeho obyvatel, další třicítka lidí se zranila. Policie případ vyšetřuje jako obecné ohrožení z nedbalosti, nikoho ale zatím neobvinila.

Vejprtská starostka Jitka Gavdunová (ODS) pár hodin po požáru naznačovala, že ho mohli založit sami klienti, a navrhovala, aby se vláda podívala na práva obyvatel ústavu. "Je trochu podivné, abychom někomu, kdo je mentálně postižený, nemohli zabavit sirky nebo zapalovač, protože je to v rozporu s jeho právy," řekla HN.

Šveřepa zdůrazňuje, že důsledkem vejprtské tragédie nesmí být omezování práv postižených, ale tlak na to, aby se lidé z ústavů přestěhovali do bezpečnějšího prostředí. "V bytě pro čtyři těžko může uhořet osm lidí a dalších třicet se zranit. Ústavy jsou nebezpečné i kvůli nutnosti podvolit se normám, což potom způsobuje různé formy agrese," říká odborník. Ministerstvo práce změny ve Vejprtech nevylučuje. "Jedna z variant je i samostatné bydlení klientů (v chráněném bydlení, zařízení komunitního typu), ale konečné rozhodnutí je na zřizovateli," řekl Brodský z ministerského tiskového odboru. Zřizovatelem je město Vejprty. Ředitel Městské správy sociálních služeb Viktor Koláček vysvětluje, že se o změny snažil už před požárem. "Můj cíl je snížit počet klientů i zaměstnanců," říká.

Třítisícové příhraniční město je ukázkou zmiňovaného vytlačování postižených na okraj společnosti. Podíl klientů žijících ve vejprtských ústavech je mnohem vyšší, než by odpovídalo přirozenému rozvržení ve společnosti. Celkem jich zde bydlí asi tři stovky, z velké části pocházejí odjinud. Kapacitu místních ústavů považuje za příliš velkou i jejich ředitel Koláček. "Nevím, kdo to vymyslel, ale moc šťastný nápad to nebyl," podotýká.

Koláček oceňuje, že stát už před lety řekl, že komunitní bydlení má mít přednost před ústavní péčí. Financování tomu ale podle něj ještě zcela neodpovídá. "Teď si pod sebou řežu větev, ale já mám poměrně hodně peněz," říká s tím, že organizace typu děčínské Jurty, které pomáhají k samostatnosti, musí vystačit s menším obnosem.

20.02.2020 16:00 Doplnění: Do článku jsme doplnili vyjádření ředitelky Domova pro osoby se zdravotním postižením Kytlice Jany Kollmannové, která se ohrazuje vůči výpovědi dřívějšího klienta ohledně času snídaně v zařízení.