Říkal jsem mu: Tati, ty jsi připravený na smrt? A on na to, že už jednou umřel a ani o tom nevěděl, takže je to spíš moje věc. To bylo pro mě osvobozující," vzpomíná na poslední dny se svým otcem Lubošem Dobrovským jeho starší syn Jan. Sedíme spolu nad čajem v dejvické kavárně, den po smrti muže, jehož život byl stejně komplikovaný a barvitý jako události střední Evropy 20. a 21. století.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

Otec Luboše Dobrovského a všichni příbuzní z jeho strany zemřeli v koncentračních táborech během druhé světové války, další příbuzní, sudetští Němci, byli odsunuti. Sám Dobrovský byl nejprve známý novinář a v roce 1967, kdy se zdálo, že Československo spěje k demokratickému socialismu, vstoupil do KSČ. Pak ale přijely sovětské tanky, přišel vyhazov ze strany a odchod do disentu, provázený domovními prohlídkami či výslechy Státní bezpečnosti. Po revoluci se z myče oken a kotelníka stal ministr obrany, kancléř prezidenta Václava Havla a velvyslanec v Rusku. Poté přišel důchod, sice aktivní, ale s trochou hořkosti z politického vývoje.

Během vyprávění o životě otce se Janovi do očí občas derou slzy, občas blesky, jindy se rozesměje. Záleží, na jaké období života s ním či na jakou jeho historku zrovna vzpomíná. Luboš Dobrovský zemřel 30. ledna ve věku 87 let na akutní leukemii. Pohřeb má tento pátek.

Jan Dobrovský (59)

◼ Do listopadu 1989 pracoval jako dělník, od druhé poloviny osmdesátých let byl zároveň novinářem samizdatových Lidových novin. Po revoluci se podílel na jejich obnovení, v roce 1992 přešel do tehdy ještě Československé televize, později České televize. Řídil zpravodajství a byl zástupcem šéfredaktora Televizních novin.
◼ Odtud odešel do služeb Karla Schwarzenberga a začal i sám podnikat. Dnes má podíl v investiční a developerské skupině BPD Partners a časopis Forbes jej řadí mezi miliardáře. Je filantropem řady projektů, mezi největší patří podpora neziskové organizace Post Bellum.
◼ V posledních letech se věnuje fotografování.

O strachu a odvaze

Když řekl svému synovi, že už jednou umřel, mluvil o okamžiku, kdy se mu zastavilo srdce. Podle Jana to bylo ve stejný den, kdy byl poprvé zvolen Miloš Zeman prezidentem, 26. ledna 2013. "Nešťastnou náhodou mu tehdy propíchli katétrem srdeční tepnu, krvácel do srdečníku a v sanitce na cestě do IKEM umřel. Manuální masáží ho oživili, srdce mu zašili a udělali bypass," popisuje dramatické okamžiky. Po několika dnech otce probudili z narkózy a jeho blízcí si oddechli, že mozek, chvíli bez přísunu kyslíku, funguje jako dříve. Přesně, bystře a nekompromisně. Ukázalo se to záhy, když do nemocnice přijeli novináři, aby s ním natočili rozhovor, jak je na tom. A on jim do kamery řekl: "Kdybych byl naživu, když zvolili Zemana prezidentem, tak bych snad umřel." Nikdy se to ale neodvysílalo.

První zážitek s otcem, na který Jan vzpomíná, je pocit strachu. "Sedím v suterénním vokovickém bytě mé babičky a strkám si figurku od Člověče, nezlob se do nosu. Táta se mnou běží na pohotovost, aby mi tu figurku vyndali, a já cítím, jak se bojí, jak je vyděšený." Utkvělo mu to v paměti i proto, že jinak si otce pamatuje takového, jaký byl, jako statečného muže. Ostatně takový je další Janův zážitek, a to z doby, kdy s tátou celá rodina v roce 1967 odjela do Sovětského svazu. Luboš Dobrovský byl vzděláním polonista a rusista, pohltila ho ale žurnalistika a pracoval v Československém rozhlase, který ho vyslal i díky perfektní znalosti ruštiny jako stálého zpravodaje do Moskvy.

Byl 21. srpen 1968, do Prahy právě dorazily sovětské tanky a osmiletý Jan v bytě v centru Moskvy pozoruje otce. "Vidím ho, jak tam sedí u vysílačky, protože telefon mu vypnuli. Má na hlavě sluchátka a hlásí do Prahy svoji reportáž ze světa okupantů. A já se koukám kolem sebe a rozumím tomu, že se děje něco, z čeho jde strach. Tátu jsem tehdy viděl jako statečného hrdinu, o kterém vím, že ví, co má dělat, a že všechno zvládne."

Z Moskvy pak rodinu vykázali a Luboš Dobrovský opustil i rozhlas, kam se začala vkrádat normalizace. Pracoval v Literárních listech a časopise Plamen, přišly ale komunistické prověrky a ze žurnalisty byl skladník v Památníku národního písemnictví. "Vnímal jsem to tak, že jsme se ocitli v nepřátelském světě, který se mění proti nám. Tátu ve skladu jsem viděl jako ve vězení. Ale chodil jsem za ním a viděl tam profesory, novináře, vědce. Viděl jsem, jak se rodí disidentský svět z lidí, které jsem obdivoval," vysvětluje Jan, proč jako dítě necítil hořkost ze změny postavení rodiny a nevyčítal otci ani to, že nemohl jít na střední zemědělskou školu, protože strašně chtěl být zoologem.

"Vyučil jsem se krmičem dobytka ve Středoklukách u Prahy. Myslím, že táta měl trochu výčitky svědomí, ale já je neměl. Připadal jsem si silnější než ostatní a daleko dřív jsem díky tomu věděl, že když něco opravdu chceš, musíš přinášet velké oběti," hodnotí zpětně Jan. Jako dítě a teenager se na tátu zlobil z úplně jiných důvodů: "Byl hodně náročný. Když jsem si domů přivedl kamarády, táta je vyzkoušel z toho, co probíráme. Většinou nebyl spokojený. Když jsem pak přivedl nějakou slečnu, tak byl výslech, co studuje, co dělá její otec − a ona už nikdy nepřišla. Takže jsem měl za kamarády spíš tátovy kamarády," vypráví s úsměvem.

Luboš Dobrovský se zapojil do příprav Charty 77 a režim začal přitvrzovat. Tehdy už řadu let myl výlohy ve státním podniku Úklid, kde mu dělali parťáky budoucí kardinál Miloslav Vlk a Rudolf Zeman, spoluzakladatel samizdatových Lidových novin, ve vedlejší partě měl budoucího šéfa Národní galerie Jiřího Fajta či diplomata Jaroslava Šedivého. Takže v rámci možností byl spokojen. "Když ho začali stíhat, že myje míň výloh, než kolik má razítek, a rozkrádá tak majetek v socialistickém vlastnictví, to bylo blbé období. To bylo po Chartě, začátek osmdesátých let," vzpomíná Jan. Komunisté udělali z razítek kriminální monstrproces, paradoxně ale právě svědci obžaloby nakonec podle Jana prokázali, že otec umyl naopak více výloh, než kolik měl razítek: "Byl prostě pečlivý." Soud tak překvalifikoval trestný čin z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví na poškozování plánovaného hospodářství republiky a Luboš Dobrovský dostal podmínku šest měsíců na dva roky. "To stíhání stálo tátu nejvíc sil ze všeho. Trpěl, mezi tím byly domovní prohlídky, zadržení na 24 hodin. Mě osobně to ale motivovalo k daleko větší aktivitě proti nim."

Rodina Dobrovských žila jinak v té době na sídlišti na pražských Petřinách obyčejný život. "Táta nebyl člověk zábavy, ale povinností. Chodíval pryč s tím, že jde něco zařídit, něco někam donést, něco napsat," vykresluje Jan tehdejší dobu. Otec si přivydělával překlady z ruštiny a polštiny a podle syna neměl nikdy extra naději, že to bude jiné. Ale neměl prý ani pocit, že by se mělo polevit.

Cenu od Babiše nechci

Když přišla v listopadu 1989 revoluce, Luboš Dobrovský se díky schopnosti jasně formulovat stal mluvčím Občanského fóra. Poté náměstkem ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera, který byl zároveň jeho přítelem. "Táta nebyl typ, který by se někam cpal. Spíš se tehdy vždycky někdo rozhlédl a řekl mu: Luboši, prosím tě, mohl bys to udělat? A on se toho chopil," říká Jan k vysokým funkcím, do kterých se otec v té době dostal.

Dobrovský měl rád úkoly, a tak pro něj bylo osudovou výzvou, když dostal na starost spolu s dalším náměstkem a přítelem Jaroslavem Šedivým zrušení Varšavské smlouvy. Podíleli se i na jednání o odsunu sovětských vojsk. Dalším vrcholným obdobím byl post ministra obrany. "K armádě měl ohromný vztah, a kdyby nepadla federace, rád by jako ministr pokračoval," vzpomíná Jan. Po nových volbách už samostatné České republiky se stal kancléřem prezidenta Václava Havla. Společného toho měli oba muži pochopitelně hodně, jednou z věcí byl i spíš chladný vztah k Václavu Klausovi.

Jan popisuje historku z kancléřského období, kterou jim otec doma vyprávěl. Klaus byl tehdy předsedou vlády a podle dohody chodil na Hrad prezidentovi referovat o jednáních kabinetu. Jednou prý premiér hned po příchodu prezidenta vypeskoval, že má všude rozsvíceno a že mu tak asi bude muset trochu zkrátit rozpočet, aby se naučil šetřit. "Tatínek s elegancí sobě vlastní mu na to říká: Václave, ty jsi přišel k prezidentovi republiky a na něco jsi zapomněl − slušně zaklepat a pozdravit 'dobrý den, pane prezidente'. Takže se seber, zavři zvenku a zkus to znovu," směje se Jan. Podle něj táta nebyl typ, který by si historky doma moc přikrášloval.

V roce 1996 se stal Luboš Dobrovský na čtyři roky velvyslancem v Rusku. Mandát ukončil předčasně, podle Jana hlavně proto, že se tehdy zvrtlo jednání o splacení ruského dluhu Česku. Do akce se totiž podle něj vložili lidé kolem tehdejšího premiéra Miloše Zemana a výsledkem bylo, že část peněz ze splátky zmizela. "Byl to jeden z důvodů, proč rezignoval a vrátil se z Ruska dřív," říká Jan. Pak, podle syna trochu zklamaný, odešel do důchodu. "I ta předchozí zkušenost byla pro něj symbolem zmaru, že se věci budou kazit. Ke konci života měl dojem, že je nepochopitelné, jak se proti argumentům staví síla idiocie a jak může být pocit vydávaný za argument," zamýšlí se Jan.

Kromě Václava Klause či Miloše Zemana, který prý stanovil jako normu chování pomstychtivost a sprostotu, neuznával Luboš Dobrovský jako politika ani Andreje Babiše. V roce 2018 odmítl cenu Bezpečnostní rady státu, protože by ji musel přijmout z jeho rukou. Vadilo mu, že místo aby uznal chybu, že byl v StB, jen se dokola soudil. Spor o spolupráci Babiše se Státní bezpečností se ostatně vede dodnes, premiér tvrdí, že ho evidovali jako spolupracovníka neoprávněně. Dobrovský nicméně neuznával ani Babišův politický styl. "Pro něj politik nebyla manažerská role. Takový člověk má nastavovat vyšší obecné normy chování, které říkají, že nám o něco zásadního jde," vysvětluje Jan. Život v penzi podle něj otec plnil tím, že publikoval články o politice, literatuře, psal vzpomínky, chodil na debaty a konference. Byl také jedním ze spoluautorů programu TOP 09. Podle Jana mu pak bylo líto, že mu nikdo nenabídl, aby do této strany vstoupil a něco tam dělal.

Mnoho lidí se v závěru života obrací k Bohu. Luboš Dobrovský, byť jako dítě chodil podle Jana s tetičkou Ethelou do synagogy a pak s matkou do katolického kostela, však víru nenašel. Hlásil se k židovství, ale spíš kvůli projevu sounáležitosti s potlačovaným národem. "Zážitek z toho, že půlka rodiny skončila v koncentráku a druhá půlka šla do odsunu, se podepíše na každém," vysvětluje Jan jeho marné hledání víry. Podle něj měl otec dojem, že Bůh nemůže existovat, když se tohle stalo. "Bavili jsme se o tom nesčíslněkrát, že on je bezvěrec a není rád, že toho Boha nemá," dodává Jan. Život otce pak shrnuje lapidární větou: Byly to dějiny 20. století v kostce.

Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností sdílet přátelům.

Vyzkoušejte předplatné HN+