Kniha sociologa Daniela Prokopa Slepé skvrny: Pokus překonat českou kulturní válku a vyrovnat se s populismem

Prokopa zajímají způsoby zkreslování i zamlžování, s odkazem na název knihy by se dalo říct i oslepování, které často vycházejí ze špatně vytvářených a zadaných sociologických průzkumů − a ještě častěji z jejich účelové dezinterpretace.

Je jedno, jestli se mluví o sociologicky a mediálně zkresleném obrazu stavu chudoby v Čechách, který je mnohem temnější, než jak to vypadá ze čtení některých studií, nebo o pasti regionálního vzdělávání. Je-li řeč o hrozivé míře korelace mezi socioekonomickým statusem domácnosti a úrovní vzdělání dětí, nebo o předsudcích vůči jiným etnikům a kulturám. Vždy se v pozadí rýsuje vědomí o jakési kulturní válce. O nevyhlášeném boji za jedinou správnou interpretaci světa, která bude nejpřesvědčivější, i kdyby to realitu bolelo sebevíc.

Prokopovo pronikavé zkoumání současnosti může být zbraní proti této manipulaci, které se dopouštějí jak nadšení liberálové, tak noví konzervativci.

Prokop píše o "novém populismu", jenž vzniká jako protihlas záměrně konstruované teorie o nadvládě progresivismu a neomarxismu. "Ne každá populistická politika je populismem, ale nový populismus je až na výjimky konzervativní," tvrdí sociolog. A tento fenomén zajímavě vykládá jako náhražku za velká vyprávění, která po rozpadu bipolárního světa v roce 1989 přestala mít mytickou, spojující sílu.

"Nový populismus je v prvé řadě reakcí na konec velkých vyprávění. Demokracie 20. století čerpaly svou legitimitu z příběhu o emancipaci pracujících (socialismus), o spásném trhu (neoliberalismus) a o vítězství rozumu a pokroku díky vědě," shrnuje Prokop, podle něhož se nám po těchto velkých vyprávěních dnes tak stýská, že prázdno vyplňujeme novými iluzemi. Třeba tou o návratu k zlatým časům "přirozenosti" či "normality".

Kniha

◼ Daniel Prokop: Slepé skvrny
Nakladatelství Host 2019, 256 stran, 329 korun.

Obal Slepých skvrn.

Repro: Nakladatelství Host

"Nový populismus se toto vakuum snaží vyplnit vlastním příběhem: jde o příběh skepse k expertnímu vědění, o příběh návratu − k Americe padesátých let, symbolům slovenského ľudového štátu, kontinentální identitě Francie či hrdosti Spojeného království," vypočítává.

Základem všeho jsou pro sociologa, a Daniel Prokop není výjimkou, data z výzkumů, která je však třeba nejprve dobře sebrat a poté spravedlivě interpretovat. Vyžaduje to dobrou vůli i odstup, jinak platí oblíbený bonmot prezidenta Miloše Zemana: "Věřím jenom té statistice, kterou si sám zfalšuji."

Prokop na mnoha příkladech ukazuje chyby v zadání průzkumů, v jejich mediálním výkladu nebo následném podivném zdomácnění ve veřejné debatě, kde pouhé opakování špatně udělaného průzkumu či překroucené interpretace dokáže snadno vyvolat obecný dojem, že věci jsou většinově opravdu takové, jak se říká: že jsme rasisté, nenávidíme Romy a muslimy, nechceme nikomu pomáhat, zejména ne uprchlíkům z válečných zón, a nemáme problémy s chudšími, protože jsme rovnostářská společnost.

Daniel Prokop se to nesnaží uvádět na pravou míru, jako by měl glejt na jedinou pravdu, ale ukazovat v souvislostech. Najednou problémy vypadají jemněji, strukturovaněji a problematičtěji. Chceme-li skutečně vědět, v jaké společnosti žijeme, abychom mohli něco udělat pro lepší život v ní, musíme tyto samozřejmé "výzkumné" pravdy dekonstruovat.

Snad nejpodrobněji to autor předvádí na vztahu k migraci, která zůstává politickým problémem jen proto, že ji v oběhu udržují média. "Abychom se poučili od minulosti, musíme výzkumy dělat a číst lépe, zamýšlet se nad zpravodajskými hodnotami, naučit se strukturovat problémy a odlišovat legitimní kritiku nekontrolované migrace od dehumanizace uprchlíků," apeluje Prokop.

Prokop: Babišův optimismus je falešný, statisíce lidí mají problémy, moc daníme práci

Jeho rozbory různého přístupu k zadávání průzkumů a následné dezinterpretaci, mnohdy vycházející právě ze špatně koncipovaných otázek, odhalují slepé skvrny sociologie. Je to mimořádně důležité zejména proto, že se tak sociologie ukazuje jako sebekritická věda, která nemá pravdu, ale poctivě ji hledá.

Po přečtení Slepých skvrn čtenář nabývá přesvědčení, že o něco podobného musí usilovat také v běžném životě, nechce-li rezignovat na vlastní politickou svobodu, nechce-li si pomyslet "ve složitém světě se stejně nevyznám, tak to přenechám jiným".

Slepé skvrny jsou pozvánkou na složitější, namáhavější, ale také autentičtější a inspirativnější cestu sebepoznání. Zároveň je to možnost, jak se v čase kulturní války zase sejít u společného stolu, přestat se nechat vláčet zbloudilými a zavádějícími metaforami jako "pražská kavárna", kterou ve zvláštním převrácení přijímají i ti, jimž se vysmívá.

"Část liberálů metaforu zesměšňuje, ale zároveň se k ní hlásí − jako erb v kulturní válce začala sloužit i jim. V kulturní válce, kterou sami vyhlašujete, když logiku erbů a kmenů přijmete," poznamenává Prokop. Kdy už konečně všechny ty kmeny, bojující za svůj starý či nový příběh o ideální společnosti, zjistí, že je to boj umělý a marný, a začnou se věnovat podstatným změnám ve společnosti?

Slepé skvrny Daniela Prokopa mohou být první zkouškou návratu ke společnému. Zkuste si ji, vy všichni posedlí kmenovým bojem o kulturní pravdu, přečíst. A než po sobě zase začnete nenávistně střílet na Facebooku, pojďme alespoň na chvíli diskutovat.