Po požáru ve Vejprtech, kde v domově pro muže s mentálním postižením zemřelo osm jeho obyvatel, přislíbily kraj i stát miliony na obnovu zařízení. Půjde ale o mrhání veřejnými penězi, myslí si Milan Šveřepa, ředitel nadnárodní neziskové organizace Inclusion Europe, která z Bruselu bojuje za práva mentálně handicapovaných. Podle Šveřepy by přeživší měli dostat možnost bydlet v normálním prostředí.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

Policie nyní požár šetří jako obecné ohrožení z nedbalosti. "Je ale také nutné se zabývat tím, jak to, že má tak vysoký počet obětí," zdůrazňuje Šveřepa a připomíná, že dřívější kontroly poukazovaly na to, že vyhořelý vejprtský ústav − i další, které se v obci nacházejí − je bariérový a jeho klienti užívají nadměrné dávky léků. "Zařízení s podobnými podmínkami je po republice spousta. A je v zásadě otázka času, kdy se něco podobného zopakuje," varuje odborník.

HN: Nemluvíte tedy ani tak o tom, že by stát a kraje měly tato zařízení začít hromadně rekonstruovat, jako spíš o tom, že by od nich měly úplně upustit?

Samozřejmě. První krok je čistě bezpečnostní. Lidí, kteří se nacházejí v podobném ohrožení života, jsou po republice tisíce. Druhá věc je, že z toho není možné vyvodit, že se zařízení budou přestavovat a nainstaluje se v nich nevím co, aby přestala být bariérová. Česká republika se nevyhnutelně musí vypořádat se segregačním dědictvím minulosti, kterého jsou Vejprty dokonalou ilustrací. Jde o obec, která má tři tisíce obyvatel, 330 z nich je v ústavu. Takové množství pobytových sociálních služeb tam přirozeně nemůže být nikdy potřeba.

Milan Šveřepa (40)

Vystudoval obor sociální práce. V minulosti vedl nízkoprahové centrum pro děti a mládež nebo koordinoval sociální služby v Královéhradeckém kraji. V letech 2010 až 2013 řídil Národní centrum podpory transformace sociálních služeb. Nyní stojí v čele organizace Inclusion Europe, která se ve 39 zemích snaží o zapojení lidí s mentálním postižením do běžného života.

HN: Proč je špatně, když lidé musí žít v ústavu?

Ústavy jsou často v odlehlých místech, kde lidé nebydlí, jsou to budovy, které původně nebyly určené k normálnímu bydlení. Lidé jsou segregovaní, vytržení z přirozeného prostředí, ze vztahu s rodinami, kamarády. Je vědecky popsaný úkaz, že ve velkokapacitních zařízeních se člověk musí podřídit režimu organizace. Ten nutí být pohromadě velkou skupinu lidí, kteří by si jinak nutně nezvolili spolu bydlet. Proto tam často dochází k nepěkným jevům, jako jsou konflikty či zneužívání. Další aspekt je, že apatie a nemožnost se stýkat s druhými lidmi nevyhnutelně vedou k tomu, že si lidé začnou vytvářet modely chování, které nám zvenku připadají divné. Takhle se my, kdo žijeme mimo ústavy, prostě nechováme.

Ale kdybychom v nich žili, možná bychom se tak velmi brzy začali chovat taky.

HN: Řada lidí má podle mě pocit, že když jsou handicapovaní v ústavech, je jim tam nejlépe, protože je o ně postaráno a jsou mezi svými.

Tenhle argument zaznívá a je to samozřejmě úplný nesmysl. Zaprvé, ústavy nejsou bezpečné místo. Právě naopak. Nejen proto, že v nich může dojít k hromadným tragédiím. V bytě pro čtyři těžko může uhořet osm lidí a dalších třicet se zranit. Jsou nebezpečné i kvůli nutnosti podvolit se normám, což potom způsobuje různé formy agrese. Nesmysl je i to, že by se všichni postižení chtěli stýkat jen s tím, kdo je také postižený. Lidé s postižením chtějí ze všeho nejvíc mít běžné role a sebehodnotu. Tu jako lidé získáváme v drtivé většině skrze to, že jsme něčí příbuzní, manželé, matky, otcové, kolegové v práci, kamarádi na fotbale. Tohle všechno lidem ústavní segregace odpírá.

Související

HN: Ministryně práce Jana Maláčová po tragédii ve Vejprtech slibuje, že po změně zákona bude moci na jednoho pracovníka připadat maximálně 13 klientů. Může to pomoci?

Pomoci může, když taková zařízení nebudou. Co to je za sociální službu, kde má jeden pracovník na starosti 13 lidí? Tyto služby podle zákona prostě nejsou odkladiště lidí. V zákoně o sociálních službách je napsáno, že tyto služby mají lidi začleňovat, mají jim pomáhat fungovat v běžné společnosti a vést je k tomu, aby nebyli na sociální službě závislí. K tomu je potřeba odborná individualizovaná podpora. Obávám se, že to ani poměr jeden ku třinácti úplně nezajistí.

HN: Vejprtská starostka Jitka Gavdunová navíc na slova o tom, že je potřeba více pracovníků, říká, že ji to vždycky nadzvedne ze židle, protože neví, kde má lidi vzít.

Nezpochybňuji, že nejsou lidi, když tu máme nejnižší nezaměstnanost z celé Evropské unie. Ale odmítám se zabývat hrou ministerstva a poskytovatelské lobby, že to je jediná otázka. Myslím si, že to souvisí se strukturálním problémem, o kterém už jsem mluvil. V příhraniční obci, která má na počet obyvatel nepoměrně vysoké množství pobytových sociálních služeb, samozřejmě vždycky bude těžké sehnat lidi. Ty služby v takovém množství v takové obci prostě nemají být, to je ten klíčový problém.

HN: Jitka Gavdunová po tragédii mluvila také o tom, že je potřeba se podívat na práva lidí s postižením, protože není přijatelné, aby jim personál například nemohl zabavit sirky. Nemůže být jediným důsledkem tohoto neštěstí jen zpřísnění režimu v ústavech?

Zásadně nesouhlasím s tím, co říkala starostka a v některých okamžicích i ředitel organizace. Ale rozumím tomu, odkud se ten jejich pohled bere. Myslím si, že to je také důsledek toho, čemu jsou v systému vystavení. Bylo by nešťastné, kdyby odpovědné orgány ze situace vyvodily, že umožníme popírání práv lidí s postižením. Poučení z případu Vejprt je, že tato zařízení nemají existovat. Lidé v nich nemají být vystavovaní těmto podmínkám, organizace a pracovníci nemají být vystavovaní tomu, že se na tom musí podílet. Je nepochybně nutné lidem poskytnout normální prostředí, v němž nebudou dennodenně strádat a ani nebude hrozit, že tam uhoří třicet lidí.

HN: Z mého pohledu stále převládá názor, že pokud má člověk nějaké znevýhodnění, musí se zkrátka smířit s tím, že bude žít v ústavním zařízení. A netýká se to jen lidí s mentálním postižením, ale třeba i seniorů nebo opuštěných dětí. Lze to tak vnímat?

Nepochybně to tak je. Trošku se to samozřejmě mění, pozvolna a ztuha. Když se bavím s lidmi, kteří potřebují nějakou pomoc, tak první, o čem se dozvědí od sociálních pracovníků na obecních úřadech, je existence ústavu. O dalších službách už jim nikdo nic moc neřekne.

HN: V Náměšti na Hané snahy o posun ke komunitní péči zkomplikoval odpor místních. Nyní se hledá náhradní řešení. Dá se ale lidem divit, že mají ze soužití s handicapovanými obavy, když s nimi mají jen minimum zkušeností?

Divit se jim nedá. Obava z něčeho, co neznám, je přirozená lidská reakce. Je to důsledek segregace, která se tu po desítky let provozuje. Každý, kdo se nějak odlišuje zdravotně, chováním, je umisťován do zařízení za dvoumetrovou zeď.

Zároveň si myslím, že jediný způsob, jak to překonat, je, že se podobným odmítavým a nesnášenlivým reakcím prostě nebude ustupovat, protože lidem v zásadě není nic do toho, kdo tam bude bydlet.

HN: Místním to ale není jedno a stěžují si na to, že neměli informace. Neměl by kraj při snaze přestěhovat handicapované z ústavu do komunity o tom té komunitě něco říct?

To je složitá otázka. Na jednu stranu si fakt myslím, že do toho nikomu nic není. Vy když se rozhodnete, že si koupíte domek někde na vesnici, taky pravděpodobně nebudete dva roky předem chodit, rozdávat letáčky a pořádat setkání s občany o tom, že byste se tam chtěla nastěhovat. Na druhou stranu samozřejmě je potřeba vysvětlovat, co se děje. Neříkám, že to nemají dělat kraje a ministerstvo práce a sociálních věcí, které je za celý systém sociálních služeb zodpovědné. Obávám se, že kvůli letité segregaci si běžný člověk myslí, že do velkokapacitního zařízení se dávají potenciálně nebezpeční lidé. Přece bychom to nedělali někomu "normálnímu".

Je třeba vysvětlit, že se tam bohužel po desítky let dávají zcela normální lidé, kteří tam nejsou proto, že jsou nějak nebezpeční.

HN: Obavy v Náměšti u některých obyvatel prohloubila časová souvislost s neštěstím ve Vejprtech, kde vedení ústavu ze založení požáru podezírá klienty. Jak se ten strach dá rozptýlit?

Dlouhým vysvětlováním. A u některých lidí se asi nerozptýlí nikdy. Nejlépe se rozptýlí vždycky tam, kde k tomu soužití dojde. Myslím si, že realita pak ukáže, že obavy byly liché.

HN: Mluvíte o nutnosti posunout se od ústavů k běžnému bydlení. V Náměšti mělo vyrůst bydlení pro 12 lidí, což není moc, ale o běžné bydlení nejde. Není problém to, že i kraje, které se do změn pustí, zůstávají mnohdy na půli cesty?

Největší problém je, že se řešení typu "domečky pro 12 lidí" aplikují univerzálně. To nikdy nebude fungovat. Nepochybně pro část lidí, kteří potřebují hodně podpory a velmi bezbariérové prostředí, takové stavby potřeba jsou. A služby rezidenčního typu nepochybně své místo v systému mají. Je potřeba, aby byly normální a nešlo o prapodivnou budovu na místě, kde lidé normálně nebydlí. A aby v nich nežila velká skupina lidí. Dvanáct už je na můj vkus poměrně hodně. Ale pak je také důležité, aby se důkladně posuzovalo, co ten který člověk potřebuje a jaké je jeho přání.

HN: Bavili jsme se o tom, v čem ústavy škodí svým obyvatelům. Dá se říct, jestli něčím škodí celé společnosti?

Mezi lidmi, kteří do společnosti přirozeně patří, se vytváří bariéry, neznalost, nesnášenlivost. Nenahrává to tomu, aby se lidé ve společnosti cítili dobře.

Kdybych to vzal čistě pragmaticky, je dobré nabídnout ekonomický argument pro změnu. Ústavní péče škodí společnosti proto, že mrhá veřejnými penězi. Zhruba třicet procent nákladů na provoz velkokapacitních zařízení nejde na sociální péči, ale na personál, který ji neposkytuje. Jsou to údržbáři, zahradníci. Prostě památková péče placená z rozpočtu ministerstva práce a sociálních věcí. Zadruhé, kvůli tomu, že jsou lidé izolováni, totálně zbaveni možnosti se učit a něco dělat sami, jim všechno musí poskytovat placený personál.

HN: Je ale nutno říct, že vstupní investice do přechodu od ústavů k běžnému bydlení by byla velká.

To, že by to stálo nějaké peníze, je nepochybně pravda. Na druhou stranu by to také znamenalo přeškolení pracovní síly na kvalifikovanější typ práce a pozvednutí celého sektoru.

V Česku je oblíbené téma konec levné práce a to, jak se v průmyslu budeme od montovny posouvat k něčemu sofistikovanějšímu. To je úplně stejný problém. Jak z montoven ústavní péče přejdeme na sofistikovanější, kvalitnější a modernější způsoby poskytování péče, které jednak přinesou lepší pracovní uplatnění a ohodnocení zaměstnancům, ale hlavně neporovnatelně jinou situaci lidem, kteří péči využívají.

Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností odemykat placené články pro přátele.

Vyzkoušejte předplatné HN+