V listopadu 1989 vystoupil Václav Malý jako jeden z řečníků před statisícovým nespokojeným davem na Letné.

Disidenti ho ze svých řad vybrali, protože předpokládali, že jako biskup umí mluvit před lidmi.

Loni při občanských protestech řečnil na Letné před nespokojeným davem zase. "Musíme trpělivě vysvětlovat, že pravda a láska jsou výzva platná pro všechny časy," říká.

HN: Co vás k tomu, abyste přesně po třiceti letech od sametové revoluce vystoupil, vedlo?

Pozval mě spolek Milion chvilek pro demokracii, sám jsem se nikam necpal. Když mě pozvali, chtěl jsem využít příležitosti a promluvit o věcech, které považuji za důležité. A také podpořit občanskou iniciativu. Že se určitá část společnosti rozhodla nemlčet a vyjádřit svůj postoj, je myslím velmi důležité.

HN: Na Letné zazněla výzva opozičním stranám, aby spolupracovaly. Je to při pohledu na politickou scénu vůbec reálné?

Mezi představiteli opozičních stran jsou cítit osobní averze, kvůli kterým spolu někteří nemluví a izolují se. To je chyba. Ať má každá strana svoji tvář, ale spolu mají odpovědnost za budoucnost našeho státu. Nemohou hrát jen na to, aby si každá prosadila to svoje. Musí spolu mluvit. A s tím souvisí, že politická kultura obecně je u nás nízká. Nemusíme spolu vždycky souhlasit, ale musíme zachovávat kulturu bez osobního napadání. Teprve pak se dá kultivovaně a v klidu mluvit o důležitých tématech, která stojí před naší společností.

Václav Malý (69)

◼ Narodil se 21. září 1950 v Praze. Je římskokatolický duchovní a pomocný biskup pražský. Dne 26. června 1976 byl po studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích vysvěcen na kněze. Už při studiu protestoval proti hnutí katolického duchovenstva Pacem in terris, řízeného komunistickou stranou.
◼ V roce 1977 podepsal Chartu 77 a později byl jedním ze zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V roce 1979 byl Václav Malý komunistickým aparátem zbaven státního souhlasu k výkonu kněžské služby. Ve stejném roce byl několik měsíců bez soudu vězněn a obviněn z podvracení republiky. Poté pracoval jako topič a zeměměřičský figurant, tajně se ale podílel na tvorbě katolického samizdatu. Na počátku 80. let se stal mluvčím Charty 77 a později i Občanského fóra.
◼ Po listopadu 1989 působil v pražských farnostech na Smíchově a v Holešovicích. V prosinci 1996 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován titulárním biskupem marcelliánským a pomocným biskupem pražským. Jeho biskupské heslo zní Pokora a pravda.
◼ Je nositelem několika ocenění, roku 1998 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy.

HN: Nejdůležitější témata jsou podle vás která?

Určitě vztah k Evropské unii, kde bychom měli vystupovat aktivně, a ne se pořád jen vůči něčemu vymezovat. Politici by měli neustále vysvětlovat lidem výhody toho, že jsme členy EU, že jsme součástí NATO, že žijeme v poměrně bezpečné zemi. Měli by varovat před nacionalismem a populismem. Říkat lidem, že žijeme v bohaté části planety, vždyť miliony lidí nežijí na takové úrovni jako my. A že je třeba být otevřenější vůči jiným kulturám.

HN: Tím narážíte na uprchlíky?

Nejsem pro zběsilé otevírání dveří všem bez pravidel a kontroly, ale na druhou stranu − to, že nejsme schopni přijmout několik desítek opuštěných dětí z Řecka, je prostě ostuda.

HN: Proč se podle vás z uprchlíků, notabene dětí, stalo v Česku tak bolavé téma?

Je to sobectví a zahledění do sebe. Žít dnes v globalizovaném světě, ve kterém lidé cestují z jednoho konce světa na druhý a ve kterém se protínají různé kultury, není snadné. Ale my musíme držet krok, nesmíme zůstat opuštěným ostrůvkem, zvlášť když jsme součástí vyspělé Evropské unie. Západní státy otevřely dveře, ale my se stále stavíme proti. Přitom máme nastavenou dlaň, ale nechceme nést ani ta nejmenší rizika. A to nesvědčí o dobrém charakteru naší politiky.

HN: Která jsou další důležitá témata dnešní doby?

Témat, o kterých bychom měli mluvit, je mnoho. Me­diální gramotnost třeba, protože lidé mají dnes tendenci podléhat nepravdivým zprávám. Ekologie. Bytová politika pro mladé. Citlivější vztah vůči chudším regionům, aby v nich lidé věděli, že je někdo vnímá.

Místo toho se opozice jen vymezuje vůči předsedovi vlády. To je příliš chudý program. A tím rozhodně neříkám, že s ním souhlasím. Ale jako politický program to nestačí.

HN: Na Letné také zaznělo, že by se každý člověk měl snažit měnit věci k lepšímu. Jak?

Vytvářet skutečný domov, dobré sousedské vztahy, nést spoluodpovědnost za prostředí okolo sebe. Uvědomit si, že žije v určitém společenství, podporovat kulturu, vést rozhovory. Neřídit se pravidlem, že kdo se mnou nesouhlasí, je automaticky nepřítel. Naopak, snažit se vidět to dobré i v lidech, kteří mají jiný názor. Svoboda není jen věc dobrých zákonů, které nám ji zaručí. Svobodu musíme mít v sobě. A změna ve společnosti musí začít odspodu, musíme začít doma.

HN: Je podle vás společnost rozdělená?

Rozhodně. A dokonce se to přenáší právě i do domácností a rodinných vztahů, což je varující. Velkým úkolem je osvěta a trpělivé vysvětlování. Bohužel dnes spíš převládá nespokojenost lidí a nálady proti někomu. Ale já nemohu žít jen proti někomu. Samozřejmě, také mám výhrady vůči panu prezidentovi i předsedovi vlády, ale na tom přece nemohu v životě stavět. Mohu říct, proč s panem prezidentem nesouhlasím. Ale důležité je to udělat slušně a bez urážek. A jsme zase u politické kultury.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

HN: Jenže nepodílí se zrovna pan prezident na zhrubnutí naší politické kultury?

Zcela určitě. Když veřejně vystupuji, mám odpovědnost za to, jak se vyjadřuji. Každého někdy ovládnou emoce, ale těm nemohu nechat průchod při veřejném projevu. Dnes mají někteří lidé pocit, že mohou říct cokoliv, protože na to mají právo. Mnohdy to ale není otázka práva, nýbrž slušnosti.

HN: Vidíte nějakou podobnost mezi dnešní společností a tou z dob komunismu?

Mlčící část lidí je pořád ta největší. Na druhou stranu dnes existuje spousta skvělých iniciativ, lidskoprávních, občanských, kulturních, charitativních, na to by se nemělo zapomínat. A v tomto ohledu bych od politiků čekal, že budou zdůrazňovat, že podobné iniciativy jsou dobré a prospěšné. A že je pozitivní, že společnost jen tak nepřežívá, ale stará se o sebe.

HN: Jenže mnozí politici naopak označují například demonstranty za řvoucí dav a neziskovky šmahem za podvodné.

To je smutná pravda, že když řeknete neziskovka, rozumí se tím automaticky zloději nebo něco podobně hanlivého. Ale tak to přece není. Co já se navysvětluji! A to i lidem v církvi.

HN: Co jako disident říkáte steskům, že za minulého režimu bylo lépe?

Nebylo. Lidé se nemohli svobodně projevit. Když dnes někdo nesouhlasí s politikou, není za to zavřený. Mnoho lidí tehdy nemohlo z kádrových důvodů studovat, rodiče se stali rukojmími svých dětí − aby mohly studovat. Dneska se nikdo neptá při přijímacích pohovorech, co dělají rodiče. Cestovat mohla jen vyvolená část, většinou jen do socialistických zemí. V každé obci byli lidé, kteří donášeli na sousedy a mnohdy i na kamarády, kdo se jak chová. A samozřejmě svoboda tisku. Na toto všechno by se nemělo zapomínat. A to neříkám z pozice disidenta, ale člověka, který vnímal realitu. Svoboda obecně je těžká, protože předpokládá, že si člověk dovede vybrat. A myslím, že kdyby se komunistická éra se vším všudy skutečně vrátila, i ta část lidí, o které mluvíte, by už za dvě hodiny říkala: Takhle ne, to nechci!

HN: Vážíme si nabyté svobody dostatečně?

Nevážíme. Svoboda nám spadla do klína. Na rozdíl třeba od Poláků, kteří celá 70. a 80. léta stále projevovali nespokojenost. Ale u nás si člověk moc neváží toho, co dostal jen tak. Mám na mysli zase tu mlčící většinu, které svoboda spadla do klína. Je třeba, aby si hlavně mladá generace uvědomila, že například cestování je veliký dar a nebylo vždycky samozřejmé.

HN: Jaká je podle vás úloha církve v současném světě?

Především kultivovat prostředí, jehož je součástí. Ukazovat, že život není jen horizontála, ale i vertikála. Člověk se má občas podívat nejen kolem sebe, ale i nahoru nad sebe a dopředu před sebe. Samozřejmě, úkolem církve je hlásat biblickou tradici, Ježíšovo evangelium − radostnou zvěst o spáse. Ale také kultivovat mezilidské vztahy a stavět se proti jakémukoliv bezpráví. Zdůrazňovat individualitu člověka, ale ne individualismus. Podpořit a přijmout jinakost druhého. Šířit, že člověk nemá být hodnocen jen podle výkonu, ale hlavně podle mezilidských vztahů. Takto vidím úkoly církve ve zkratce.

HN: Netrhá vám někdy vaše křesťanské srdce, když vidíte, jak se někteří lidé zaštiťují křesťanskými hodnotami, ale přitom sami podněcují rozdělení společnosti, bojují proti pomoci bližním a šíří ve společnosti nenávist?

To s křesťanstvím nemá opravdu nic společného. Přece pokud je druhý člověk v nouzi, jde o výzvu − nezůstat lhostejný. Člověk musí unést otevřenost, ale já cítím spíš uzavřenost a nadbíhání náladám části společnosti. Velmi se obávám, když slyším některé jedince, že brání národní identitu, ale ve skutečnosti brání jen svoje velmi zjednodušené vidění světa. Je to jen demagogie a ideologie. I z křesťanství se dá udělat ideologie a já se bojím každé ideologie.

HN: Když jsme u té uzavřenosti, proč má část lidí v Česku podle vás takovou hrůzu z islámu?

Z neznalosti. Jedna věc je vidět nebezpečnou ideologičnost jisté části muslimských představených a druhá věc je vidět konkrétní obyčejné lidi. Já jsem byl v muslimských zemích a bavil jsem se s místními úplně normálně. Jsou to lidé jako my. Záleží na jednotlivci, nakolik se otevře radikalismu a různým zúžením a nakolik svoji víru žije v šíři srdce. Ale tady u nás, když se řekne muslim, myslí se okamžitě potenciální terorista a násilník.

HN: Loni na sebe církev v Česku strhla mediální pozornost žalobou kvůli divadelní hře v Brně a žalobami na oběti obtěžování.

Jak vnímáte tenhle obraz církve?

K těmto záležitostem se musí přistupovat citlivě. Jsem pro to, aby i ti, kdo působí v kulturní sféře, brali v potaz, že určitá témata mohou být pro některé lidi citlivá. A k obětem zneužívání: i v naší arcidiecézi byl obviněn kněz a ta osoba později obvinění odvolala. Proto je třeba postupovat obezřetně. Musíme ale důsledně řešit případy, kdy se nějaká nepravost opravdu stala.

HN: Takže se s žalobami na oběti obtěžování neztotožňujete?

Já bych byl velmi opatrný.

HN: Myslíte, že je česká církev dostatečně pokroková?

Osobně se nepokládám za pokrokového. Ale v církvi jsme lidé různí, na některé věci máme jiné názory, ať se tedy posuzují jednotlivé osobnosti. Církev obecně by měla být hodnotnou duchovní nabídkou, měla by rozšiřovat lidem obzory. Vidím spíš velký problém v tom, že Evropa zapomíná na svoje kořeny vycházející i z židovsko-křesťanské tradice. Dochází k úbytku křesťanů v celé Evropě a to je pro mě závažná otázka. Řešení nemám, ale je potřeba se nad tím zamyslet.

HN: Často říkáte, že chcete sloužit pravdě. Dnes je ale pravda široký pojem. Spousta lidí má alternativní pravdy…

Pro mě je pravda to, co ladí se skutečností. Nemůžeme dát na dojmy. V tomto slova smyslu chci sloužit pravdě. Zároveň je důležitá pravda vůči sobě − nic si nenalhávat. Každý má klady i zápory a nejhorší je, když člověk žije vůči sobě ve lži.

HN: Co když žije ve lži vůči jiným? Třeba někteří politici − když se prokáže, že lžou, a nic se neděje.

Samozřejmě, lhostejnost je špatná. Ale lidé mají možnost se ozvat. A zase se dostáváme k té mlčící většině, která si řekne: Ale co si budu pálit prsty? Jenže někdy si pro pravdu musíme prsty spálit. To platí v osobních i pracovních vztazích. Záleží na tom, nakolik člověk stojí za svým přesvědčením. Dneska platí, že pravdu má většina. Ale tak to není. Většina nemusí mít vždycky pravdu.

HN: Ztratil jste někdy − třeba jen na okamžik − víru?

Neměl jsem nikdy období "nevíry". Ale intenzita byla někdy slabší, to musím uznat. Víra je celoživotní cestou. Snažím se neustále si klást otázky a neustále hledat důvody pro svoji víru a svá rozhodnutí, a ne jen slepě přijímat nějakou strukturu a schovávat se za ni. To není nejlepší způsob víry.

HN: Ta slabší víra, to bylo v kterých časech? Třeba když vás tvrdě vyslýchala StB?

To bylo za komunismu, když jsem ztratil souhlas veřejně působit. A než si člověk zvykl, hledal cestu a nacházel nepochopení. To byla velká zkouška. Ale samozřejmě i v současné službě mám někdy větší elán a někdy prostě menší. Zvlášť když se setkáte s lidskou hloupostí a záští, což se děje během celého života. Je nutné dávat pozor, aby se člověk nezatvrdil, je třeba bojovat o čistotu víry, i když by někdy bylo jednodušší říct: Já se tím nebudu zabývat.

HN: Byl jste přítelem Václava Havla. Jak vnímáte, že slova jako pravda a láska a vlastně i Havlův odkaz jsou dnes pro část společnosti nadávkou?

To je špatné a mrzí mě to. Pravda a láska jsou výzva platná pro všechny časy. Měli bychom o ně alespoň usilovat. Když to někdo používá v hanlivém slova smyslu, je to znevažování a nepochopení toho, co tohle motto a symbol roku 1989 znamená. A chce to zase jen dokola trpělivě vysvětlovat, co ve skutečnosti ta dvě slůvka znamenají. Pravda je to, co je ve shodě se skutečností. A láska? Ta pro mě znamená především ochotu obětovat část ze sebe pro druhého − ve všech možných rovinách.

HN: Letos v září oslavíte sedmdesátiny. Co byste si přál?

Aby se mi dařilo být autentickým křesťanem. To je poslání, které nemá konec.

Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností sdílet přátelům.

Vyzkoušejte předplatné HN+