Mlčící část lidí je pořád největší, stejně jako za komunismu. Kdyby se ta doba vrátila, ozvali by se, říká biskup Malý

HN: Jenže nepodílí se zrovna pan prezident na zhrubnutí naší politické kultury?

Zcela určitě. Když veřejně vystupuji, mám odpovědnost za to, jak se vyjadřuji. Každého někdy ovládnou emoce, ale těm nemohu nechat průchod při veřejném projevu. Dnes mají někteří lidé pocit, že mohou říct cokoliv, protože na to mají právo. Mnohdy to ale není otázka práva, nýbrž slušnosti.

HN: Vidíte nějakou podobnost mezi dnešní společností a tou z dob komunismu?

Mlčící část lidí je pořád ta největší. Na druhou stranu dnes existuje spousta skvělých iniciativ, lidskoprávních, občanských, kulturních, charitativních, na to by se nemělo zapomínat. A v tomto ohledu bych od politiků čekal, že budou zdůrazňovat, že podobné iniciativy jsou dobré a prospěšné. A že je pozitivní, že společnost jen tak nepřežívá, ale stará se o sebe.

HN: Jenže mnozí politici naopak označují například demonstranty za řvoucí dav a neziskovky šmahem za podvodné.

To je smutná pravda, že když řeknete neziskovka, rozumí se tím automaticky zloději nebo něco podobně hanlivého. Ale tak to přece není. Co já se navysvětluji! A to i lidem v církvi.

HN: Co jako disident říkáte steskům, že za minulého režimu bylo lépe?

Nebylo. Lidé se nemohli svobodně projevit. Když dnes někdo nesouhlasí s politikou, není za to zavřený. Mnoho lidí tehdy nemohlo z kádrových důvodů studovat, rodiče se stali rukojmími svých dětí − aby mohly studovat. Dneska se nikdo neptá při přijímacích pohovorech, co dělají rodiče. Cestovat mohla jen vyvolená část, většinou jen do socialistických zemí. V každé obci byli lidé, kteří donášeli na sousedy a mnohdy i na kamarády, kdo se jak chová. A samozřejmě svoboda tisku. Na toto všechno by se nemělo zapomínat. A to neříkám z pozice disidenta, ale člověka, který vnímal realitu. Svoboda obecně je těžká, protože předpokládá, že si člověk dovede vybrat. A myslím, že kdyby se komunistická éra se vším všudy skutečně vrátila, i ta část lidí, o které mluvíte, by už za dvě hodiny říkala: Takhle ne, to nechci!

HN: Vážíme si nabyté svobody dostatečně?

Nevážíme. Svoboda nám spadla do klína. Na rozdíl třeba od Poláků, kteří celá 70. a 80. léta stále projevovali nespokojenost. Ale u nás si člověk moc neváží toho, co dostal jen tak. Mám na mysli zase tu mlčící většinu, které svoboda spadla do klína. Je třeba, aby si hlavně mladá generace uvědomila, že například cestování je veliký dar a nebylo vždycky samozřejmé.

HN: Jaká je podle vás úloha církve v současném světě?

Především kultivovat prostředí, jehož je součástí. Ukazovat, že život není jen horizontála, ale i vertikála. Člověk se má občas podívat nejen kolem sebe, ale i nahoru nad sebe a dopředu před sebe. Samozřejmě, úkolem církve je hlásat biblickou tradici, Ježíšovo evangelium − radostnou zvěst o spáse. Ale také kultivovat mezilidské vztahy a stavět se proti jakémukoliv bezpráví. Zdůrazňovat individualitu člověka, ale ne individualismus. Podpořit a přijmout jinakost druhého. Šířit, že člověk nemá být hodnocen jen podle výkonu, ale hlavně podle mezilidských vztahů. Takto vidím úkoly církve ve zkratce.

HN: Netrhá vám někdy vaše křesťanské srdce, když vidíte, jak se někteří lidé zaštiťují křesťanskými hodnotami, ale přitom sami podněcují rozdělení společnosti, bojují proti pomoci bližním a šíří ve společnosti nenávist?

To s křesťanstvím nemá opravdu nic společného. Přece pokud je druhý člověk v nouzi, jde o výzvu − nezůstat lhostejný. Člověk musí unést otevřenost, ale já cítím spíš uzavřenost a nadbíhání náladám části společnosti. Velmi se obávám, když slyším některé jedince, že brání národní identitu, ale ve skutečnosti brání jen svoje velmi zjednodušené vidění světa. Je to jen demagogie a ideologie. I z křesťanství se dá udělat ideologie a já se bojím každé ideologie.

HN: Když jsme u té uzavřenosti, proč má část lidí v Česku podle vás takovou hrůzu z islámu?

Z neznalosti. Jedna věc je vidět nebezpečnou ideologičnost jisté části muslimských představených a druhá věc je vidět konkrétní obyčejné lidi. Já jsem byl v muslimských zemích a bavil jsem se s místními úplně normálně. Jsou to lidé jako my. Záleží na jednotlivci, nakolik se otevře radikalismu a různým zúžením a nakolik svoji víru žije v šíři srdce. Ale tady u nás, když se řekne muslim, myslí se okamžitě potenciální terorista a násilník.

HN: Loni na sebe církev v Česku strhla mediální pozornost žalobou kvůli divadelní hře v Brně a žalobami na oběti obtěžování.

Jak vnímáte tenhle obraz církve?

K těmto záležitostem se musí přistupovat citlivě. Jsem pro to, aby i ti, kdo působí v kulturní sféře, brali v potaz, že určitá témata mohou být pro některé lidi citlivá. A k obětem zneužívání: i v naší arcidiecézi byl obviněn kněz a ta osoba později obvinění odvolala. Proto je třeba postupovat obezřetně. Musíme ale důsledně řešit případy, kdy se nějaká nepravost opravdu stala.

HN: Takže se s žalobami na oběti obtěžování neztotožňujete?

Já bych byl velmi opatrný.

HN: Myslíte, že je česká církev dostatečně pokroková?

Osobně se nepokládám za pokrokového. Ale v církvi jsme lidé různí, na některé věci máme jiné názory, ať se tedy posuzují jednotlivé osobnosti. Církev obecně by měla být hodnotnou duchovní nabídkou, měla by rozšiřovat lidem obzory. Vidím spíš velký problém v tom, že Evropa zapomíná na svoje kořeny vycházející i z židovsko-křesťanské tradice. Dochází k úbytku křesťanů v celé Evropě a to je pro mě závažná otázka. Řešení nemám, ale je potřeba se nad tím zamyslet.

HN: Často říkáte, že chcete sloužit pravdě. Dnes je ale pravda široký pojem. Spousta lidí má alternativní pravdy…

Pro mě je pravda to, co ladí se skutečností. Nemůžeme dát na dojmy. V tomto slova smyslu chci sloužit pravdě. Zároveň je důležitá pravda vůči sobě − nic si nenalhávat. Každý má klady i zápory a nejhorší je, když člověk žije vůči sobě ve lži.

HN: Co když žije ve lži vůči jiným? Třeba někteří politici − když se prokáže, že lžou, a nic se neděje.

Samozřejmě, lhostejnost je špatná. Ale lidé mají možnost se ozvat. A zase se dostáváme k té mlčící většině, která si řekne: Ale co si budu pálit prsty? Jenže někdy si pro pravdu musíme prsty spálit. To platí v osobních i pracovních vztazích. Záleží na tom, nakolik člověk stojí za svým přesvědčením. Dneska platí, že pravdu má většina. Ale tak to není. Většina nemusí mít vždycky pravdu.

HN: Ztratil jste někdy − třeba jen na okamžik − víru?

Neměl jsem nikdy období "nevíry". Ale intenzita byla někdy slabší, to musím uznat. Víra je celoživotní cestou. Snažím se neustále si klást otázky a neustále hledat důvody pro svoji víru a svá rozhodnutí, a ne jen slepě přijímat nějakou strukturu a schovávat se za ni. To není nejlepší způsob víry.

HN: Ta slabší víra, to bylo v kterých časech? Třeba když vás tvrdě vyslýchala StB?

To bylo za komunismu, když jsem ztratil souhlas veřejně působit. A než si člověk zvykl, hledal cestu a nacházel nepochopení. To byla velká zkouška. Ale samozřejmě i v současné službě mám někdy větší elán a někdy prostě menší. Zvlášť když se setkáte s lidskou hloupostí a záští, což se děje během celého života. Je nutné dávat pozor, aby se člověk nezatvrdil, je třeba bojovat o čistotu víry, i když by někdy bylo jednodušší říct: Já se tím nebudu zabývat.

HN: Byl jste přítelem Václava Havla. Jak vnímáte, že slova jako pravda a láska a vlastně i Havlův odkaz jsou dnes pro část společnosti nadávkou?

To je špatné a mrzí mě to. Pravda a láska jsou výzva platná pro všechny časy. Měli bychom o ně alespoň usilovat. Když to někdo používá v hanlivém slova smyslu, je to znevažování a nepochopení toho, co tohle motto a symbol roku 1989 znamená. A chce to zase jen dokola trpělivě vysvětlovat, co ve skutečnosti ta dvě slůvka znamenají. Pravda je to, co je ve shodě se skutečností. A láska? Ta pro mě znamená především ochotu obětovat část ze sebe pro druhého − ve všech možných rovinách.

HN: Letos v září oslavíte sedmdesátiny. Co byste si přál?

Aby se mi dařilo být autentickým křesťanem. To je poslání, které nemá konec.