Co nám brání ve štěstí? Neumíme si odpírat, jsme zahlceni informacemi a řešíme pseudoproblémy

Neříkám to, abych bagatelizoval problémy současnosti. Jen chci poukázat na skutečnost, že v porovnání s minulostí počet rizik a hrozeb, které by bezprostředně ohrožovaly naše individuální životy, výrazně poklesl. Nemusíme denně řešit otázky života a smrti. Máme více volného času i prostředků na nadstandardní věci a také hromadu možností, do čeho ten čas a prostředky můžeme "vrazit". Máme zkrátka kupu důvodů pociťovat úlevu a prožívat svůj život šťastněji a plněji než generace před námi. Přesto tomu tak není a subjektivní míra spokojenosti ve společnosti v posledních desetiletích spíše klesá.

Co nám brání využívat privilegií doby, do které jsme se narodili, ke skutečně šťastnějšímu a naplněnějšímu životu? Důvodů je zcela jistě celá řada, ale já se chci zaměřit na dva, které spolu úzce souvisí. Těmi důvody je zahlcení, které jde ruku v ruce s neschopností dobře rozlišovat, co je skutečně důležité a co ne.

Volím, tedy jsem

Pro naši kulturu je charakteristický stále rostoucí důraz na osobní svobodu, kterou si ale velká část populace vykládá jako svobodu "podlehnout" − svoboda, to je dopřávat si. Volbu toho, co si dopřejeme, pak vnímáme jako podstatu, která definuje naši jedinečnost − volím, tedy jsem. Vybíráme si neustále − restauraci, kde povečeříme, profesi, životní styl, oblečení, kosmetiku, přátele, koníčky, co budeme číst, na co se budeme dívat, kterým politikům budeme věřit… Pořád se o něčem rozhodujeme a k něčemu zaujímáme stanoviska a sami se tím pro sebe i pro okolí definujeme. Vyjadřujeme tak své hodnoty i svůj status.

Pokud skrze své volby definujeme a projevujeme "sami sebe", žádná volba se nám nebude jevit jako banální. A v tomto ohledu nás často po dlouhá údobí života nic reálného nekoriguje. Pokud člověk dlouho neřeší skutečné problémy, stávají se domněle skutečné problémy ze všeho. Bez perspektivy se těžko odhaduje důležitost věcí. Říká se, že skutečnou hodnotu věcí poznáte až ve chvíli, kdy je ztratíte. Není to tak úplně pravda − naštěstí pro nás. Abyste si uvědomili, jakou hodnotu má v lidském životě řekněme zdraví, nemusíte vážně onemocnět. Stačí mít empatii a možnost se s vážnou nemocí a jejími důsledky ve svém sociálním prostoru čas od času potkat, což není nijak těžké, pokud se člověk o své okolí zajímá. Soucit − vnímavost k trápení druhých − pak funguje jako hodnotový korektor.

Americký psycholog a sociolog Barry Schwartz ve své knize Paradox volby (The Paradox of Choice: Why More Is Less) píše o tom, že čím víc možností na výběr máme, tím méně jsme ve výsledku se svou volbou spokojení. Ať už se rozhodneme jakkoliv, vždy nám někde v mysli ulpí pochybnost o správnosti naší volby. I když jsme docela spokojeni, napadá nás, že někde zcela jistě existuje ideální objekt našeho zájmu. A je jedno, zda hledáme salátový dresink, nebo vysněnou profesi. Ptáme se sami sebe, zda jsme se neukvapili, jestli jsme se mohli rozhodnout lépe. A protože se skrze svá rozhodnutí definujeme, stávají se z pochybností ohledně našich rozhodnutí pochybnosti o sobě. Stávají se zdrojem vnitřní nejistoty a úzkosti.

Informační guláš a emoční zahlcenost

Kromě zahlcení možnostmi je tu ještě zahlcení informacemi. Ke každé myslitelné oblasti lidské činnosti existuje v současnosti nespočet zdrojů informací různé kvality poskytovaných z různých důvodů. Člověka to nutí probírat se džunglí lží, polopravd, dezinformací a oddělovat hodnotné informace od balastu.

A této nutnosti se nevyhnete, ani když informace cíleně nevyhledáváte − poskytovatelé informací jen nečekají, až si informace budete chtít najít, ale sami vám je nabízejí − ať už prostřednictvím reklamy, nebo (především u sociálních sítí) pomocí pokročilých zobrazovacích algoritmů. Výsledkem je, že máme čím dál tím méně přímé kontroly nad tím, jaké informace a v jaké podobě a množství se k nám dostanou.

S tím si za normálních okolností naše mysl poradit umí. Mozek přehlcený informacemi se začne bránit, spustí obranné mechanismy a nakonec se přizpůsobí − naučí se určité informace filtrovat a některé (pro nás nedůležité) přecházet. A taky se tak děje. A právě naše adaptace nutí všechny, kdo k nám chtějí nějakou informaci dostat, volit takové prostředky, které tento náš vnitřní filtr obejdou. Vlastně se adaptují na naši adaptaci.

A tady se na scénu dostávají emoce. Pravidlo zní − vzbuďte emoce a dostanete pozornost. Informace, která nese silnou emoci (např. srdceryvný obrázek nebo provokativní titulek), umí člověka zmobilizovat k akci. A negativní emoce fungují pro tento účel lépe než pozitivní. To vlastně není nic nového − s tímto principem (mobilizovat skrze emoce) pracovala už propaganda, později ji přebrala reklama, léta bývala doménou bulváru, ale opírají se o něj třeba i charitativní kampaně apod. Nový je ale rozsah, do kterého používání tohoto principu narostlo. Pomalu už i obyčejný pekař, pokud se chce slušně uživit, nemůže prodávat jen rohlíky, musí k nim přidat příběh, který vzbudí osobní sympatie.

Emoce − nebo chcete-li příběhy (protože emoce komunikujeme především prostřednictvím příběhů) − se staly důležitým komunikačním nástrojem i v oblastech, kde bychom je nečekali. Třeba ve vědě. Od kolegů z Akademie věd jsem opakovaně slyšel, že můžete mít sebekvalitnější výzkum, a pokud se vám jej nepodaří prodat chytlavým titulkem, který slibuje zajímavý nebo kontroverzní příběh, hrozí, že vaše publikace zapadnou mezi ostatními a nebudou citovány. A to je pro vědce problém, protože citační index je jedním z hlavních faktorů hodnocení vědecké práce.

Výsledek tohoto nadužívání silných hesel a obrazů je, že se netopíme jen v informacích, ale především v emocích, ba co víc, čím dál častěji v extrémních emocích! I na emoce se totiž mozek postupně adaptuje, a tak − pokud chcete s pomocí emocí získat pozornost − musíte sahat ke stále silnějším nebo kontroverznějším příběhům.

Když se podíváte, o čem se aktuálně hodně mluví, píše či debatuje na sociálních sítích, nenajdete pravděpodobně žádné téma, které by nevyvolávalo silné emoce a nebylo přiživováno emočně nabitým materiálem.

A jak na jedné straně roste naléhavost, na druhé úměrně tomu narůstá lhostejnost. Empatie mizí, s ní i ochota naslouchat a tatam je tím pádem i korekce našich sebestředných perspektiv. Izolujeme se do svých bublin a žijeme problémy našich bublin. Emotivní témata nás takto nenápadně a pomalu izolují a radikalizují.

Emotivní příběhy polarizují společnost − mají své nadšené příznivce a své zapřisáhlé odpůrce. Existence nepřítele pak vede obě skupiny k tomu, že mají tendenci se ještě více semknout a slepě hájit své vidění světa, svou "víru". V emočně rozjitřeném prostoru není moc místa pro diskusi, jen pro "svaté války" ve jménu čehokoliv, kdy lidé hodně hlasitě křičí, ale nikdo nikoho neposlouchá.

Kruh se uzavírá − kvůli menší empatii a velkorysosti řešíme více vyhrocených pseudoproblémů a kvůli tomu, že řešíme více pseudoproblémů, máme menší kapacitu pro to, být empatičtí a velkorysí. Když změním sebe, (možná) změním svět

Nabízí se otázka, jak s tím naložit. Jsem profesí psychoterapeut, a proto je můj námět ryze osobní − není o tom, zkoušet změnit svět, ale zkusit změnit sebe v odpověď na změny kolem nás. Jak žít šťastný život v časech nadbytku (možností, informací, emocí)? Klíčem je podle mě dobrovolná střídmost − tedy schopnost umět odolávat nabídkám, které nám svět kolem nás dává, aniž bychom to vnímali jako ztrátu nebo ochuzení. Nechat prostě některé věci být, nereagovat nutkavě a říkat "ne" tam, kde je to v mém zájmu − i sám sobě, je-li třeba. Svět nám nabízí víc, než potřebujeme, a budeme-li nenasytní nebo lehkovážní, snadno si vytvoříme závislost na věcech, které ve skutečnosti nepotřebujeme. A snadno se zamotáme do emočních turbulencí, které nejsou naše. A tak si dovolím závěrem parafrázovat jeden známý reklamní slogan z minulosti: "Ne z nás (taky) dělá to, co jsme." V jednoduchosti je krása… i štěstí.