České premiéry 2019: Statisíce na Letné, zemanoděržaví, dobroty z Klausovic kuchyně. A recept, jak neblábolit

To je nesmysl. Volby samozřejmě nikdo nezpochybňuje. Část společnosti pouze nedokáže přihlížet, jak premiér nakládá s mocí. Střetává se tu východní pojetí demokracie "kdo vyhraje volby, může všechno" s obhajobou atributů demokracie západního typu, mezi které patří nezávislá média, nezávislá justice, ale i nepsaná pravidla, například že nesmí docházet k privatizaci státu, tedy k tomu, že by stát hájil finanční zájmy držitele moci. Lidé na Letné vlastně říkají: "To, co se děje, se neděje mým jménem. Vidíme vývoj v jiných zemích, nechceme lhostejností usnadnit, aby se to odehrálo i u nás."

Premiér si může výzvy k demisi dovolit ignorovat proto, že má za sebou setrvale přes 30 procent voličů a opoziční strany nedokážou převést energii náměstí do politiky. Přesto mají demonstrace smysl − kdo ví, zda by bez nich už veřejnoprávní média nebyla fakticky státní jako v Polsku. Kdo ví, jestli by na postu nejvyššího státního zástupce seděl Pavel Zeman, který odmítl pokus trestní stíhání Andreje Babiše zamést pod koberec. Kdo ví, zda by bez demonstrací Andrej Babiš do sněmovny, kterou označuje za žvanírnu, ještě vůbec chodil. Demonstranti zkrátka tvoří to, čemu se říká blokační menšina. Brání systém před degenerací, a to nejen v zájmu svém, ale i těch, kterým je vše zpravidla jedno a pak se diví, co se to stalo. Můžeme to brát i jako signál, že v Česku existuje něco jako instinkt obrany liberální demokracie. Čas od času se objeví hnutí, které navazuje na liberální tradice a vystoupí, i když je proti momentální většině a situace nevypadá nadějně. Je to vlastně zhmotněný havlovský imperativ: Nedělat něco jen proto, že to může mít bezprostřední efekt. Ale hlavně proto, že je to správné, že to má smysl. Premiéra masivního občanského aktivismu je povzbudivá. I když − ve shodě s Havlem − nutno konstatovat, že opravdu není jasné, jak to v dalších letech dopadne.

Prezident poprvé vládním personalistou

Vůbec poprvé se stalo, že prezident v rozporu s ústavou odmítl jmenovat ministra navrženého premiérem. Nuda? Ne. Je to pro budoucnost podstatné. Ale nejdřív rekapitulace: Miloš Zeman dlouho odmítal odvolat z postu ministra kultury svého oblíbence Antonína Staňka, kterému vděčil za to, že "sejmul" jeho odpůrce Jiřího Fajta z čela Národní galerie. Pak ustoupil, ale nechtěl jmenovat Michala Šmardu, kterého prosazovala ČSSD a premiér Babiš ho ve shodě s koaliční smlouvou navrhl. ČSSD si nakonec před prezidentem lehla na záda a ministrem se stal Lubomír Zaorálek. Celé to vypadá jako epizodní historka, vypovídající hlavně o mstivosti našeho prezidenta. Ve skutečnosti je to klíčová událost. Prezident si zase ukousl víc pravomocí, než mu ústava dává. Tentokrát navíc už nejde jen o kvantitu, ale o změnu kvality − přehození mocenské výhybky. Ustavila se praxe, že prezident může mluvit do sestavení vlády, ač za ni není odpovědný.

Stále více moci se tak přesouvá na Hrad a politická scéna tomu není schopná reálně oponovat. Pokus podat na Miloše Zemana žalobu pro hrubé porušení ústavy letos sice prošel Senátem, ale narazil v Poslanecké sněmovně, kde mají většinu ANO, komunisté, SPD a ČSSD, kteří ho dílem potřebují jako spojence, dílem nechtějí naštvat jeho voliče a dílem se ho přímo bojí. Výsledkem je, že se v roce 2019 těžiště moci přesunulo směrem k Hradu. Dalo by se říci, že je to posun ke skrytému poloprezidentskému systému. Ale výstižněji to formuloval ústavní právník Jan Kysela, když řekl, že bychom v praxi mohli dospět k systému, který je "volenou monarchií". Tedy systému, kde stačí prezidenta zvolit a ten už pak může dát v klidu průchod své libovůli. Byl by to posun Česka do Střední Asie nebo středoasijské mentality do Česka − vyberte si.

Že je to jedno, protože Zeman nebude prezidentem věčně? Chyba. To, co se děje, ustavuje zvyklosti. A posun zaslouží pozornost i proto, že není vyloučeno, že se dalším prezidentem stane Andrej Babiš, který tak bude chtít vyřešit problém se střetem zájmů. V duchu současného posunu vnímání toho, co prezident může, by mohl fakticky řídit vládu z Hradu, přičemž by jeho Agrofert dál dostával dotace, protože na prezidenta se zákon o střetu zájmů nevztahuje. Geniální. Držet reálně veškerou moc, smát se střetu zájmů, všechno řídit, nebýt nikomu a za nic odpovědný, a de facto neodvolatelný, to je sen každého velkého šéfa.

První politická dynastie

Ano, správně, je to dynastie Klausů. Model otec politik − syn politik jsme tu sice už měli. Václav Benda − Marek Benda, otec a syn Vyborní. Jenže u Klausů je to jiná liga. Poprvé se stalo, aby se syn expředsedy klíčové politické strany stal předsedou strany, která by se mohla stát klíčovou v budoucnu. Václav Klaus junior po vyloučení z ODS založil svůj projekt Trikolóra a vypadá to, že má našlápnuto k úspěchu. Koncem roku mu první průzkum sliboval přes pět procent hlasů. Ideově vzato, jablko nepadlo daleko od stromu − klausismus juniorismus se prakticky neliší od klausismu seniorismu. Je to vlastně soft nacionalismus, jehož základem je sebestředné chytráctví. Máme tu nechuť k EU, která je prezentována jako nový protektorát, ale odpor je opatrný, v programu přímo vystoupení z unie není. Máme tu megatuny předsudků, které jsou prezentovány jako projekce zdravého rozumu, aby na ně člověk mohl být hrdý. A konečně tu máme zlehčování problému klimatických změn − což je logické, na tento problém nacionalismus nemůže mít odpověď, tak ho prostě popře.

Dynastie Klausů dokázala geniálně vytvořit politický program z tradičního českého pocitu, že víme všechno nejlépe, všichni by se měli od nás učit, a pokud to neudělají, jsou to hysterici a šílenci. Že tento typ soft nacionalismu náramně sedí Česku, je vidět z toho, že Trikolóra ubírá hlasy komunistům a okamuristům, kteří jsou na český vkus 2019 asi příliš radikální, až humpoláčtí. Je možné, že Trikolóra bude po příštích volbách vládní stranou − je to přesně typ koaličního partnera, který by se hodil Andreji Babišovi. Rétoricky nacionální, ale zároveň dostatečně gumový, aby dokázal podpořit cokoli.

První žena po letech předsedkyní parlamentní strany

Dobře, toto čistá premiéra není. Markéta Pekarová Adamová se stala v listopadu předsedkyní TOP 09, ale ženy už parlamentním partajím předsedaly. Hana Marvanová vedla v letech 2001−2002 třináct měsíců Unii svobody, Karolína Peake byla o deset let později přes rok předsedkyní formace LIDEM, což byla jedna z trosek po rozpadlých Věcech veřejných. Ale když uvážíme, že máme za sebou třicet let demokratické politiky a žena v čele parlamentní partaje je stále výjimečný jev, můžeme přimhouřit oči. Zvolení Markéty Pekarové Adamové (zřejmě pro jistotu obklopené pěti mužskými místopředsedy) je připomínkou faktu, že Česko na rozdíl od všech sousedních států nikdy nemělo prezidentku nebo předsedkyni vlády (Slovensko mělo Ivetu Radičovou, Polsko Beatu Szydlovou, Rakousko Brigitte Bierleinovou, Německo Angelu Merkelovou). Neměli jsme ani předsedkyni Ústavního soudu ani guvernérku České národní banky. Na dalších klíčových předsednických postech je poměr muži/ženy 7 : 1 (Poslanecká sněmovna) a 5 : 1 (Senát).

Česko je zkrátka zemí přísahající na politický testosteron a je otázkou, zda právě to není jedním z faktorů, proč se navenek projevuje egoisticky: "Nedám, nepřijmu, nebudu spolupracovat, ale vy mě poslouchejte, vy pošlete peníze!" Doufejme, že zvolení Markéty Pekarové Adamové bude konečně výrazem změny a jiného směru politiky než vzájemného "fackování" uvnitř a naježenosti navenek. A že snad nebude předzvěstí zániku partaje, která si ji zvolila − jako v případě Hany Marvanové a Karolíny Peake. I když upřímně řečeno, u TOP 09 to tak úplně vyloučeno není.

První odsouzený terorista

Letos byl poprvé odsouzen člověk, který v Česku páchal teroristické útoky spojené s islamismem. Na čtyři roky jde do vězení důchodce Jaromír Balda, který chtěl vykolejit vlaky na Mladoboleslavsku. Potíž je v tom, že Balda byl něco jako negativní islamista. Jeho cílem bylo vyvolat nenávist k uprchlíkům, islámu jako takovému, proto nastrojil útoky tak, aby vypadaly jako islamistické. "Měl jsem jenom strašnej, živočišnej strach o milované české plémě, české lidičky a české písničky," řekl důchodce soudu. Může nám ho být vlastně líto, protože Balda sám je také oběť. Ukázalo se, jak nekonečně nebezpečné je vyvolávání strachu, na kterém politicky parazitují strany typu SPD Tomia Okamury, ale vlastně i prezident a premiér, kteří jedou politiku − ne, nevezmeme ani jednoho uprchlíka, všichni jsou riziko. Strach je v Česku dominantní diskurz a z případu Balda je jasné, že není sebezáchovný, ale spíš (sebe)vražedný. Bojíme se o vlastní plémě a ze samého strachu jsme schopni se povraždit.

Poprvé vypnutý mikrofon pana premiéra

Historicky poprvé se stalo, že premiér ve sněmovně mluvil do hluchého mikrofonu. Vypnul mu ho místopředseda sněmovny Vojtěch Pikal, když premiér, místo aby odpovídal při interpelacích na dotazy, tvrdošíjně vyprávěl o tom, jak mu je ubližováno od Evropské komise, když její audit konstatuje jeho střet zájmů. V této premiéře můžeme vidět několik motivů. Absolutní nerespekt premiéra ke sněmovně. Důkaz, že jeho kauzy brání řešení podstatných problémů země. A také ukázku zdravé drzosti Pirátů, kteří se během roku stali hlavní opoziční stranou. Což je kapitál, který mohou v případě, že zdravá drzost nezdegeneruje v sebestřednou aroganci, v budoucnu zúročit. Z premiérové historky s vypnutým mikrofonem ale můžeme čerpat i naději, že v dalších letech dojde naplnění heslo, se kterým přišel Andrej Babiš, aby ho pak, jako mnoho jiných, nenaplnil: "… a neblábolit!"