V historii byly periody tepla a sucha, ale nikdy to nebylo tak úzce spojeno s konáním člověka a nikdy nebyly změny tak rychlé, tvrdí ředitel Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR, profesor Michal V. Marek. Podle jeho názoru je důležité, zda budeme čekat, jak to dopadne, nebo se přizpůsobovat a vytvářet nové technologie, které nám pomohou tento proces aspoň přibrzdit.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

V ústavu se zabýváte dynamikou změn vnějšího světa. Studujete atmosféru, vytváříte klimatické scénáře a modely nebo zkoumáte, co globální změny znamenají pro společnost. To ale řeší vědecké týmy na celém světě. Vnáší do toho bádání Česko něco zásadního?

Než přišlo sucho, neuměli jsme si představit, že by Česko mohlo být tak záhy a zásadně ovlivňováno globální změnou klimatu. Mysleli jsme si, že je to problém Afriky, Oceánie, nikoliv středu Evropy. Už jen tím, že se zabýváme problematikou sucha, přinášíme velmi originální výsledky, které by měly zajímat především naši politickou reprezentaci. Ta by měla na základě našich výsledků přijmout nějaká zásadní rozhodnutí, nějakou strategii. Ale jsme také platnými členy celosvětové vědecké rodiny, naše výsledky jsou součástí globálního vědění. Cenné jsou například specifickými údaji právě z Česka, tedy ze středu Evropy. Poskytujeme do otevřených databází naše data, jež pak může kdokoliv využít ve svém výzkumu.

Kdy a proč váš ústav vlastně vznikl?

Česko má v ekologickém výzkumu silnou tradici, která začíná už v roce 1968 velkým výzkumným programem Člověk a biosféra. My sami se zabýváme problematikou uhlíkového cyklu od počátku 90. let. CO2 je nejen významný skleníkový plyn, ale také substrát fotosyntézy, takže vazba na globální změnu je zřejmá. Už v 90. letech jsme pracovali na prvních evropských projektech, kolem nichž se utvořila určitá vědecká komunita z Akademie věd, vysokých škol, Českého hydrometeorologického ústavu. Když se před 10 lety do Česka dostaly strukturální fondy Evropské unie zaměřené na podporu výstavby výzkumných infrastruktur, podali jsme projekt a vyhráli jsme. Tehdy nás začínalo sedm, dnes je nás 400. Ústav nabyl obrovskou dynamiku, zaměstnává 60 zahraničních vědců z 22 zemí, máme tedy silný internacionální charakter. Jsme zapojeni do všech významných projektů týkajících se globálního oteplování. Pracujeme na projektu ICOS, který sleduje dynamiku uhlíkového cyklu v kontinentálním měřítku Evropy. Jsme součástí projektu ACTRIS, který sleduje aerosoly v atmosféře. V projektu ANAEE se věnujeme experimentování v ekosystémech a zjišťujeme důsledky zemědělské výroby a lesnické produkce. Aktuálně řešíme na 90 projektů. Máme kolem 150 až 170 publikací ročně v renomovaných vědeckých časopisech s vysokým impaktem.

Problém sucha

"Nepovažuji za normální, když na kopci u Prahy vystříkáme na sjezdovku celý rybník, abychom si mohli zalyžovat. To je do budoucna neudržitelné. My jsme tu žili ve vodní pohodě, vody bylo všude dost. Najednou zjišťujeme, že to v budoucnu tak být nemusí," říká v rozhovoru ředitel brněnského Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR Michal V. Marek.

Stále se zabýváte uhlíkovými cykly?

Studium uhlíkového cyklu v biosféře a v různých typech ekosystémů je podstatnou částí naší práce. Měříme například úložnou kapacitu různých typů ekosystémů v Česku, kde disponujeme osmi stanicemi od Beskyd až po Třeboň. Máme ale i stanice v tropech, například ve Vietnamu, v Ghaně či Panamě. Snažíme se pochopit specifika a dynamiku ukládání uhlíku. Jinak vypadá v beskydských smrčinách, jiná je v deštném pralese v Ghaně. Rozdíl ve schopnosti přijímat uhlík ovlivňuje i průběh sezony, tedy u nás čtyři roční období, v tropech období dešťů a sucha. Není překvapující, že uložení uhlíku v ekosystémech mírného pásma je mnohem významnější a dlouhodobější než v tropech, kde je obrat poměrně rychlý. Rostlina tam přijme uhlík velmi intenzivně, ale ten se rychle dekomponuje, tedy rychle ho vydýchá. Ekosystém ho neudrží. Lesy v mírném pásmu ho pojmou pomaleji, ale déle ho podrží. Už ze školy asi všichni víme, že rostlina přijímá uhlík, aby rostla. Důležitá ale je konečná bilance uhlíku v atmosféře, tedy kolik ho tam máme a dělá nám tam neplechu jako skleníkový plyn nebo kolik uhlíku je schopen přijmout a nějakou dobu podržet ekosystém. Naše dlouhodobé experimenty, kdy jsme stromy vystavili například atmosféře s dvakrát větší koncentrací CO2, než je ta současná, ukazují, jak se s tím rostliny umí vyrovnat. Bude pro ně dobré, když budou mít více a více potravy? A ejhle, není to tak. Prokázali jsme, že v sobě rostliny mají mechanismy zpětných vazeb, takže dlouhodobé působení zvýšené koncentrace CO2 vede ke snížení schopnosti fotosyntézy. Původní představa, že ekosystémy se stromy budou donekonečna tím úložištěm, je mylná. Podstatný je i dostatek dusíku, protože bez něj úroveň fotosyntézy klesá. Takže si můžeme nakrásně namlouvat, že se s tím rostliny vyrovnají. Není to pravda.

Umírání zdejších lesů je tedy skutečnou tragédií?

Umírání lesů kvůli kůrovcovým kalamitám je strašnou ranou pro naši celkovou uhlíkovou bilanci, protože v krajině jsou lesy stále největším a nejvýznamnějším úložištěm CO2. Silný strom si s nějakým broukem lehce poradí. Jenže stromy a rostliny obecně jsou oslabené nedostatkem vláhy. A nejde jen o smrky, umírají zde i borovice, protože jim chybí spodní voda. Jenže problém není to, že by nebyla voda, že by pršelo během roku méně. Úhrnné množství srážek za rok se téměř nemění. Problém je, že prší jindy a jinak, než by mělo.

Vodě v zemědělské krajině se věnuje váš projekt Intersucho. Můžete ho přiblížit?

Ukazuje se, že rozdílná distribuce srážek je dána například tím, že se prodlužuje vegetační sezona. Takže rostlina dostane vodu tehdy, kdy ji moc nepotřebuje, a v době, kdy ji potřebuje, ji nemá. Navíc je tak nestabilní atmosféra, že opakovaně vznikají extrémy, přichází velké bouřky, kdy během krátké doby spadne obrovské množství vody jako za tři měsíce. A ta odteče. Česko má totiž navíc smůlu, že k nám žádná voda nepřitéká, jen odtéká. Jsme tak závislí jen na tom, co naprší a nasněží a co zůstane dole pod zemí. Nemáme moře, nemáme Dunaj jako Slováci. Jsme na tom zle, proto není divu, že se problém sucha u nás tak vyhrotil. Někdejší obilnice Česka, jako byla jižní Morava, už dávno žádnou obilnicí není, protože se tam prostě neurodí. Vím, že zemědělství se vyvíjí neuvěřitelně rychle. Ale když neprší, tak i když má zemědělec v ruce speciálně vyšlechtěnou pšenici, umělá hnojiva, pesticidy, výnos neudělá. Takže nám opravdu hrozí riziko, že budeme mít problémy se zásobeností potravinami.

Než jsme začali pracovat na projektu Intersucho, sami jsme nevěřili, že je sucho v Česku takový fenomén, že je situace tak dramatická. Původní scénáře odhadovaly, že se tak stane za dvacet třicet let. Aktuál­ní stav zveřejňujeme ve formě mapy na portálu Intersucho. Červená barva ukazuje oblasti, kde je málo vody. A červené je tam překvapivě hodně. Nikoho nenapadlo, že to přijde takhle brzy.

Kdy nastal zásadní zlom?

Takhle se to plácá asi od roku 2015. Loni už to chvilku vypadalo, že by mohlo být konečně více sněhu, ale nakonec zase chyběl. Navíc jsou pryč doby, kdy jsme se mohli v Česku těšit z klimatické pohody. Když my jsme měli prázdniny, tak při 25 stupních jsme si říkali, jak je to krásné, teplé léto. Copak za našeho mládí bylo v létě běžně přes 30 stupňů Celsia? Léta nebyla tak horká, navíc tak dlouhou dobu. Mění se klimatická cirkulace. Proto se dnes snažíme dělat předpovědi s ohledem na typy zemědělských plodin téměř na kaž­dou katastrální parcelu. Je to v každodenní praxi asi jeden z nejužitečnějších výsledků našeho výzkumu. Ministerstvo zemědělství dnes dokonce bere naše mapy jako podklad pro rozhodnutí, zda má farmář nárok na kompenzaci sucha, nebo ne.

Červených teček na vaší mapě dál přibývá?

Přibývá, takže do byznysu zasněžovaných lyžařských sjezdovek bych dnes fakt nešel. Podle scénářů budou u nás zimy vlhké, ale nebudou sněhové, nebo jen minimálně. A nepovažuji za normální, když na kopci u Prahy vystříkáme na sjezdovku celý rybník, abychom si mohli zalyžovat. To je do budoucna neudržitelné. My jsme tu žili ve vodní pohodě, vody bylo všude dost. Najednou zjišťujeme, že to v budoucnu tak být nemusí. Že voda nebude nebo že bude opravdu drahá. A to je třetí oblast práce našeho ústavu. Snažíme se zjistit, zda společnost nejen vnímá globální změny, což už možná vnímá, ale také co je ochotna udělat pro to, aby jejich dopady nebyly tak velké a tak rychlé. Samozřejmě si mohou někteří lidé říkat, že zrovna oni mají dost peněz na to, aby si vodu koupili, aby si zaplatili klimatizaci nebo speciální úpravu zahrady. Ovšem většina tyto možnosti mít nebude. Co to způsobí? Jak bude společnost reagovat?

Takže řešíte i sociologické důsledky změn klimatu?

Ano, v našem týmu jsou i sociologové. Jsou to velmi podstatné otázky. Ostatně diskuse, které se teď odehrávají v souvislosti s Gretou Thunbergovou, jsou také takovým výkřikem, co všechno se může dít. Ať si o ní myslíme cokoliv, nepochybně sehrála důležitou roli a vykřičela nahlas, co vědci říkají už 10 let. Jen je není slyšet. Nám totiž chybí popularizátoři vědy. Vědci se často obávají, že když zjednoduší výsledky svého bádání, aby jim každý rozuměl, neobstojí ve své vědecké komunitě. Proto je alarm, který by měl být důrazný, zatím velmi rozpačitý.

Já i vy víme, že zemřeme, ale teď žijeme a smrtí se nezabýváme. Tak je to asi s vnímáním globální změny. Všichni už nejspíše tušíme, že se něco děje, že to asi opravdu nebude příjemné, ale nechceme si to připustit, nehodláme se teď kvůli tomu omezovat. A když už není jiné cesty, tak strašíme − třeba že bude nezaměstnanost, když přestaneme těžit uhlí. Vše je o to složitější, že globální změna je nakonec politický problém a politici většinou pracují s vizí dalších čtyř let příštího volebního období. Ostatně kdo zvolí politika, který bude hlásat, jak se kvůli nějakému globálnímu oteplování musíme už teď uskromnit? Jen velmi vyspělá společnost.

Nejde jen o periodickou změnu, které se tu odehrávaly, co je Země Zemí?

Máme už letokruhovou křivku až do doby před Kristem. A protože letokruhy informují o vývoji počasí, umíme zpětně rekonstruovat klima. Ano, byly periody tepla a sucha, ale nikdy to nebylo tak úzce spojeno s konáním člověka a nikdy nebyly změny tak rychlé. Je otázka, zda budeme čekat, jak to dopadne, nebo se budeme přizpůsobovat a vytvářet nové technologie, které nám pomohou ten proces aspoň přibrzdit. Pro mě jsou nové technologie nadějí. Bohužel jsme trochu zaspali dobu. Zbrzdily nás některé naše elity tvrzením, že žádná změna klimatu není. Proto už jsou v Německu pod parkovišti nádrže na sbírání dešťové vody na zalévání městské vegetace, zatímco my o tom teprve uvažujeme. Ale pozor si musíme dávat i na jiný extrém. Nikdo nepochybuje o tom, že z pytle pšenice se nají více lidí než z krávy, které ten pytel pšenice dáme sežrat. Ale nemůžeme se kvůli tomu stát všichni vegany, protože už teď máme zoufale málo krav, a tak chybí organické hnojivo, které by mohlo v půdě udržet vodu. Vše musí být v rovnováze, každý extrém je špatný.

Článek byl publikován ve speciální příloze Klimatické změny.

Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností sdílet přátelům.

Vyzkoušejte předplatné HN+
Newsletter

Byznys podle HN

Nechcete, aby vám uniklo to nejdůležitější?

Pro naše čtenáře připravujeme každý týden newsletter o byznysu a finančních trzích. Stačí zde zadat svůj email a každý pátek od nás dostanete souhrn událostí, které byste neměli minout. A přidáme osobní tipy čtyř osobností newsroomu Hospodářských novin. Píše Martin Jašminský, Luděk Vainert, Luboš Kreč a Petr Kain.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru