Vláda není v energetické politice upřímná a deset milionů akcionářů se má ptát, proč nejedná v jejich prospěch

Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček se letos na schůzi Senátu vyjádřil k doporučení Evropské komise zvýšit náš plánovaný podíl OZE na celkové konečné spotřebě energií pro rok 2030 ze současně plánovaných 20,8 procenta na 23 procent. To by ale podle něj stát a jeho daňové poplatníky vyšlo na dalších 52 miliard korun navíc. Už teď se OZE podílí z 14,5 procenta, což je vyšší procento, než ke kterému jsme se v minulosti zavázali. Jako výraz naší dobré vůle tedy ministr navrhl kompromis 22 procent (a zvýšení o 24 miliard). "To si zas v Bruselu něco vymysleli," musí si říkat nejeden občan, který takové údaje z úst ministra vlády slyší.

Pomiňme na chvíli skutečnost, že navýšení na 23 procent vychází z výpočtu podle evropského nařízení, na jehož přijetí jsme se podíleli, a že část prostředků na nové technologie k nám bude putovat z evropských peněz (např. z takzvaného modernizačního fondu). Copak se nám nevyplatí přejít na OZE tak či tak? Jen cena fotovoltaiky klesla za posledních 10 let o více než 80 procent. Tzv. sdružená cena energií z obnovitelných zdrojů spadla k 50 eurům/mWh. Podle studie společnosti Deloitte bychom tak měli mířit na 23,8 procenta, podle Komory OZE na 24,3 procenta a podle méně oficiálních propočtů dokonce i výš. Není divu, že Senát svým usnesením vládě doporučil hledat způsoby, jak v nejbližší době podíl OZE výrazně navýšit.

Podivné výpočty

V současné době mají uhelné elektrárny přibližně čtyřikrát vyšší podíl na hrubé konečné spotřebě energií v ČR než obnovitelné zdroje. Svou úlohu v tom hrály i mnohaleté státní subvence uhelnému průmyslu (až do evropského zákazu). Podle některých odhadů vydal stát ještě v roce 2009 na přímé a nepřímé podpoře uhlí přes devět miliard korun za rok, především skrze úlevu od ekologických daní. Dohledat přesná čísla ke státní podpoře fosilního průmyslu je nicméně obtížné, protože česká vláda nevede na rozdíl od jiných evropských zemí veřejně dostupnou evidenci takto poskytnuté podpory.

Náklady na sanaci ekologických škod jsou transparentnější. V roce 2009 vláda vyčlenila jednorázovou částku 37 miliard korun na projekty ekologické obnovy v místech uzavřených dolů. Nyní ministerstvo financí eviduje smlouvy s plněním na odstranění ekologických škod způsobených těžbou s celkovou garancí téměř 41 miliard korun. To jsou peníze, které český daňový poplatník vydal do těžby a do úklidu toho, co po ní zbylo.

Takové údaje však ministr Havlíček senátorům zatajil. Naopak s prozrazením roční provozní podpory OZE neotálel: 47 miliard. Že jde především o důsledek tzv. solárního tunelu, tedy špatně nastavených dotačních podmínek z let 2005−2010, které zavázaly stát ke garanci výkupní ceny na 20 let dopředu, už nezmínil. Je zároveň zřejmé, že po zkušenosti posledních patnácti let budou prostředky na provozní podporu OZE v budoucnu čerpány efektivněji. Celkový účet za nové zdroje nebude podle Komory OZE vyšší než 118 miliard, nikoli 1033 miliard korun, jak uvedl ministr Havlíček.

Zatímco se Babišova vláda rozhoduje na základě utopených nákladů, skryté náklady a negativní externality fosilního průmyslu vůbec nebere v potaz. Proč do kalkulace nezahrne například i celkové škody způsobené fosilním průmyslem lidskému zdraví a životnímu prostředí, jejichž řešení vyjde stát podle Centra pro otázky životního prostředí UK na 51 miliard korun ročně? Proč nezváží kredibilitu, kterou ztratíme u ostatních členů Evropské unie, kteří usilují o evropský průměr 32 procent podílu OZE k roku 2030?

Jádro problému nevyřeší jádro

Je pravda, že vláda letos pověřila novou uhelnou komisi přípravou plánu odstoupení od uhlí. Úbytek výroby elektřiny mají nahradit jaderné bloky. Ty postavíme, "i kdybychom měli porušit evropské právo," nechal se slyšet premiér Babiš. Jaderné elektrárny ale nejenže nejsou zcela bezemisní (zohledníme-li všechny fáze zpracování uranu), jsou navíc i extrémně drahé. Jejich projekty jsou technologicky vysoce náročné (Temelín a Dukovany bychom bez Sovětů asi nepostavili), skutečné náklady podsazené, provoz rizikový, zisky kvůli klesajícím cenám energií diskutabilní. ČEZ se do financování potenciálně ztrátového projektu nechce. Stát zase pro ČEZ nechce garantované výkupní ceny. Prakticky všechny evropské projekty mají mnohaletá zpoždění a stojí násobně více, než se plánovalo. V Mochovcích by mohli vyprávět.

Dejme tomu, že se to povede. Že se jaderné bloky postaví. Ale proč udržovat odběratele elektřiny v pozici pasivních příjemců elektrické energie z jádra, když by si ji mohli s trochou pomoci vyrobit sami? Proč neulehčit přenosové soustavě a nesnížit přenosové ztráty decentralizací zdrojů? Proč nenavázat na prvorepublikovou tradici výrobních družstev a neumožnit komunitní výrobu těm, kteří si vlastní elektrárnu dovolit nemohou? Proč ty miliardy zabetonovat do jaderné elektrárny, když by mohly přetékat z rozvoje baterií, materiálů a umělé inteligence do dalších průmyslových odvětví a vytvářet tisíce pracovních míst ročně?

Čím více se o tom dozvídáme, tím více je jasné, že pro přechod na čisté zdroje elektřiny Česku nechybí potenciál, nýbrž politická vůle. Máme příklady dobré praxe nejen v zahraničí, ale i u nás, ať už to je první energeticky soběstačná obec Kněžice, na okolí nezávislý Davidův mlýn nebo Siemens akumulátor v Mydlovarech. Máme uzavřené doly v Krušnohoří a na Karvinsku, kde můžeme postavit přečerpávací elektrárny (nová elektrárna Dolu Jeremenko v Ostravě se může chlubit světovým patentem). Máme více slunečných dnů v roce než naši západní sousedé. Máme (bohužel) měsíční krajiny a vodní plochy, kam můžeme umístit plovoucí solární parky, aby nezabíraly zemědělské plochy. Máme geotermální potenciál, sice velmi malý, ale přece. I podle opatrných scénářů rozvoje čisté energie dokážeme už do roku 2030 nahradit nejméně 80 procent uhelné elektřiny obnovitelnými zdroji.

Máme výrobce, dodavatele a prodejce solárních panelů i vysokokapacitních baterií. Máme továrny, prodejny, bytové domy, školy a administrativní budovy se zájmem o energetickou autonomii. Zatímco ti první se ale těžko prosazují na trhu zdeformovaném letitou podporou fosilního průmyslu, těm druhým stát spíše jen hází klacky pod nohy. Kdo dnes chce provozovat malou domácí elektrárnu, sice nepotřebuje licenci a může požádat o státní příspěvek, je však závislý mj. na obchodníkovi s elektřinou, který toho, podle řady stížností provozovatelů mikrozdrojů, zpravidla patřičně využije nízkou výkupní cenou.

Vláda se nejhospodárnějšímu řešení brání

Nikdo neříká, že nahrazení uhlí obnovitelnými zdroji nebude výzva. Zkušenější čtenáři pohotově ukážou na problémy s organizací vysoce decentralizované sítě a s výkyvy dodávek. Ty budou o to komplikovanější, má-li být systém pro firmy a domácnosti uživatelsky co nejpříjemnější. Avšak stejně jako můžeme výkyvy dodávek překonat systémem záložních baterií, přečerpávacími elektrárnami a přeshraniční spoluprací, jsme schopni nalézt řešení i pro ostatní problémy. Část spotřeby může být pokryta biomasou, nikoli ale za cenu degradace krajiny, rozšiřování živočišných velkochovů nebo dopravy na dlouhé vzdálenosti. Jak ve středu prohlásila nová šéfka Evropské komise von der Leyenová, budeme na Novém zeleném údělu pracovat ne proto, že je jednouchý, ale proto, že je správný.

Co dělá vláda, místo aby pracovala na tom, jak se společně této výzvě postavíme? Hádá se o tři miliardy ročně na OZE navíc. Potom co stát participoval stovkami miliard na devastaci krajiny fosilním průmyslem. Kdyby nešlo o tak závažnou strategickou otázku, působilo by smlouvání o pár miliard poněkud úsměvně. Zvýšení podílu OZE na 24 procent a výš přitom český stát nezatíží v čistých číslech ani o korunu víc, přestane-li podporovat průmysl, který českou ekonomiku tolik poškozuje. Obnovitelné zdroje nejsou luxusní Ferrari, které si česká společnost nemůže dovolit. Uhlí a jádro jsou.

Vláda tak ve své energetické politice není upřímná. Řádný hospodář, kterému jde o prosperitu firmy, by vzal vše výše řečené do úvahy a otevřel dveře OZE dokořán. Pokud někdo takovému postupu brání, jeví se jako pravděpodobné, že jedná ve vzájemné shodě s jinými subjekty. Pak už z hlediska obchodního práva nejde o firmu, ale o koncern. A deset milionů akcionářů má právo se ptát, proč předseda vlády nejedná v jejich prospěch.