Ekonomie globálních katastrof

Kterým katastrofám se máme snažit předejít? Nemůžeme eliminovat všechny, protože jejich množina je neomezená, zatímco naše prostředky omezené jsou. Nelze vyloučit, že za rok bude lidská civilizace zničena dopadem asteroidu nebo mimozemskou invazí, ale asi se shodneme, že není rozumné investovat 100 procent rozpočtu do budování planetární obrany.

Může se také stát, že technologický pokrok neudrží tempo s hromadícími se chybami v genomu lidstva a lidská populace zkolabuje. Jsme totiž stále lepší v zachraňování lidí, kteří by bez moderní civilizace nepřežili kvůli náhodným chybám v jejich genech. Lidé odkazují tyhle chyby svým dětem, které přidávají další. Přesto ale toto riziko raději podstoupíme, než abychom vychovávali jenom děti počaté umělým oplodněním s využitím pohlavních buněk výlučně nositelů Nobelovy ceny, jak si představoval nobelista Muller.

Mezi Skyllou a Charybdou

Tato dilemata zkoumají profesoři Robert Pindyck z Massachusetts Institute of Technology (MIT) a Ian Martin z London School of Economics (LSE). Analyzují sedm potenciálních katastrof a ukazují, že se paradoxně může vyplatit některé z nich ignorovat, i když přínosy zamezení dané katastrofě převyšují náklady. Důvodem je právě skutečnost, že o všech katastrofách musíme uvažovat dohromady.

Vždy bychom tedy měli zpozornět, zazní-li u návrhu řešení katastrofy "za každou cenu". Například: za každou cenu zabraňme vzniku nového megaviru. Protože většina lidských virů je zvířecího původu, znamenalo by to nejen uzavření všech zoo, ale vzato důsledně i likvidaci mnoha živočišných druhů počínaje netopýry. Výzkum profesorů z MIT a LSE ale implikuje více: netopýry bychom neměli nutně vyhladit, i kdyby přínos eliminace viru převážil nad snížením druhové rozmanitosti.

Ze všech katastrof se oprávněně nejvíc mluví o globálním oteplování, a to je způsobené člověkem. Ale i tady pozor před řešeními "za každou cenu". Peníze, které na prevenci katastrofy vyčleníme, budou nutně chybět jinde, mimo jiné ve zdravotnictví. Každé dva miliony korun investované do stability klimatu by mohly být využity třeba na jednu transplantaci kostní dřeně. Nakolik humánní je položit konkrétní lidský život na oltář snížení teploty o 0,00000001 stupně? Je s podivem, jak málo si tyto důležité otázky klademe.

Všechno dobré něco stojí

Varování před absencí logiky nákladů a přínosů v současné klimatické politice lze vyčíst i mezi řádky nobelovského projevu Williama Nordhause, který vloni cenu získal právě za modely globálního oteplování. Nordhaus ukazuje, že nákladná Pařížská dohoda (udržet oteplení do dvou stupňů Celsia za každou cenu) je pro lidstvo horší než nedělat nic. Nordhaus samozřejmě neříká, že nedělat nic je správné, právě naopak − ale vždy je nutné vážit náklady a přínosy. A navíc i zde platí varování profesorů Pindycka a Martina, že na žádnou katastrofu se nelze dívat odděleně.

Bereme-li globální oteplování jako jediné existenční riziko a stabilitu klimatu jako imperativ našeho jednání, logické důsledky jsou překvapivé. Množství uhlíku v atmosféře lze totiž účinně snížit masivní podporou pěstování geneticky modifikovaných plodin. Ty mají mnohem vyšší výnosy, takže mohou zabrat méně půdy. Obrovskou ušetřenou plochu je pak možné zalesnit a skokově zvýšit absorpci CO₂. Ze stejného důvodu jsou podle studie publikované v prestižním časopise Nature biopotraviny pro klima o polovinu horší než standardní zboží.

I kdybychom snížili lidskou populaci na nulu, bude trvat staletí, než se planeta vrátí k předprůmyslovým teplotám, a pro lední medvědy už bude nejspíš pozdě. Řešením je skladování uhlíku a geoinženýrství, ale k tomu je nutné zrychlit technologický pokrok. Takže chcete-li planetě a lidstvu opravdu pomoct, nemusíte se stydět létat a pít biovíno. Přečtěte si Enlightenment Now od harvardského profesora Stevena Pinkera. A hlavně mějte hodně dětí, veďte je k humanismu, respektu k přírodě, studiu technických oborů a uvědomění, že nic není zadarmo.