Nová kniha Jaroslava Kmenty popisuje Zemanovu proměnu z vtipného intelektuála ve mstitele bez empatie

Podobnou otázku si na začátku své nové knihy Rudý Zeman klade i investigativní novinář Jaroslav Kmenta. Pro pamětníka sametové revoluce je záhadou, že se z vtipného a pronikavého intelektuála přelomových let stal agresivní morous, jenž se mstí všem, kteří se mu byť jen slovem postavili do cesty.

Kmentovo hledání "skutečného Zemana" začíná průzkumem Zemanova okolí. Klíčové je setkání s Miroslavem Šloufem, bývalým předsedou celostátního Socialistického svazu mládeže a vysoce postaveným kádrem KSČ. Ne že by si Zeman našel Šloufa, to spíše Šlouf se vemluvil Zemanovi jako poradce a zprostředkovatel. Z Kmentovy detailní rešerše ale plyne, že pro lidi z bývalé komunistické mocenské zóny měl Zeman vždy velkou slabost. Uměli to s ním, uměli to s lidmi, měli konexe, a − podobně jako Šlouf − když něco slíbili, plnili slovo.

Zemanova proměna: z vtipného intelektuála mstitel bez empatie

Další 2
fotografie

Šlouf nakonec splnil to nejdůležitější. Dostal Miloše Zemana do úřadu předsedy vlády a pomohl mu i na Pražský hrad, jakkoliv se ho Zeman veřejně vzdal ve chvíli, kdy se provalilo, že si pravidelně volával a politicky obchodoval s šéfem podsvětí Františkem Mrázkem. Z Kmentova pátrání je ale zřejmé, že to byla jediná a naprosto výjimečná chvíle, kdy se Zeman vědomě zbavil někoho, kdo byl tak blízko něj a kdo pro něj tak oddaně pracoval.

Že byl Šlouf Zemanův kamarád, potvrzují v knize oba, proto je důležité a cenné, co o Zemanově proměně říká sám Šlouf. "Pomalu jsem přicházel na to, že vlastně spolupracuji se dvěma Zemany − s jedním úžasným člověkem, skvělým kamarádem a vynikajícím politikem a s druhým nerudným, domýšlivým ješitou, úplně ztrácejícím empatii i diplomacii," cituje Kmenta ze Šloufových knižních vzpomínek. "Chování prezidenta Zemana stále více určuje trojice špatných vlastností: nevypočitatelná náladovost, urputná zatvrzelost a prakticky nulová sociální inteligence. Je kvůli nim schopen se v okamžiku proměnit ve fracka nebo lpět na zřejmých omylech. Dříve je měl aspoň většinou pod kontrolou, ale v posledních letech jako by se utrhly ze řetězu, což způsobuje rychlou degeneraci osobnosti," pokračuje.

I Šlouf tedy potvrzuje to, co se rýsuje z Kmentova zevrubného výzkumu: Zeman byl vždy náladový a zatvrzelý, chyběla mu sociální inteligence a empatie, lidi přehlížel či ponižoval, měl však natolik silnou vůli, že tyto vlastnosti v zájmu své politické ka­riéry alespoň částečně krotil. Jako suverén na Hradě už sebekontrolu ztratil a odhalil naplno, co určovalo jeho charakter. Kmenta to nikde otevřeně neříká, ale jeho kniha ukazuje, že v případě proměny Miloše Zemana nejde ani tak o změnu charakteru či podstaty, nýbrž o praktické probarvení a zvýraznění původního základu, který Zeman vykazoval odjakživa. Nejde o změnu v pravém slova smyslu, nýbrž o dovršení staré dispozice a tendence, o dozrávání stromu k tomu, k čemu dlouhá léta rostl. I zcela marginální Kmentova poznámka o Zemanově dětství s přísnou matkou a bez otce míří tímto směrem.

Kmenta se od spekulativního psychologizování a politických teorií, které často přenechává citátům jiných autorit (Jindřich Šídlo, Václav Dolejší, Lubomír Kopeček), posouvá tam, kde je mu nejlépe a kde přináší nejvíce zajímavých a nových zjištění. Pečlivě zkoumá Zemanovo okolí a jeho finanční zázemí, které je od počátku přinejmenším neprůhledné, ne-li rovnou podezřelé. O napojení na černé peníze, nejčastěji spojené s jeho dnešním hlavním poradcem Martinem Nejedlým a ruskými podniky, jako je ropný gigant Lukoil, možná Zeman opravdu nevěděl. Když se o nich ale někdy dozvěděl, reagoval veřejně vždy velmi neadekvátně a své lidi politicky i lidsky kryl.

Poněkud se tím nabourává populární představa, že Zemana si vždy někdo obtočí kolem prstu (Šlouf, Nejedlý, Vratislav Mynář) a pak ho využívá ke svým politickým a osobním obchodům, které jsou pod rozlišovací schopností prezidenta. Už od dob Zemanova premiérování, naznačuje velmi důsledně Kmenta, to tak úplně pravda není. Zeman už tehdy o lecčems věděl. To, že mnohé záměrně přehlédl, něco neviděl a nedělal si z nekalosti okolí hlavu, ještě neznamená, že za to nenese mravní, politickou − a když na to dojde, možná i trestní − spoluodpovědnost.

Autorovy rešerše jsou důkladné zejména v průzkumu zapojení ruských peněz do Zemanovy prezidentské kampaně a provozu. Dohledávání peněžních toků z Lukoilu přes politicky dohodnuté obchody se státním distributorem paliv Čepro, případně přes firmy podílející se na deblokaci ruského dluhu, k ní došlo za vlády Miloše Zemana, je velmi pečlivé a podrobné. Před oči a kritickou mysl čtenáře klade hustou síť vztahů, kontaktů a toků peněz. Tohle už není náhoda, která někomu přihrála volební (ruské) miliony, tohle je systém zneužívání státu k financování osobních a politických zájmů.

V tom je také největší hodnota Kmentovy nové knihy − v dokonalém rozboru podhoubí, z něhož roste dnešní hradní moc a její arogantní způsoby chování, včetně přehlížení povinnosti sdělovat důležité údaje veřejnosti. Mlčení je mimo jiné umožněno tím, že nejdůležitější a ekonomicky nejaktivnější poradce nynějšího prezidenta, Martin Nejedlý, stojí oficiálně mimo hradní struktury, není zaměstnancem Hradu, ačkoliv tam má svou kancelář, kde běžně pracuje.

Ješitnost, náladovost, nulová empatie a sociální inteligence, jakož i pomstychtivost, kterou Kmenta a jeho novinářské a politologické autority u Zemana často připomínají, z Pražského hradu dříve nebo později odejdou. Systém politického podnikání pro vlastní i cizí zájmy ale může na místě zůstat mnohem déle. Minimálně jako pevná a osvědčená struktura, která ovlivňuje politiku v Česku. Kniha Rudý Zeman tuto pavučinu nejenom odkrývá, ale dává nám i možnost porozumět všemu tomu, co se kolem moci na Hradě posledních šest a půl roku děje. Už přitom nejde o Zemana, jde o stát.