V posledních týdnech jsem několikrát narazil na nový sociologický průzkum české společnosti. Asi víte, o čem je řeč − sociologové, kteří ho pro Český rozhlas připravili, rozdělili českou společnost do šesti velkých tříd, jako jsou zajištěná střední třída, nastupující kosmopolitní, ohrožená… namísto obecně předpokládané vedví "rozdělené společnosti", jejíž hraniční čára vede někde mezi pravicí a levicí, popřípadě mezi oblibou autoritářství a důrazem na liberální hodnoty. Těch šest tříd si ovšem podle průzkumu navzájem nerozumí, a co hůř: ani si navzájem nedůvěřují.

Přitom důvěra je mnohem důležitější než třeba shoda politických názorů. Nemusíme spolu souhlasit, můžeme mít rozdílné pohledy na to, jak má společnost řešit ten či onen problém, ale to je otázka diskuse a nějakého společenského konsenzu, společenské dohody. Jenže ve chvíli, kdy nevěříme, že dohoda bude dodržena, nemáme už vůbec žádný nástroj, jak udržet společnost pohromadě.

Bohužel demokracie je principiálně založena na důvěře: třeba v to, že většina nezneužije svého postavení k demontáži systému a potlačení menšiny. Ale přitom sama už ze svého principu nemá nástroj, jak důvěru vynutit ani jak eliminovat ty, kteří se rozhodli důvěry zneužít.

Na důvěře je založena obrovská část našich životů. Věříme bance, že nám nesebere peníze. Věříme internetovému poskytovateli a algoritmům, že když se připojíme na stránky naší banky, je to opravdu ona, a ne podvodníci, kteří z nás vymámí heslo a vyluxují nám účet. Věříme, že nám v restauraci přinesou jídlo z čerstvých surovin, že nám nenaplivou do polévky, že lékař předepíše správné léky a lékárník nám místo brufenu nedá lysohlávky. Věříme, že nám auta nevybuchnou, že domy nespadnou, že systém bude fungovat tak, jak má, a když nebude, přijde někdo a opraví ho. Bez důvěry bychom mohli žít tak akorát v lesích v chýši, kterou jsme si vlastnoručně stloukli, a jíst jen to, co sami ulovíme a nasbíráme.

Související

Vězňovo dilema

O důvěře by se dalo přemítat dlouho, ale pojďme si, v duchu Komenského hesla, trošku hrát. Možná vás to překvapí, ale právě hry představily velmi zajímavý pohled na chování lidských společenství.

Patrně na vás učinil někdo křivé udání, protože jste byli, aniž jste se dopustili něčeho zlého, jednou ráno zatčeni. Odvezli vás na policejní stanici, kde vás vyslýchající policista informoval, že kromě vás zatkli ještě jednoho, vám neznámého člověka a považují vás za spolupachatele nějakého vloupání. Ale že věří, že vy jste v zásadě nevinný, jenom potřebují svědectví proti vašemu komplicovi. Buď policii podepíšete, že vloupání má na svědomí ten druhý, a půjdete domů, nebo budete zapírat a pak celý případ půjde k soudu. U soudu budete osvobozeni, ale budou s tím opletačky a nepříjemnosti. Ovšem, dodá policista, když budete zapírat a ten druhý vás naopak potopí, bude to na několikaletý trest. No a pokud se podrazíte navzájem, dostanete jen půl roku…

Prosím všechny s právním vzděláním, aby přimhouřili obě oči. Nejde o reálný právní proces, jen o hru. Pokračujme ale dál. Dostanete několik hodin na rozmyšlenou. Co uděláte? Podrazíte neznámého "komplice"? Nebo budete zapírat? Domluvit se nemůžete a nevíte, co udělá ten druhý. Podrazí vás? Proč by to ale dělal?

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

Jaké jsou vaše možnosti? Když podrazíte, tak buď půjdete domů, pokud ten druhý bude zapírat, anebo na půl roku do báně, pokud ten druhý podrazí taky. Pokud budete zapírat, můžete si vykoledovat pár let v chládku, nebo proces, na jehož konci budete osvobozeni. Na jedné straně tedy svoboda a malý trest, na druhé straně opletačky, nebo velký trest… Jak se rozhodnout? Kéž byste tak věděli, jak se rozhodne ten druhý, že?

No, nezávidím vám tu situaci… Než budete muset říct, jak jste se rozhodli, prozradím vám, že tento problém je jedním z těch klasických, kterými se zabývá takzvaná teorie her. Nazývá se vězňovo dilema. Teorie her je disciplína aplikované matematiky, která zkoumá oblast rozhodovacích situací a hledá optimální strategie. Pomohla formalizovat mnohé případy lidského rozhodování a zpětně ovlivnila další obory, od politiky přes ekonomii a sociologii až po psychologii.

Kromě jiných pojmů definovala i jeden poměrně známý − hry s nulovým a nenulovým součtem. Hry s nulovým součtem nejspíše důvěrně znáte: když hrajete mariáš nebo třeba prší o peníze, po každém kole se celková suma výher rovná celkové sumě proher. Tedy co jeden vyhraje, to musí někdo jiný prohrát. Taková hra je pro lidi intuitivně pochopitelná a umí s ní pracovat. Ale co když se hraje hra, která nemá nulový součet? Co když je ve hře nějaká "vyšší moc", která způsobí, že mohou, jak se moderně říká, "vyhrát všichni"? Že takovou neznáte? Ale znáte, jen se nesmíte soustředit na pojem "hra". Zkuste si ho nahradit třeba slovy "mezilidská interakce".

Vězňovo dilema je typická hra s nenulovým součtem, není to jen prosté "jeden jde na svobodu, druhý do basy". Ve zobecněné podobě je tento typ her popisován následovně: jsou dva hráči, kteří se nemají možnost domluvit. Oba volí, jestli budou s tím druhým spolupracovat, nebo ho podrazí. Pokud oba spolupracují, získají nějakou výhru. Pokud oba zradí, získají také výhru, ale mnohem menší. Pokud jeden spolupracuje a druhý zradí, tak ten, který spolupracoval, utrpí ztrátu a ten, který ho podrazil, získá vyšší výhru, než kdyby oba spolupracovali.

Vrátíme se zpátky do cely. Důležité je uvědomit si, že pokud se nemůžete domluvit, oba v ideálním případě uvažujete stejně: když já budu zapírat a ten druhý taky, bude to O. K. Ale pokud ten druhý bude zapírat, bude pro mě lepší ho podrazit a půjdu domů. Jenže stejnou úvahu určitě udělá ten druhý taky, takže mě taky podrazí… Tento nekonečný řetěz vzájemných "když já…, tak on…" má ve skutečnosti prosté řešení: pokud jste oba stejně chytří a rozhodujete se stejně, musí vám být jasné, že dojdete nezávisle na sobě ke stejnému rozhodnutí.

Pokud se tedy rozhodnete stejně, máte na výběr jen dvě možnosti: buď oba zapíráte a po mrzení se soudem půjdete domů, nebo oba podrazíte a čeká vás půlrok v báni. Je to tedy jasné. Zapírat!

Jenže vy nevíte, kdo je ten druhý. Co když to je nějaký moula, který nečetl tenhle článek a řekne si, že vás podrazí, aby si zachránil vlastní kůži? Pak budete v háji… Takže podrazit, jedině podrazit! Prostě ho napráskejte, a až budete sedět půl roku v base, budete mít dost času na dočtení zbytku článku.

Oko za oko? Podraz za dva podrazy!

Zvláštní hra, kde spolupráce vede k mírnému pokroku, ale podraz se vyplácí, matematiky zaujala, takže ji mírně modifikovali. Co když se ta situace bude opakovat několikrát po sobě a vy se s tímtéž člověkem dostanete do stejné situace vícekrát? Pamatujete si, jak se choval předtím − změní to nějak vaše chování? To je otázka pro psychology. Matematici si položili jinou, exaktnější: měli byste nějak změnit své chování, aby výsledkem byl pokud možno co nejvyšší zisk pro vás?

A tak navrhovali různé algoritmy chování, například algoritmus "důvěřivec, který vždy spolupracuje", algoritmus "podrazák, který vždy podrazí" nebo mnohem sofistikovanější algoritmy, které zkoumaly předchozí tahy protihráče a tomu přizpůsobovaly svou strategii. Nechávali je proti sobě bojovat v nekonečných turnajích a po každém vyřadili nejhorší a rozmnožili nejlepší. A nakonec se ukázalo, že naprosto nejefektivnější algoritmus je velmi jednoduchý, nazývaný "tit for tat", zkráceně TFT, tedy česky něco jako oko za oko. Jeho popis je prostý. V prvním kole začněte spoluprací a pak jen opakujte to, co udělal soupeř. Pokud spolupracoval, spolupracujte dál, pokud podrazil, podrazte ho taky.

Ve skupinách různých algoritmů byl TFT tím, který dokázal přežít a ovládnout celé společenství. Důvěřivé algoritmy se stávaly obětí podrazáků, ale jakmile podrazáci vyhladili důvěřivé, z jejichž naivity žili, narazili na TFT. Ti vůči sobě hráli fér, a měli tak mnohem větší zisky než podrazáci, již se podráželi navzájem. Nakonec TFT ovládli celé turnaje a ukázali se jako evolučně nejvýhodnější.

Na to, o jak jednoduchou hříčku se jedná, to až překvapivě dobře odpovídá lidskému chování. Do výzkumu vstoupili psychologové, sociologové, etologové a další vědci z různých oborů a začali konfrontovat výsledky s lidským chováním. My lidé totiž vstupujeme neustále do interakcí s ostatními. S některými třeba jen jednou, s jinými opakovaně. A zkušenost nás učí, že i když podrazem získáme momentální výhodu a vysoký zisk, dlouhodobě se to nemusí vyplatit, protože ten podražený si nás bude pamatovat a příště podrazí on nás. Proto se lidem většinou vyplácí důvěřovat, i když můžeme naletět. Příště ale takovému člověku na lep neskočíme.

Samozřejmě lidské chování je mnohem komplexnější a do rozhodování vstupují i další faktory. Někteří lidé třeba podrazí, když věří, že se na podraz nepřijde. Rozhodování velmi výrazně ovlivní i to, jestli druhého člověka známe. Jestli je nám sympatický. A tak dále.

Ale velmi často se stane, že někomu věříme, on se taky chová férově, ale v důsledku nejrůznějších příčin vnímáme jeho chování tak, že nás podrazil. Pokud se oba důsledně držíme pravidla TFT, dostaneme se do série vzájemných podrazů a uškodíme si oba. Matematici proto do turnajů zavedli faktor "informačního šumu", totiž pravděpodobnost, že chování protivníka vyhodnotíme nesprávně.

Opět se opakovaly turnaje, vyřazování neúspěšných, rozmnožování úspěšných, vyvíjely se nové algoritmy a výsledkem byl lehce upravený TFT, nazvaný TF2T neboli podraz za dva podrazy. Tento algoritmus na podraz odpoví spoluprací a podrazí až při druhém podrazu soupeře. Tím dokáže překonat nedorozumění způsobené informačním šumem a díky faktoru "odpuštění" vytěží ze situace nejvíce. TF2T ze společenství vytlačí ryzí podrazáky, dokáže překonat i další nepříjemnosti a nakonec zůstává ve společenství nejsilnější − někdy v kombinaci s TFT, které s ním dokážou koexistovat.

Zvláštní, že? Určitá nízká míra nedorozumění se ukázala jako důležitá pro rozvoj odpuštění, prominutí, tolerance… Někdy se zkrátka vyplácí vnímat podivný, nejasný krok našeho protějšku jako omyl, zakopnutí, neúmyslnou chybu, odpustit mu a pokračovat velkoryse dál. V simulacích se ovšem dál ukázalo, že když míra nepochopení vzroste nad určitou mez, ani TF2T neuspějí a nastávají žně pro podrazáky.

Já vím, je to jen hříčka, simulace, matematická ku­riozita, lidé se přece nechovají jako algoritmy, ale leckdy jednají iracionálně, hloupě, absurdně, někdy jsou plni altruismu, někdy se rozhodují podle toho, jestli je zrovna něco bolí, nelze to zjednodušit na prosté "když ty takhle, tak já takhle…". Přesto nám tato jednoduchá hra, nazývaná iterované vězňovo dilema, může napovědět, jak se chovat v různých společenstvích. Ať je to skupina lidí v práci, různé komunitní projekty nebo třeba sociální sítě. Všude tam se setkáte s podrazáky, naivními důvěřivci, nejrůznějšími vykuky i čestnými lidmi… A většinou se vyplácí jednat s nimi podle algoritmu TF2T: začněte spoluprací a první podraz opatrně odpusťte.

Kéž se nám to všem daří a přestaneme předpokládat, že nás ostatní chtějí stále a jen podrážet!

Téma je velmi dobře ilustrované v on-line webové hře Evoluce důvěry. Můžete si ji snadno vyzkoušet ve svém prohlížeči a otestovat si, jak se změní výše uvedené, když se změní pravidla hry...

Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností sdílet přátelům.

Vyzkoušejte předplatné HN+