Vstoupili jsme do období adorace zdravého selského rozumu. Ohání se jím kdekdo, oblibu našel především ve světě politiky. "Zvítězil zdravý rozum," zvolal poslanec Jaroslav Foldyna, když neprošla ústavní žaloba na Miloše Zemana. "Prohrál zdravý rozum," vykřikl naopak Tomio Okamura, když v prezidentských volbách ve Francii zvítězil Emmanuel Macron. No a Václav Klaus mladší si na obranu toho, co označuje za zdravý rozum, dokonce založil celou politickou stranu. Zdravého rozumu je najednou všude plno, dovolává se ho každý. Copak se to děje? Je to výraz kolektivního příklonu k racionalitě? Myslím, že ne. Je to naopak symptom polarizace společnosti, neochoty skutečně myslet a neschopnosti vést normální debatu. A neplatí to jen pro politiku.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

Tady je asi namístě říci, co se zdravým rozumem zpravidla myslí. Je to to, co "vědí všichni", co je každému přece jasné. Na co netřeba studovat, zajímat se, co se prostě má samo sebou. Sedlák zaseje, sklidí. Bylo jaro, bude léto. Kdo by tyhle pravdy popíral? Na složitější problémy to ale bohužel často nestačí. Selským rozumem nepostihnete nejen teorii relativity, ale ani nezjistíte, že Země není placatá. A příliš vám nepomůže ani při posuzování komplikovaných otázek rychle se měnícího světa. Což je hlavní problém, který je s adorací zdravého rozumu spojen.

A nyní trochu statistiky. Počet použití výrazu "selský rozum" v českých médiích vzrostl podle mediálního archivu Newton Media od roku 2004 devětkrát, "zdravý rozum" nabobtnal pětkrát. Zvýšení frekvence používání obou pojmů zaznamenal i Český národní korpus, sledující vývoj českého jazyka. Tam byl sice nárůst "jen" dvojnásobný, což se dá ale přičíst tomu, že databáze zahrnuje převážně jen tištěnou publicistiku, nikoli alternativní weby. Podstatné je, že pojem zdravý rozum se používá převážně sugestivně. "Ze slov, která se vyskytují v okolí této fráze, můžeme soudit, že se často jedná o apel. Zvítězil zdravý rozum, odporuje/příčí se to zdravému rozumu, zdravý rozum velí a podobně," vysvětluje zástupce šéfa korpusu Václav Cvrček. Ze "zdravého selského rozumu" se zjevně stalo jakési zaklínadlo, které se dá použít na obhajobu, nebo apriorní odsouzení čehokoli.

Zdravý rozum, totem populismu

Důvody, proč zdravý/selský rozum nyní tak frčí, jsou patrně dva. Zaprvé to má souvislost s nástupem populismu. Už před lety si američtí psychologové všimli, že pojem "zdravý rozum", respektive jeho anglický ekvivalent "common sense", používají konzervativci jako ideologický klacek na liberály, kteří ho prý postrádají, a tudíž nejsou v tom správném kontaktu se "skutečnými Američany". A nyní to dorazilo v plné síle do Česka. "Souvisí to s nástupem rétoriky populismu, která vydělává na rozdělování společnosti na moudrý lid a zrádné elity. Elity mají své garanty, experty, zatímco lid se v tomto příběhu opírá o zdravý selský rozum," vysvětluje datový analytik Josef Šlerka.

Kult zdravého rozumu je zároveň projevem nostalgie po starých dobrých jednoduchých časech. "V současném světě se stále více vědění stává neviditelným. Například datové modely kolem klimatické změny jsou pro většinu lidí naprosto nepředstavitelné. A selský nebo zdravý rozum se vždy opírá o empirickou realitu, která je snadno uchopitelná. Svět se prostě stal složitým a takzvaný zdravý rozum je berlička, jak se tvářit, že to tak není," říká Šlerka. Frekvence, se kterou se zdravého rozumu dovolávají naši populisté, slibující lidi uchránit před všemi změnami současného, stále komplikovanějšího globálního světa, často i tím, že problém prostě popřou, mu dává za pravdu.

Nutno ovšem připustit, že nyní se zdravého či selského rozumu při různých příležitostech dovolávají nejen populisté. S oblibou to dělá třeba předseda ODS Petr Fiala ("jsme hlasem zdravého rozumu mezi dvěma extrémy"), šéf STAN Vít Rakušan ("používáme selský rozum, nabízíme praktická řešení") nebo pirát Ferjenčík ("rozšířením EET zvítězila propaganda nad zdravým rozumem").

Floskule o zdravém rozumu je zjevně i­­deální metodou, jak představit sebe jako vzor pozitivní racionality vyvěrající z prostého lidu (kam samozřejmě patří i samotný mluvčí) a protivníka buď rovnou jako aktivního zemského škůdce, nebo aspoň někoho, kdo má v hlavě v nejlepším případě slámu.

Důvody, proč to funguje, hezky vysvětluje psycholog Radkin Honzák. "Vzhledem k tomu, že systém kritického myšlení je většině populace zcela cizí, je dobré odvolat se na to, čím se domníváme, že vládne každý, tedy na selský rozum. Tím dostáváme většinu, včetně těch, kteří problému absolutně nerozumí, na svou stranu." Zásah, potopeno.

Když ono je to tak sympatické!

Mimochodem, vlastně je s podivem, že se fráze o zdravém rozumu nezneužívá v dnešní politice ještě víc − vždyť její potenciál je gigantický. Zaprvé je to podvědomě sympatický výraz. Je to podobné, jako když nějaký produkt nazvete třeba Babiččiny knedlíky. Babičku má každý rád, takže skoro nikdo nebude zkoumat, jestli se v pytlíku ve skutečnosti nenachází směs krajně podezřelých substancí. Analogicky, když budete prodávat svůj náhled na cokoli jako projev toho pravého zdravého/selského rozumu, bude to znít a priori sympaticky a důvěryhodně.

Zadruhé: zdravý/selský rozum je univerzálně prodejný. Může ho poptávat muž, žena, mladí lidé, důchodci, od Bruntálu po Vinohrady, chytří, hloupí, všichni se jím nakonec rádi zaštítí. Vždyť kdo by nechtěl patřit do toho hezkého kolektivu prostého, a tudíž jaksi lepšího lidu.

A zatřetí je to ideální argumentační faul: stačí prostě prohlásit, nejlépe o sobě, že máte zdravý rozum − a kdo a jak dokáže, že ne?! Funguje to současně jako klacek a alibi všude tam, kde politikům schází schopnost něco skutečně vysvětlit a přiblížit. Je to snazší než často marná, ale v demokracii důležitá snaha vysvětlovat složité problémy, které se na nás valí.

Ani "zdravý", ani "rozum"

A teď k tomu, co je na postupující okupaci veřejné debaty zdravým selským rozumem nejhorší. Zdravý rozum je totiž ve skutečnosti jedovatý pojem. Americký psycholog Jim Taylor ze sanfranciské univerzity v článku z roku 2011 hezky ukazuje, že to, co se označuje za zdravý rozum (angl. common sense), není ve skutečnosti ani "zdravý", ani "rozum". Slovo "common" znamená společný, všeobecně sdílený, a Taylor říká, že pokud by rozum byl všeobecně sdílený, většina lidí by nedělala dennodenně hloupá rozhodnutí. Nekupovali by si věci, které si nemohou dovolit, nekouřili by cigarety, nehráli by hazardní hry, nesdíleli by na sociálních sítích fotky ze soukromých party. Lidé by zkrátka nedělali spoustu věcí, kterými si objektivně škodí. Mýtus o moudrosti dané lidu jaksi ad hoc, tak populární v dnešním (nejen) populistickém diskurzu, je tedy pofiderní.

A co hůř, zdravý/selský rozum, na který se nyní tak přísahá, není podle Taylora ani skutečný rozum. Je založen na pouhé osobní empirii. Ta sice stačí na jednoduché operace, ale obvykle neposkytuje dostatek informací k tomu, abychom mohli dělat zásadní závěry o čemkoli složitějším. Nakonec všichni to známe z rozhovorů o tématech, na která má každý názor − o výchově, migraci, klimatické změně a tak dále. Často slyšíme "Podle mé zkušenosti…", načež následuje rychlý, razantní, ale často naprosto chybný závěr. Hezkým příkladem je Václav Klaus starší, který reagoval před dvanácti lety na problém změny klimatu tím, že podle jeho zkušenosti přece stačí "vzít si o svetr více, nebo o svetr méně."

Nejde ale jen o past limitované osobní zkušenosti. To, co zprvu vypadá jako sdílený zdravý rozum, se nakonec často ukáže jako kondenzát pouhých pocitů, nebo výsledek víry v to, "co se přece říká". Známý je příklad, kdy lidé ve výzkumu Ipsosu nadhodnocovali několikanásobně počet muslimů, kteří žijí v jejich zemích. Ve Francii čtyřikrát, v USA patnáctkrát. Prostě reagovali na fámy o ohromné a nebezpečné komunitě uvnitř jejich země a poté je přejímali.

To, co se označuje za zdravý rozum, je ve skutečnosti jen směs dílčích omezených poznatků, předsudků a tendencí vnímat jen argumenty, které potvrzují náš vlastní názor, a nikoli to, co ho zpochybňuje. Rozumu v tom věru moc není.

A co když je Země placatá?

Současná adorace na pouhé empirii založeného "zdravého rozumu, který má přece každý" vede k mentální regresi debaty i mimo politiku. "Země je placatá − vidíte snad vlastníma očima nějakou kouli?!" Podobné výkřiky nepatří minulosti, stále víc se opět dostávají do veřejného prostoru. Se zastáncem teorie placaté Země, zajisté vybaveným zdravým selským rozumem, musel nedávno v Českém rozhlase debatovat vědec Jiří Grygar a vysvětlovat, že Země opravdu není placka. Dotyčný pan Bača se nedal: "Jako pan Grygar a další věří, že je Země kulatá, aniž by vyletěli do nějaké výšky a podívali se na nějakou kouli, tak já stejně tak věřím teorii, která je pro mě přijatelnější," pravil, pevně přesvědčen svým zdravým selským rozumem.

A stejně tak zdravý rozum řadě lidí říkal, že je přece nesmysl, aby někdo jezdil "zadarmo!" do Prahy na nějaké demonstrace na obranu demokracie.

Osvobození od kritického myšlení

Aby bylo jasno: nikdo nepopírá, že zdravý selský rozum je užitečný při řešení jednoduchých každodenních problémů. Nepůjčovat si peníze, když nemáte na splácení, neskákat na všemožné reklamní triky šmejdů a tak dále, to je zdravý rozum v nejlepším provedení.

Ale bohužel je to tak, že v každodenním osobním životě se moc lidí zdravým rozumem neřídí, ale o to raději naslouchají těm, kdo termín zneužívají v politice. Ze zdravého rozumu se pak paradoxně stává heslo, za které se lidé schovávají, protože je osvobozuje od kritického myšlení o složitých problémech, od snahy pochopit motivy jiných lidí, kteří dělají něco, s čím právě nesouhlasí, umožňuje jim ignorovat jiné náhledy a ospravedlňovat si vlastní předsudky. Heslo, pod kterým se nechají ochotně nahnat do vzájemně se nenávidějících houfů "intelektuálních elit" a zastánců zdravého rozumu.

Jenže se zdravým rozumem je to jako s vlastenectvím: kdo ho skutečně má, ten ho používá, ale nešermuje s ním, natož aby se skrze něj snažil dělat politiku, zaměřenou na ostouzení druhých.

To, co se ale nyní vydává za univerzální zdravý rozum, jsou ve skutečnosti jen příběhy bublin, uvnitř kterých se lidé vzájemně utvrzují ve svých "pravdách". Ty nakonec považují za tak přirozené − ba za axiomy −, že není třeba je dokazovat či obhajovat. A právě to je na nich to nejpohodlnější. Každý, kdo je zpochybňuje, je obratem vyloučen z oblasti zdravého rozumu. Stává se "nezdravým", tudíž se s ním nemusí diskutovat. Měl by se jít léčit nebo by se s ním možná mělo perspektivně udělat i něco horšího. To nejjemnější, co lze říci: inflace zdravého selského rozumu, který se stal ze všeho nejvíc klackem na protivníky, je hrobem smysluplné debaty. Ale když budeme méně politicky korektní, můžeme připomenout větu Milana Kundery z románu Žert: "Zdravý duch páchne blbostí." A konstatovat, že to samé nyní platí pro zmutovaný a zneužívaný zdravý rozum. V politice i jinde.

Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností sdílet přátelům.

Vyzkoušejte předplatné HN+
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru