Proč něčemu věnujeme pozornost a jiné informace pomíjíme? Jaký to má vliv na naše chování a rozhodování, na celou ekonomiku a společnost? Podobné otázky si klade Filip Matějka, jeden z mála mladých českých ekonomů, kteří již získali mezinárodní renomé.

HN: Co si představit pod pojmem racionální nepozornost?

Začnu příkladem. Víte, že když má někdo životní pojistku a tragicky zemře, v naprosté většině případů jeho rodina nedostane pojistku vyplacenou? I když pojistka pokrývá smrt v autě, často nepokrývá smrt, která nastane až po vytažení z auta. Ty smlouvy nikdo z nás nečte celé. Kdybychom byli pozorní, všechny trhy světa fungují úplně jinak. Kdysi byl problém se něco dozvědět, nyní jsou informace všude, my si ale zase nezvládáme vybrat všechny. Teorie racionální nepozornosti se snaží lépe popsat, jak v takovém prostředí člověk funguje. Zároveň zkoumáme dopady takového chování na celou ekonomiku. Jaký vliv má na mezinárodní obchod, pracovní trhy nebo proč demokracie není dokonalá. S kolegy Julií Chytilovou, Michalem Bauerem a Vojtou Bartošem jsme třeba vypracovali studii, která se zabývala diskriminací na pracovním trhu. Text dostal v zahraničí dokonce cenu za nejlepší článek roku o behaviorální ekonomii.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

HN: O co v tom článku šlo?

O to, jak často ani nedostaneme šanci, i když něco umíme. Jak obrovský vliv mají naše předsudky nebo první dojem. Životopis outsidera si ani nepřečteme. Myslíme si, že stejně víme, co tam je, a tak u nás navždy zůstane outsiderem. Potvrdil to náš výzkum, v jehož rámci jsme posílali do různých firem identické životopisy lidí, v nichž jsme měnili pouze jména uchazeče. Všechno ostatní, tedy vzdělání, zkušenosti, praxe, zůstalo stejné. Jméno jsme vybírali tak, aby signalizovalo etnickou příslušnost. To je docela běžná metoda, my jsme se ale snažili zjistit i něco navíc. Totiž zda budou zaměstnavatelé vůbec po přečtení jména číst i další informace. Proto jsme do těla mailu uvedli jen jméno žadatele a jeho životopis poslali jako odkaz na webovou stránku. Ukázalo se, že u vietnamsky či romsky znějících jmen si zaměstnavatelé životopis často vůbec neotevřeli. Zároveň jsme ten pokus dělali na vícero trzích, nejen na pracovním, ale třeba i na trhu s nájemním bydlením. Potvrdilo se, že platí teorie racionální nepozornosti, říkající, že člověk se snaží věnovat pozornost tomu, co považuje za důležité.

HN: To mi musíte vysvětlit trochu víc.

Na pracovním trhu, kde máte sto uchazečů na jedno pracovní místo, se snažíte rychle vyfiltrovat ty nejlepší. Nebudete si číst všech sto životopisů. Hned na začátku dáte pryč životopisy lidí, jejichž jména naznačují, že mohou pocházet například z méně vzdělané skupiny lidí. Ani ti vzdělaní z této skupiny pak nemají šanci. Na trhu s nájemním bydlením si naopak lidé často na prohlídku zvou všechny. Jakmile někdo vypadá o něco lépe, než je průměr, máte o to menší důvod prověřovat si ho, rovnou si ho pozvete.

Filip Matějka (39)

◼ Vystudoval fyziku na Univerzitě Karlově a získal doktorát z aplikované matematiky na Princetonské univerzitě. Od roku 2010 působí jako výzkumný pracovník Národohospodářského ústavu AV ČR. Od roku 2011 je členem akademického sboru CERGE­-EI, společného pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR.
◼ Vědeckou slávu si Filip Matějka získává svými ekonomickými pracemi. Zkoumá například, čemu lidé v dnešním informacemi zaplaveném světě věnují pozornost a čemu ne. A jak to ovlivňuje ekonomiku i celou společnost. Na rozpracování takzvané teorie racionální nepozornosti dostal dokonce před pár lety prestižní Starting grant Evropské výzkumné rady ve výši 30 milionů korun. V jeho rámci již dokázal popsat a vysvětlit několik záhad lidského chování. Třeba proč tak často iracionálně utrácíme nebo jak naše nepozornost škodí demokracii.
◼ Teorie racionální nepozornosti ovlivňuje i jeho soukromé rozhodování, čemu a kdy se věnovat. "Teď zrovna mám období, kdy čtu maily jen pětkrát týdně, ve všední den večer. Protože mě to jinak ničí, ztrácím tím strašně času. Vím, že to vydržím jen chvíli, ale stojí mi to za to," vysvětluje.

Modely, které vytváříme, se dají použít třeba i v mezinárodním obchodě.

Představte si firmu, která chce nakoupit gumová těsnění, může si je obstarat ve spoustě zemí světa, nebude ale logicky prozkoumávat všechny země a všechny možné dodavatele. Podívá se primárně jen na určitá místa. Když si myslí, že třeba ve Švýcarsku žádná taková firma není, tak ji tam hledat ani nebude, a pak ani ta nejlepší a nejlevnější by u něj neměla šanci.

HN: Takže sledujete, čemu a proč lidé věnují pozornost?

Ano, sledujeme, čemu lidé věnují a čemu nevěnují pozornost a zda a jak se to změní, když se nějakým způsobem změní vnější podmínky. Třeba když přijde krize, najednou si všichni více všímají toho, co dělá centrální banka. Rychleji pak zareagují na změnu úrokových měr. Zase to ale neplatí pro všechny, proto má také centrální banka vliv na zvětšování rozdílu mezi chudými a bohatými lidmi.

HN: Jak to?

Protože pro bohaté lidi, kteří mají více peněz v bance, je úroková míra mnohem důležitější. Její vývoj sledují daleko víc. Když přijde krize a změní se úroková míra, všimnou si toho většinou rychleji, respektive chudí tomu často nevěnují pozornost vůbec. Proto v krizích bohatí často ještě více bohatnou, zatímco chudí dále chudnou.

HN: Čím je dána lidská nepozornost?

Náš mozek je stroj, který není schopen zpracovat nekonečné množství informací. Nějaký typ informací je navíc schopen zpracovávat lépe než jiné. Třeba vizuální informace zpracovává úžasně. Když se teď kolem sebe podíváte a pak zavřete oči, dokážete si zapamatovat spoustu věcí. Jenže většina informací, které potřebujeme k rozhodování, dnes není vizuální, ale spíš textová. A tady je mozek daleko omezenější. Proto se dnes přichází na to, že když dá někdo třeba na Facebook nějakou textovou informaci a přiloží k ní obrázek, mozek to zpracovává lépe a raději. Jelikož jsme ale docela chytří, tak si tohle omezení uvědomujeme a snažíme se svou pozornost napnout k oblastem a informacím, které považujeme za důležité.

HN: Jak se člověk rozhoduje, co ho bude zajímat a co ne?

Lidé obvykle věnují pozornost těm nejdůležitějším věcem. Vlastně ani netušíme, jestli nad tím přemýšlíme, nebo je to něco intuitivního. Na stranu druhou se ale někdy lidé zaobírají opravdu nepodstatnými informacemi, někdy neodolají, protože na ně zabliká billboard nebo v médiích vyskočí titulek: Nebudete věřit, co udělal pan XY! Často také uvádím příklad s hypotékami. Když si lidé vybírají, od koho si půjčí peníze, mnohdy obejdou jen dvě banky. Nevíme, jestli to je kvůli tomu, že je to tak nebaví, nebo − a to si myslím já − prostě netuší, jak moc se úrokové míry mezi bankami liší. Každopádně se tím mohou připravit o spoustu peněz. Jiným příkladem je koupě tiskárny. Lidé se dívají na to, kolik stojí a co umí, ale už si nezkontrolují, kolik je bude stát náplň. Což bývá často daleko důležitější.

HN: Jak jste se ke studiu racionální nepozornosti dostal?

Studoval jsem nejprve v Praze matematiku a fyziku a pak jsem odjel do Spojených států, kde jsem dělal na Princetonu doktorát z aplikované matematiky. Pořádně jsem nevěděl, co přesně chci dělat. Chodil jsem na přednášky z biologie, neurologie a chemie, protože mě zajímal lidský mozek. Zároveň mě ale strašně bavila ekonomie. Pak jsem se seznámil s Chrisem Simsem, ekonomem, který položil základy teorie racionální nepozornosti. Tehdy o ní napsal dost technický článek, kterému příliš lidí nerozumělo, protože tam bylo moc složitých výpočtů, pro mě jako matematika to ale bylo dost pochopitelné. Chrisovi k tomu článku nešlo − nebo spíš neměl čas − něco spočítat, tak jsem si na to vyhradil pár týdnů, spočítal to a tak začala naše spolupráce.

HN: Patříte k několika málo českým vědcům, kterým se povedlo získat prestižní Starting Grant Evropské výzkumné rady. Na jaká témata jste se v jeho rámci zaměřil?

Navrhl jsem tři věci. Jednak prozkoumat mentální účetnictví. V téhle oblasti navazujeme na práci Richarda Thalera, který dostal před dvěma lety Nobelovu cenu za ekonomii. Jeho asi nejslavnější text popisuje, jak se lidé při nakupování rozhodují zvláštně a dělají spoustu chyb. Označil to za mentální účetnictví, kdy si lidé v hlavě rozdělí své peníze na různé hromádky. Jedna je na jídlo, další na nákup elektroniky, jiná na oblečení či dovolenou. Když se jim pak povede koupit levnější letenku, koupí o to dražší hotel. Přitom by ty ušetřené peníze mohli dát stranou nebo utratit daleko lépe. Thaler ale nikdy nevysvětlil, proč se lidé tak chovají a jak jejich chování změnit. My teď máme článek, který to částečně vysvětluje. Ukazuje se, že lidé nedokážou zpracovávat příliš mnoho informací, a tak srovnávají jen ceny potravin mezi sebou, cenu elektroniky mezi sebou, ale už si nesrovnají, jestli je pro ně v ten moment lepší koupit elektroniku, nebo potraviny.

Mimochodem, jak se lidé chovají iracionálně, je vidět na případu stravenek. To jsou vlastně peníze, které ale můžete utrácet jen za jídlo. Když tedy dostanete stravenky, bylo by racionální vzít balíček peněz vyhrazený na nákup potravin a rozdělit jej na nákup ostatních věcí. To ale lidé neudělají, místo toho utrácejí za jídlo víc, často za to, které by si jinak ani nekoupili. Proto je také dobře, že se uvažuje o rušení stravenek. Už jen kvůli tomu, že jsou vlastně hrozně drahé a úplně zbytečné. A je docela potěšující, že ta stravenková revoluce, která má proběhnout, jde přesně podle scénáře, který jsem kdysi v jednom článku navrhoval.

HN: Co byla ta druhá věc, na kterou jste se v rámci grantu zaměřil?

Snažili jsme se naši teorii aplikovat na politiku, tam se nám něco povedlo a něco ne. Popsali jsme negativní dopady nepozornosti na demokracii a přidali i nějaká doporučení. Třeba že by celostátní politici neměli zasahovat do lokálních záležitostí nebo by měli napsat každý rok nějaké shrnutí, ve kterém by na jednom papíru popsali voličům, kolik celkově utrácejí.

Zase vám uvedu příklad. V klasických teoriích se říká, že lidé vědí, co je pro ně dobré, takže aby politik vyhrál volby, musí přijít s programem, který přinese lidem to nejlepší. Pročež je demokracie tím nejlepším systémem. Jenže lidé si, jak známo, nevšímají všeho, a každý si navíc všímá něčeho jiného. A to politici moc dobře vědí a využívají toho. Třeba při rozdělování peněz. Ve světě, kde všichni věnují podobnou pozornost všem informacím, by mělo platit, že když pošle politik víc peněz do jednoho města než do ostatních, potěší obyvatele onoho jednoho města, ale všechny ostatní naštve. Jenže to se neděje, politici moc dobře vědí, že kvůli naší omezené pozornosti se budeme soustřeďovat primárně na to, kolik poslali do našeho města, a daleko méně nám bude záležet na tom, kolik peněz doputovalo třeba do Ostravy.

A proto jsou politici i v demokracii motivovaní chovat se velmi nehospodárně.

HN: A ta třetí věc, na kterou jste se zaměřili?

Snažili jsme se teorii racionální nepozornosti aplikovat ve státní sféře, konkrétně nám šlo o to, jak vytvářet zákony tak, aby byly co nejjednodušší. Tam se nám ale zatím nepodařilo přesně určit, jak vlastně poznat, kdy jsou zákony jednoduché a kdy už složité, jak přesně je my lidé chápeme. Možná se nám ale nakonec ta aplikace povede ve sféře medicínské. Na univerzitě v Berkeley jsem začal spolupracovat s ekonomy, kteří se zabývají ekonomikou zdraví. Povedlo se nám získat strašně zajímavá data. Řada amerických nemocnic si za desítky miliard korun, dost možná ještě víc, pořídila počítačový systém, který lékařům u každého pacienta začne sdělovat spoustu informací. Ukázalo se, že mnozí lékaři to nepoužívají. Těch informací na ně začne být moc, takže raději nečtou nic. My teď máme přesná data ukazující, co konkrétně lékaři v systému čtou, jak se na základě těch informací dál rozhodují, jak to ovlivňuje jejich chování.

V současnosti to začínáme zkoumat a v ideálním případě bychom pak měli navrhnout, jak celý systém změnit, aby byl více funkční.

HN: Když mluvíme o tom, jak nás zaplavují každý den miliony informací, pomohl nám při rozhodování internet, nebo nám spíše škodí?

V mnohém pomohl, informace jsou levnější. Když jsem si dříve chtěl srovnat informace v obchodech, musel jsem do nich fyzicky zajít. Teď mi k tomu samému stačí chvilka na internetu. Ceny kvůli tomu šly dolů, ale asi ne zase tak moc, protože se alespoň na amerických datech ukazuje, že firmy mají větší marže než před nějakými třiceti lety. Jedním z vysvětlení je, že stejně jako pomohl internet spotřebitelům, pomohl v mnohém i velkým firmám. Proč přesně jsou ale ty marže teď vyšší, vlastně nevíme.

HN: Když jsme u internetu, často se v poslední době říká, že přispěl k polarizaci společnosti. Jenže jak jste vy sám kdysi upozorňoval, ona to zřejmě není pravda.

V Americe vědci analyzovali výsledky dotazníků, které měřily právě polarizaci společnosti. Kladou se v nich třeba otázky, jak moc vám vadí voliči té druhé hlavní politické strany. Když se badatelé podívali na data hlouběji do historie, zjistili, že polarizace ve společnosti se prohlubuje posledních asi šedesát let. Takže internet za to asi nemůže. Druhý argument je, že polarizace nejvíc roste u starších lidí, přičemž ti používají internet nejméně. Čím to ale přesně je, opět nevíme. Možná za to zčásti může skutečnost, že se více probírají sociálně-kulturní témata, která společnost hodně rozdělují. Může za tím být i faktor, kterému se svého času věnovali Julie Chytilová s manželem Michalem Bauerem. Zjistili, že když lidé mají válečnou zkušenost, může to komunitu stmelit. Druhá světová válka tak mohla fungovat, od té doby Evropa ani Amerika podobnou tragédii nezažily, takže se tamní společnost vlastně z hlediska vnitřního stmelení vrací do normálu. To jsou ale všechno jen moje spekulace.

HN: V jednom z rozhovorů jste litoval toho, že se v Česku neuvažuje dlouhodobě, že stát ani lidé nemyslí na budoucnost.

Je to vážně tak velký český problém?

Je to obecná lidská vlastnost, ale v Česku je to podle mě zvlášť viditelné. My na budoucnost opravdu nemyslíme. Vzorem by nám mohly být skandinávské země, které mají dlouhodobé plány. Investují ve velkém do akcií i do vzdělání. To je z krátkodobého hlediska něco, co se vám často nevyplatí. Jenže takhle se uvažovat nesmí, my tady spolu sedíme v tisíc let starém městě, ve sto let starém státě, kdyby naši předkové vždycky mysleli jen na pět let dopředu, tak na tom nebudeme dobře.