Stáli jsme u panelů s černobílými fotografiemi z roku 1989 uprostřed lotyšského hlavního města Rigy. Byli na nich rozesmátí i zachmuření lidé, kteří měli jedno společné: všichni se drželi za ruce. A já řečnil ke dvěma teenagerkám o tom, že právě v těchto dnech si obyvatelé nejen Lotyšska, ale i Estonska a Litvy připomínají třicet let od Baltské cesty. To byl tehdy dvoumilionový lidský řetěz, který ještě v dobách Sovětského svazu spojil tři hlavní města tří baltských republik, aby tím lidé dali najevo svoji touhu po svobodě a nezávislosti. Stalo se tak v den, kdy si − tehdy jako dnes − připomněli 23. srpna výročí podepsání německo-sovětské smlouvy, proslulého paktu Molotov−Ribbentrop, která těsně před vypuknutím druhé světové války rozdělila vliv Moskvy a Berlína v Pobaltí i ve střední Evropě.
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekVysvětloval jsem, že lidé v řetězu tehdy vůbec netušili, jak mohou dopadnout, zda půjdou do vězení, přijdou o práci nebo je budou deportovat na Sibiř jako jejich předky v roce 1940, poté co Sovětský svaz tři baltské země obsadil. "To byli borci," uklouzlo čtrnáctileté Češce, která byla v Pobaltí a vůbec na území bývalého Sovětského svazu poprvé a zároveň prožívá ono období puberty, kdy se vždy a za všech okolností musí tvářit "hustě" a odmítat jakékoliv poučování ze strany rodičů.
Pocítil jsem, že jsem dosáhl pedagogického vrcholu naší dvoutýdenní dovolené, kdy jsme s manželkou, dcerami a rodinou kamarádů procestovali po vlastní ose tři baltské státy. A i když si myslím, že jsem tyto tři země už dříve trochu poznal, měl jsem pocit, že jsme si všichni otevřeli okna do nového světa.
Památky a gastronomické orgie
Loni jsem rodinu přesvědčil, abychom procestovali země bývalé Jugoslávie, odkud jsem kdysi reportoval o válkách a jejich následcích. To pomohlo například k tomu, že moje dcery nyní vědí, co je to Kosovo, jak to tam vypadá, jací lidé tam žijí, a mohou to konfrontovat s názorem českého prezidenta na tuto balkánskou zemi.
Pobaltí se mi pak zdálo dalším logickým krokem ve snaze ukázat dětem, manželce a kamarádům další kout Evropy, který se mně osobně velmi líbí a který nepatří mezi cíle masových turistických zájezdů − tedy alespoň ne mezi Čechy a v létě.
U nás doma tomu předcházela diskuse o teplotě vody Baltského moře, kde jsem použil vrcholný argument o loňském výskytu sinic. "Estonsko? Tam se jezdí?" čelil dotazům kamarád, když v práci vysvětloval, kde bude trávit letošní dovolenou. Zde je tedy pár postřehů z naší prázdninové cesty.
Všechna tři hlavní města, Tallinn, Riga a Vilnius, jsou plná turistů. Pokud chce člověk klid, stačí vyjet kousek na venkov nebo až úplně na východ, směrem k ruským hranicím.
Alespoň trochu poučený cestovatel se nevyhne historickým analogiím. Protože jsme po třech zemích jezdili v čase vzpomínek na Baltský řetěz, viděli jsme závěr jízdy historických aut v Tallinnu ve stopách řetězu, v Rize výstavu pod širým nebem a ve Vilniusu malý, ale působivý památník u zvonice katedrály v centru města.
Myslím, že dětem se to celé propojilo nejen geograficky, ale i historicky.
Všude jsme se kromě památek soustředili na jednu věc: typická a kvalitní místní jídla. V tom nás nezklamali nikde, ale pro zájemce bych vypíchl dvě naprosto neznámá místa, kde jsem já osobně prožil doslova gastronomický orgasmus. Ve vesnici Käsmu v estonském národním parku Lahemaa najdete restauraci Kaspervik s prvotřídní kuchyní, kde lze oběd zakončit grilovanou rebarborou posypanou sladkým drolením ve stylu rakviček a zmrzlinou. A na radu kamarádky jsme se zastavili v pekárně a kavárně Liepkalni u Liepsalasu v centru Lotyšska, kde najdete restauraci s výbornými jídly, můžete ochutnat lotyšskou specialitu, kterou je šťovíková polévka, a zároveň si nakoupit špičkové výrobky v pekárně, po kterých se vám bude v Česku rozhodně stýskat.
Estonsko, Lotyšsko a Litva jsou země majonézy a smetany, kde se nevyplatí příliš myslet na hubnutí a naopak má smysl se pídit po místních specialitách, vycházejících sice z jakési směsi ruské a německé kuchyně, kde ale poslední dobou vládne snaha místních šéfkuchařů vymýšlet nové rafinovanosti opřené o produkty místního zemědělství. A to všechno zapíjet místními pivy nebo likéry. U nás v rodině je už nějakou dobu oblíbený Rižský černý balzám jako prevence nachlazení či chřipky, ale nevnucuji, jsou i jiné, třeba sladší estonský Vanatallinn či litevská medovina, která se světu prezentuje jako nejstarší alkoholický nápoj na světě.
Na sever od Ruské federace
Geopolitický rozměr naší cesty lze ilustrovat tím, že zatímco východozápadní spojení silnicemi je poměrně slušné, severojižní propojení se teprve buduje. Polsko díky tamní stavební politice přejedete relativně snadno, až na posledních zhruba sto padesát kilometrů, ale i tam se staví. Propojení od Kaunasu na sever už však představuje velmi vytížená dvouproudovka, sice opravovaná nebo opravená, ale dost frekventovaná. A to nemluvím o severojižním propojení ve východní části Estonska, Lotyšska a Litvy, kde vás jak mapy Google, tak české Mapy.cz bez varování zavedou nejen do slepých silnic, ale především na prašné kamenité cesty, které se na mapě tváří jako asfaltované hlavní tahy.
Když například zdoláte nejvyšší horu Pobaltí Suur Munamagi v jižním Estonsku (318 metrů nad mořem plus rozhledna) a chcete se přesunout k malebným jezerům Latgalska, východní části Lotyšska, nevyhnete se desítkám kilometrů drkocání po prašných, kamenitohlinitých cestách. Výsledný dojem krásných jezer s lesy kolem nich plnými hub však stojí za to.
Zmíněné východozápadní propojení mělo svoji logiku za dob Sovětského svazu, kdy bylo potřeba přesunovat tankové divize na západní hranici, ale člověka zaráží, že i téměř po třech desítkách let od obnovení nezávislosti a patnácti letech v EU nebylo možné vybudovat dobrá severojižní propojení. To mají, myslím, baltské státy společné s Českem, kterému ale ještě navíc chybí i slušné dálnice z východu na západ.
A pak je tu moře. Na rozdíl od ostatních členů výpravy jsem nebyl tak odvážný, abych vlezl do vod Finského zálivu v Lahemaa, ale stejně jako ostatní jsem se nechal oklamat sluncem, mraky a větrem u Rižského zálivu. Tam jsme pro sebe (tedy pro dvě rodiny) měli podobně jako v Lahemaa asi stometrovou pláž. Ano, spálili jsme se u Baltu docela slušně.
Když jsme potom ještě vyzkoušeli moře na Kurské kose (už na běžné veřejné pláži, kde jsme měli jen asi padesát metrů čtverečních), byli jsme už opatrnější. Tato de facto litevská riviéra s neuvěřitelnými dunami byla jedním z největších překvapení naší cesty. "Kde je tady nejbližší letiště?" pravila moje choť s představou, že by se tu dala strávit ona dovolená u (teplého) moře, kterou si představovala na začátku našich diskusí o cílech letošní cesty. Pro mě bylo vtipné si uvědomit, že člověk stojí na tak pěkném místě na území Evropské unie SEVERNĚ od hranic Ruské federace.
Nechtěl jsem neustále děti a ženy otravovat pohnutou historií regionu, ale té se nedá utéct v muzeu, kam jsem výpravu přece jen zavedl. Je umístěné v působivých bývalých hangárech hydroplánů v Tallinnu, kde uprostřed rekonstruované haly trůní jedna ze tří předválečných estonských ponorek. Její příběh či příběhy lidí, kteří prchali před Sověty na malých člunech do Švédska, jsou protkány různými interaktivními atrakcemi, takže i holčičky si nakonec virtuálně zastřílely protiletadlovým kulometem, svezly se na dvouplošníku v malém trenažéru nebo se vyfotily ve vojenské či námořní uniformě s pozadím vojenské přehlídky z doby před druhou světovou válkou.
Pozdrav z Estonska
Všichni jsme prostě objevili část Evropy, která nás v mnohém příjemně překvapila. Jisté bezpečnostní obavy rozptýlila hned naše první bytná Olga, u níž jsme si (podobně jako všude jinde) přes jednu z aplikací objednali ubytování. Když se ukázalo, že přijedeme do Tallinnu dost pozdě a ona nás nemůže uvítat osobně, napsala prostě, že bude otevřeno a klíče budou na věšáku. A tak se i stalo. Důvěra panovala i ve všech dalších destinacích, vždyť jsme stále na území Evropské unie, ujišťovali jsme se.
Ano, jsme v EU, a v Estonsku navíc pod dozorem proslulého e-governmentu, což se ukázalo den po návratu, když naši kamarádi dostali doporučeně (estonsky i s překladem do češtiny) pokutu za rychlou jízdu z estonského kamerového systému, kterým jsou tamní silnice prošpikované a který hlídá i přejezdy hranic. Dodržování nejvyšší povolené rychlosti drtivou většinou domácích řidičů je jedna z věcí, které si návštěvníci přijíždějící odjinud musí ve všech třech zemích opravdu všimnout.
Máme tedy za sebou už druhou, na české poměry trochu netradiční evropskou dovolenou, na níž jsem se snažil dětem ukázat, jaká je část Evropy a světa, ve které žijí, a jak složitou historii má za sebou. A co příští rok? Zkoušel jsem doma navrhnout pomezí východního Slovenska a Polska. Oblast říše rusínského knížete Laborce odpovídá mým náročným kritériím propojení zajímavé historie, přírody a jídla. Zatím jsem ale nepřišel na to, jak do toho zakomponovat ono teplé moře.
