Dlouhý stín masakru v islámské svatyni: Před 40 lety fanatici obsadili Mekku. Jejich čin inspiroval i útoky 11. září

Katastrofa, která se nestala, a doufejme, že se nestane. Je těžko představitelné, že by centrum náboženství s více než miliardou věřících obsadilo pár stovek fanatiků s mesiášským komplexem a touhou zavést nový řád. Precedens tu však je. Něco srovnatelně šokujícího se odehrálo před 40 lety. Nikoliv ve Vatikánu a nikoliv s tichou spoluprací legendární Švýcarské gardy, která chrání papeže, ale ve Velké mešitě v saúdskoarabské Mekce, nejdůležitějším a nejvýznamnějším místě islámu, rodišti proroka Mohameda. Blízko obrovského černého kamene − možná meteoritu − známého jako svatyně Kába.

Události podzimu 1979 je užitečné si připomenout, protože se staly zdrojem a inspirací mnoha pozdějších krizí a válek, včetně teroristických útoků 11. září 2001, které otřásly nejen Blízkým východem a změnily nejen muslimský svět. Al-Káida, Tálibán, Islámský stát, radikální fundamentalismus živený ropnými dolary, nenávist vůči všem, kdo smýšlejí jinak, touha po absolutním naplnění Božích přikázání bez ohledu na oběti − to vše se sbíhá ke zhruba pěti stovkám mužů, kteří se před 40 lety rozhodli změnit historii se zbraněmi v rukou, granáty za pasem a fanatickou horlivostí v hlavách.

Přišli vchodem pro Bin Ládin Group

Po měsících příprav a obhlížení terénu udeřili vzbouřenci na nádvoří Velké mešity 20. listopadu 1979. Podle islámského kalendáře šlo o první den roku 1400 (muslimové odvozují datum od takzvané hidžry neboli přesunu proroka Mohameda a jeho blízkých z Mekky do Medíny v roce 622).

Krátce po čtvrt na šest ráno měly začít první modlitby a na nádvoří kolem Káby se shromáždily tisíce poutníků. Najednou na několika místech někteří z nich vytáhli z tašek zbraně a začali střílet do vzduchu. Obsadili místa, z nichž obvykle duchovní řídí modlitbu, všechny brány do mešity, jejich ostřelovači vystoupali na sedm minaretů vysokých 89 metrů. Zbraní a střeliva měli dost. Podplatili stráže, které jim umožnily zaparkovat uvnitř komplexu několik dodávek. Projeli branou, již používala stavební firma, která rekonstruovala a rozšiřovala mešitu. Její název zněl Bin Ládin Group a patřila otci pozdějšího vůdce al-Káidy Usámy bin Ládina.

Pět stovek ozbrojenců si na místo dopravilo dostatečné zásoby jídla, hlavně chleba a datlí. S pitnou vodou si nemuseli dělat starosti, podzemní pramen zvaný zamzam vyvěrá přímo v mešitě. Megafonem ohlásili, kdo jsou: přišli, aby svrhli zkažené režimy islámského světa a nastolili vládu skutečného islámu. Vládnoucí královskou rodinu Saúdů označili za zkorumpovanou a sloužící bezvěrcům. Muslimové prý sešli z cesty pravého náboženství a musí se na ni vrátit. A také představili světu mahdího, Bohem vyvoleného člověka, povolaného na Zemi obnovit pravou víru a spravedlnost. Byl jím jakýsi Muhammad Abdalláh Katání. Vůdcem zhruba pěti stovek militantů byl jeho švagr Džuhajmán Utajbí, bývalý důstojník Národní gardy, elitní jednotky saúdského režimu.

Na seznamu věcí, které odmítali, bylo téměř vše, co přišlo ze Západu. Uznávali sice auta nebo elektřinu, ale chtěli zrušit televizi, hudbu, vzdělávání a zaměstnávání žen, bankovky, pasy, cigarety a vlastně veškerou zábavu. Například fotbal výslovně prohlásili za zhýralost. Jejich akci napomohli informátoři v policii, Národní gardě a kontrarozvědce, většina ozbrojenců prošla výcvikem v ozbrojených složkách. Vzbouřenci doufali, že se k nim muslimové postupně začnou přidávat.

Hlásali přitom paradoxně i teorii, že při skoncování se starým světem bude také Ježíš, kterého muslimové uznávají jako jednoho z proroků (ale ne jako Božího syna). Tak to výslovně napsal Utajbí ve svém pamfletu, který byl zároveň programem jejich hnutí. Ježíš se ovšem podle nich obrátí proti židům, a dokonce i křesťanům, aby pomohl nastolit spravedlnost.

Tajná záchrana z Francie

V té době ještě nebyl internet ani sociální sítě, takže dlouho nebylo jasné, co se děje. Saúdskoarabské vedení v první reakci nařídilo okamžitě přerušit telefonní a telegrafní spojení se zahraničím. Prosakovaly divoké konspirace, že Mekku obsadili Íránci, nebo Američané s Izraelci. To vedlo k několika zuřivým protiamerickým demonstracím ve světě, v pákistánském Islámábádu dav podpálil a zničil velvyslanectví Spojených států.

Saúdští vůdci byli v šoku, a nejen oni. Něco takového nikdo nečekal. Sám prorok Mohamed násilí ve Velké mešitě výslovně zakázal. Reportér deníku Wall Street Journal a specialista na Blízký východ Yaroslav Trofimov v knize Siege of Mecca uvádí, že nejblíže dobytí Mekky byl v roce 1182 křižák, rytíř Renaud z Chatillonu, který se chtěl na posvátná místa islámu dostat a vyplenit je. Se svými muži táhl i na Mekku, ale neuspěl, po bit­vě o Jeruzalém padl do zajetí a muslimský vojevůdce Saladin jej popravil.

Pro saúdskou královskou rodinu, která svoji moc do značné míry legitimizovala dohledem nad posvátnými místy islámu, byl pád Mekky těžkým úderem. Dnes bychom řekli "PR katastrofou". Navíc tehdejší král Chálid si nemohl být jistý loajalitou vojáků Národní gardy ani ostatních jednotek, protože mnozí z nich s rebely sympatizovali nebo se minimálně proti nim zdráhali zasáhnout.

Protože se útočníci opevnili a nechyběla jim vůle bojovat za každou cenu, trvalo znovudobytí svatyně dva týdny. První útoky okupanti ostřelováním z minaretů a horních pater mešity bez problémů odrazili. Bylo jasné, že zaplacená cena bude vysoká, jak na lidských životech, tak částečným zničením Velké mešity. Po několika neúspěšných pokusech ostřelovalo zdi dělostřelectvo a vojáci vzali brány ztečí v amerických obrněných transportérech M-113, známých z války ve Vietnamu. Tanky se saúdské vedení neodvážilo nasadit.

Po těžkých bojích vojáci ovládli vše nad zemí, rebelové se ale stáhli do rozsáhlého podzemního labyrintu plného chodeb a stovek místností. Zoufalí Saúdové museli požádat o pomoc. Neobrátili se na USA v obavách, že by to pobouřilo muslimský svět, volba proto padla na Francii. Jednání o vyslání francouzské spe­ciál­ní protiteroristické jednotky GIGN byla tak tajná, že o nich nevědělo ani francouzské ministerstvo zahraničí či francouzský velvyslanec v Rijádu. Šlo o citlivou záležitost: jinověrci za normálních okolností do Mekky nesmí. Francouzský tým specialistů vypracoval plán, jak ozbrojence z podzemních kobek vypudit plynem, který paralyzuje svalstvo a komplikuje dýchání. Mimochodem, šlo o stejnou látku, již použili ruští policisté při útoku na moskevské divadlo Na Dubrovce, obsazené v roce 2002 během představení čečenskými teroristy.

Boje v podzemí trvaly několik dalších dní. Vzbouřenci se odmítali vzdát, saúdští vojáci ve stísněném prostoru a ve zmatku často stříleli do vlastních řad nebo do rukojmích. Celkový počet obětí krveprolití není znám, ale téměř jistě zemřelo víc než tisíc lidí. Mezi nimi i samozvaný mahdí Muhammad Abdalláh Katání. Vůdce rebelů Utajbího dopadli vojáci živého, za několik měsíců mu na veřejném prostranství v Mekce kat uťal hlavu.

1979: přelomový rok islámského světa

Saúdská Arábie prožívala v té době díky příjmům z ropy ekonomický boom. Zatímco ještě v roce 1970 přiteklo do státní pokladny za ropu jen 1,2 miliardy dolarů, na konci 70. let to bylo ročně kolem stovky miliard dolarů. Země se dramaticky proměnila, pro tradicionalisty však příliš rychle. Král Chálid pozval do Rijádu nejvýznamnější duchovní a chtěl od nich fatwu, náboženský výnos ospravedlňující nasazení síly na osvobození Mekky. Dostal ji, ale s podmínkou. Život v království a politika státu se musí změnit. Musí více prosazovat přísný islám, podporovat ho doma i v zahraničí, nesmí být tolerovány takzvaně liberální a západní manýry. Král souhlasil.

Saúdská Arábie tak začala doma i ve světě finančně podporovat wahhábismus: přísnou, vůči jinověrcům i všem zastáncům odlišného myšlení netolerantní podobu islámu. Přesto stát v zahraniční politice zachoval spojenectví s USA. Výsledkem bylo schizma 11. září 2001: Saúdská Arábie sice s atentáty v New Yorku a Washingtonu neměla nic společného, 15 z 19 únosců letadel ale byli saúdskoarabští občané.

Podzim před 40 lety byl na Východě překotný. V Íránu revolucionáři ajatolláha Chomejního obsadili po svržení šáha americké velvyslanectví a zajali diplomaty USA. Po bitvě v Mekce následovala na konci roku sovětská invaze do Afghánistánu. Radikální islamisty popudila toho roku uzavřená mírová smlouva mezi Egyptem a Izraelem, která prolomila izolaci židovského státu v arabském světě. Pro Blízký východ se tak přelomovým nestal rok 1989 jako pro východní Evropu, ale 1979. "Utajbí a jeho muži prohráli, ale jejich myšlenky, jejich názory žily dál," tvrdí v knize Die Salafisten o vlivu Saúd­ské Arábie na islamismus ve světě slovutný rakouský arabista Rüdiger Lohlker, s nímž měl autor tohoto textu tu čest před časem dělat rozhovor.

Současným nejvlivnějším mužem Saúdské Arábie je korunní princ Muhammad bin Salmán. Vládne tvrdou rukou a netoleruje politickou opozici, zavádí však společenské reformy. Povolil kina, cestování žen bez doprovodu mužů, ženy také mohou řídit automobil. Zastánce konzervativního islámu jím prosazované změny netěší. Najdou se znovu někteří, kteří odpoví šokujícím násilím jako Utajbí a jeho pět stovek mužů před 40 lety ve Velké mešitě? A kolik lidí se k nim přidá? Nebo budou váhat jako tehdy?