Drony nahánějí táborníky, kamery jsou všude, každý je podezřelý. Česko míří ke šmírovací společnosti

Jistě nemá cenu dělat z jednoho případu trend a rovnou tvrdit, že se zhmotňuje Orwellova dystopie. Ale také nemá cenu se tvářit, že šmírování ze strany státu i soukromých subjektů není v současném světě, Česko nevyjímaje, na vzestupu. Kamer, dronů, zákazů, evidencí a monitorovacích programů na cokoli přibývá a skoro nikdo to moc nezpochybňuje. Zaklínadlem ospravedlňujícím to všechno je zvýšení bezpečnosti, lepší dodržování zákonů, zlepšení pořádku. Což sice většinou funguje, ale zároveň to v sobě nese možnosti menšího či většího zneužití.

To přichází zpravidla nenápadně, v postupných krůčcích − jak je hezky vidět třeba právě na středočeských policejních dronech. Nejdříve se řekne, že je nutno myslet na bezpečnost. "Pohled z výšky má odhalit krádeže dřeva, černé skládky či nelegální rozdělávání ohně. V případě potřeby také najít lidi, kteří ztratí v nepřehledném terénu bývalého vojenského prostoru orientaci," uvádí článek o nasazení policejních dronů z června minulého roku. "Lidé by (poletující drony) měli chápat ne jako zásah do soukromí, ale jako ochranu, kterou policie občanům poskytuje," uklidňoval tehdy i Úřad pro civilní letectví. No a šup. Máme tady drony s termokamerou zaměřenou na koedukované páry, které si za zjevným účelem postaví v Brdech stan. Státní buzerace jak vyšitá.

Může to vypadat jako alarmismus, ale pokud se šmírovací mentalitě vyzbrojené nejmodernější technikou neřekne včas "dost", může časem narůst do obludných rozměrů. Dobře je to vidět v současné Číně, která je protkaná sítí kamer napojených na systémy umělé inteligence, jimž se nedá uniknout. Je jich tam dvě stě milionů. Pod kontrolou je tak každý člověk nonstop. Při nedávném pokusu trvalo monitorovacímu systému jen sedm minut, než vypátral člověka, který se snažil všemožně skrývat. A je zjevné, že už dávno nejde jen o nějakou prevenci kriminality, zvýšení bezpečí, ale prostě o to, mít lidi komplet pod kontrolou, aby je bylo možné ovládat.

Že čínský případ u nás nemůže nastat, protože jsme svobodná demokratická společnost? Abychom si nefandili. Victor Gao, viceprezident organizace "Centrum pro Čínu a globalizaci", nedávno BBC řekl, že prioritou všudypřítomných sledovacích systémů je "udělat společnost bezpečnější a stabilnější". Což by nás mohlo varovat. Alespoň tedy ty z nás, kteří si ještě dobře vzpomínají na slova prezidenta Miloše Zemana, jenž prohlásil, že bychom se měli v Číně učit, jak "stabilizovat společnost". Pan prezident má silně nadpoloviční důvěru veřejnosti, tak proč by se nakonec nemohlo takto "stabilizovat" i u nás?

Vtip je v tom, že ke šmírovací společnosti nakonec můžeme dospět zcela demokraticky. Jak už bylo řečeno, při zavádění monitorovacích technologií a utahování zákonů se vždy argumentuje bezpečností. A když se podíváme do průzkumů, zjistíme, že obsese bezpečím je jednou ze základních charakteristik dnešního Česka. Ač jsme jednou z nejbezpečnějších zemí světa, podle průzkumu CVVM považuje bezpečnost občanů za naléhavý problém 85 procent respondentů (bezpečí je letos v pořadí naléhavosti na čtvrtém místě mezi třiceti hodnocenými oblastmi, loni dokonce vedlo). A na tuhle obsesi samozřejmě politika reaguje. Programové prohlášení vlády Česka − šesté nejbezpečnější země planety − hned v první větě ujišťuje: "Vláda ve svém úsilí zajistit bezpečnost (…) nepoleví, a proto budeme i nadále posilovat naši obranyschopnost a vnitřní bezpečnost," stojí tam. Pak se těžko divit, že dochází k úletům typu šmírování lidí ve stanech policejními drony. Kde je psáno, že si nakonec ve jménu pořádku a bezpečí demokraticky neodhlasujeme monitoring a kontrolu všeho?

Rozhovor s částí českých voličů by se nakonec asi moc nelišil od rozhovoru s mladým Číňanem Jiaem, který v inteligentními kamerami promořeném Šen-čenu pořídil technologický novinář Jan Sedlák. "Musí existovat nějaký systém, jak donutit lidi chovat se podle zákona. Je to jediná cesta, jak lidé budou poslouchat!" říká mladý Číňan. Trochu připomíná obrlajtnanta Makovce ze Švejka a jeho slavnou hlášku "Disciplína musí bejt, vy kluci pitomí! Jinak byste všichni lezli po stromech jako vopice!" Můžeme si být jisti, že takových Makovců je i u nás víc než dost. A rozhodně nejde jen o bezpečnostní pracovníky, kteří ve jménu zákona a pořádku nakonec šmírují mladé lidi v Brdech. Upřímně řečeno, nikde není zaručeno, že se nakonec v jakési únavě ze svobody, která se zjevně v poslední době projevuje, nemůžeme nakonec demokraticky přiklonit i k nějaké variantě čínského systému sociálních kreditů, jenž na základě všudypřítomného monitoringu boduje své občany a ty nepořádné trestá všude možně − v přístupu k nájmům, práci, při nákupu jízdenek a tak dále.

Vzestup sledování a monitoringu lidí můžeme zaznamenat všude možně. Nejde jen o prošpikování veřejného prostoru stabilními i létajícími kamerami, takže si můžeme být jisti, že se na nás stále někdo dívá, aniž bychom věděli kdo a proč a měli nezpochybnitelnou garanci, že záznam nezneužije. Ze širšího pohledu sem spadají i nejrůznější kontrolní evidence, třeba systém EET, který je vlastně permanentním monitoringem všech podnikatelů, založený na automatickém předpokladu, že všichni jsou podvodníci, a jenž zatěžuje i ty, které by podvádět ani na vteřinu nenapadlo. Příznačné je, že systém byl zaveden zcela demokraticky, s velkou slávou. Preventivní monitoring všech byl většinově přivítán.

Často se u nás říká, "kdo nedělá nic špatného, kdo nepodvádí, tomu přece nemusí sledování vadit". Od toho je už ovšem jen krůček k tomu, abychom přitakali slavnému výroku jednoho z policejních prezidentů Jiřího Koláře: "Kdo nedělá nic špatného, tomu nemusí vadit ani odposlechy telefonů." No a s takovou nám už nakonec nemusí vadit ani ty policejní drony nahánějící táborníky v Brdech − vždyť přece dělají něco, co se (bůhvíproč) nesmí! Ve finále by nás takové uvažování mohlo opravdu přivést až k prospěšnosti systému sociálních kreditů, o které by člověk nepochybně po zásahu policejního dronu v Brdech přišel.

Ano, trochu to karikuji, trochu přeháním. Ale jen proto, aby bylo jasné, že když naskočíte na nějakou trajektorii, nemusíte si nakonec ani všimnout, že jste daleko za hranicí toho, kam jste se chtěli původně dostat. Starost o bezpečí je jistě fajn, ale když se stane posedlostí, může nás dovést do nepěkných končin. Platí, že cokoli může být zneužito, zneužito nakonec bude − pokud si tedy nedáme dobrý pozor.

Systémy původně designované pro zvýšení bezpečnosti se mohou ve výsledku stát nejen nástrojem opruzování a buzerace lidí, ale i nástrojem politické kontroly. Vidíme to například při prodemokratických demonstracích v Hongkongu − lidé tam na nich nosí masky, kryjí se chirurgickými rouškami, potápěčskými brýlemi či šátky nejen kvůli slznému plynu, ale protože mají odůvodněnou obavu, že identifikace inteligentním kamerovým systémem bude nakonec zdrojem politické perzekuce. To, co se původně zdálo jako jednoznačné plus, může být za jiných okolností nebezpečné. Znovu − nejsme Čína, ale pokud si nebudeme uvědomovat rizika, můžeme se nakonec k totálně stabilizované šmírovací společnosti zcela demokraticky propracovat.

Je samozřejmě nutné říci, že vzestup šmírování se neodehrává jen na úrovni státu. V kauze Cambridge Analytica se ukázalo, že ze sociálních sítí mohou privátní subjekty stahovat osobní údaje uživatelů, aniž by o tom dotyční věděli. Opět jako bychom slyšeli ozvěnu Orwellova románu 1984: "Obrazovka současně přijímala a vysílala. Každý zvuk, který Winston vydal a jenž byl hlasitější než velmi tiché šeptání, obrazovka zachycovala; a co víc, pokud zůstával v zorném poli kovové desky, bylo ho vidět a slyšet."

Dnes samozřejmě nejde o to, že by nás sledovala nějaká ideopolicie, ale to nic nemění na tom, že když člověk sedí u sociální sítě, předává zároveň údaje o sobě tam, kam by třeba ani nechtěl. A ty pak lze použít nejen k přímému byznysovému marketingu, ale i politicky − při dokonale zacílených volebních kampaních, které mohou v dnešní polarizované době totálně změnit směřování společnosti. Komu podobné praktiky a kampaně zpravidla slouží, poznáme snadno − jsou to ti, kdo podobná nebezpečí bagatelizují.

Jednou z hodnot, za kterou se demonstrovalo v roce 1989, byl respekt k jednotlivci, k jeho soukromí. Nyní se ale zvolna skrze kombinaci touhy po bezpečí a vlastní neopatrnosti dostáváme zvolna do podobné situace, jakou popisuje ústy hrdiny románu 1984 George Orwell: "Člověk musel žít v předpokladu, že každý zvuk, který vydá, je zaslechnut, a každý pohyb, pokud není tma, zaznamenán." V podmínkách demokracie to samozřejmě nemusí znamenat ihned katastrofu − pokud se monitoringy všeho podaří udržet na uzdě tak, aby sloužily a nestaly se prostředkem panování jedněch nad druhými.

Jak ale na to? Pro začátek se můžeme vrátit do Brd, ke stanu šmírovanému policejním dronem. A říci "ne" podobným patologickým praktikám, u kterých to zpravidla všechno začíná.