Byznys s módou dělám, protože mě baví. Pro mladé už není důležité, jestli je značka česká, říká investor Michal Mička

C2H Private Equity vedle módy investuje také do začínajících technologických firem a nemovitostí. Mičku ale baví móda, do níž chce soustředit své investice a pozornost, říká v rozhovoru pro HN.

HN: Oblékáte vždy svoje značky?

Výhradně ne. Hodně věcí − saka, některé kalhoty a košile − mám z Pietra, ale všechno mi u nás nesedí, takže nosím i konkurenci. Zároveň se dívám na nové značky, zajímá mě, jaké mají střihy. Občas si v obchodech něco koupím a pak to tady rozebereme a uděláme třeba nový střih.

HN: Proč jste se rozhodl investovat do módního byznysu?

Vždy pro mě bylo důležité, jak se oblékám. Už když jsem byl v DRFG, koupili jsme na můj popud krejčovství Galard. Začal jsem se o módu zajímat už před 10 lety, a když přišla příležitost, dal jsem na intuici. Nejde samozřejmě jen o intuici, ale o spoustu informací, které jsme si zjišťovali během hloubkové prověrky. Byznys s módou dělám, protože mě baví. Výsledkem jsou pochopitelně peníze, protože když nevidíte výsledky, tak vás to nebaví.

HN: Investice do módních značek pro vás tedy není krátkodobá záležitost jako například Liftago, v němž jste držel podíl 14 měsíců. Neplánujete je prodat, kdyby se objevil kupec?

Ne, je to pro mě strategická investice, v níž jsem majoritním vlastníkem a zároveň CEO společnosti. Když to budu dělat dobře, budou chodit nabídky od zájemců. Když budu mít v nějaké chvíli jiné priority než aktivní byznys, tak je prodám, ale neplánuju to. Teď mě to baví a naplňuje. Poznávám spoustu zajímavých lidí, mohu za prací cestovat. Není to zdaleka tak zajímavé jako v DRFG, kde jsme dělali lokální byznys. Tady řešíme, jak přistoupit k expanzi na zahraniční trhy, snažíme se pochopit kulturu, ekonomiku jednotlivých zemí.

HN: Když už jste zmínil zahraničí, kam se posunul váš plán představit značky Pietro Filipi a Kara v Dubaji a v Rusku?

Jednotlivé trhy chceme zpočátku testovat on-line, zjistit, jak zákazníci v různých zemích na značky reagují a jak objednávají na e-shopu, který bude přeložený do tamních jazyků. Tam, kde bude lepší odezva, budeme investovat více peněz. Spolupracujeme s marketingovými agenturami, které mají zkušenosti. V tuto chvíli uvažujeme o Maďarsku, Rumunsku, Polsku. Na větších trzích, jako je Rusko, respektive Moskva, a Dubaj, ještě nejsme tak daleko. Tam bych se zpočátku přikláněl k testování velkoobchodem − pokusit se tam najít franšízové partnery. Pak uvidíme, jestli má smysl zainvestovat větší prostředky. Ruský trh je obrovský a zákazníků, kteří si mohou dovolit náš sortiment, je tam hodně.

HN: A jak to vidíte na zahraničních trzích časově?

Letos to připravujeme, v první polovině příštího roku budeme trhy testovat a v druhé polovině možná otevřeme první obchody. Když říkám, že příští rok otevřeme zahraniční trhy, myslím tím, že do Polska, Rumunska a Maďarska budeme posílat první kusy oblečení objednané přes internet. Chceme nejdříve nasbírat zákaznickou bázi na sociálních sítích a teprve potom otevírat obchody. Nebudeme se spoléhat jen na návštěvnost jednotlivých obchodních center.

HN: Uslyší v cizině zákazníci na české značky, které jsou pro ně neznámé?

Trh se globalizuje a mladým lidem je jedno, odkud značka je. Jim jde o to, co si koupí, za kolik a jak se to komunikuje. To, jestli značku nosí jejich oblíbený influencer, je pro ně možná důležitější, než jestli je česká.

HN: Od provozovatelů obchodních center jsem kdysi slyšela, že Češky se oblékají hůře než Slovenky nebo děvčata odjinud ze střední Evropy, které mění šatník častěji. Souhlasíte s tím?

To si nemyslím. Země jako Slovensko nebo Rumunsko utrácejí procentuálně za oblečení více. Je to pro ně větší priorita, ale to automaticky neznamená, že se oblékají vkusněji. Spíše bych řekl, že se oblékají okázaleji. Okázalost ale dnes není ve světě trendem, trendem je minimalismus, spíše se nelíčit, a když, tak aby to nebylo vidět. Z USA přichází tento styl do západní Evropy, ale rozhodně není v Rumunsku, v Maďarsku nebo na Slovensku. Česko má stylem oblékání blízko Německu. Je to dané i emancipací, u nás jsou ženy emancipovanější než na Slovensku, na Ukrajině nebo v Rusku.

HN: Znamená to pro vás, že budete muset pro zákaznice v zahraničí vymýšlet okázalejší modely?

Pietro Filipi si musí držet nějakou DNA. Jsme značka a ta musí fungovat všude. V každé zemi ale zaujmeme trochu jinou cílovou skupinu.

HN: Jít na Západ vás už neláká?

Na to je dost času. Je to cíl, na tom se nic nemění. Chci budovat globálně úspěšné značky. Musíme růst organicky a zároveň rychle, protože svět je rychlý. Na druhou stranu, abych získal kapitál na větší globální expanzi, musím investorům ukázat, že to, co dělám, dělám dobře. Musím mít jejich důvěru a ta se nabývá tím, že dělám věci dobře. Přemýšlím a cítím se jako mezinárodní člověk. Česko je strašně malé, není dobré se uzavírat do komfortu, že tu všechny znáte. Když se potkáváte jen s lidmi tady, začne to být po nějaké době hodně stereotypní, nezískáváte další pohledy na svět. Abych mohl dělat globální byznys, musím chápat, o co jde. A jak může člověk z Česka budovat globální byznys, když je uzavřený doma?

HN: Nedávno jste získal francouzskou značku spodního prádla Etam. Kolik obchodů jste už otevřeli?

Máme otevřené tři prodejny a přebíráme další čtyři. Bylo to komplikovanější, protože společnost, která provozovala obchody Etamu v Česku před námi, skončila v insolvenci. Tento měsíc budeme mít v Česku otevřených sedm obchodů. V blízké době také podepisujeme smlouvu na Slovensko.

HN: Etam měl v Česku 12 obchodů, všechny tedy neotevřete?

Sedm prodejen je finální počet z těch, které tady původně byly. Další otevřeme v nových lokalitách, do konce roku to ale nemáme v plánu. Franšízové značky, jako je Etam, nám pomáhají zvyšovat ziskovost v Česku a pomáhají nám platit náklady, které máme na Pietru a Kaře. Nové značky mohou růst rychleji než naše značky.

HN: Které další módní brandy chcete přivést do Česka?

Jednáme se značkami Ted Baker a AllSaints, ale jestli a kdy to podepíšeme, nevím. Pokud se domluvíme, budeme otevírat příští rok. Letos vůbec žádný obchod otevřít nestihneme.

HN: Chcete se zaměřit na mladší zákazníky, jak je chcete oslovit?

Obecně nám jde o to, omladit naši cílovou skupinu a neztrácet zákazníky, které máme. Teď je typickým klientem značky Pietro Filipi žena ve věku 35 let. V Kaře je to spíše o 10 let více. My chceme rozšířením sortimentu, komunikací nebo mladším personálem v prodejnách získat i mladší zájemce.

HN: Vedle módy jste investoval také do české značky jízdního kola Favorit nebo do internetových start-upů, máte v hledáčku nějakou další firmu?

Ve Favoritu jsem měl 30 procent a tento podíl jsem přeprodal jinému investorovi. Mám jiné priority. Momentálně nechci dělat a prakticky nedělám nic jiného než retail. Máme zainvestované technologické firmy a ty se vyvíjejí pozitivně. Máme také nějaké nabídky na odprodeje těchto podílů a je možné, že časem některé prodáme.

HN: Je tedy vaším cílem soustředit se na retail?

Ano. Jde o to, čemu mohu věnovat svou pozornost. Na druhou stranu jsme investiční skupina, a pokud bychom viděli nějakou zajímavou příležitost, jsme schopni investovat i do něčeho jiného, ale za předpokladu, že to bude s někým, koho dobře znám a kdo to zvládne. Nemůže to stát na mně, protože já svoji pozornost nemohu tříštit.

Mám kolem sebe několik lidí, kteří rozumí některým oblastem velmi dobře a je pravděpodobné, že v nějakých letech přijdou s něčím zajímavým, ale já to aktivně neřeším.

HN: Nedávno jste oslavil 32 let, řídíte velkou firmu, ale stále působíte vzezřením mladistvě. Jak si v byznysovém prostředí utváříte autoritu?

Myslím, že autoritu si tvoříte tím, jak přistupujete k věcem, jak se chováte, jaké máte pracovní nasazení a jak dokážete rozhodovat. Řídit v mém věku firmu této velikosti mě stálo nějaké úsilí. Od 18 let, co podnikám, jsem si prošel dobrým i špatným obdobím. A to mě formovalo.

HN: Vybavujete si nějaký moment ve své kariéře, který byl pro vás přelomový?

Jsem dost přemýšlivý a myslím, že jsem i velmi zodpovědný a disciplinovaný člověk, a proto jsem hodně orientovaný na prevenci. Nikdy se mi nestalo, že bych se dostal do extra velkého průšvihu nebo že bych si řekl, že jsem něco fakt zvoral. Vyhodnocuji ve velmi krátkých časových horizontech, ne pouze jednou za rok. S tímto přístupem se dá předcházet špatným rozhodnutím.

HN: Potkal jste za dobu svého podnikání nějakého člověka, který ovlivnil váš směr?

Lidí, kterých jsem potkal a od kterých jsem si něco vzal, bylo hodně. Jsem jako houba, pořád zvídavý. Zajímá mě, jak lidé řeší problémy. Mohl bych říct, že zlomové pro mě bylo setkání s Davidem Rusňákem, s kterým jsme začali dělat byznys. Bylo to rychlé a povedlo se to.

Postupem času se dostávám do situace, kdy si mohu vybírat. A to je pro mě zásadní, umět si vybrat správného partnera nejen na základě toho, že má hodně peněz nebo že mi může pomoct v jedné konkrétní věci, ale jestli mi sedí i lidsky.

HN: Když už jste zmínil prevenci, nemovitosti představují pro lidi zajištění se na stáří. Vy si vlastní bydlení můžete dovolit, ale pronajímáte si byt v luxusním výškovém domě V Tower na pražské Pankráci. Proč jste neinvestoval do nějaké nemovitosti?

Pro mě je v tuto chvíli důležitá flexibilita, možnost rychle se přestěhovat. Nemám rodinu, přítelkyně to má kousek na metro, z domu jsou pěkné výhledy, je tam fitko, spa… Fitness přímo v domě je pro mě velká úspora času. Nejsem moc zastáncem investic do vlastního majetku, v podstatě všechno investuji do byznysu. Jakýkoliv podíl, který jsem kdy prodal, jsem investoval zpátky. Já osobně nic moc nemám.

Prevence je jedna věc, ale že bych neuměl jít do rizika, to ne. Nebojím se udělat rozhodnutí a dost často ho udělám špatné. Ze špatných rozhodnutí se zároveň učím. Nemovitost pro mě není jistota. Pro mě je jistota, že si budu schopen vždy vydělat na to, abych mohl bydlet v nájmu nebo si koupit nemovitost. Já tu jistotu vidím v sobě. Pro mě je nejdůležitější být zdravý, protože abych mohl peníze vždy vydělat, budu muset být zdravý. Snažím se zdravě jíst, každý den sportovat, být psychicky v pohodě.

HN: Copak nemáte žádnou nemovitost?

Ne. Vlastně ještě pořád mám pozemek ve Velké Chuchli, na kterém jsem chtěl stavět dům, ale ten prodávám a beru to tak, že už není můj. Mentálně jsem jej odepsal. Vím, že peníze, které dám do byznysu, otočím daleko lépe, než když je dám do nemovitosti. Nebojím se rizika a sázky na jednu kartu. I kdybych zkrachoval, budu nějakou dobu žít skromnější život, bydlet v levnějším nájmu. Nepotřebuju mít jachty, létat private jetem.

Posledních pět let utrácím stejně, a i kdybych vydělával exponenciálně více, jsem přesvědčen, že neutratím více peněz. V kontextu toho, jak velký byznys řeším, utrácím relativně málo. Investuji do umění, protože vím, že neztrácí hodnotu. Mám umění rád a mrzelo by mě, kdybych ho musel prodat, ale byl bych šťastný i bez toho.

HN: Jaká je vaše nejhodnotnější věc?

Obrazy. Nevlastním ani auto, i to je firmy.