V Česku je asi 700 kulturních památek v havarijním stavu. Chátrají mimo jiné proto, že se za minulého režimu přerušila vlastnická kontinuita. Často také ztratily svou původní funkci a ne vždy se pro ně daří najít nové využití. Opravy brzdí i nedostatek peněz a zákon o veřejných zakázkách, který komplikuje vybírání vhodných řemeslníků. Shodli se na tom účastníci diskuse Hospodářských novin na téma záchrana památek. Aby se situace zlepšila, je podle nich potřeba rozvíjet mecenášství a dobrovolnictví.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

"V Ústředním seznamu kulturních památek evidujeme zhruba 42 tisíc nemovitých a 40 tisíc movitých památek. V havarijním stavu je z toho kolem 700 objektů. V celkovém poměru tedy památkový fond není až tak zanedbaný, nicméně stále je co zlepšovat," řekla v diskusi Naděžda Goryczková, generální ředitelka Národního památkového ústavu.

Situace v jednotlivých regionech se přitom výrazně liší. "Třeba v oblasti bývalých Sudet je mnoho církevních i technických památek ve velmi špatném stavu. Obecně je na tom hůře venkov, kde je těžší pro památky najít využití a zároveň jsou méně na očích než ve městech," popsal Aleš Kozák, ředitel Institutu pro památky a kulturu, který pomáhá šířit osvětu a příklady dobré praxe v péči o kulturní dědictví.

Debata o záchraně památek

Diskuse Hospodářských novin o obnově kulturních památek se zúčastnili: Jan Školník, zakladatel Agentury pro rozvoj Broumovska a jednatel firmy Hobra – Školník, ředitel Institutu pro památky a kulturu Aleš Kozák, generální ředitelka Národního památkového ústavu Naděžda Goryczková, editor Hospodářských novin a moderátor diskuse Tomáš Wehle.

Právě v Sudetech byla po druhé světové válce přerušena vlastnická kontinuita tím, že došlo k odsunu německých obyvatel. Ve zbytku republiky nastala podobná situace vlivem znárodňování po roce 1948. "Když se vaše rodina po generace stará o svůj majetek, máte k němu přirozeně silný vztah. Ne proto, že je daná nemovitost památkově chráněna, ale proto, že je to rodinná vzpomínka. Jenže tyto vazby byly nadobro zpřetrhány, což mělo negativní dopad na péči o kulturní dědictví," upozornila Goryczková.

Rozpočty se navýšily, ale stále nestačí

Mnohé stavby také v průběhu času přišly o svou funkci, což je případ hlavně technických památek. V řadě továren už se nic nevyrábí, stejně tak jako zámky už dávno neslouží jako správní centra. "Jestliže se pro objekt najde nové využití, má velkou šanci na opravu. Pokud ne, je to problém," uvedl Jan Školník, zakladatel Agentury pro rozvoj Broumovska a jednatel společnosti Hobra − Školník, která se zabývá výrobou filtračních a izolačních materiálů.

Vedle chybějícího účelu využití památky často chátrají i kvůli nedostatku financí na svou opravu. "Když obce řeší své priority v oblasti péče o veřejný prostor, mnohdy zvítězí oprava chodníku či vybudování průmyslové zóny před obnovou památek. Ty přitom hrají významnou roli v regionálním rozvoji. Živým kulturním programem dokážou upoutat pozornost k danému místu a přispívají k jeho rozkvětu," podotkl Školník.

Ačkoliv se rozpočty na památkovou ochranu za posledních 20 let výrazně navýšily, podle Goryczkové z Národního památkového ústavu není situace stále ideální. "Abychom mohli plnit své povinnosti, potřebovali bychom výrazně více prostředků. Do určité míry nám s tím pomáhají evropské dotace, které se vážou na obnovu a využitelnost památek. Díky tomu nevznikají zakonzervované objekty, ale živá kulturní a společenská centra," popsala Goryczková.

V současném programovém období Národní památkový ústav čerpá z evropských fondů na obnovu památek přes 1,2 miliardy korun. Evropské dotace využívá i Agentura pro rozvoj Broumovska, která přispěla k opravě kláštera v Broumově a oživení pohraničního regionu. Narazila přitom ale na jeden velký problém.

"Na jedné straně máme za úkol obnovit památku s konkrétním využitím. Na druhé straně ale kvůli zákonu o veřejné podpoře nemůžeme získané peníze použít na nic, co generuje příjem," upozornil Školník. Když se tak agentura rozhodla vybudovat v klášteře ubytovací část, musela ji financovat z jiných zdrojů. Nakonec jí pomohli soukromí dárci a mecenáši.

Památky často opravují nekvalitní řemeslníci

Naděžda Goryczková zase pokládá za problematický zákon o veřejných zakázkách. "Neumožňuje zakázku dělit, a tak ani vybrat vhodné řemeslníky pro spe­cializované práce na památkách, jako jsou například restaurátoři. Stává se, že ve výběrovém řízení vyhraje na základě nejnižší nabídky firma, která má zkušenosti jen s běžnou výstavbou, a ne s restaurováním historických objektů. Uvede, že má restaurátora, ale ve skutečnosti to opravuje někdo úplně jiný. A takové projekty nedopadají dobře," popsala šéfka ústavu.

V Česku podle ní také není dostatečně rozvinuté mecenášství, které je pro údržbu památek klíčové. "Chybí tady velcí moderní mecenáši, kteří by investovali své zisky do obnovy kulturního dědictví, a tím i posilování národní identity. Potřebujeme obdobu toho, co v minulosti plnila šlechta, církev a významné osobnosti. Bez nich by nikdy nevzniklo třeba Národní muzeum nebo Národní galerie," řekla Goryczková.

Ve srovnání se zahraničím se podle ní v Česku péči o kulturní památky věnuje jen malé procento podnikatelů. Je přesvědčená, že změnit by to mohly daňové asignace, které by umožnily odvádět státem předem stanovenou část z daní na veřejně prospěšné projekty.

Podle Jana Školníka do oblasti památek investují spíše menší firmy, ale společnosti s miliardovými zisky tato tematika v řadě případů nezajímá. "Souvisí to i s tím, že největší firmy v Česku často patří zahraničním vlastníkům, kteří nemají k lokálnímu prostředí takový vztah. V našem případě jsme měli tu výhodu, že osm největších firem na Broumovsku mělo místní vlastníky, kteří se rozhodli investovat do obnovy kláštera. A na tyto peníze se dál nabalily finance z naší ekonomické činnosti," uvedl podnikatel.

Počet veřejných sbírek se za šest let zdvojnásobil

Jednou z cest, jak financovat obnovu kulturního dědictví, jsou i veřejné sbírky. Jejich počet přitom stabilně roste, od roku 2012 se zdvojnásobil na loňských 250. "Lidé v Česku rozhodně nejsou lhostejní. Ukazuje se to i v případě různých tragédií, jako byl třeba požár známé chaty Libušín na Pustevnách. Na výstavbu její repliky veřejnost vybrala ve dvou sbírkách téměř 11 milionů korun," vylíčil Aleš Kozák z Institutu pro památky a kulturu.

Podobnou částku se podařilo shromáždit i ve sbírce na zvony do plzeňské katedrály svatého Bartoloměje. Ta byla zajímavá tím, že ji vyhlásil kavárenský řetězec CrossCafe. "Ideální je, pokud se propojí více zdrojů financování, od drobných dárců přes firemní mecenáše až po dotace. Je ale také potřeba umět si o peníze říct, správně svůj nápad komunikovat, být transparentní a důvěryhodný. A to řada neziskových organizací a obcí zatím ještě neumí," upozornil Kozák.

Podle Goryczkové by se vedle firemního i individuálního dárcovství mělo více rozvíjet také dobrovolnictví. To má velkou tradici například ve Velké Británii a britští dobrovolníci jezdí opravovat i české památky. "V Česku zatím většina společnosti není připravená jít o víkendu 'stavět hrad', když to řeknu obrazně. Narážíme tady navíc na různé zákonné limity. Několik let jsme řešili třeba jen otázku pojištění dobrovolníků, aby Národnímu památkovému ústavu mohli pomáhat při péči o státní památky," uvedla Goryczková.

Podle Kozáka by dobrovolnictví v Česku potřebovalo především lepší organizaci. "Dobrovolníků je u nás dost. Ale v praxi to vypadá většinou tak, že se parta lidí sebere a jede opravovat vybraný objekt. Pokud by se tomu dala nějaká struktura, mohlo by být dobrovolnictví výrazně efektivnější a rozsáhlejší," řekl Kozák.

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností sdílet přátelům.

Vyzkoušejte předplatné HN+