Když vyráží na tábor, opakuje vedoucí klatovských Tuláků Vladimíra "Aviča" Brandová už třicet let tu stejnou větu: Panebože, ať se vrátíme všichni a ve zdraví. Zatím si vždycky mohla po dvou týdnech s úlevou oddychnout.

Tábor je pro pionýrský oddíl, který Brandová založila spolu s manželem, vrcholem celoročního setkávání. Udržet početnou organizaci v chodu, pořádat schůzky, výlety a tábory vyžaduje hodně času, který vedoucí ukrajují ze svého volna. Zaplaceno za to nedostanou vůbec nic.

Přesto jsou takových lidí v Česku tisíce a vychovaly už několik generací dětí. Česká rada dětí a mládeže loni spočítala, že dobrovolníci z jejích členských organizací každoročně odvedou práci v hodnotě 1,7 miliardy korun.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

Dočasným domovem klatovských Tuláků se i letos stala jedna jihočeská louka. Vyrostly na ní stany a stožár s oddílovou vlajkou, pod rybníkem vznikla polní umývárna.

Nad střechu srubu stoupá kouř pokaždé, když se na kamnech vaří oběd, který si pak děti snědí z ešusu.

Do klasického táborového výjevu příliš nezapadá starobylá postel s pruhovanými duchnami, která osaměle stojí na trávě. Táborníci přece spí pod stanem ve spacáku. Aviča vysvětluje, že jde o součást celotáborové hry. "Večer se jeden z vedoucích do postele uloží a přečteme mu pohádku. Ráno se vzbudí a vypráví, o čem se mu zdálo," říká. Sen pak určuje celodenní program. Pár nocí zpátky se spáči zdálo o Vánocích, mezi stromy proto doteď stojí sněhuláci. Co na tom, že nejsou ze sněhu, ale ze dřeva. Důležitá je mrkev místo nosu a trocha fantazie.

Chceme, aby byl tábor pro děti dostupný

Pionýrských oddílů je přes pět set po celé republice, na tábory jezdí více než 20 tisíc účastníků. Pionýr je pro mnoho lidí organizace spojená s minulým režimem.

Šestapadesátiletá Aviča v něm vyrostla a seznámila se tu i se svým mužem. Nejspíš měla štěstí na lidi, protože podle jejích slov se politika do oddílu nikdy nemíchala. "Po roce 1989 jsme si říkali, že nemáme důvod u Pionýra nezůstat," říká. Když s manželem Václavem, kterému v oddíle neřeknou jinak než Willy, po revoluci stavěli dům, v suterénu rovnou vyčlenili jednu místnost pro klubovnu. "Začínali jsme s dvanácti dětmi. Teď jich máme skoro šedesát," říká Aviča. Tuláci se dělí na tři menší skupiny, každá se schází jiný den v týdnu, a už dávno ne ve sklepě, ale v pronajaté klubovně. K tomu ještě funguje volnočasový klub, kam může přijít kdokoliv. V oddíle vyrostly i obě děti manželů Brandových. Syn Václav s manželkou dnes vede skupinu nejmladších Tuláků, dcera vypomáhá, když je potřeba.

42 procent

lidí podle agentury Ipsos neví, že skautští vedoucí se dětem věnují zadarmo a ve svém volném čase.

1,7 miliardy

korun má podle České rady dětí a mládeže hodnotu práce, kterou v oddílech ročně odvedou dobrovolníci.

1990

Krátce po revoluci obnovil Pionýr samostatnou činnost a odstřihl se od komunistické minulosti.

1076 táborů

letos uspořádají čeští skauti. Pojede na ně přes 32 tisíc dětí.

Na tábor každoročně jezdí přes třicet dětí od předškoláků po teenagery. Společně sportují, tvoří, hrají bojovky a učí se třeba, jak nasekat dřevo a rozdělat oheň. "My z dítěte neuděláme hudebníka, ale můžeme ho naučit, že sedět u ohně s kytarou a zpívat je prima. Neuděláme z něj výtvarníka, ale zprostředkujeme radost z tvoření a základní šikovnost. Neuděláme z něj ani sportovce jako vrcholový atletický oddíl, ale naučíme ho, že se může hýbat a něco překonat," vysvětluje Aviča, která přes rok pracuje jako školní psycholožka.

Důraz klade na to, aby si Tuláci při rozličných aktivitách pomáhali. Mladší děti budou na ochotu zkušenějších táborníků dlouho vzpomínat a starší se třeba časem mohou stát vedoucími. To je i případ třicátníka Jana Šaška zvaného Histor. Poprvé na tábor jel jako malý kluk, dnes je jeho hlavním vedoucím. Jinak pracuje v České obchodní inspekci. Na tábor si on i ostatní vedoucí musí brát dovolenou. A kromě toho si na čtrnáctidenní pobyt ještě přispívají, aby dětem nemuseli navyšovat zhruba třítisícový účastnický poplatek. "Chceme, aby byl tábor pro děti dostupný. A doma bychom taky jedli," pokrčí rameny Aviča.

Před očima jí za ta léta vyrostly desítky dětí. Jedním z nich je i mladší vedoucí Tereza Kislingerová neboli Teki, která přes rok na oddílové akce musí dojíždět z vysokoškolských studií, a ne vždycky se jí to daří. Letos proto váhala, jestli má na tábor jet. "Říkala jsem si, jestli si to vůbec zasloužím. Ale nedovedla bych si po patnácti letech představit prázdniny bez tábora," říká. I když ne všichni odchovanci v oddíle zůstanou, z dohledu se neztratí. "Je zajímavé vidět, že chlapec, který se bál jít do lesa, protože tam houká sova, teď třeba dělá u policie," směje se Histor.

Související

Dnešní děti tráví venku méně času než jejich rodiče a prarodiče. Půl roku starý průzkum Českého statistického úřadu ukázal, že dvě procenta dětí nikdy nebyla v lese, šest procent dosud neslyšelo kukačku a nevidělo včelí úl. Nejoblíbenějším předmětem malých účastníků průzkumu byl bezkonkurenčně mobilní telefon. Na táboře se bez něj ale děti musí většinou obejít, protože bez elektřiny si ho nemají kde dobít.

Přezdívku si člověk vykoleduje

Není pravidlem, že každý skaut, pionýr či tomík musí mít přezdívku. Většině z nich ale dřív nebo později nějaká přistane. Vedoucí z rodiny Brandových mají přízvisko všichni. Spoluzakladatelce klatovských Tuláků Vladimíře Brandové přezdívku Aviča zařídila mladší sestra, která jako malá neuměla vyslovit slovo lidičky a místo toho říkala avičky. Avičin syn Václav v dětství komolil své oblíbené hrdiny z westernovek. Nikdo mu proto neřekne jinak než Komboj. Jeho otec, rovněž Václav, je Willy – podle příjmení podobného tomu, jaké měl západoněmecký kancléř Willy
Brandt.

"Neřekla bych, že si člověk přezdívku zaslouží. Spíš si ji vykoleduje," směje se Tereza Kislingerová, jejíž jméno kamarádi zkrátili na Teki.

Podle Matěje Choura z TOM Veverk je přezdívka způsob, jak s přáteli sdílet vzpomínky: "Máme v oddíle Báru. Když jí někdo řekne Subaru, najednou s ní sdílí x let života." V případě bystřického skauta Luboše Gávela jde o víc než dvacet let. "Vidíte, dodnes tu mám jizvu," ukazuje památku na chvíli, kdy s ostatními vlčaty sjížděl zasněžený kopec a kamarád ho sekl do tváře kusem linolea. "Krev jsem měl po celém obličeji. Kluky samozřejmě nenapadlo nic jiného než zařvat: Jé, ty vypadáš jako upír. Takhle vznikla moje přezdívka." Nejstarším členem bystřické organizace je šestadevadesátiletý Song, strážce zpěvníku v oddílu slavného skauta Jaroslava "Jestřába" Foglara.

Pobyt v přírodě má pozitivní vliv na psychiku, rozvíjí tělesnou zdatnost a hraní na louce nebo v lese vybízí k větší kreativitě. Turistické oddíly, ať už pionýrské, skautské nebo jiné, netráví čas v přírodě jen jednou ročně o prázdninách, ale pravidelně během celého roku. "Myslím, že je jedno, jestli se v oddíle nosí šátky nebo klobouky, spí se v týpkách nebo stanech s podsadou. Všichni asi chceme vychovat další generaci, která bude slušná," shrnuje Aviča.

Jsme tu všichni jeden kvůli druhému

"Myslím si, že kluci a holky jsou pořád stejní. Dělají stejné lumpárny, jako jsme dělali my," říká Luboš Gável, vedoucí skautského střediska v Bystřici nad Pernštejnem.

"Jenom mají v dnešní době daleko víc možností a je větší problém upoutat jejich pozornost," dodává čtyřiatřicetiletý muž zvaný Upír.

Jako na většině oddílových táborů se skauti z Bystřice mohou každý rok těšit na nové téma hlavní hry. Letošní ročník čerpá z příběhů o Zeměploše Terryho Pratchetta.

Bystřičtí skauti pravidelně táboří v chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy.

"Je tu jedno z nejčistších ovzduší v republice," upozorňuje Upír.

Prostřednictvím her se vedoucí snaží dětem předat třeba to, že čisté životní prostředí není samozřejmost. Čtyři desítky táborníků rozdělených do družin například dostaly za úkol nakreslit, čím lidé přidělávají starosti Pratchettovu bohu Omovi. Na velkých papírech jsou nakreslené odpadky v mořích a lesích, čmoudící elektrárny nebo válečné výjevy. "Mně se nelíbí, když lidi střílí na medvědy," říká blonďatá předškolačka a ukazuje kamarádům svůj obrázek. "Snažíme se, aby děti chápaly, co mohou pro přírodu udělat samy," vysvětluje Upír. "Možná to nepomůže celosvětově, ale tady u nás ano."

Skauti mají oddíly rozdělené podle věku, nejmladší chlapci jsou vlčata, dívky světlušky. Upír začínal jako pětileté vlče. Do oddílu ho přivedl tatínek, který se skautem stal během pražského jara, kdy komunisté na dva roky povolili šrouby. Po revoluci pak patřil k těm, kteří v Bystřici skautský oddíl znovuobnovili. Upír ve skautu vyrostl a posléze vedl oddíly všech věkových kategorií. Nyní se stará o chod celé základny. Přiznává, že už jednou chtěl skončit, nakonec mu ale stačilo vyčistit si hlavu na studijním pobytu v Norsku. Přátelé ze skauta mu pomohli například v době, kdy zemřel jeho otec. "S nikým jiným jsem o tom nechtěl mluvit. Ve skautu ho všichni znali, věděli, jaká to byla osobnost a jak mně se sestrou, která je taky skautka, chybí," říká Upír.

"Luboš je jeden z těch, pro které je skaut srdcová záležitost, nejen kvůli jeho taťkovi. Myslím si, že s tím neskončí nikdy. Ještě jako 95letý dědeček se bude pravidelně stavovat za skauty na tábor," je přesvědčená Michaela "Meda" Hovorková, která v Bystřici pomáhá vést oddíl světlušek a s Gávelem ve skautu vyrůstala. "Tady jsou to kamarádství na celý život. Myslím, že tu jsme všichni jeden kvůli druhému."

Junák − český skaut je největším pořadatelem táborů v Česku, letos jich proběhne víc než tisícovka. O 32 tisíc dětí se postarají tisíce vedoucích. Aktivních skautů je přes 60 tisíc. Zájem o skauting v posledních letech roste, řada oddílů musí nové členy z kapacitních důvodů odmítat.

Agentura Ipsos letos zkoumala názory Čechů na skauting a zjistila, že 42 procent lidí neví, že vedoucí s dětmi pracují zadarmo a ve svém volném čase. Nejde přitom jen o vymýšlení bojovek. Táboroví vedoucí − a nejen ti skautští − musí najít tábořiště, zdroj pitné vody, dát dohromady rozpočet, jídelníček nebo lékárnu, komunikovat s rodiči, úřady i hygienickou stanicí. To samé jen v menším měřítku dělají i během roku, když s dětmi jezdí na výpravy. Kolik času to zabere? "To by mě taky zajímalo," směje se Upír. O skautskou základnu se stará, když zrovna není v outdoorové firmě, kterou spoluvlastní. "Nikdo z toho nic nemáme. S výjimkou dobrého pocitu, že ti mladší to jednou budou dělat po nás. A prostě nás to baví," podotýká Upír s tím, že ve skautu je běžné vychovat si svého nástupce a oddíl mu předat. Zodpovědnost budoucím vedoucím postupně přibývá kolem třináctého čtrnáctého roku.

Výchova k samostatnosti a schopnosti postarat se i o druhé může být podle Gávela do budoucna zajímavá i pro zaměstnavatele: "U skautského vedoucího se dá předpokládat, že dokáže velice schopně vést větší tým lidí." Kromě toho se mladí skauti učí zorganizovat čas sobě i ostatním, třeba na dvoudenní výpravě. "Věci, ze kterých se dnes dělá skoro věda, se ve skautu dají velice snadno ovládnout," říká Gável s odkazem na timemanagementová školení, tak oblíbená ve firemní sféře.

Výběrové řízení na správné rodiče

Devětadvacetiletý Matěj Chour, vedoucí oddílu TOM Veverk z Brandýsa nad Labem, potvrzuje, že pro firmy jsou atraktivní nejen skauti. Pro mladoboleslavskou Škodu Chour nabírá IT pracovníky. Vedení se líbí posily, které prošly jakýmkoliv turistickým oddílem. "Takoví lidé jsou zvyklí na stres, na netradiční situace a na to, starat se nejen o sebe, ale i o jiné lidi. Mají nějaké morální zásady a odolnost," je přesvědčený Chour.

Asociace turistických oddílů mládeže (TOM) sdružuje zhruba dvě stovky organizací a asi 10 tisíc členů − tomíků. Matěj Chour převzal vedení třicetičlenného oddílu Veverk, v němž vyrostl, po rodičích. A děti si do něj vybírá stejně pečlivě jako ajťáky do Škodovky. Na čekací listině je pravidelně kolem pěti jmen. Chour vysvětluje, že nezáleží ani tak na dítěti samém. "Rodič může přivést jakékoliv dítě, ale nemůže to být jakýkoliv rodič. Pokud se s matkou ani otcem nedomluvím, tak i když je dítě malý Indiana Jones, já budu dřív nebo později nešťastný," říká a nezastírá, že si tak oddíl vytváří vlastní sociální bublinu. "Nevyberu si někoho, kdo mi nevěří nebo má úplně jiné hodnoty," dodává.

V čele veverků, kteří letos vyrážejí na tábor do jižních Čech, stojí Matěj Chour už víc než dekádu. Postupně se ale snaží část zodpovědnosti přenášet na ostatní členy, protože když jsou povinnosti rozdrobené, je snazší je ukousnout.

"Stává se, že to vedoucí táhne sám. Pak udělá krok zpátky a řekne si: já už nemůžu, ať to funguje. Ale ono to nefunguje, protože na to nikdo není připravený," vysvětluje. S těmi, kteří se podílejí na chodu oddílu, Chour jezdí v dodávce na zahraniční expedice. Aby neměli pocit, že oddílu jenom dávají, ale sami si nic neužijí.

Časem Chour plánuje, že se vedení oddílu úplně vzdá, i když přiznává, že to není jednoduché. "Ale myslím si, že je to tak správně. S každou generací přichází jiná myšlenka a jiná chuť," říká. S Veverkem se ale rozhodně nechce úplně rozloučit. Protože plánuje rodinu, nedávno pro něj oddíl získal zcela novou hodnotu: "Chci, aby mé děti vyrůstaly v prostředí, které se mně zdá ideální." Právě takové prostředí podle svých slov s kamarády z oddílu vytváří.

Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností sdílet přátelům.

Vyzkoušejte předplatné HN+