Voda odtéká z Česka příliš rychle. Je třeba vrátit řekám a potokům původní koryta

Lišanský potok není jediný, který na Rakovnicku, jedné ze suchem nejvíce zasažených oblastí Česka, prošel před více než půlstoletím silnou proměnou.

"Je to typický příklad napřímeného, upraveného toku v zemědělské krajině. V 60. letech ji zasáhlo plošné odvodnění a úpravy koryt vodních toků," říká hydroložka Milada Matoušková z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, která se zabývá úpravami vodních toků nejen na Rakovnicku.

Desítky let starý odvodňovací systém u Lišan je dodnes částečně funkční, takže část vody, která naprší, brzy končí v potoce. Kvůli jeho úzkému upravenému korytu pak rychle prosviští dál. "Srážky se na odvodněných plochách vsáknou do nějakých 80 centimetrů až jednoho metru, kde je drenáž. A ta je místo toho, aby infiltrovaly do podzemních vod nebo zůstaly v půdě, odvede do upraveného koryta," vysvětluje Matoušková.

Důsledky rozsáhlého zásahu do přírodního koloběhu jsou čím dál patrnější. Zemědělská krajina s rozlehlými lány bez remízků a mezí, na kterých právě dozrává obilí, ztratila přirozenou mozaikovitost a je stále sušší. Kvůli oteplování navíc roste výpar z krajiny. "Pozemky se přehřívají a teplo je vyzařované dále. Země se méně ochlazuje. Je tu málo lesů, chybí mokřady, zelené plochy v údolní nivě, které mají, i přes vysoký výpar, funkci klimatizační jednotky," popisuje hydroložka.

Rakovník a okolí nejsou v Česku výjimečné. Hydromeliorace a úpravy koryt vodních toků se od 60. let rozšířily téměř po celé zemi. Podle Matouškové byly upraveny a změněny toky 25 až 30 procent všech potoků a řek v Česku. Týkalo se to i horských a podhorských oblastí, kde většina toků pramení.

"Tehdy jsme hospodařili i ve vyšších nadmořských výškách. Aby bylo možné obdělávat pozemky těžkou mechanizací, bylo nutné je odvodnit. Navíc se s určitou periodou střídají vlhká a suchá období, například v letech 1975 až 1982 bylo v povodí Labe chladnější a vlhčí období," říká expertka.

Obilí se pěstovalo například i na Zbytínsku poblíž Prachatic, které patřilo staletí převážně loukám a pastvinám. Odvodnění postihlo také mokřady na Šumavě či v Krušných horách, aby do nich mohli lesníci vysázet smrky. "Nyní máme v pramenných oblastech upravených toků moc. Jsme přitom na střeše Evropy, potřebovali bychom vodu zadržet, mít přírodě blízké toky, popřípadě malé nádrže, a my ji zatím rychle odvádíme pryč," dodává Matoušková.

Rybníky rušil už Josef II.

Nelze ale všechnu vinu za vysychající českou krajinu svalovat jen na socialismus. V posledních 30 letech se toho moc nenapravilo. Zemědělci dál hospodaří převážně na velkých lánech, kvůli erozi ubývá ornice a půda pod ní je čím dál utuženější a chudší na organické látky. Vodu zase vydatně znehodnocují pesticidy a chemická hnojiva. S rovnáním koryt řek a potoků se navíc začalo už na konci 19. století, i když absurdních rozměrů dosáhlo až v 70. letech toho minulého. A lze jít ještě hlouběji do minulosti. České, moravské a slezské krajině neprospělo ani rušení mnoha rybníků, s nímž přišel už v 18. století císař Josef II., když vydal patent, který prosazoval pěstování obilí na úkor chovu kaprů. Kdysi bývalo v zemích Koruny české 40 tisíc rybníků, dnes jich je pouze polovina. Ty v úrodných oblastech, například v Polabí, už naši předkové vysušili a přeměnili v pole.

V Česku proto v polovině pátého roku, kdy zemi téměř nepřetržitě trápí sucho, voda nechybí jen v přehradních nádržích. Zatímco podzemní vody setrvale klesají a v řekách a potocích jsou většinou průtoky výrazně podprůměrné, v přehradách je vody většinou dost. Například nádrž Rozkoš u České Skalice byla letos v červu naplněná dokonce na 100 procent kapacity, přehrady Vranov, Vír, Hubenov, Pastviny a Vrchlice mezi 91 a 99 procenty, dostatek vody je i v Želivce, Flájích, Stanovicích či Morávce. "Scénáře změny klimatu ukazují, že roční úhrny srážek se na našem území nezmění. Nádrže, kde kvůli odběrům v létě poklesne objem vody, se v průběhu zimních a jarních měsíců naplní, což poskytne zásobu vody na překlenutí jednoho i více let," uvedl Pavel Punčochář z odboru vodohospodářské politiky ministerstva zemědělství. Vodohospodáři se navíc během suchých let poučili. Už vědí, že v létě přijde sucho, a přehrady, kterých je v zemi 165 − z toho ze 48 se bere pitná voda −, se během zimy a jara dostatečně naplní.

Rozhovor

Suchu musíme čelit vracením toků do původní podoby, stavbou menších přehrad a péčí o lesy, říká hydrolog Janský

27. 7. 2019 ▪ 8 min. čtení

Jenže z nádrží bere vodu jen zhruba polovina obyvatel Česka, zbytek je závislý na vodě podzemní. Voda navíc chybí v půdě, málo je jí pro závlahy, omezovat spotřebu musí průmyslové podniky a leckde už i domácnosti. Rakovnicko, které je na poslední mapě webu Intersucho celé vybarvené hnědou barvou, jež značí nejvyšší stupeň, extrémní sucho, dokonce minulý týden kvůli nedostatku vody navštívil premiér Andrej Babiš, ministr zemědělství Miroslav Toman a životního prostředí Richard Brabec. A pro významnou chmelařskou oblast slíbili značné investice. Po roce 2025 jí má zajistit vodu přivaděč z Ohře a také nová nádrž v nedalekých Kryrech. "Na první etapu úprav je připraveno 550 milionů korun. Celkové náklady v oblasti dosáhnou přibližně 3,4 miliardy," uvedl ministr zemědělství Toman.

Politici se ale o Rakovnicko začali zajímat už dříve. V plánu jsou dlouhodobě i nádrže v Senomatech a Šanově, všechna tři díla už prošla schválením vládou a mají se začít stavět v roce 2022. Okres má navíc podle Punčocháře být hned druhým regionem, který bude následovat Podyjí, kde začíná pilotní projekt velké inventury vodních zásob Česka. Politici slibují i částečné navracení řek a potoků do jejich původní podoby a také vysazení nové zeleně kolem toků.

Jen přehrady nestačí

Právě proměnu krajiny vládě vědci i další experti připomínají nejvíc. Pouhé nádrže, které kabinet preferuje i ve svém v roce 2017 představeném plánu proti suchu, jsou málo. "Nádrže shromáždí vodu pro letní období, a tady pomohou střednímu toku Rakovnického potoka, ale z pohledu zadržení vody v krajině bych byla pesimistická. Z nádrží v takhle otevřené krajině bude velký výpar, otazníkem bude i kvalita vody," říká hydroložka Matoušková.

Nutné je podle ní zároveň provést v krajině opatření, která ji vrátí co nejblíže přírodnímu stavu. "Jsou klíčová i proto, aby se nádrže kvůli erozi nezanášely, voda se v nich nekazila kvůli splachu hnojiv," dodává.

Budovat přehrady má proto smysl jedině současně s obnovou remízků, travnatých ploch, se snahou dát krajinu do podoby, v níž hospodařili naši dědové.

Z prohlášení a plánů se zdá, že vláda na podobné výzvy slyší. I ve zbytku země se záměry ministerstev životního prostředí a zemědělství zdají být v souladu s požadavky vědců. Ministr Brabec například právě na Rakovnicku oznámil, že se podařilo najít peníze na desítky, nejvýše 100 projektů, které připravuje Státní pozemkový úřad.

Zhruba 1,5 miliardy z evropských fondů by mělo putovat na výstavbu retenčních nádrží pro zadržování vody při větších průtocích, na protierozní opatření, jako jsou polní cesty nebo zmíněné remízky a další přírodní pásy v zemědělské krajině.

ZÁSOBY VODY V EVROPĚ

Podobně hovoří také na ministerstvu zemědělství. Úřad přiznává nutnost výrazně zlepšit kvalitu půdy a posílit v ní organickou složku, která je klíčová pro zadržení vláhy. A zároveň omezit erozi, kvůli níž bude od roku 2020 platit vyhláška omezující velikost polí s jedinou plodinou na ohrožených půdách nejvýše na 30 hektarů. "Rozbíhá se také rozsáhlé budování malých vodních nádrží a terénních úprav k zachycení vody v ploše. Navrhli jsme úpravu vodního a stavebního zákona, která umožní drobná vodní díla stavět 'na ohlášení' (velikost do dvou hektarů, výška ohrázování do 1,5 m)," uvedl Punčochář. Už nyní je možné získat dotace na obnovu a rekonstrukce rybníků. Potoky a říčky mají v zemědělské krajině vracet do přirozeného stavu správci vodních toků, tedy podniky Povodí a Lesy ČR.

Z nových nádrží plánuje ministerstvo kromě tří jmenovaných na Rakovnicku a Lounsku ještě přehradu ve Vlachovicích na Zlínsku a Skaličku v Pobečví. "Vznikají také studie pro Podyjí a Polabí," dodal Punčochář. V plánu je i spojení Těrlické a Žermanické nádrže v povodí Odry a navýšení hladiny Novomlýnských nádrží na Dyji, čímž vznikne nová zásoba přibližně devíti milionů metrů krychlových vody. V letech 2016 až 2018 už ministerstvo proinvestovalo na posílení ochrany před suchem a nedostatkem vody přibližně 29 miliard korun, z toho 20 miliard z fondů EU, tvrdí Punčochář.

Plány jsou ok, je ale třeba zrychlit

Experti s vládními plány a kroky převážně souhlasí. Například člen národní koalice pro boj se suchem, kde jsou zástupci vlády spolu se špičkovými odborníky, profesor Bohumír Janský z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, je přesvědčen, že se Česko vydalo správnou cestou. "Byl nastartován velmi pozitivní proces. Obnovili jsme či nově založili už asi 300 rybníků, značné finance plynuly do revitalizací vodních ekosystémů, vláda podpořila zabezpečení nových zdrojů pitné vody v obcích, připravuje se výstavba nových nádrží, města chystají konkrétní investiční akce týkající se zadržování vody či využití srážkových vod," uvedl.

Pokud mají experti výtky, týkají se zejména omezeného množství a malé provázanosti investic, které na rychlou změnu dosud nestačí. "Existující prostředky by bylo třeba navýšit, ročně alespoň o 20 až 30 miliard," prohlásil na jaře na konferenci v Poslanecké sněmovně rektor České zemědělské univerzity Petr Sklenička. "Postavit jeden rybník v krajině a o pár kilometrů dál další je fajn, ale chybí v tom synergický efekt všech prvků," dodal.

I Tomáš Just ze středočeské pobočky Agentury ochrany přírody a krajiny soudí, že například projektů navracení vodních toků do přírodního stavu je připraveno zatím málo a správci jednotlivých povodí se do nich příliš nehrnou. "Retenční vlastnosti meandrující říčky jsou přitom stejné a možná i lepší než v případě rybníka. Od revitalizace potoků a řek ale správce toků většinou odrazují zdlouhavé a několikaleté výkupy pozemků, proto se tomu raději vyhýbají," upozornil.

Dobré příklady, kdy Češi dokázali napravit minulé chyby a vrátit říční či potoční koryta do přirozeného stavu, však už existují. Například Blanice ve Vlašimi, Radotínský potok u Prahy či Loděnický potok na Berounsku, kde je nyní koryto místy široké až 20 metrů.

Jako vzor může posloužit i Litovický potok v Hostivici, který v Praze vtéká do Šáreckého údolí. Kdysi tady vedl přívodní kanál až na Hradčany a zalévaly se z něho zámecké zahrady. Jak vypadal celý potok ještě před pár lety, je vidět za betonovým mostkem na kraji města. Napřímený, v hloubce pod terénem, zarostlý kopřivami a divokými křovisky, které překrývají i z boku do něho ústící kanalizaci se srážkovou vodou. Poblíž základní školy a nově se rozrůstající čtvrti rodinných domů se ale jeho podoba razantně mění. Prostor kolem potoka, po jehož hladině plují kachny, je rozšířený, kolem roste rákos, doprovázejí ho laguny a řada bočních tůní, jež vypadají, jako by k pomalu proudící vodě patřily odjakživa. Ve svazích jsou místy kusy kulatiny, aby mohli lidé kolem potoka posedět.

Celý obnovený úsek, který protéká i přes centrum města až k průmyslové zóně, měří 2,4 kilometru, původní délka byla necelé dva kilometry.

Vydařená proměna jednoho potoka však zároveň ukazuje, v čem má český přístup rezervy. V přirozeném stavu je stále jen jedna desetina toku. Za zmínku stojí i délka přípravy investice, srovnatelná s budováním dálnic.

Stavbu, která za pomoci evropských dotací stála město 12 milionů korun, naplánovali projektanti už v roce 2005. Lidé se ale nového příjemného zákoutí dočkali až za 10 let.

S přispěním Viktora Votruby.

Jsme na střeše Evropy, potřebovali bychom vodu zadržet, mít přírodě blízké toky, popřípadě malé nádrže, a my ji zatím rychle odvádíme pryč, říká hydroložka Milada Matoušková.

Foto: HN – Honza Mudra

Desítky let starý odvodňovací systém u Lišan je dodnes částečně funkční.

Foto: HN – Honza Mudra