S Milošem Zemanem máme komplikovaný vztah. On mě vůbec nezná, zcela jistě si mě nepamatuje, já mám na náš první osobní kontakt dost traumatické vzpomínky. Stalo se to v roce 1999 a bylo to velmi nepříjemné.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Jako politický elév jsem se tehdy dostal v týmu zpravodajů Lidových novin na sjezd ČSSD na pražském Výstavišti. Byl jsem úplné ucho, které si zkušenější reportéři posílali takzvaně nabírat hlasy pro své články. Ale byl jsem za to vděčný a poslušně jsem pobíhal mezi delegáty a sbíral jejich výroky. Skvělá škola.

A na konci prvního sjezdového dne jsem dostal úkol: měl jsem dojít na tiskovou konferenci předsedy strany Miloše Zemana a zeptat se ho, jak bude reagovat na kritiku ze strany Petry Buzkové a Stanislava Grosse. Třásl jsem se trémou, přesto jsem v závěru tiskové konference dotaz položil.

"Cože, nic neslyším," odpověděl Zeman.

Sálem prošuměl tlumený smích ostatních novinářů a delegátů a já se, celý zrudlý, zeptal znovu. Dal jsem do toho všechno, téměř jsem ty věty křičel.

"Ne, ne, ne," kroutil Zeman hlavou. "Vůbec mu nerozumím."

A smál se. Díval se přímo na mě a smál se.

Pak se k Zemanovi naklonil mluvčí ČSSD Jiří Hron a pokusil se moji otázku reprodukovat. Slyšel ji totiž velmi dobře. Stejně jako ostatní.

"Ne, ne," odbyl ho hned gestem ruky Zeman. "Nic mi neříkej. Až se naučí mluvit zřetelně a nahlas, pak budu možná odpovídat na jeho otázky. A to je všechno, děkuji za pozornost." A odešel.

Cítil jsem se neskutečně trapně a poníženě. Což bylo cílem. Byl jsem snadná kořist. A její úlovek Zemanovi hezky posloužil k demonstraci jeho dominance. Mladý, nervózní pisálek chtěl položit nepříjemný dotaz premiérovi a předsedovi vládnoucí strany? Tak to ne, chlapečku!

Šachová partie

Jestli Miloš Zeman v něčem opravdu vyniká, je to právě tenhle instinkt. Ve vteřině rozpoznat slabého jedince, sebejistě ho oddělit od stáda a pak ho jedním úderem srazit k zemi. Ale hlavně tak, aby to ostatní viděli. O to jde. To je uspokojující. Není to nic osobního. Takový vztah Miloš Zeman, tak jak jsem ho poznal, k naprosté většině lidí vůbec nenavazuje.

Existuje zajímavá historka, kterou kdysi vyprávěl jeden z někdejších zaměstnanců Úřadu vlády. V době, kdy byl Miloš Zeman premiérem, s ním měl jeden z členů širšího vedení ČSSD konflikt. Nijak významný, šlo snad jen o něco provozního. Ten funkcionář měl přijít do Zemanovy vládní pracovny a v rozhovoru, který se odehrál téměř beze svědků, mu měl za cosi spílat. Zeman podle onoho svědka prý jen mlčky seděl, poslouchal a kýval hlavou. O pár dní později se oba muži potkali na jedné z mnoha stranických schůzí. Zeman tam onoho člena vedení přede všemi vyvolal a položil mu otázku z historie ČSSD. Počkal vteřinu, dvě a pak vítězoslavně vypálil: "Nevíš, viď! Tak tady můžete všichni vidět, proč musíme lépe vybírat naše funkcionáře." Pak onoho nešťastníka ještě několikrát urazil a zesměšnil a náramně si při tom užíval smích většiny přítomných.

Při osobním rozhovoru dokáže být Zeman kultivovaný a jemný, býval prý často až plachý. Žádná silná slova a gesta. Ale jakmile má publikum, je to ten Zeman, kterého známe z televize. Pokud má v tu chvíli před sebou soupeře a vycítí, že má nad ním navrch, okamžitě útočí a ničí. Uráží a ponižuje s razancí, kterou si člověk vedený ke slušnému chování a respektu k ostatním málokdy dovolí. K tomu je třeba připočíst, že Miloš Zeman lže (několikrát potvrzeno soudně), není téměř nikdy schopen uznat chybu, je pomstychtivý, o čemž by mohly hodiny vyprávět celé zástupy jeho bývalých spolupracovníků a hlavně spolustraníků, a vůbec se jeví jako člověk arogantní a velmi nesympatický. Přesto ho velká část společnosti volí a preferuje jako oblíbeného politika.

Nemluvíme tu o voličích, kteří nedokážou rozpoznat, kdy je Miloš Zeman veden nízkými pudy a kdy hraje nefér. Mluvíme tu o těch, kteří tohle vědí, a přesto současného prezidenta obdivují.

"Zeman vyhrává, protože má pořád ten dar vidět politiku jako hřiště se všemi týmy, umí spočítat hráče v jednotlivých dresech, dokáže odhadnout jejich schopnosti a zná jejich zájmy. A je schopen reagovat na měnící se situaci," napsal na svém Facebooku koncem června o prezidentovi šéfredaktor MF Dnes Jaroslav Plesl.

Ano, Zeman je šachista s výraznou sociální inteligencí. Aktuálně hraje hru s premiérem Andrejem Babišem, předsedou ČSSD Janem Hamáčkem, odcházejícím ministrem kultury Antonínem Staňkem a adeptem na jeho post Michalem Šmardou. A také s námi všemi. Protože výsledkem současných hrátek, které Miloše Zemana tak baví, mohou být třeba i předčasné volby.

Je naprosto úděsné, kolik lidí tenhle způsob politiky považuje za vhodný.

Jsme až příliš tolerantní

Problém není v tom, jaký je Zeman člověk. Ať si je, jaký chce. Lidé jsou všelijací. Mohli být třeba v dětství šikanovaní, mohli mít komplikovaný vztah s matkou… Problémem pro celou společnost je, že jsme ve velkém schopni adorovat v politice to, čím v běžných kulturních archetypech opovrhujeme. Pokud nejsme zvrácení, neučíme své děti úlisným trikům, lhaní, nenavádíme je, aby ubližovaly slabým, aby kašlaly na pravidla a zásady. V politice ale často považujeme řadu klasicky negativních vlastností za praktické. "Ve špinavé politice je třeba špinavých metod."

Podle průzkumu CVVM z loňského dubna je 51 procent obyvatel Česka pro to, aby se morálka politiků posuzovala přísněji než u ostatních lidí. Jen zhruba polovina. A není zrovna povzbudivé, že toto číslo klesá. Čtyři procenta oslovených dokonce odpověděla, že se politici často dostávají do obtížných situací, a lidé by jim tedy měli leccos odpustit.

Jsme, zdá se, až příliš tolerantní k morálním nedostatkům politiků. Respektive, tolerujeme v politice (bohužel bez ohledu na význam některých funkcí) určité procento postav s nízkým charakterem.

"Politické osobnosti, které vynikají osobnostním a mravním charismatem, na rozdíl od 'politických pragmatiků' podléhají mravnímu soudu častěji: co bylo možno prominout Kramářovi, by se neprominulo Masarykovi, a co se promíjí Kalouskovi, by se nikdy neprominulo Havlovi. Politický skandál tak má odlišné aktéry, vůči nimž se veřejnost chová tu s ohleduplnou shovívavostí, tu s nesmlouvavou kritičností," napsal před lety český sociolog Miloslav Petrusek.

Podle tři roky staré studie amerického Public Religion Research Institute je sedm z deseti republikánů a více než šest z deseti demokratů a nezávislých přesvědčeno, že se politici mohou chovat eticky jako veřejní činitelé, i když předtím jednali ve svém osobním životě nemorálně. Jinými slovy, většina Američanů nemá problém zvolit do veřejné funkce někoho, kdo předtím třeba podváděl.

Je to chytré? Je zodpovědné volit si jako správce svých zemí pokřivené osobnosti, a často to dokonce považovat za jejich výhodu?

Není zase tak překvapivé, že politici jsou obecně často amorální kariéristé. Žádní klaďasové. A my jako voliči to ne vždy poznáme. Svět politiky je velmi nepřehledná mozaika zájmů a idejí a velmi často prostě nejsme schopni dobře rozeznat, kdo je kdo. Jenže to nevysvětluje, proč některé typy posíláme do sněmovny, do Senátu, na Hrad zas a znovu. Tím skutečným důvodem je, že v nějaké míře zkrátka "záporáky" v politice chceme.

Zeman je toho dobrým důkazem. Možná byl po desetiletém dobrovolném politickém vyhnanství na Vysočině pro mnohé voliče neznámou postavou, ale po celé své první volební období důkladně předváděl všechno to, co by nás mělo od jeho další volby odradit. Přesto vyhrál znovu. (Přičemž jsou tu samozřejmě také faktory kvality jeho protikandidátů a jistý protipražský protestní étos poslední volby prezidenta. To všechno jistě přimělo podstatnou část voličů hlasovat pro Zemana, kterého by jinak nepreferovali.)

V roce 2005 jsme v anketě České televize Největší Čech dosadili na první místa Karla IV., Tomáše G. Masaryka a Václava Havla. Miloš Zeman skončil na stém místě. Daleko za Milanem Barošem, Bolkem Polívkou nebo Danielem Landou.

A o osm let později jsme mu svěřili pozici ústavně nejvyšší a dodnes ho udržujeme mezi nejdůvěryhodnějšími politiky v zemi. Jedním z důvodů je, že nám spektrum jeho vlastností zase tolik nevadí. Že není tak důležité, jestli je to férový člověk, jako spíš to, že hlavně nezvolíme nějakou indiferentní "pražskou kavárnu". Že dokonce chceme, aby někdo takhle schopný hrát politické hrátky byl hlavou země.

"Možná jsou lidé, kteří si život bez lží a podfuků nedovedou představit, a tedy jim to nevadí. Horší je, když jim za to i vzdělaný člověk tleská a posmívá se těm hlupákům, co ještě věří, že mezi pravdou a lží je nějaký rozdíl. Kdyby totiž aspoň trochu myslel, musel by pochopit, že kdo ten rozdíl nevidí, nemá právo mluvit," napsal v jednom z dřívějších článků například filozof Jan Sokol. A je to docela důležitá poznámka. Neměli bychom politiky typu Zemana adorovat. Škodíme si tím.

Mentální návrat do minulosti

Politika má být nástrojem pro tvorbu, změnu a ochranu pravidel, podle kterých máme žít. Všichni cítíme, že ta pravidla jsou důležitá, že docela podstatně ovlivňují a omezují naše životy, a mělo by se tedy s nimi zacházet spíš obezřetně. Přesněji řečeno, měli bychom správu těch pravidel svěřovat (teď, kdy už můžeme, protože žijeme v demokracii) pouze lidem k tomu vhodným. Třeba lidem, kterým bychom za jiných okolností svěřili své děti na hlídání. Opravdu byste vy, voliči Miloše Zemana, nechali současného prezidenta, aby vám je pohlídal? Nebo, ať není ten příklad tak přísný, aby byl pro ně vzorem?

Snad to souvisí s vývojem. Člověk je tvor zvyklý tisíce let nechat se tím nebezpečným světem vést od odolných a lecčeho schopných jedinců. Jenže jsme se posunuli dál. Díky neskutečně snazšímu přístupu k informacím, než měli naši předkové, nám už nemusí svět připadat tak nepochopitelný, abychom pro přežití nutně potřebovali institut silných vůdců. Už si do čel svých tlup nemusíme volit egomaniakální osoby schopné kdykoli bodnout soupeře kudličkou do zad. Budujeme si postupně sice komplikovanější a zdlouhavější, zato mírovější a pro jednotlivce vstřícnější systémy, v nichž už nemusí naši lídři být pletichářští obchodníci s mocí. Mají to být správci a mají mít vznešené cíle i způsoby.

Ano, Niccolò Machiavelli kdysi přišel s myšlenkou, že politik je postava, která "pro vlastní spásu a dobro státu se musí naučit nebýt vždy dobrou". Mluvíme tu ale o 16. století. Dnes je červenec roku 2019.

Pokud vnímáme politiku jako šachy, vracíme se mentálně do minulosti. Pokud na Miloši Zemanovi obdivujeme, jaký je to zdatný hráč, sami si bereme právo kontroly nad vším, co jsme politikům jako voliči svěřili. Už nás pak nezajímá výsledek té hry, ale pouze se cynicky a neužitečně bavíme nad tím, jak jeden účastník hry šikovně podráží nohy jinému a ještě mu to u rozhodčího prochází.