Varianta pštros. Česko se na budoucnost nechystá, většina věří, že všechno může být "jako vždycky"

Jenže nutno dodat, že to není něco, co by se týkalo jen této vlády. Za politických reprezentací minulých let to nebylo o moc lepší. Ojedinělé pokusy o reformy, například o tu důchodovou, byly rychle zašlapány do země. Pokud jde o rozpočtovou odpovědnost, tak nejmírnější možná charakteristika posledních dvaceti let zní "střídavě oblačno".

Obrana? Totální průšvih. Dálnice? Škoda mluvit. Nezájem o budoucnost je bohužel konstanta českého vládnutí. Česko zvnějšku vypadá jako obrovský pštros, který strká před budoucností hlavu do písku.

Bylo by samozřejmě možné říci, že je to prostě tím, že máme smůlu na politiky. Jenže jak známo, politici v demokratickém režimu nefungují autonomně v uzavřené bublině, reagují na společenskou objednávku, což se někdy vyjadřuje úslovím: "Každý národ má takové politiky, jaké si zaslouží." A většinová objednávka v Česku zjevně zní: Řešit hlavně věci tady a teď, s pramalým ohledem na to, co by se mohlo dít v budoucnu. Vidíme nakonec, jakým politikám se většinově tleská. Krátkodobým, populistickým.

Smrádek, ale teplíčko

Jenže proč to tak je? Proč se nepřipravujeme na budoucnost? Nabízím hypotézu: Je to tím, že Česko je hluboce konzervativní země. Ne v tom smyslu, že by vyznávalo systém tradičních hodnot. O tom nemůže být ani řeči. Česko je konzervativní v tom smyslu, že nemá rádo změnu, ať už se týká čehokoli. Chceme zkrátka, aby všechno bylo "jako vždycky".

Máme (nikoli neoprávněný) pocit, že jsme si v historii změn už užili ažaž, a teď tedy máme právo na svůj klid. A poněkud iracionálně věříme, že je možné ho zajistit, když se budeme důsledně tvářit, že se nás nové výzvy a rizika netýkají. Nebo ještě lépe − že vůbec neexistují.

Projevy českého "konzervatismu", který brání pohledu do budoucnosti a tvorbě něčeho racionálního, vidíme všude možně. Namátkou zdejší vztah k ekologii. Asi nenajdeme jinou zemi, kde by měla takový vliv teorie popírající klimatické změny. Rozhodně nikde na světě nemají exprezidenta, který věnoval podstatou část své kariéry propagaci názoru, že buď k žádným klimatickým změnám nedochází, nebo se všechno dá vyřešit tím, že si "vezmeme o svetr více nebo o svetr méně". Bizarní postoj, který se s vědeckým poznáním slučuje zhruba stejně jako teorie, že země je placatá, má ale u Čechů úspěch. V postoji k ekologii se tak odhaluje jeden z rysů českého "konzervatismu": hrdá zabedněnost. Ta se bohužel už propsala i do praktické politiky, například v podobě dlouholeté ignorance problému sucha, neschopnosti systematicky uvažovat o alternativních zdrojích energie či nejnověji v podobě aktuálních výkřiků premiéra proti elektromobilitě. Snahou popírat realitu marníme čas, který bychom mohli věnovat přípravě na budoucnost.

Zdejší zabedněnost, bránící pohledu dopředu, má mnohé další projevy.

Asi nejucelenější ukázkou byl terezínský projev Jaroslava Kubery, ve kterém předseda Senátu neváhal spatřovat novou totalitu v pokusech dívat se na svět jinýma očima než "jako vždycky". "Totalita, nesnášenlivost k jiné rase, má dnes zcela jinou podobu. Třeba zahalenou do slov ekologie, životní prostředí, rovnost pohlaví, politická korektnost a multikulturalismus," prohlásil Kubera. V zemi, jejíž části v zimě pravidelně zahaluje smog a kde existuje největší rozdíl mezi platy mužů a žen v celé Evropě, je schopnost spatřit totalitu zrovna v životním prostředí a rovnosti pohlaví opravdu pozoruhodná. S takovou se asi těžko posuneme mezi vyspělejší země. Kubera ovšem sklidil potlesk, protože vyjádřil široce sdílený pocit, že u nás je vlastně všechno v cajku a že všechno, co k nám míří zvenku, je nebezpečné a měli bychom se před tím obednit.

Český "konzervatismus" definovaný maximou "ať− je−to−jako−vždycky" jeho ústy promluvil dokonale.

Na okraj: Jakkoli jsou Kuberovy paralely vyosené, nelze jim upřít jistou originalitu. Vidíme tady další zajímavý rys českého "konzervatismu". Tím je paradoxně kreativita. Ano, jsme velmi inovativní ve vymýšlení, proč je něco špatně, proč se k nám něco nehodí, proč je něco nesmysl, proč něco nového nejde.

Povahu zdejšího "konzervatismu" dobře vidíme i na vztahu k Evropské unii. Projekt opět považujeme za něco podezřelého, co ohrožuje naši touhu po bytí−jako−vždycky. Sice se ho účastníme, protože si umíme spočítat, že je to ekonomicky výhodné, ale to nám nebrání říkat, že je na něm prakticky všechno špatně. A zostřuje se to. Kampaň před eurovolbami vypadala tak, jako by unie, od které si rádi bereme dotace, byla náš nepřítel. "Česko ochráníme, tvrdě a nekompromisně," hlásilo heslo vítězného Andreje Babiše. Co se má chránit? Samozřejmě klid, ono "aby to bylo jako vždycky". Nechceme tady "ani jednoho" migranta, nechceme společnou měnu, nechceme uvažování o klimatické změně, hlavně žádné novoty. Posílejte penízky, my si je tady vyčerpáme, nemluvte nám do toho jak! Říkáte, že bychom si za ně měli pořizovat něco inovativního a chystat se na budoucnost, která bude nutně pro celou Evropu společná? Ale kdeže, my sami nejlépe víme co s nimi! Praktické důsledky tohohle přístupu jsou pak destruktivní. Zatímco Polsko nebo Maďarsko si za evropské peníze postavily kvalitní sítě dálnic, u nás se peníze tak nějak spotřebovaly. Symbolem je poslední kauza Agrofertu ze svěřenského fondu českého premiéra. Tvrdilo se, že část evropských peněz, které si bere, jde na inovace, a přitom se nasypaly do úplně obyčejné linky na toustový chleba. Inovativní byla jen drzost. Hezky to ukazuje, jak naše "konzervativnost" − tedy jinak řečeno snaha být v klídku tady a teď − nakonec znemožňuje využít pro budoucnost i ty zdroje, které se nabízejí úplně zdarma.

Klídek, nebo vize

Česká podezíravost ke změnám není nic nového. Když se podíváme do nedávné historie, tak asi nebude úplná náhoda, že v Česku padl komunistický režim jako úplně poslední ve střední Evropě. Ještě když se v Polsku konaly polosvobodné volby a v Německu padala Berlínská zeď, u nás panovalo většinové smíření s tím, že u nás komunisté budou zabetonovaní na věčné časy.

Tady vidíme i další důvod českého "konzervatismu". Když už něco je, třebaže víme, že to k ničemu moc není, a štve nás to, velice rychle se v tom naučíme chodit tak, aby to pro nás bylo snesitelné. A když už to snesitelné je, tak proč to vlastně měnit?

Je to vtěleno hned do několika českých průpovídek: "Veškeré změny jsou k horšímu", "Funguje to, nešťourej se v tom" nebo "Nic nového nerozjíždět". A tak skoro všechno jde u nás pomaleji a líněji než jinde.

Je to vidět v politice, kde vítězí obranářství, ve státní správě, která je přebyrokratizovaná, zasekaná a vzdorující změnám, ale třeba i v oblasti duchovní: naše katolická církev má vzdor progresivnímu papeži jedno z nejkonzervativnějších vedení v Evropě. I tam panuje maxima "Ať je všechno jako vždycky."

Zdejšímu svéráznému "konzervatismu" nahrává i současná doba, kdy se světem valí vlna politiků, kteří slibují lidem, že jim vrátí jakousi skvělou minulost. Od Donalda Trumpa přes Marine Le Penovou po Viktora Orbána. U nás má touha po skvělé minulosti obzvlášť explicitní nádech. Češi si jako vrchního "opraváře poměrů" vybrali politika, který je dokonalou retropostavou. Bývalý nomenklaturní kádr, obratný oportunista, který v tom uměl vždycky chodit, ať už to bylo cokoli, jehož vláda může fungovat jen díky podpoře dřevních komunistů. Dotyčný se sice tváří jako inovátor, ale prakticky obsluhuje lidi, kterým jde hlavně o obranu jistot a kteří ve všem vnějším a novém vidí ohrožení. Čepice "silné Česko" byla šidítkem, které mělo jeho voliče ujistit, že on se postará a všechno bude v cajku bez toho, že by se muselo něco měnit.

Vhodně ho doplňuje prezident, který je ještě komplexnějším ztělesněním českého "konzervatismu". Své vidění světa si do něj totiž mohou promítnout lidé prorostlí komunistickým bezčasím, odpůrci Evropské unie, milovníci pevné ruky, ti, kteří vidí vrchol lidského snažení ve vybetonování krajiny, ba i křesťanští fundamentalisté, kteří soudí, že ženská patří k plotně. Těm všem prezident nadbíhá a oni ho za to milují. V tomhle smyslu má pravdu jeden z europoslanců SPD, který vzletně prohlásil, že Miloš Zeman vyjadřuje duši českého národa.

Samozřejmě že ne celého národa. Žijí u nás miliony lidí, kteří nevidí Evropu, svět a budoucnost jako hrozbu, ale jako příležitost. Lidí, kteří nevolají po tom, aby "to bylo jako vždycky", ale vidí širší perspektivu a chtějí otevřené moderní Česko vedené politiky, již se nechovají jako vychytralí vykukové, ale jako zodpovědní státníci. To všechno nejen z důvodů čistě praktických, tedy z důvodů dlouhodobé prosperity. Ale hlavně z důvodů abstraktnějších − tedy v zájmu o naplnění imperativu TGM: "Ani jako jedinci, ani jako národy nejsme tu jen proto, abychom naplňovali své účely sobecké. Národ, který by žil jen pro sebe, by byl stejně ubohý jako člověk, který by žil jen pro sebe. Bez víry v ideje a ideály je život jedinců i národů jenom živořením." Statisícům lidí v Česku na tom záleží natolik, že se nyní scházejí na náměstích a dávají o sobě vědět.

Jenže smůla. Výsledky voleb hovoří jasně. Těch, pro které je ideálem právě klídek, kteří chtějí, aby všechno bylo jako vždycky, aby Česko bylo uzavřené, obedněné, defenzivní, popírající evropské trendy, schovávající se před budoucností, je prostě víc.

A nenamlouvejme si, že je to tak půl na půl. Miloše Zemana sice volilo "jen" 52 procent lidí, ale to je podíl těch, kdo k volbám přišli. Koho by asi tak volili ti, kteří se nezúčastnili?

Nutno tedy připustit, že důvod, proč se Česko nepřipravuje na budoucnost, ale soustřeďuje se na obranu "jistot" minulosti, není v nějaké zradě politiků, ale v tom, že to tak většina prostě chce. Proto při debatě o vzdělání slyšíme hlasy, že děti nemají chodit na maturitní obory, ale na učňáky, neboť jsou potřeba u pásů ve fabrikách. Proto se nereformuje důchodový systém, a dokonce se často v rozporu s realitou tvrdí, že to není potřeba.

Občas se sice to všechno podaří nalomit a nakročit dopředu, ale zdejší konzervatismus "aťjetojakovždycky" vždy znovu vyplave, otevře mordu a zcela demokraticky pozře všechno progresivní.

Inovace a příprava na budoucnost nejsou jen záležitostí peněz − ale hlavně mentálního nastavení. A to nám jako společnosti chybí. Výsledkem je, že sice máme na papíře desítky strategií, ale v praxi se neděje vcelku nic. Ony inovační plány se nakonec jeví jako součást sebeklamu, který nám umožňuje věřit, že jsme ti, kteří nejen drží, ba dokonce určují trendy, aniž by se ovšem cokoli reálně dělo. Mluvíme o důchodové reformě, ale skončí to u slev pro důchodce na vlak. Chceme být technologickým lídrem, ale skončíme u nadávání na elektromobily. Nutnost změn se nenápadně, ale fakticky vytěsňuje. Máme sice rádi slovo "vize" a také ho rádi často používáme, ale zůstává jen slovem − šidítkem.

Česko se tak ve výsledku jeví jako stárnoucí chlapík po padesátce, který sice dosáhl jistého postavení, ale přitom závistivě pokukuje po těch úspěšnějších. Aby byl jako oni, musel by se změnit. On se ale na vše nové dívá s nedůvěrou, změnám nerozumí, a navíc je vnitřně přesvědčen, že by mohly ohrozit jeho pohodlí. Proto raději nedělá nic. Ne proto, že ho k tomu někdo dohnal. Ale proto, že si to tak sám vybral.