Najít odvahu k důstojnosti a postavit se totalitnímu mlýnku jako Jiří Stránský

Jiří Stránský, který zemřel ve věku 87 let, byl chodícím svědectvím o mravním napětí komunismu, epochy, v níž se naděje na lepší zítřek proměnila v noční můru. Střet potenciálního, teoretického dobra snu o sociálně spravedlivé společnosti s praktickým násilím a zlem totalitních režimů 20. století, které z tohoto snění vzešly, byl Stránského celoživotním tématem. Nevybral si jej dobrovolně, spíše ono si vybralo jeho. Osud ho vhodil do stroje velkých dějin, který jednotlivé lidi mele na kaši nerozlišitelné lidské masy, s níž se pak snadno manipuluje a záplatuje kdeco.

Jiří Stránský se semlít nenechal. Postavil se totalitnímu mlýnku s hrdostí, kterou čerpal mimo jiné v odvaze skautského hnutí, jež se kdysi připojilo k budování první republiky a pro něž slova na prezidentské standartě "Pravda vítězí" nebyla marketingovým heslem, nýbrž životním zákonem.

Pozdější velký vypravěč o životě za časů komunistických bachařů a mlátiček, kteří se skrývali za potěmkinovskou zářivou fasádou komunistického státu, se ve Skautu naučil to nejpodstatnější: je nutné stavět se zlu a pod jeho tlakem nikdy neztratit důstojnost. Její zachování tváří v tvář hnusu světa, soudil Jiří Stránský, je tím největším vítězstvím, kterého můžeme dosáhnout ve svých malých, osobních dějinách.

Přitom nebylo jednoduché "zachovat si důstojnost" v pracovních lágrech, kam se Jiří Stránský dostal v 50. letech minulého století kvůli svému původu a občanskému odporu vůči falši komunistického režimu. Jako "nepřítel lidu" se ale ve vězení měl o koho opřít. Režim šel cíleně proti vzdělaným a čestným lidem i proti lidem duchovním, kteří smysl lidského počínání cítili také v mravní rovině, překračující jednorozměrnost ideje budování spravedlivého sociálně-ekonomického řádu. "Prošel jsem tam takovou malou univerzitou," vzpomínal Stránský na časy v lágru. "Je to moje univerzita života. Oficiálně ale žádné vzdělání nemám, komunisté mi ho zakázali."

Život v lágru mu byl samozřejmě především celoživotním traumatem, jakkoliv se z věčného životního optimismu Jiřího Stránského mohlo zdát, že je dávno překonáno. V jistém smyslu se tak stalo díky psaní. Podobně jako se Arnošt Lustig prakticky celý tvůrčí život vypisoval ze zkušenosti přežití Osvětimi, Jiří Stránský se vypisoval z přežití komunistického násilí.

Možná více než u Lustiga v tom byla touha po co nejpřesnějším zachycení událostí, jistém historickém, nikoliv jen osobním otisku. I Stránský chtěl svědčit o obecně lidské situaci, která není nutně vázána na konkrétní podobu totalitního státu, protože všechny totality jsou si podobné, tak jako se v nich podobá lidské chování. Vždy však dbal na historickou konkrétnost, která teprve vytváří to, co potřeboval: příběhy konkrétních lidí, nikoliv dobrých či špatných idejí. V tom byl také nejsilnější při osobním setkání − dokázal vyprávět, dlouho a poutavě.

Terapeutická rovina psaní byla u Jiřího Stránského evidentní, jako pouhý autoterapeut by se ale spisovatelem nestal. Psal nejen proto, aby zmírnil a překonal vnitřní bolest, ale hlavně aby svědčil (ne aby vymýšlel nové světy, jakkoliv i to dokázal, nejvíce svými knihami pro děti). Aby zanechal jasnou a silnou stopu osobní zkušenosti pro všechny, kteří žijí dnes, i pro ty, kdo přijdou po nás. "Ve Zdivočelé zemi jsou převážně moje zkušenosti. To víte, nejlépe se člověku píše o tom, co sám nějak prožil," říkal o svém nejznámějším románu, do seriálové podoby převedeném režisérem Hynkem Bočanem.

Dějinné vnímání psaní a spisovatelovy odpovědnosti cítil Jiří Stránský jako samozřejmost. Úkolem autora jako by v jeho pojetí bylo vzdělávat ty, kteří nevědí, protože vědět nechtějí, stejně jako ty, kteří se po poznání pídí a potřebují je mít po platonsku, z první ruky, z duše do duše.

Jiří Stránský byl přesvědčen, že to umí nejen přímé vyprávění a příklad člověka, ale také vyprávění vtělené do osobního psaní, ať už románů nebo scénářů. Obzvlášť důležité je tato svědectví předkládat současným a budoucím politikům, kteří často raději nevědí, aby nepřišli o moc a přízeň ignorujícího masového lidu. "Intelektuálové by měli ustavit cosi jako mafii ducha a nutit politiky k větší odpovědnosti," vysvětloval Stránský. "Tedy i za bezpráví, o němž vědí či jsou s ním seznamováni. Až po bezpráví páchané na zvířatech, stromech, na prostředí, v němž žijeme."

V tomto ohledu byl Stránský bytostným liberálem, člověkem přesvědčeným, že smyslem života je omezovat utrpení druhých, jak liberalismus vymezuje třeba americký filozof Richard Rorty. V tomto poslání byl neobyčejně pevný, někdy umanutý, až zaťatý. Mnoha lidem přišel svým antikomunismem posedlý či anachronický. Nikdo se ale neodvažoval zpochybňovat tak silnou osobní zkušenost.

Síla tohoto přesvědčení o pravdě, svobodě a zmírňování utrpení teď, po odchodu skauta Jiřího Stránského, nezmizí. Nést ji dál v době postfaktické ale bude těžké. Stavět se násilí a falešné hře moci samozřejmě stále má smysl. Kdo ale v krizi doby po dějinách a pod tlakem moci zas a znovu dokáže nacházet svou odvahu k důstojnosti jako Jiří Stránský?