Komentář Michala Valáška: Proč je a má být z Huaweie otloukánek

V první řadě je jisté, že výrobky Huaweie představují bezpečnostní riziko. Což není pojem vágně rétorický, ale odborný se zcela jasně definovaným obsahem. Označení za bezpečnostní riziko neznamená, že by v produktech firmy byla nějaká konkrétní zranitelnost, o které by existovaly nezvratné důkazy. V oboru se jenom zřídka pracuje s jasnými důkazy. Jde o pravděpodobnosti. Jak velká je pravděpodobnost, že dojde k problému a jaká by byla jeho velikost. Jak dalekosáhlé by mohly být škody, jak snadné by bylo je napravit nebo vůbec zjistit, že k nim došlo. Existují metodiky na řízení rizik, jejichž cílem je stanovit, jaká míra rizika je přijatelná a jaká již ne.

Historie společnosti Huawei je… pohnutá. Její vznik i růst, minulost, současnost i budoucnost jsou těsně spojeny s čínským státem a s režimem, od kterého ji nelze nijak oddělit. Je naprosto jisté, že vyjde potřebám tamního režimu plně vstříc, je jeho pevnou součástí. Pochybovat o tom je stejné jako pochybovat o spolupráci a provázanosti Omnipolu a československého státu v dobách studené války. Nic na tom nezmění ani prohlášení ředitele místní pobočky, že je připraven porušit čínské zákony a zastavit činnost firmy. Je nedůležitou figurkou, která může s naprosto čistým svědomím říkat cokoliv. Jeho spolupráce při špionáži a kybernetickém boji není potřebná a nemá žádné relevantní pravomoci.

Bez Huaweie se ale telekomunikační společnosti dokážou obejít jenom obtížně. Nebavíme se zde o mobilních telefonech za pár tisíc, ale o technologických celcích za miliardy. Nebavíme se o krabičce, kterou lze vyměnit ze dne na den, ale o zařízeních pro páteřní sítě, u kterých by výměna trvala léta.

Dalším problémem je, že Huawei dnes představuje technologickou špičku. Zejména v oboru 5G sítí, ale když na to přijde, ani ty jeho mobily nejsou špatné. Je to důkazem funkčnosti bezohledného, ale v mnohém obdivuhodného čínského pragmatismu.

Koncem 80. let byla Čína technologicky zaostalá. Její vedení si to uvědomovalo a bylo připraveno s tím něco dělat. Firmu Huawei založil v roce 1987 Žen Čeng-fej, zástupce velitele ženijních jednotek čínské armády. Říká se, že 8,5 milionu dolarů na rozjezd mu poskytla státní banka. Firma začala s dovozem telefonních ústředen, ale rychle vybudovala vývojové oddělení, které je reverzním inženýrstvím zkoumalo a nakonec začalo vyvíjet a vyrábět. Klíčovým zákazníkem firmy se stal čínský stát a zejména armáda.

Huawei si prošel svou fází průmyslové špionáže a dalších nehezkých věcí, ale dnes na kopírování nestojí. Tvoří světovou špičku. Jedná se o největšího dodavatele technologií pro mobilní sítě na světě a v 5G technologiích má obrovský náskok. Z dlouhodobého hlediska je technologická závislost na globálně politickém protivníkovi větším nebezpečím než skrytá zadní vrátka ve výrobcích. I tento aspekt v současné situaci hraje významnou roli. Nelze ale zůstat u toho, že řekneme: "Huawei ne." Musíme vybudovat životaschopnou alternativu.

Tím "my" rozumím nejenom Českou republiku, ale západní civilizaci jako takovou. Většina jejích obyvatel vnímá Čínu jako podřadnou zemi, ve které stamiliony špatně placených skřítků vyrábějí, co vymyslel bílý muž. Tak tomu bylo před desítkami let, ale Čína se na rozdíl od České republiky s pozicí montovny nesmířila a investovala do vzdělání a technologického rozvoje. Huawei je možná největší, ale zdaleka ne jedinou čínskou firmou, která ve svém oboru představuje špičku. Šen-čen je městem budoucnosti, je tím, čím bylo v minulosti ­Silicon Valley.

V oblasti vývoje elektroniky − vývoje, nejen výroby −, telekomunikací, nanotechnologií, umělé inteligence… tady všude se Čína západnímu světu nejenom vyrovná, ale v řadě oblastí ho i předstihuje. Na rozdíl od nás Čína dokázala vytvořit funkční vzdělávání ve vědeckých a technických předmětech a její školní systém chrlí zástupy absolventů, kteří jí pomohli překonat handicap Maova Velkého skoku a Velké proletářské kulturní revoluce.

Často se také mluví o obchodní válce mezi Čínou a USA a varování před čínskými výrobci jsou zlehčována jako její součást. Bylo by chybou takovému pohledu podlehnout. Varování tohoto typu bezpečnostní komunita vydává již více než deset let. Historie nás učí, že jsou zpravidla brána na lehkou váhu, dokud nenastane nějaký zásadní průšvih nebo dokud se nehodí jako nástroj politického boje.

"My jsme vám to říkali", je neoficiálním mottem všech tajných služeb světa a správné zvládnutí hlubokého povzdechu základním kvalifikačním požadavkem jejich ředitelů. Obchodní válka těmto varováním konečně dala zuby. Jsou jejím nástrojem, ale nejsou jejím dítětem.

Komplexnost problému znemožňuje aplikovat jednoduchá řešení. Politický a bezpečností rozměr zase zcela vylučuje spravedlnost a fair play, protože i kdyby firma byla křišťálově čistá, bezpečnostním rizikem zůstane. Bylo by hezké, kdybychom si dokázali z historie technologického rozvoje Číny vzít ponaučení. Zrušit nesmyslné regulace a omezení, podpořit rozvoj a podnikavost západního světa. Nicméně tolik optimismu, abych v to doufal, v sobě najít nedokážu. Mnohem pravděpodobnější je, že špička technologického vývoje se pro nejbližší budoucnost posune na východ. A vytvoří společnost, proti které bude román 1984 romantickou utopií.