Stejně jako před osmdesáti lety v březnu 1939 i před sedmdesáti lety na jaře 1949 bylo už v naší zemi dobojováno. Část demokratických politiků byla umlčena, jiní opatrně kolaborovali s nastolenou diktaturou, další sledovali neblahou proměnu poměrů z exilu. Politickou cestou už zkrátka protektorát Čechy a Morava ani komunistický režim odstranit nešlo.

Je proto paradoxní, že poslední naděje se v obou letech upínaly zrovna k těm, jimž politici během mnichovské krize v září 1938, stejně jako v únoru 1948 zabránili "promluvit". Totiž k vojákům.

Už pár dní po nacistické okupaci vznikla vojenská odbojová organizace Obrana národa, jejímž cílem byla příprava národního povstání. Nezdařilo se, hnutí bylo čtyřikrát zdecimováno vlnami perzekucí a během války se rozpadlo. A přesto i na jaře 1949 kdekdo z Čechů znovu věřil, že demokracii brzy zázračně obnoví vojenský převrat či povstání. "Dávám bolševikovi rok, maximálně dva," vystihuje toto naivní očekávání známá hláška z retrofilmu Pelíšky.

Svržení režimu reálné nebylo. KSČ s Moskvou za zády držela moc pevně. Přesto se několik scénářů vojenského převratu opravdu chystalo. A asi nejdál došla v přípravách právě před sedmdesáti lety skupina dnes neprávem zapomenutého majora Květoslava Prokeše.

Slánský hřímal, zrádce práskal

Ve středu 23. března 1949 se v komunisty ovládaném Národním shromáždění "projednával" návrh nového branného zákona. Přesněji: poslanci jednomyslně velebili budování lidové armády a spojenectví se Sovětským svazem a dštili síru na zbytky domácí reakce a zahraniční imperialisty. "Jako stíháme všechny reakční rozvratníky národní jednoty, kdekoli se objeví, tím nemilosrdněji je musíme odstraňovat z armády," hřímal tehdejší generální tajemník KSČ Rudolf Slánský.

Netušil, že jeden takový "rozvratník", odstraněný z armády pár dní po únoru 1948, mydlí tou dobou už čtvrtý měsíc schody celému režimu. Major Květoslav Prokeš s dvěma hlavními spolupracovníky − politickým poradcem, advokátem Jaroslavem Borkovcem a bývalým náčelníkem kriminální policie Rudolfem Hrbkem − měli tehdy dokonce už stanoveno datum akce: 17. květen 1949.

Rozsah a průběh příprav dodnes zůstávají obestřeny mnoha nejasnostmi. Vlastně jsou známy hlavně z pozdějšího podání vyšetřovatelů, tudíž mohly být účelově vykonstruovány Státní bezpečností. Aspoň jedno je ale jasnější. Podle loni publikovaného zjištění historika Petra Malloty z Ústavu pro studium totalitních režimů se StB o chystaném puči dozvěděla relativně pozdě. Záležitost tak nejspíš nebyla uměle vyprovokována. StB poprvé a neúspěšně zkoušela proniknout do zatím jen tušené Prokešovy skupiny až koncem března. Teprve 14. května 1949, jak zjistil Mallota, skupinu dekonspirovalo vojenské Obranné zpravodajství (OBZ), které vše nahlásilo estébákům. A mohl za to Prokešův brněnský kolega, který buď zradil, nebo měl hrůzu z provokace.

"Dne 14. 5. 1949 dostavil se k našemu oddělení v 10.46 pplk. Kopečný Václav od autoslužby Velitelství oblasti a hlásil, že před chvilkou se k němu dostavila jedna mladší žena, dala mu do ruky lístek, který přikládám a dle jehož obsahu ženu za Kopečným posílá nějaký 'Květa'. Současně tato žena žádala Kopečného o schůzku," zní klíčová pasáž z tajného hlášení OBZ, které Mallota objevil ve vyšetřovacím spisu.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Iniciativní sólista a frankofil

Ale zpátky z konce příběhu na jeho začátek. O motivech, proč se Prokeš po vyhazovu z armády v roce 1948 pustil do tak riskantního podniku, hodně vypovídá průběh jeho profesní kariéry. Samostatný, iniciativní a zpočátku i plně loajální důstojník jako by postupně ztrácel iluze i trpělivost s nespolehlivými politiky a armádními kolegy.

Narodil se roku 1897 v Rudolfově, dnešní části Zábřehu na Moravě. Za první světové války bojoval proti carskému vojsku na ruské frontě a po návratu se přihlásil do nové Čs. armády. Dostudoval gymnázium, absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a jako premiant byl roku 1921 poslán do Francie. Nejdřív na dvouletou prestižní vojenskou školu École spéciale militaire de Saint-Cyr, potom rok studoval jezdeckou školu v Saumuru. Výsledky měl výtečné, francouzštinu zvládl dokonale.

Právě to, a po návratu roku 1924 i nástup do funkce velitele oddílů jezdectva čili někdejších hrdých dragounů, udělalo z Prokeše podle Malloty sólistu zvyklého spoléhat hlavně na sebe. Přes řadu posádek se dostal do Prostějova, kde jej v hodnosti štábního kapitána a velitele eskadrony zastihly obě mobilizace roku 1938 a Mnichov.

Po rozpuštění armády v dubnu 1939 se Prokeš jako vlastenec zapojil do odboje v organizaci Politické ústředí. Zájem gestapa jej však v prosinci 1939 donutil opustit protektorát. Přes Maďarsko, Jugoslávii, Soluň a Cařihrad se dostal až do Bejrútu, odkud se francouzskou lodí vydal do Francie k vznikající 1. čs. pěší divizi.

Bumerang kritiky Beneše i SSSR

Po pádu Francie v červnu 1940 se Prokeš stihl evakuovat do Velké Británie, kde jej čekalo povýšení na majora, ale také deziluze. "Přeložení do velitelské zálohy a snad i další důvody, z nichž některé mohly souviset s dlouhým odloučením od domova a bojovou nečinností, znamenaly v bojové kariéře u čs. vojska zlom," zdůrazňuje Mallota, který ve studii Vše pro kamarády, čest a svobodu národa (což bylo Prokešovo motto pro převrat) poprvé shromáždil detailní informace o důstojníkově životě. "Náhle byl Prokeš líčen jako neseriózní, jednající negativně a destruktivně. Podle všeho ho v té době provázela pověst konfliktního důstojníka, jenž se nevybíravě vyjadřuje k fungování československé jednotky a kritikou nešetří ani na adresu vrcholných představitelů exilu včetně prezidenta Edvarda Beneše," konstatuje historik.

V roce 1942 vyřešil Prokeš své výhrady přestupem do jednotek Svobodných Francouzů, s nimiž bojoval v Libanonu, Sýrii a Palestině. Tím si ovšem koncem války značně zkomplikoval vstup do československých jednotek v Sovětském svazu i pozdější návrat do vlasti. Vedení nové "lido-demo" armády jej jako "zápaďáka" a kverulanta v podstatě zavrhlo. Čím hlouběji pak Prokeš kariérně klesal od Vojenského účetního a cenzurního úřadu přes řadové působení u pěchoty v Pelhřimově a Táboře až k svému zproštění činné služby od 1. března 1948, tím víc se naopak politicky aktivizoval. Třeba v Pelhřimově měl v roce 1946 veřejnou přednášku "Poznatky z ciziny" a o rok později podle OBZ líčil nováčkům, že hlavní zásluhu na osvobození Československa nemá Sovětský svaz, ale Francie.

Selhání politiků vojáci nenapraví

Hrdinné Prokešovo finále odstartovalo v půli listopadu 1948. Tehdy se jedenapadesátiletý major ve výslužbě při schůzce s rovněž penzionovaným generálem Samem Korbelem poprvé dotkl možnosti organizovat odboj. V prosinci ho pak navštívil jakýsi Eduard Pláteník, který se představil jako spojka s exilem (v 60. letech se potvrdilo, že šlo skutečně o spolupracovníka amerických služeb) a předal mu výzvu "jménem osoby blízké Edvardu Benešovi" k organizování převzetí moci jako v roce 1939.

Prokeš souhlasil. Celé další čtyři měsíce pak oslovoval vytipované známé a budoval spící buňky v posádkách i civilních institucích. S Borkovcem a Hrbkem vymysleli scénář: puč mělo zahájit 70 samopalníků ovládnutím centrály StB v Bartolomějské ulici, Generálního štábu armády a pankrácké věznice. Následovalo by obsazení dalších úřadů, rozhlasu a letišť a výzva k lidovému povstání. Správu země by dočasně převzali vojáci v čele s momentálně vězněným bývalým velitelem pražského povstání, generálem Karlem Kutlvašrem. V plánu byla internace prezidenta Klementa Gottwalda, rozpuštění SNB i Lidových milicí, počítalo se se svobodnými volbami, s vytvořením tří stran (levice, pravice, střed) a nuceným odchodem KSČ do opozice. Podle odhadů bylo do přípravy akce zapojeno více než 100 osob, hlavně důstojníků.

Část historiků soudila, že skupinu prozradil Miloš Vokurka-Borovička, který 14. května kontaktoval Borkovce a snažil se jej odradit od převratu, protože prý jeho organizace chystá totéž na červenec. Mallota však připomíná, že Vokurka-Borovička dostal v jiném případu desetiletý trest a nikdy si nestěžoval, že by mu tím režim projevil nevděk.

Razie proběhla 16. května 1949, dva dny po Kopečného udání. Z 88 zatčených osob bylo 72 obžalováno a už v červenci soud vynesl tři rozsudky smrti za velezradu (Prokeš, Borkovec a škpt. Vratislav Janda), tři doživotí a řadu dlouholetých trestů. Poprava proběhla 5. listopadu 1949.

Záhadou zůstává, proč zrovna na 17. května chystala převrat i další odbojová skupina Zvon v čele s Emanuelem Čančíkem, kterou StB rovněž odhalila. Byly obě organizace koordinovány ze zahraničí? Netušíme.

Následovalo čtyřicet let diktatury rudé státostrany, proti jejímuž teroru neměli idealističtí "pučisté" šanci. Jejich hrdinství, za něž byl Prokeš po roce 1989 povýšen na plukovníka in memoriam a jmenován čestným občanem Zábřehu, to však nijak nesnižuje. A poučení? Pohřbí-li demokracii nebo národní suverenitu politici, žádní vojáci, byť i stateční a obětaví, to ex post nezachrání.