Dám vám hádanku. Jsou tři kamarádi. Stojí v místnosti. Pavel, který je zadaný, se dívá na Kláru. Klára se ovšem dívá na Petra. Ten je nezadaný. Otázka je následující: vyplývá z předešlého tvrzení, že zadaný člověk se dívá na nezadaného? Ano, či ne? Co myslíte? Pokud uvažujete jako já, rychle si celou věc promyslíte a dospějete k jasnému závěru: nic takového z výše uvedeného nevyplývá. Víme, že Pavel je zadaný a Petr nezadaný, ale ani jedno z toho absolutně nic neříká o Kláře. Hotovo. Jenže jakmile jsem dospěl k výsledku, začal ve mně hlodat červ pochybnosti. To řešení vypadá až podezřele jednoduše. Není v tom nějaký chyták?

A tak jsem znovu vzal zadání a začal chyták hledat. Trvalo mi to pět minut. Nakonec jsem na to přišel. Trvalo to a bolelo to, ale o to víc jsem na sebe byl pyšný. Ono to řešení je trochu "za rohem". Nejde totiž jen o Kláru. Vlastně naopak, u Kláry je třeba začít. Jsou přece jen dvě možnosti. Buď je zadaná, anebo nezadaná. Jestli je zadaná a zároveň platí, že se dívá na Petra, pak tvrzení "zadaný člověk se dívá na nezadaného" platí. A když je nezadaná? Pak platí taky, protože na nezadanou Kláru se dívá zadaný Pavel. Je to skvělá hádanka, nemyslíte?

◼

Vyšla minulý týden v londýnském deníku The Times. Byla součástí kvízu, který pro noviny připravil David Robson. Jedna z dalších úloh: Běžíte závod a podaří se vám těsně před cílem předběhnout závodníka na druhém místě. Jakou medaili získáte? (Správná odpověď je, že stříbrnou. Když předběhnete závodníka na druhém místě, doběhnete druzí vy.) Zmíněný kvíz měl, zjednodušeně řečeno, jediný úkol. Srazit hřebínek lidem, kteří si myslí, že jsou inteligentní. A mají to možná doloženo i nějakými daty, například změřenou hodnotou IQ.

Ne, nechci se pouštět do debaty o tom, nakolik je takzvané IQ relevantní. Je mi to celkem jedno, byť mi před dvaceti lety v testech naměřili hezkých 136 bodů. Není to zdaleka genialita, ale je to slušný nadprůměr, děkuju za optání. Tenhle článek ale není o tom, co to je inteligence, zda se dá kvantifikovat a jaké standardizované testy jsou pro to nejlepší. Je o tom, že objektivně existují lidé, kteří jsou chytřejší než průměr populace. Líp jim to myslí, jednoduše řečeno. Tento článek je ale také o tom, že to dotyčným lidem nemusí být vůbec nic platné. Nikdo neříká, že inteligence je k ničemu. Vůbec ne! Je to konkurenční výhoda. Když jste chytří, líp rozumíte světu a spousta věcí vám je jasnějších.

Abych si vypomohl metaforou: je to podobné, jako když máte auto se silným motorem. Stačí se dotknout plynového pedálu, a vyrazí kupředu. Je rychlejší a bezpečnější. Silný motor ale nezaručí, že když se posadíte za volant, nebudete se chovat jako pitomec. Naopak to zvýší pravděpodobnost, že to tak bude. Právě proto v silných autech umírá statisticky víc lidí než v průměrných. O tom je kniha Davida Robsona, která v Británii vyšla tento týden. Jmenuje se Past inteligence a má podtitul Proč chytří lidé dělají hloupé věci. Taky vám už někdy vrtalo hlavou, proč tolik nezpochybnitelně chytrých lidí − mimo jiné − popírá existenci člověkem způsobeného globálního oteplování, zpochybňuje benefity očkování nebo třeba věří na anděly? Robsonova knížka se na to pokouší najít odpověď.

◼

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Říká se tomu "Nobelova nemoc" a postihla překvapivě vysoký počet držitelů této ceny. Ve zkratce řečeno spočívá v tom, že lidé, kteří udělali zásadní, přelomové objevy a jsou uctívanými vědeckými celebritami, dokázali v jiných oborech kázat a propagovat naprosté bludy. Američan Linus Pauling byl jedním ze zakladatelů kvantové chemie a molekulární biologie. Byl také jedním ze čtyř lidí, kteří dostali dvě Nobelovy ceny, a jediným, který se ani o jednu z nich nedělil s nikým dalším. V roce 1954 ji dostal za chemii a o osm let později získal ještě Nobelovu cenu za mír. Časopis New Scientist ho v roce 2000, šest let po jeho smrti, zařadil mezi dvacet největších vědců v historii. Ale týž vědec byl zastáncem alternativní léčby a byl přesvědčen, že vitamínem C lze vyléčit chřipku, ale také rakovinu a infarkt. Věnoval této víře desítky let svého života, napsal několik knih a udělal řadu studií. Žádnou z nich ovšem vědecká komunita neuznala jako relevantní.

Nebo biochemik Kary Mullis, nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1993. Ten je zase přesvědčený o tom, že virus HIV nezpůsobuje AIDS. Nevěří na ozonovou díru ani na globální oteplování způsobené činností člověka. Obojí je podle něj spiknutím environmentalistů, vládních úřadů a vědců, kterým jde o peníze, nikoli o vědu. Mullis také věří, že na Zemi už jsou mimozemšťané, a ve svém životopisu popsal setkání s jedním z nich. Mimozemšťan na sebe pro tu příležitost vzal podobu fluoreskujícího mývala. A tak by se dalo pokračovat. Američan Louis Ignarro získal Nobelovu cenu za lékařství v roce 1998 a jeho zkoumání oxidu dusnatého později pomohlo objevit slavný lék na mužskou impotenci Viagra. Ignarro ovšem později věnoval všechnu svou energii na propagaci výrobků firmy Herbalife. Francouzský virolog Luc Montagnier (Nobelova cena za medicínu 2008) je považován za jednoho z objevitelů viru HIV, upozornil na sebe však také jako velký příznivce homeopatie a dalších pavědeckých věcí.

To se samozřejmě neomezuje pouze na nositele Nobelovy ceny. Každý z nás potkává lidi, kteří jsou prokazatelně brilantní a nepřekonatelní ve svých oborech. A dokážou šokovat svými názory a tím, v co věří nebo co propagují. V knížce Riziko: Proč mají chytří lidé hloupé nehody píše Steve Casner o průzkumu provedeném před časem mezi členy Mensy. Podle něj 44 procent členů tohoto sdružení lidí s vysokým IQ věří na astrologii a 56 procent věří tomu, že na Zemi už jsou mimozemšťané.

◼

Jak je to možné? Nežijeme v přesvědčení, že když je někdo inteligentní a vzdělaný, tak se to přece MUSÍ projevit na jeho chování a úsudku, a to za všech okolností? Jedna z možných odpovědí je zcela banální. Prostě jsou chytří. A když si takzvaně vezmou do hlavy něco, co nelze ověřit nebo je neracionální, tak pro to dokážou − s pomocí své inteligence − najít pádné a přesvědčivé argumenty. I sami pro sebe. Past inteligence, jak ji popisuje David Robson, je v podstatě jednoduchá. Chytří lidé si jsou svých vysokých mentálních schopností vědomi. A tak si často jejich mozek podvědomě řekne: "Jsem inteligentní, mnohokrát se to prokázalo, mám docenturu nebo profesuru, a tak i V TOMTO PŘÍPADĚ prostě musím mít pravdu."

Ale ouha, ono to neplatí. Mozek chytrých lidí je zvyklý rychle "vidět" a nalézat řešení. Je to součást konkurenční výhody, kterou inteligentní lidé oproti ostatním mají. Ale když jim TO dostatečně dlouho funguje, může to vést k tomu, že svému mozku začnou věřit až moc. Přestanou o řešeních, která "vidí", pochybovat. Jsou si sami sebou příliš jistí. A potlačí kritické myšlení, které je základem dobrých rozhodnutí. Prostě začnou věřit svému brilantnímu úsudku, mnohokrát prokázanému.

O inteligenci se dá v nadsázce říct, že je "dobrý sluha a zlý pán", a platí o ní totéž co o zbraních nebo třeba již zmíněných autech se silným motorem. Může sloužit dobré věci, ale lze s ní i páchat škody. Inteligence lidem nezabrání dělat chyby, protože chyby děláme všichni. Ale inteligence může vést k tomu, že si ty chyby dokážeme dobře obhájit a ještě o nich přesvědčit mnohé ostatní. Průzkumy ostatně ukazují, že právě inteligentní lidé mají největší problém chybu uznat. Přitom by stačilo to, čemu se říká kritické myšlení (a co s výší IQ evidentně nekoreluje). Prostě se na chvíli zastavit a podívat se na problém z jiného úhlu. Nebo aspoň v duchu polemizovat sám se svým vlastním názorem. Udělat přesně to, co pomůže při řešení hádanky v úvodu článku. Nevěřit prvnímu rychlému úsudku a zkusit najít jiné řešení. Průměrně inteligentní lidé to dělají častěji, protože si nejsou tak jisti sami sebou. Superinteligentní lidé, zvyklí vidět řešení hned, to považují za zbytečné zdržování.

Robson říká, že důvodem může být i lenost. Myšlení "bolí", to víme všichni, a kupodivu bolí i ty, kterým to přemýšlí nadprůměrně dobře. A tak někdy v běžných situacích nechají svůj výkonný mozek běžet tak nějak na volnoběh. Když jsou "na území" svého oboru, vědí, že musí vyvinout maximální intelektuální snažení. "Hm, teď budu používat mozek," řeknou si. Ale když se pak odpoledne baví s přáteli o něčem, co zpočátku považovali za nedůležité, můžou třeba věřit na ufouny. Nebo mluvit jako rasisté. Příklady známe.

A pak je tu ještě jedna věc, a to status "být chytrý". Je příliš křehký a svou inteligenci nikdo na čele napsanou nemá. Když je někdo hezký, vidíme to na první pohled. Že je někdo bohatý nebo úspěšný, je rovněž evidentní. Avšak inteligenci musíme zas a znovu prokazovat. Fascinující experiment provedli v roce 2017 američtí a čínští vědci v Hong Kongu, výsledky publikoval časopis Psychological Science. Výzkumníci nechali malé děti dělat různé úkoly a za jejich splnění je chválili. Dětem v jedné skupině říkali "Vedete si skvěle!" a dětem v druhé skupině "Jste hrozně chytří!" Děti pak dál plnily úkoly, přičemž měly možnost podvádět. Vědci je sledovali skrytou kamerou. A zjistili zajímavou věc. Děti pochválené jako "chytré" podváděly dvakrát více než ty druhé. Prostě proto, že si svou pověst "chytrých" nechtěly zkazit.

◼

Vysoce inteligentním lidem se nevyhýbají ani finanční potíže. Sice vydělávají víc (každý bod IQ nad průměr se podle jiné studie rovná 230 až 600 dolarům ročního příjmu navíc), ale zároveň roste pravděpodobnost, že se dostanou do nečekaných finančních potíží. U lidí s IQ nad 140 bodů je dvakrát vyšší riziko než u běžných klientů, že jim banka zruší kreditní kartu z důvodu nesplácení pohledávek (Jay L. Zagorsky, 2008).

Vysoká inteligence také není zárukou úspěchu v byznysu. Ostatně ani v běžné práci. Řada studií například ukázala, že pracovní tým, jehož členem je člověk s nadprůměrným intelektem, nemá oproti ostatním týmům žádnou konkurenční výhodu. Slavný investor Warren Buffett v jedné knížce napsal, že intelekt je fajn, ale optimální IQ vidí někde kolem 130 bodů. "Jestliže máte 160, klidně těch 30 bodů někomu dejte. Genialita není pro byznys potřeba," tvrdí.

V roce 1926, kdy bylo měření IQ ještě poměrně novým konceptem, se americký psycholog Lewis Terman rozhodl dlouhodobě zkoumat nadané děti. V kalifornských školách našel skupinu žáků s IQ 140 bodů a víc, 70 z nich mělo dokonce přes 170 bodů. Terman a jeho následovníci je pak sledovali celé jejich životy. Potvrdilo se to, co Terman předpokládal. Že "Termiti", jak se jim přezdívalo, jsou úspěšnější než průměrná populace. V padesátých letech, kdy o nich vysílala dokumentární seriál televize CBS, vydělávali v průměru dvakrát víc, než byl v té době průměrný plat takzvaných bílých límečků.

Avšak když se podíváme na jiné měřitelné veličiny jejich životů, dojdeme k překvapivému zjištění, že jsou plně srovnatelné s průměrem. Například procento sebevražd, alkoholismu nebo rozvodů. Tím jsme u překvapivého, ale vlastně férového ponaučení. Inteligence neznamená šťastnější, lepší život. Ani náhodou. A je to jiný druh talentu než ty ostatní. Může znamenat velkou výhodu, ale zrovna tak velké potíže. Záleží na tom, jak se nadprůměrně chytří lidé naučí se svou inteligencí zacházet. A my ostatní? Návod na použití superinteligentních lidí neexistuje. Takže to asi nakonec bude podobné jako na silnici. Když potkáte velké silné auto, je vždycky lepší předpokládat, že za volantem za neprůhlednými skly sedí nějaký úplný magor. Pro jistotu.