Naše země patří mezi nejméně zadlužené státy EU. Dluh sektoru veřejných institucí se navíc v posledních letech v poměru k HDP snižoval, a tak jen málokdo myslel na to, že by už poměrně brzy mohlo být hůř. Jenže se potýkáme se stejným problémem jako prakticky všechny vyspělé země světa. Stárneme.
Podle demografických prognóz poroste podíl lidí starších 65 let. Za půl století bude do této skupiny patřit každý třetí obyvatel Česka. A počet lidí v produktivním věku − tedy těch, kteří se na příjmech veřejných rozpočtů podílejí odvody a daněmi nejvíce − bude naopak klesat. Nejde přitom o nová zjištění. O stárnutí tuzemské populace se mluví dvacet let a k posunu ve vizi, jak tomu budou čelit veřejné finance, prakticky nedošlo. Rozdíl je pouze v tom, že jsme o 20 let blíže vážnému ekonomickému problému, který má potenciál zasáhnout životy nejen nás, ale i našich dětí a vnoučat. Jde o neudržitelnost důchodového systému.
Státem spravovaný první pilíř, na němž stojí živobytí většiny důchodců, přitom stejně jako veřejné finance na první pohled nevykazuje trhliny. Loni skončil podruhé v řadě v přebytku, když do něj přiteklo o 22 miliard korun více, než stát na důchodech vyplatil. Také v případě nemocenského pojištění byly loni příjmy vyšší než výdaje. Někteří politici proto říkají, že jsou rozpočty systémů sociálního zabezpečení stabilní a není třeba se obávat černých scénářů. Momentálně opravdu žádné výrazné otřesy nehrozí. V delším horizontu jsou ale rizika bohužel více než zřetelná.
K tomu, aby se systém penzí dostal v posledních dvou letech do plusu, se totiž musely setkat výjimečné okolnosti. Silné populační ročníky narozené v sedmdesátých letech jsou na vrcholu pracovní kariéry, jemuž odpovídá jejich platové ohodnocení, a dosud nečelí problémům, s nimiž se na trhu práce často obtížně vyrovnávají lidé v předdůchodovém věku. Mimořádně příznivá ekonomická situace a nedostatek pracovních sil navíc v posledních třech letech nahrávaly rychlému růstu mezd, z čehož těžil nejen penzijní systém, ale celý státní rozpočet. Jenže už v průběhu roku 2018 nastal zlom v hospodářském cyklu. Ekonomika je za vrcholem. Podle odhadů sice poroste Česko v nejbližších letech dál, ale pomalejším tempem. A to bude mít na saldo důchodového systému nepříznivý dopad.
Ano, je pravda, že ekonomika zákonitě prochází cyklickým vývojem a dobré časy se střídají s horšími. Jenže až do důchodu začnou odcházet silné populační ročníky 70. let minulého století, nezajistí pomyslnému důchodovému účtu přebytky ani budoucí další vrcholy hospodářského cyklu. Kromě toho, že vzroste počet penzistů, je podstatné, že lidé, kteří do důchodu přicházejí nově, pobírají v průměru vyšší penze než senioři, kteří na druhém konci ze systému přirozeně odcházejí. To bude pro veřejné finance představovat další zátěž, nehledě na zvyšování výdajů na zdravotnictví, které se se stárnutím populace také pojí. Z našich výpočtů vyplývá, že prudký nárůst výdajů na důchody vyvrcholí kolem roku 2059, kdy bude deficit důchodového systému překračovat pět procent HDP. To je více než stávající výdaje veřejných rozpočtů na obranu, vědu a výzkum a ochranu životního prostředí dohromady.
Pokud v příštích deseti až patnácti letech nedojde ke změnám daňových a výdajových politik, stáhne s sebou důchodový systém ke dnu celé české veřejné finance. Dluh sektoru veřejných institucí by se vyšplhal ze stávající komfortní úrovně kolem 30 procent HDP na šesti- až osminásobek. Otázka, zda je pro rok 2068 pravděpodobnější hodnota 180, nebo 230 procent HDP, je nadbytečná. Veřejné finance by byly tak jako tak neudržitelné a veřejný dluh by nebylo možné financovat na trzích.
Abychom si udělali představu, jak by se veřejným financím ulevilo, pokud by se podařilo držet důchodový systém vyrovnaný, zkusili jsme projekci sestavit bez započtení důchodů. Zadlužení by sice vzrostlo i v takovém případě, dosáhlo by ale "jen" úrovně kolem 60 procent HDP, což je o poznání nižší hodnota, než jaké už nyní v průměru dosahují země Evropské unie. Pokud by se tedy měli politici odpovědní za udržitelnost českých veřejných financí zaměřit jen na jednu jedinou věc, byl by to důchodový systém.
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekKdyž jsme jako Národní rozpočtová rada koncem loňského října ve Zprávě o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí na problém upozornili s tím, že času na nalezení vhodného řešení už příliš mnoho nezbývá, setkali jsme se s řadou reakcí. Kdo by snad očekával, že zástupci politických stran označí reformu důchodového systému za absolutní prioritu, urychleně zasednou k jednacímu stolu a začnou všemi silami hledat široký konsenzus, jenž je pro provedení úspěšné penzijní reformy (a její budoucí přežití) naprosto klíčový, mýlil by se.
Přitom je možné se na řešení neudržitelnosti důchodového systému v předstihu připravit. S podobnými údaji o stárnutí populace a prohlubování deficitů přichází čas od času různé mezinárodní i tuzemské instituce včetně ministerstva financí. Provedení smysluplné důchodové reformy ale vyžaduje více času než jedno volební období. A tak daleko vidí málokterý politik. Ti, kteří to dokážou, si pak uvědomují, že pokud se má důchodová reforma provést dobře, nepůjde o populární krok.
Penzijní systém totiž bude potřebovat obrovskou finanční injekci. Odhady, o kolik půjde, se různí v závislosti na výši budoucích důchodů. Řeč je ale nejméně o jednotkách bilionů korun. Kde se tyto peníze vezmou, je nasnadě. V kapsách občanů. A to buď v podobě vyšších (či v případě prodloužení věku odchodu do důchodu delších) plateb do státem spravovaných nebo případných soukromých pilířů, či formou poklesu takzvaného náhradového poměru mezi průměrným důchodem a průměrnou mzdou.
Namísto politiků volajících po urychleném hledání řešení tak byly ve veřejném prostoru slyšet spíše hlasy, jež existenci problému zpochybňují nebo zlehčují. Mimo jiné zaznělo, že zaměřovat se na dlouhé období příštích 50 let je zbytečné, či dokonce neseriózní. Určitě by to byla pravda, kdyby šlo o odhad cen ropy nebo poptávku po automobilech. V případě projekcí, které souvisejí s demografií a penzemi, to ale jinak nejde. Mladí lidé, kteří dnes začínají pracovat, musejí mít už teď šanci utvořit si názor na to, co mohou za 40 až 50 let reálně od státu čekat. Pokud by jejich očekávání byla přehnaná, jejich vlastní zodpovědnost by zaspala. Ostatně i samo ministerstvo financí ve svém Konvergenčním programu vyčísluje dlouhodobou udržitelnost veřejných financí až do roku 2070 a s padesátiletým horizontem pracují i v OECD.
Ani široká veřejnost nezačala vyvíjet na svoje volené zástupce tlak, aby konali. Lidí, kteří si uvědomují, že pokud se nic nezmění, stát nebude mít na důchody dost peněz, přitom existuje dost. Ale nejspíš se většinou raději soustředí na to, aby zajistili na stáří alespoň sami sebe a členy svojí rodiny. Loňský průzkum ČSOB a Sue Ryder ukázal, že 70 procent respondentů počítá s tím, že jim důchod od státu na aktivní stáří nebude stačit. Ti z nich, kteří mohou, se tak na stáří finančně připravují například pomocí soukromého penzijního spoření se státním příspěvkem. Ti ostatní mají většinou co dělat, aby jim zbývalo dost peněz na živobytí nyní, natož aby si mohli dovolit odkládat stranou prostředky na stáří.
V reakci na Zprávu o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí zazněly také názory, že by problém mohl vyřešit technologický pokrok. Na naše důchody by prý mohly vydělávat statisíce robotů, zatímco my budeme pobírat zaručený příjem, aniž bychom museli pracovat, pokud se nám nebude chtít. Jenže technologická revoluce probíhá od samotného vzniku lidstva. Oštěp, pluh, parní stroj, jaderná energie a nakonec počítače, mobilní telefony či internet. Přestože nové technologie výrazně proměnily naše životy, žádný skokový nárůst produktivity práce, který by nám dával naději pro budoucí řešení problému s udržitelností důchodového systému, v posledních dekádách nenastal. Možná nakonec skutečně něco takového přijde, jenže pravděpodobnost, že se tak stane v následujících 15 letech, které nám zbývají do doby, než se penzijní systém a s ním i veřejné finance začnou propadat do stále hlubších deficitů, je mizivá.
Možná jednu z vůbec posledních šancí, jak s budoucí neudržitelností penzijního systému něco udělat, přinesl vznik Komise pro spravedlivé důchody. Ta je už pátou důchodovou komisí v historii Česka a má dva hlavní cíle: řešit narovnání nižších důchodů žen a dřívější odchod do penze u fyzicky náročných profesí. Z dlouhodobého hlediska je ale mnohem důležitější jiný její úkol. "U dalších témat považuje MPSV za nejdůležitější začít se zabývat hledáním dalších finančních zdrojů pro důchodový systém, kterému v dlouhodobém horizontu může s pokračujícími změnami trhu práce a stárnutím populace hrozit finanční nerovnováha," uvádí ministerstvo práce ve zprávě k ustavení komise.
V posledních týdnech jsem se občas setkávala s názorem, že 43 členů nové komise včetně zástupců všech parlamentních stran je příliš mnoho na to, aby dokázali najít shodu alespoň na základních parametrech budoucích řešení. Skutečně nelze čekat, že jednání v rámci komise budou jednoduchá. V zásadních věcech kolem důchodů je ale široká shoda nezbytná, aby budoucí vlády případnou reformu neshodily pod stůl, jako se to stalo s pokusem z doby kabinetu Petra Nečase. Dejme tedy nové komisi šanci a doufejme, že bude pracovat efektivně a politici se budou jejími doporučeními zabývat. Snad ještě důležitější ovšem je, aby jednala rychle. Dočasná stabilita důchodového systému je totiž každým dnem křehčí. Jestli se pilíře podepírající české penze podaří za zbývajících zhruba 15 let dostatečně zpevnit, než se začnou hroutit, může napovědět už první zasedání komise příští týden.
