Kdybych si měl objednat posledního panáka před popravou, bude to asi slivovice, tvrdí spoluzakladatel rodinné firmy Martin Žufánek. My jsme nikdy nedělali pití 'pro někoho'. Vždycky pro sebe. Hlavním kritériem bylo, aby to chutnalo nám, říká.

HN: Dnes začíná únor a mnoho Čechů ho bude držet tzv. suchý. Tedy bez alkoholu. Vy také?

Ha ha, já určitě ne. Proti podobným akcím ale nic nemám. Jsem příznivec střídmého pití. Když se rozhlédnete po potravinách, dneska není nic vyloženě nebezpečného nebo nezdravého. Vždycky jde jen o množství. Pro mě jsou navíc mnohem nezdravější například cukrovinky nebo potraviny, které obsahují umělá sladidla, barviva a další podobné látky. Když někdo přijde s iniciativou, že se v únoru nebude pít alkohol, říkám: Fajn, o to víc toho vypijete v březnu.

HN: Proč jste si pro budování rodinné firmy vybrali jako hlavní produkt právě slivovici?

Protože jsme v kraji, kde pálí prakticky všichni, ale v obchodě se slivovice paradoxně koupit nedala. Jenom řezané patoky, které tvořil v lepším případě nějaký díl destilátu a zbytek samý líh. Dobrá slivovice byla jen nelegální. A já si řekl, hrome, to je přece šance! To se bude kupovat!

HN: A kupovalo?

Právě že ne. Zpočátku vůbec. V obchodech byla slivovice i za 70 korun a my nabídli půllitrovou lahev za 225. To byl strašný šok. Lidé říkali, co je to za kreténa z Moravy? Prostě prodat legální zdaněnou slivovici byl strašný problém. První rok jsme prodali 700 litrů. To bylo naprosté nic. Říkali jsme si, jestli jsme neměli radši založit vinařství. Spousta vinařů prodává část produkce bez dokladů. S destiláty to nejde.

Martin Žufánek (40)

◼ Rodinný lihovar Žufánek začali budovat s otcem a dvěma mladšími bratry v roce 1999. Od roku 2013 mají svou typickou půllitrovou lahev – širokou a masivní, ve tvaru připomínajícím destilační zařízení.
◼ Martin Žufánek je původně mechanik a strojař, programoval CNC stroje. Je velký fanoušek do technologií, k rodinné produkci má ale také vřelý vztah: "Kdybych si měl objednat posledního panáka před popravou, bude to asi slivovice. Je to v naší DNA. Produkt, který nastartoval naši historii. Nepohrdl bych ale ničím. My jsme nikdy nedělali pití 'pro někoho'. Vždycky pro sebe. Hlavním kritériem bylo, aby to chutnalo nám. Což se daří," říká, zároveň však dodává, že nemá rád společnost opilých lidí. "Ani někde ve městě, třeba v Praze v Dlouhé, kde potkáváte rozjívené turisty. Jsem příznivec džentlmenského pití alkoholu. Když si muž sedne do křesla, nalije si sklenku našeho ginu a vystačí si s ní třeba celý večer. Co může být lepšího?"
◼ Politikou už si večery nekazí. "Po druhé prezidentské volbě mi připadalo, že je tenhle národ v háji. Vždycky ale říkám, že není tak zle, aby nemohlo být hůř. Udělal jsem určitá opatření. Předně jsem přestal sledovat politiku. Základem je nesledovat televizi, nečíst si o politice na zpravodajských serverech. Zcela se vyhýbat diskusím. A číst pozitivní věci. Na webu dnes chodím jen na IHNED.cz a na Forbes, kde čtu nejradši inspirující příběhy lidí z byznysu."
◼ Má dvě děti, dceru Anežku (14) a syna Martina (12). "Dcera je umělecky naladěná, kreslí, jde na grafickou školu. Syn je skoro můj klon, taková flegmatická bestie. Jdou mu ale dobře jazyky, protože od tří let hraje počítačové hry s děckama z celého světa."

HN: Proč jste nakonec zůstali u slivovice?

Věřili jsme tomu. A neměli jsme žádné úvěry, tehdy ani nikdy potom. Celou dobu držíme zásadu, že si na všechno musíme nejdřív vydělat. Kdybychom si na rozjezd vzali úvěr, asi jsme skončili v exekuci. Takhle to šlo vydržet. A pomalu jít nahoru. Neměli jsme nikdy žádné megalomanské plány. Cílem bylo, aby podnikání uživilo rodinu. Tedy tátu a mamku, mě a dva bráchy. Abychom nemuseli na pracák. A plán byl, že budeme něco jako nultá generace. Takže bylo jasné, že to odskáčeme, ale bude to jednou živit děcka a pak jejich děcka.

HN: Kdy přišla chvíle, kdy bylo jasné, že budete úspěšní?

Paradoxně nám pomohla metanolová aféra v roce 2012. Prvních dvanáct let jsme byli na hranici bytí a nebytí. Byla období, kdy jsme měli fakt hluboko do kapsy a bylo to těžké. S metanolovou aférou přišel obrat v myšlení lidí. Najednou pochopili, že když budou pít nelegální alkohol, mohou umřít. Že to není legrace. Když si dáte prošlý burčák, tak se nanejvýš s prominutím poděláte. Nekvalitní destilát vás ale může stát život. A lidé najednou ocenili to, co jsem měl jako zásadu od začátku, totiž naprostou otevřenost. Fotím ovoce, všechny naše provozy. Nevzpomínám si na jiný lihovar, který například ukazuje svoje destilační zařízení.

HN: Protože tam mají nepořádek?

Nebo třeba žádné zařízení v provozu nemají. Je spousta firem, často i známých jmen, které ve skutečnosti přeprodávají levné pálenky odněkud z Balkánu. Řeknu vám svůj zážitek. Nedávno jsem jel kolem jednoho lihovaru. My u nás máme plnou sezonu. Pálíme každý den od ráno do večera včetně sobot. A tam pusto, prázdno a na dveřích řetěz. To mi hlava nebere.

HN: Vraťme se k metanolové aféře. Po ní jste tedy zvedli prodej i produkci?

Ano, ale už někdy v roce 2014 nebo 2015 jsme narazili na strop. Víc vyrobit ani uskladnit nedokážeme. Jenže zájem dál rostl. My jsme si už dřív řekli, že nechceme navyšovat ani výrobu, ani zaměstnávat další lidi. Mám od začátku zásadu, že alkohol se značkou Žufánek musí vždycky vypálit nějaký Žufánek. Ne že dopoledne bude mít směnu nějaký František a odpoledne Tomáš. A já pak budu vysvětlovat, že jedna šarže není moc kvalitní, protože ji dělal brigádník. Ale že jsme ho už vyrazili.

HN: Takže co následovalo?

Odběratelé začali být nespokojení, protože jsme dodávky zpomalili nebo měli vyprodáno. A my pitomci jsme se snažili aspoň co nejvíc vyhovět. Takže jsme byli v práci od rána do večera. Do toho přišla loňská úroda, kdy bylo několikrát víc ovoce než jindy. Nikdy jsme neměli trnkobraní tři měsíce.

HN: Co přesně se koncem roku stalo?

Otec se složil koncem října. Za trnkobraní shodil dvacet kilo. Byl úplně bez energie. Jednoho dne jsme ho naložili do auta a odvezli do nemocnice. Řekli nám, že kdybychom přijeli o den později, tak už ho možná nezachrání. Diagnóza byla totální vyčerpání, byl dva týdny na kapačkách. No a následoval mladší brácha.

HN: Taky vyčerpání?

Určitě se na tom podepsalo. U něj je to ale vážnější. Od konce roku jezdíme po nemocnicích a nikdo dlouho přesně nevěděl, co mu vlastně je. Už to začínalo připomínat epizodu ze seriálu Dr. House.

HN: A vy jste svým zákazníkům a fanouškům oznámil, že zpomalujete.

Přesně tak. My jsme si řekli: Co se stane, když prostě alkohol dva nebo tři týdny nebude? Nic. Poprvé za svoje podnikání jsme si zavedli pracovní dobu. A rozhodli se, že prostě v půl páté to zabalíme a každý bude dělat něco jiného. Třeba štrikovat ponožky nebo si číst knížku. Ale ne pálit alkohol.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

HN: Jak reagují zákazníci?

Báli jsme se, že to neskousnou. Na dobré zacházení si každý zvykne rychle. My jsme pro ně dělali dlouhé roky víc než svoje maximum. Chcete jahody v prosinci? Ale jistě, zařídíme. Voláte mi kvůli objednávce v deset večer? Žádný problém, jsem na telefonu. A vy se bojíte, že když něco chtějí zítra a vy jim to nedodáte, že si to objednají jinde. Naštěstí se nestalo. Naopak, přišla spousta povzbuzujících vzkazů. Ať se dáme dohromady a že si rádi počkají.

HN: Jenže co dál? Podnikání je o neustálém růstu. Kam chcete růst, když jste narazili na strop?

Co se týče výroby, je definitivní, že růst nebude. Nebudeme vysazovat další stromy ani stavět novou palírnu nebo sklady. Nic takového.

HN: Co ten strop konkrétně znamená? Jakou máte produkci?

Asi 100 tisíc litrů ročně. To je 200 tisíc našich půllitrových lahví. A skladovací kapacita je asi 90 tisíc litrů.

HN: Když je vyšší poptávka než nabídka, logicky to znamená zvýšení cen. Pletu se?

Když to řeknu nehezky, asi se postupně budeme zbavovat takzvaně cenově citlivých zákazníků. Těch, kterým se vyplatí se dohadovat kvůli pětikoruně. A zavádíme určité kroky, o nichž jsme si mysleli, že některé odběratele odradí samy. Třeba jsme přestali dávat zboží na fakturu, ale chceme platit hned. V Česku se bere jako normální, že se faktury platí týdny po splatnosti. Jenže my platíme spotřební daň a DPH měsíčně a pak v tom máme svou vlastní hotovost. Takže jsme všem oznámili, že chceme peníze za zboží. A víte co? Skoro všichni na to přistoupili a nemají s tím problém.

HN: A zvyšování cen?

Nepochybně přijde. Já od začátku tvrdím, že férová cena za půllitr slivovice je 500 korun. My ji dnes prodáváme za 390. Před dvaceti lety by to bylo nepředstavitelné. Musel jsem deset let všude chodit, vysvětlovat a skoro se omlouvat. Dneska vznikají nové malé lihovary, které vypálí dobrou slivovici a chtějí za ni třeba 690. A lidé to kupují! Mají pocit, že když je to drahé, bude to ještě lepší než slivovice od nás. Trochu mě to štve, protože jsme to byli my, kdo musel tu cestičku vyšlapat. Ale takový je trh, s tím nic nenadělám.

HN: Vlajkovým produktem zůstává slivovice?

Slivovice a hruškovice, bez nich bychom to neutáhli. Tvoří devadesát procent produkce. Táhne to slivovice a její zásluhou se pak mohu věnovat různým "úchylárnám".

HN: Mezi ně řadíte i váš už dnes slavný absint nebo gin?

Přesně tak. To jsou produkty, kterých je pár stovek, maximálně tisíc lahví. Limitované řady. Na absint jsem strašně pyšný, protože se nám ho podařilo rehabilitovat. Když Česko v devadesátých letech zaplavilo trh tou zelenou hrůzou, kterou výrobci vydávali za absint, byla to strašná ostuda. Říkalo se tomu "czechsint" a podobně. Když jsme dorazil na setkání fanoušků ve Švýcarsku, měl jsem zcela vážně obavu, že mi propíchají gumy. Je pro mě strašně důležité, že absint od Žufánka je teď považovaný za jeden z nejlepších na světě.

HN: Nemrzí vás, že se dnes například absint prodává i za desetinásobek ceny, za kterou jste ho dal na trh vy?

Někdy i víc. Viděl jsem absint na Aukru za 25 tisíc. To je masakr. Z jedné strany mě to těší, protože to dokazuje, že to pro lidi má cenu. Ale je to na nic. Dělám alkohol proto, aby ho lidé pili. Víc by mě potěšilo, kdyby se s tím neobchodovalo, ale kdyby se to všechno vypilo. Stejné je to i u ginu. Každý rok dělám limitovanou řadu OMFG. S ní letos vyrukuju v březnu. A už teď to na našem e-shopu hlídá nějakých 600 lidí. Takže se nedá vyloučit, že až spustíme prodej, bude za hodinu vyprodáno. Loni to byly dva dny. A dnes loňský gin OMFG 2018 prodávají na Alkohol.cz za sedm tisíc. Já ho prodával za 695.

HN: To je přece ocenění.

Jasně, ale z hlediska zákazníků žádná výhra. A jak jsem říkal, dělám alkohol pro lidi. Japonci na to dojeli se svou whisky. Vidíte tamhle tu lahev sedmnáctileté Hibiki? To byla moje oblíbená. Kupoval jsem ji zhruba za dva a půl tisíce. Jenže dneska stojí tisíc eur.

HN: Pořád ji pijete? A svůj absint nebo gin?

Jo, to k tomu patří. Přijdu večer do edukační místnosti, jak říkám, kde mám stovky lahví, naleju si skleničku něčeho dobrého, a tedy drahého, a pochvaluju si, jak si dobře žiju.

HN: Co po absintu a ginu chystáte dál?

Loni jsme vydestilovali naši první whisky. Ale to je na dlouho. Vydestilujete, tři roky čekáte, a když to bude v pořádku, tak optimálně čekáte dalších dvanáct let.

HN: Na co jste pyšný?

Že se nám podařilo vytvořit něco, co je pro lidi "lovebrand". Že je pro ně příjemné být s tou značkou spojení. Že nemusíme platit žádné influencery, aby se s naší lahví vyfotili, jak to dělá třeba některá konkurence. Jsem asi jediný výrobce potravin, který odmítl všechny nabídky ze supermarketů. Když Kaufland startoval svou kampaň Z lásky k Česku, napsali nám, ať jdeme do toho, že to pro nás bude ohromná reklama. Já jim odepsal, že moc děkuju, ale že se bez toho obejdu. Naše značka už funguje sama. My jsme nikdy nedělali ochutnávky, nemáme svoje skleničky ani zástěry pro barmany. Nikdy jsme nikomu zadarmo nic nedali.

HN: Ani na začátku?

Ne. Navíc jedeme systémem, že restaurace či bary nakupují za stejné peníze, jako máme na e-shopu. Když mě nějaký hospodský požádá o velkoobchodní cenu, slušně mu odpovím, že nic takového nemáme a ať se podívá na web. Všichni mají tytéž startovací podmínky. Odměňujeme jen loajalitu ve věrnostním programu. Jinak nic. Když mě někdo osloví a už v prvním dopise se ptá na slevy, ani mu neodpovím.

HN: Slevy jsou pro vás tabu?

U alkoholu nedávají smysl. Ten se nezkazí. Když nějakou lahev neprodám, dám ji do sklepa a příští rok ji nabídnu jako archiv za dvojnásobek. Než nabízet se slevou, to svůj alkohol radši vypiju. Dělám si někdy legraci, že kdyby šla ekonomika do háje, alkohol nás z toho dostane. Vezmu lahev a u řezníka ve vesnici ji vyměním za maso, za jinou dostanu od pekaře pečivo.

HN: Vy však také investujete, například do bitcoinů. To je asi spíš smutný příběh.

To ano. Jsem geek, mám rád technologie a bitcoiny mě chytly. Je to revoluční myšlenka, která mi byla od začátku sympatická. Zasvětil mě do ní technologický guru František Fuka. A zpočátku to byla výborná investice. Problém nastal v roce 2017, kdy zájem běžných investorů vytáhl cenu do nesmyslné výšky. No a dnes je to někde na desetině.

HN: Kolik jste prodělal?

Asi čtvrt milionu. Není to katastrofa, přežiju to. Už na začátku, když šly ceny nahoru, jsem všude říkal, že je to riziko. A že když jdete do něčeho takového, nesmíte nikdy investovat tolik, abyste se šli kvůli ztrátě pověsit. To v tomhle případě platí. Samozřejmě si ale říkám, že jsem pitomec. Kdybych ty peníze dal do dvou limitovaných řad nějakého alkoholu, byla by to investice o několik řádů lepší.

HN: Na co se těšíte?

Teď aby se co nejdřív uzdravil brácha. A pak taky na to, že se bude dařit i nadále přicházet s alkoholy, které vyvolají silnou emoční odezvu. Nadšení, závist i nenávist. To budu podporovat svými limitovanými edicemi a těšit se, že nejdřív lidi naštvu tím, jak jsou ty lahve drahé, a vzápětí pak tím, že jsou hned vyprodané.

jarvis_5c53127e498e40fdfd23739d.jpeg
Martin Žufánek
Foto: HN - Tomáš Nosil
Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností sdílet přátelům.

Vyzkoušejte předplatné HN+