Donedávna se v Česku mělo za to, že správnou cestou, jak organizovat správu věcí veřejných, je co největší dělba moci. I vzhledem ke zkušenostem z dob minulých se přísahalo na nezávislé soudy, přemýšlelo se, jak odpolitizovat státní správu, prosazovala se účast občanů na praktickém rozhodování. Doba, kdy se vše řídilo z jednoho mocenského centra (ať už obsazeného vrchním komunistou, nebo vrchním feudálem), byla zdánlivě nenávratně pryč.
Dnes ale jako by se trend obracel. Z chování prezidenta, vlády, ale i některých formálně opozičních politiků, cítíme obnovenou touhu po omezování dělby moci a po co největší míře centralizace rozhodování. Přičemž − a to je důležité − se nedá říci, že by se to dělo proti vůli většiny. Nebudeme proto tvrdit, že spějeme k nějaké variaci na socialismus − i když i ten přišel původně se širokým společenským souhlasem. Přesnější bude říci, že sledujeme cosi jako dobrovolnou refeudalizaci společnosti.
Několik příkladů z poslední doby. Ukázalo se, že prezident Miloš Zeman se snaží manipulovat soudy a nevidí na tom vůbec nic divného. Svědectví bývalého předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy, podle kterého prezident jasně naznačoval, jaká rozhodnutí by se mu líbila, jsou zdrcující. Ukazuje se, že prezident chápe soudy nikoli jako nezávislé instituce, ale jako orgány, které by měly být prodlouženou rukou výkonné moci, v tomto případě jeho samotného.
Dalším příkladem tendence k opětovné centralizaci moci je aktuální snaha vlády "vykostit" služební zákon, který zajišťuje jakous takous nezávislost státní správy na politice. Přes řeči o efektivitě je hlavním smyslem to, aby si moc mohla opět dosazovat úředníky podle chuti, zcela dle pseudofeudálního principu "funkce za loajalitu".
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekA do celkového obrázku nové centralizace zapadá i snaha, co nejvíc omezit možnost občanů mluvit do rozhodování. Po změnách stavebních zákonů se nyní objevují už i pokusy zničit občanský sektor jako takový skrze omezení prostředků pro neziskové organizace. Občanský aktivismus je představován jako něco nežádoucího, zlého, ba dokonce jako projev terorismu. Občané mají mlčet, odevzdat se autoritě, která se o ně postará.
Důležité přitom je, že nic z toho nenaráží na zásadní odpor. Prezidentovo ovlivňování soudů nevyvolalo mimo justici a liberální část společnosti žádné větší pozdvižení. A podobné je to i v dalších příkladech. Refeudalizace je v Česku zjevně poptávaná, populární.
Kdy to začalo? Zárodky bylo možné sledovat už dávno. Například Václav Klaus starší se nikdy netajil nechutí k občanskému aktivismu a k nezávislým institucím, ať už to byla centrální banka, nebo justice (rád mluvil o "hrozící nebezpečné nadvládě soudů"). Půdu pro nynější vývoj zkypřil vydatně. Jenže skutečně zaseto bylo až v roce 2014. Tehdy Česko vypadlo v žebříčku časopisu Economist ze seznamu plně demokratických zemí a zařadilo se do skupiny "demokracie s nedostatky", kde je dodnes. Asi ne náhodou se toto datum přibližně kryje s nástupem Miloše Zemana na prezidentský stolec a průnikem Andreje Babiše do vládní politiky. Ano, proponenti novodobého českého feudalismu nejsou anonymní, mají jména.
Není to samozřejmě nic unikátního, podobné procesy probíhají v okolních zemích intenzivněji než u nás. Sledujeme útok na nezávislou justici v Polsku (mimochodem vedený argumentem, který používá prezident Zeman, tedy že soudy jsou pomalé a měly by být efektivnější). Vidíme takřka komplexní centralizaci mocenského rozhodování v Maďarsku, kde už lze s úspěchem pochybovat o existenci demokratického právního státu. Bývalý slovenský velvyslanec v Budapešti Štefan Markuš napsal, že refeudalizace tam probíhá naplno a vládnoucí strana si "udělováním lén" v podobě veřejných zakázek buduje sobě podřízenou oligarchii. Inu, alespoň vidíme, kam až se můžeme dostat, zejména proto, že novodobý feudál Viktor Orbán je na Hradě i u Andreje Babiše pečený vařený.
Jak je ale možné, že se refeudalizace děje de facto se souhlasem většiny? Podle listu The Economist je to tím, že rozčarování z tradičních politických stran a jejich (ne)schopnosti řešit problémy v demokratických systémech vedla celosvětově k úbytku důvěry v demokratické hodnoty. Jak to dopadne, těžko říci. Každopádně nedávná představa, že vývoj půjde už jen liberálním směrem (reprezentovaná slavným esejem Francise Fukuyamy Konec dějin) je už i u nás definitivně mrtvá.
