Gulliver, hrdina románu Jonathana Swifta, se na svých cestách ocitne v zemi, kde se tu a tam narodí někdo nesmrtelný. Záhy zjistí, že obyčejní obyvatelé tohoto světa svým obdařeným sousedům nezávidí. Naopak, na nesmrtelné se lidé dívají s hlubokou soustrastí. Pointa spočívala v tom, že tito jedinci sice byli nesmrtelní, ale nevyhýbali se všem neduhům, které stáří přináší. Po uplynutí průměrné délky života ve zdraví tak nekonečně dlouhou dobu (byli přece nesmrtelní) trpěli bolestmi, demencí, nechutenstvím… prostě všemi "radostmi", které stáří přináší.

Současná věda zatím nesmrtelnost zajistit neumí, ale umí prodloužit život. Bohužel se ukazuje, že neumí prodloužit život ve zdraví. Aspoň v Česku, kde, jak vyplynulo ze zjištění statistiků, délka aktivního věku zůstává stejná a prodlužuje se jen doba, po kterou člověka souží neduhy. Navíc v Česku je naděje na dožití ve zdraví kvůli špatnému životnímu stylu, vysoké spotřebě alkoholu a špatným stravovacím návykům nižší, než je průměr v Evropské unii, a to jak u mužů, tak i u žen.

Tzv. čtvrtý věk života vědci definují jako období špatného zdravotního stavu, kdy se lidé nemohou skoro postarat sami o sebe a zvládat každodenní rutinu. Je to doba nemocí, sešlosti, závislosti a končí smrtí. Čtvrtý věk ve společnosti, která uctívá výkonnost, krásu a peníze, znamená společenskou i kulturní smrt − ještě než dojde k té pravé. Z hlediska těch, kteří se čtvrtého věku dožili, jde o období hluboké osamělosti.

Roky v nemoci

Čtvrtý věk netrvá jen chvíli. Jestliže podle Českého statistického úřadu střední délka života v roce 2017 u mužů dosáhla 76,2 roku, potom délka života ve zdraví činila sedmdesát let (v unii muž žije v plné síle o více než dva roky déle). Ženy se v Česku dožívají ve zdraví 73,3 roku (v EU zase o dva roky déle) a průměrná délka života je 81,8 roku. Což znamená, že muž stráví v tzv. čtvrtém věku, kdy trpí více nemocemi (cukrovka, vysoký krevní tlak, problémy se srdcem, po mozkové příhodě), často demencí, v průměru lehce přes šest let a žena zhruba devět let. A tento rozdíl se postupem času a s lepší lékařskou péčí v České republice zvyšuje. Velmi zjednodušenou statistiku, kolik lidí v tomto věku nutně potřebuje pomoc, ukazuje počet vyplacených příspěvků na péči.

V roce 2017 žilo v Česku 854 tisíc mužů nad 65 let. Podle údajů ministerstva práce a sociálních věcí 71 tisíc z nich pobíralo některý z příspěvků na péči. Pomoc tedy potřeboval každý dvanáctý. Ve stejnou dobu příspěvek na péči pobíralo ve stejné věkové kategorii 168 tisíc žen, tedy každá sedmá. Mezi lety 2014 a 2017 (což jsou dostupná data MPSV) stoupl počet příjemců dávek z řad mužů o třináct procent, z řad žen o čtyři procenta. Počet žen starších pětašedesáti let stoupl mezitím o 7,5 procenta, počet mužů téměř o deset procent. Za pouhé čtyři roky.

Pokud se podíváme na blízkou budoucnost a vyjdeme z poslední prognózy ČSÚ o vývoji počtu obyvatelstva do roku 2100, pak v roce 2022, za pouhé tři roky, tady bude žít zhruba milion dvě stě tisíc mužů starších pětašedesáti let, což je o čtyřicet procent více než v roce 2017. Počet žen ve stejnou dobu stoupne o třetinu na necelých 1,6 milionu.

Na to není připravena ani společnost, ani sociální politika. Upřímně, politici nejsou připraveni ani na rostoucí počet lidí ve třetím věku, tedy seniorů, kteří již dosáhli důchodového věku, nicméně se těší plnému zdraví a soběstačnosti. Natož aby byli připraveni na armádu seniorů potřebujících pomoc. A to v důchodu nyní lidé tráví v průměru dvacet čtyři let a tato doba roste.

Těm, kteří se v následujících dvaceti letech dostanou do důchodového věku, má pomoci reforma, jejímž prvním krokem má být ustanovení nové (v pořadí již čtvrté) komise. Spěchat prý není kam, i podle ministryně financí Aleny Schillerové má Česko ještě patnáct let na to, aby se připravilo na stárnutí silných populačních ročníků ze sedmdesátých let minulého století.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Jenže − ve chvíli, kdy politici mluví o tom, že je potřeba ustanovit komisi a zabezpečit důchody pro děti baby boomu ze sedmdesátých let, tyto děti řeší zdravotní problémy rodičů z populačně explozivních ročníků padesátých let, jejichž počet bude v následujících několika letech skokem přibývat. Už teď přitom ti, kteří se nějakým způsobem snaží zabezpečit svým blízkým důstojné stáří, narážejí na absenci sociálních služeb a na jejich vysoké, i když státem dotované ceny. A bojují se sociálním systémem, který je sice všeobjímající a velkorysý, ovšem natolik administrativně náročný, že se i při prodlouženém věku dotyčný nemusí dožít pomoci.

Jak se připravit na čtvrtý věk

Každý, kdo se v rámci své práce staral o takové seniory či měl blízko sebe příbuzného, který se dožil tohoto "požehnaného věku", jednoznačně odpoví, že se na to připravit nejde. Rady analytiků na období stáří ohledně investic typu "nedávejte všechna vejce do jednoho košíku" (tedy pokud možno investice diverzifikujte, třeba něco z toho vyjde), jsou pro skutečné stáří nanic. Senioři v tomto věku nejsou schopni sledovat svoje investice, natož je diverzifikovat. Často nejsou ani schopni o nich rozhodovat, případně zapomněli, kde je vůbec mají.

Použitelná není ani další rada expertů, která zní: vypořádejte majetek ještě v průběhu plné síly. Pokud je rodina větší, i "spravedlivé" vypořádání přinese velmi často sváry, které končí vzájemnou nevraživostí a opuštěním seniora. V případě jedináčka pak řada seniorů zjistí, že po převedení majetku láska potomka výrazně ochladla. Někdy do té míry, že se návštěvy odehrávají pouze v den, kdy Česká správa sociálního zabezpečení posílá důchod. Nutno dodat, že ne všechny děti chtějí pouze majetek. Nicméně prodej nemovitosti a zaplacení důstojného stáří rodičům z jejího výnosu není v Česku zvykem. Ani pro jednu stranu.

Ke zhoršení zdravotního stavu navíc často dochází ze dne na den. Z plně fungujícího člověka se může v průběhu několika málo chvil stát fyzická i psychická troska. Velkou pomoc nenabízí ani ordinace praktického lékaře. Léčit stáří neumí nikdo a vysvětlit příbuzným, že ani deset vyšetření a dvacet léků stav pacienta nezlepší, většina lékařů nezvládá. Nebo se možná bojí žalob za zanedbání péče. Hlavní radou lékaře tak bývá odvoz do nemocnice, která se "postará".

Jenže to je právě to poslední, o co starý člověk doopravdy stojí. Chce být především ve známém prostředí, obklopený blízkými, a nezáleží mu na tom, zda má pětkrát denně nutričně vyváženou stravu, hodiny "aktivizačních aktivit", čistě naklizený byt a vyžehlené puky na kalhotách. Pro příbuzné je zajištění těchto "návyků" únikem před realitou stáří, případně jedinou finančně-sociální možností, jak zabezpečit seniora, leckdy i před ním samotným. Třeba i proti jeho vůli. A nejlépe všechny tyto věci dokážou zabezpečit institucionální zařízení.

Z průzkumů agentury STEM/MARK pro sdružení Cesta domů z let 2013 i 2015 ovšem vyplynulo, že zemřít doma by chtělo osmdesát procent lidí. Což ovšem předpokládá, že minimálně stejný počet chce být doma i v době před smrtí.

Ze stejných průzkumů se ale rovněž ukázalo, že nejméně přijatelná je pro dvě třetiny Čechů smrt v léčebně dlouhodobě nemocných a pro 31 procent v nemocnici. V současné době v nemocnicích či LDN ale umírá necelých osmdesát procent lidí a jen pětina doma. Vyplývá z toho, že před smrtí senioři stráví delší či kratší čas v místě, kde nechtějí být.

Nejenže staří lidé tráví čas před smrtí tam, kde být nechtějí, ještě navíc stojí tohle trápení jejich příbuzné i celý rozpočet nemalé peníze. Jak vyplývá z další statistiky ČSÚ, která porovnala výdaje z rozpočtu na sociální a zdravotní péči v letech 2010−2016, jde o nejrychleji rostoucí výdajovou položku. Náklady celkem za tu dobu stouply o čtvrtinu. Počet obyvatel nad 65 let přitom stoupl "jen" o jednadvacet procent. Pokud v dalších letech stoupne celkový počet populace nad 65 let o další více než třetinu, odpovídajícím způsobem porostou i výdaje s tím spojené.

Na důchodovou reformu zaměřenou na silné ročníky sedmdesátých let má možná stát patnáct let času. Na co ovšem vůbec nemá čas, je příprava na populační vlnu přestárlých lidí narozených v polovině padesátých let. Tady žádná důchodová reforma nepomůže. Změny v sociální péči ano. Ministerstvo práce a sociálních věcí stále připravuje novelu sociálních služeb, ta se má na jednání vlády ale dostat až letos v prosinci. Rozpočet už pro letošek počítá s navýšením příspěvků na domácí péči pro skupinu těch nejvíce postižených, tam je ovšem nejméně lidí − a stejně se to v rozpočtu promítne jen letos částkou necelých pěti miliard. Mezitím se o změnu snaží jednotlivé kraje. Je pěkné, že si nové pražské vedení všimlo, že má Praha málo domů seniorů, nedostatek sociálních pracovníků či zařízení na denní "odložení" důchodců. Z čísel o dostupnosti péče ovšem vyplývá, že je na tom Praha ještě ze všech krajů nejlépe. O přeměně některých nemocnic na LDN uvažuje například Moravskoslezský kraj a některé další. Recept se pro nastupující generaci přestárlých bude hledat obtížně, a to jsou rozpočet i ekonomika v nejlepší kondici za posledních dvacet let a "zdroje jsou". Z hlediska současných i budoucích starých lze jen doufat, že až přijde další krize a "zdroje dojdou", nepřijde řešení známé z románu Překrásný nový svět, kde důchodci zcela plánovitě umírali v 60 letech. A nezatěžovali rozpočet ani ekonomiku.