Na letopočtu 2019 je nejnápadnější, že jde o 30. výročí pádu komunismu. Otázka zní: má cenu si tehdejší události a dobu, která jim předcházela, připomínat jako něco, co je svým způsobem stále živé? Tedy snažit se ji reflektovat a vyrovnávat se s jejím dědictvím? Nebo je to už mrtvá minulost, která stojí maximálně za formální připomínku, třeba za nějaký ten věnec položený k pomníku ve dvě hodiny ráno, ale jinak je lepší dívat se jen dopředu?
V Česku se postupně prosazuje druhý pohled − nechat minulost být. Důvody dobře formuloval Jan Zahradil, lídr ODS do evropských voleb. "Když v Německu uplynulo 30 let od pádu nacismu, psal se rok 1975 a nikdo tam už nestavěl politický program na nekonečném vyrovnávání se s minulostí. Proto i zde bude v roce 2019 v politice úspěšný ten, kdo nebojuje únavné bitvy minulosti, ale je dobře připraven na nečekané bitvy budoucnosti".
Něco na tom je. Politika má skutečně řešit aktuální problémy a úspěšný je po zásluze ten, kdo to dokáže nejlépe. Jenže současně platí, že lhostejnost k minulosti bývá zákeřná. Když ji ztratíte ze zřetele, může se vám postupně, byť v jiné podobě opět začít zhmotňovat. Například v citovaném Německu to pochopili a zcela se od minulosti odstřihli. V roce 1975 tam opravdu nebyl premiérem evidovaný konfident gestapa a vládu nepodporovali pohrobci NSDAP. U nás se to nějak nepovedlo. Třicet let po pádu komunismu máme premiéra, který je v evidenci spolupracovníků StB, a vládu podporuje strana, která se od zločinecké KSČ v zásadě liší jen tím, že si do názvu přidala jedno písmeno a zrovna nemá sílu na to, aby se chovala jako svá předchůdkyně. Paralela s Německem nesedí. V české společnosti je neblahá minulost proklatě živá. Nemáme čistý stůl. Což mimochodem problematizuje i přípravu na ony "nečekané bitvy budoucnosti", o kterých mluví Zahradil.
Zdejší neochota k vyrovnání se s minulostí má důvod.
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekNaše společnost nenahlíží na dobu pozdního socialismu jako na dobu čistého zla (tak jako německá na období nacismu), ale spíše jako na historickou nepříjemnost. "Bylo to otravné, ale kdo tiše spolupracoval nebo mlčel, tomu nic nehrozilo, mohl si vcelku žít po svém," říká se. Proto je snadné vyvléci se z odpovědnosti − a proto většina vlastně ani nikoho k odpovědnosti nevolá. Dokonce ani tehdejší komunistickou nomenklaturu dnes většina společnosti nepovažuje za "spolupachatele", ale spíše za lidi vláčené dobou. Úspěch současného premiéra, který své tehdejší fungování ve prospěch režimu vysvětluje jako pouhé přizpůsobení se době a sám sebe vykresluje málem jako oběť, je toho nejlepší ukázkou. Po vyrovnání se s minulostí není poptávka, protože se soudí, že se dohromady není s čím vyrovnávat.
Přes to všechno, či spíš právě proto, by byla chyba považovat minulost za mrtvou a výročí pádu komunismu pojmout čistě formálně. Bez diskuse, pokud se jasně neřekne "to bylo špatně, toto už nechceme nikdy v jakékoli formě", bude minulost stále prorůstat současností. Bude modifikovat chování a celkový politický a společenský vývoj.
Konkrétně: neshodne-li se společnost, že autoritativní řízení a omezování svobod bylo zlo, může se obojí v jiných podobách začít vracet. Není to jen hypotetická možnost. Pramalý respekt k demokratickým institucím, který je vlastní současnému premiérovi, a otevřeně vyjadřovaná touha po jejich osekání ve jménu efektivity vládnutí leccos naznačují. Stejně jako to, že prezident otevřeně odsuzuje lidi, kteří demonstrují, protože se jim příčí chování držitelů moci. Svoboda a demokracie se tak mohou postupně začít jevit ne jako hodnoty, za které stojí za to bojovat z principu, ale jen jako zaměnitelné prostředky k materiálně lepšímu životu. Když nefungují tak dokonale, jak si představujeme, lze lehce podlehnout pokušení zkusit něco jiného.
Ano, úspěch má ten, kdo se dívá dopředu. Pokud ale budeme vyrovnání s minulostí odmítat, ba se mu vysmívat, pokud si nebudeme nahlas opakovat, co už nikdy nechceme, můžeme se při radostném pohybu vpřed dostat do podobné bažiny, ze které jsme před třiceti lety vyšli.
