Ani po 30 letech demokracie si neumíme vládnout bez normalizačních kádrů.

Rok 2019 celý spěje k listopadu, kdy oslavíme 30 let od obnovení demokracie.

Ale kdo to výročí na pódiích vlastně bude slavit? Určitě někdejší člen komunistické strany Andrej Babiš jako premiér. Vedle sebe bude mít asi tu a tam svého nejdůležitějšího koaličního partnera, komunistu, který rudou knížku na rozdíl od Babiše ani neodhodil, předsedu KSČM Vojtěcha Filipa.

Trio reálné moci v Česku roku 2019 bude doplňovat prezident Miloš Zeman, který sice patří mezi osmašedesátníkové, nikoliv normalizační komunisty, ale svůj návrat k moci postavil výhradně na těch normalizačních.

Proti této trojce budou o nezbytnosti změny poměrů a hodnotách demokracie a 17. listopadu jistě mluvit za ČSSD třeba bývalý předseda Senátu Milan Štěch, někdejší europoslanec ANO Pavel Telička nebo možná po odchodu ze struktur Severoatlantické aliance nová hvězda veřejného života, generál Petr Pavel. Ano, i ti všichni byli normalizační komunisté.

Nikdo nikoho nesoudí, ale ta otázka se tento rok bude asi vracet neustále jako bumerang: proč ani po 30 letech si demokratická republika neumí vládnout bez normalizačních kádrů ve vysokých funkcích?

Naděje a pád mladých kádrů

Vraťme se na chvíli o 30 let zpátky: Gustáv Husák v roce 1989 právě dořekl poslední větu svého novoročního projevu a všichni ti dvacetiletí a třicetiletí oportunisté, kteří vstoupili do normalizační KSČ, museli mít silný pocit, že budoucnost je konečně jejich. Zchátralý Husák už vypadal strašně a jen to umocnila slova, z kterých se dalo dedukovat, že přestárlá kolaborantská elita z doby po pražském jaru to už definitivně balí. "Uskutečnění hospodářské a společenské přestavby považujeme za nevyhnutelný a nezvratný proces. K tomu směřuje rovněž urychlení ekonomické reformy, prohloubení demokratizace politického systému," pomalu deklamoval Husák a na květen 1990 anoncoval XVIII. sjezd KSČ, kde se měla uskutečnit generační výměna.

Těch slibů, že se mladí komunisté dostanou k lizu, bylo pak ten rok ještě mnohem více. Miloš Jakeš ve svém legendárním projevu z Červeného Hrádku z července 1989 ve své prostoduché rozjařenosti jasně sliboval mladším, že Husák a spol. už brzo odejdou a mladší se mohou těšit: "Takovým problémem vážným je, že příliš dlouho trvala nepřirozená stabilita kádrů, léta seděli lidé na stejných funkcích. Tím se znemožnilo, aby se potáhla další generace, tedy aby se postupně ty kádry omlazovaly. Tento proces byl nastoupen, není to proces lehký, ale byl nastoupen a pokračujeme v něm." Jenže pak přišlo v listopadu utrum.

Co už jinde ve střední Evropě znají

Nová polistopadová společenská smlouva v zemi s nejmasovější komunistickou stranou z východního bloku stála na všenárodní nepsané dohodě o takzvané tlusté čáře za minulostí. "Nejsme jako oni" mohli říkat i "oni", tedy komunisté, kteří najednou začali usilovně budovat kapitalismus a demokracii. Nová elita jen prostřednictvím lustračního zákona a dalších norem vytlačila komunistické špičky z politické do ekonomické sféry, tu politickou převzal disent a dosavadní šedá zóna. Tato dohoda se v Česku mnohým radikálnějším antikomunistům od počátku nelíbila, ale vlastně nakonec přetrvala nepřirozeně dlouho, pokud se porovnáváme se zahraničím.

V postkomunistické střední Evropě se občané brzo vrátili ke schopným normalizačním pragmatikům. V Polsku byl v 80. letech Aleksander Kwaśniewski komunistickým ministrem mládeže a sportu, po roce 1995 se stal garantem vstupu Polska do západních struktur. Ještě o rok dříve se stal v Maďarsku premiérem komunistický ministr zahraničí Gyula Horn. Na Slovensku se v roce 1999 stal prezidentem Robert Schuster, normalizační primátor Košic. A pod starší generací působili i mladší nadějní komunističtí odchovanci. Maďarský premiér z nultých let Ferenc Gyurcsány aktivně působil v maďarské organizaci mladých komunistů, dlouholetý slovenský premiér Robert Fico vstoupil do komunistické strany v roce 1987. Není tak divu, že třeba Ficova první vláda se skládala z 11 exkomunistů celkem z 16 členů. Jen to Česko se dlouhou dobu drželo…

Pozdní porevoluční normalizace

V Československu po roce 1989 vytlačilo normalizační komunisty z vysokých funkcí silné sepětí nekomunistického disentu (Václav Havel), nekomunistické šedé zóny (Václav Klaus) a koneckonců i těch osmašedesátníků (nejprve nejvýrazněji Alexander Dubček). Česko jako jediná země ze stře­doevropské čtyřky do roku 2013 neměla za prezidenta bývalého komunistu a dosud neměla za prezidenta normalizačního komunistu.

Z předsedů českých vlád normalizační komunisty najdeme jen u přechodných více či méně úřednických premiérů, mezi regulérními hlavami kabinetu ne (tedy až do roku 2017). Zatímco v okolních postkomunistických státech už bývalý normalizátoři dávno seděli ve vysokých funkcích, v roce 2006 ještě zde dokázala ODS bodovat s protikomunistickým spotem Filipa Renče o nebezpečí "KSČSSD".

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Proto když v roce 2011 Andrej Babiš oznamoval svůj vstup do politiky, hledal za sebe raději loutku na předsednictví ANO. Sám si totiž myslel, že s jeho kádrovým posudkem ho Češi nevezmou: "Do politiky nepůjdu. Nemám na to předpoklady. Jsem původem Slovák, bývalý člen KSČ, bývalý pracovník podniku zahraničního obchodu. Takový ten prospěchář starého režimu, který vlezl do strany, aby mohl cestovat do zahraničí, nejsem asi historicky morální ideál," tvrdil v rozhovoru Hospodářským novinám.

A uběhlo osm let a vše je jinak. Se zpožděním zažíváme to, co už si odbyly okolní postkomunistické státy, tedy že bývalí normalizátoři se portrétují div ne jako odbojáři proti režimu.

"Naše rodina byla v šedesátém osmém roce postižena, měli jsme tři emigračky. Mě estébáci vydírali," kňourá opakovaně premiér. Spřízněný prezident vedle toho už ani nijak nepromlouvá k 17. listopadu, pravděpodobně proto, že vše podstatné řekl o pár měsíců předtím na sjezdu komunistů, kam minulý rok zavítal jako první hlava státu právě od Husáka v 80. letech. Být normalizačním komunistou se opět stává nejen přijatelným, ale i docela pozitivním a může to posloužit − tak jako kdysi − ke kariérnímu vzestupu a moci.

Dobře je to vidět nejen na mocenských postech, ale i na konkrétním vlivu nereformovaných komunistů z KSČM − přestože od roku 1989 kontinuálně seděli v parlamentu, trvalo jim to až do roku 2016, než poprvé prosadili nějaký zákon proti vůli vlády (bylo to tehdy snížení DPH). A pak už to šlo rychle. O dva roky později při projednávání rozpočtu na rok 2019 už prošly sněmovnou jen pozměňující návrhy komunistů za stamiliony. Nikdo jiný si ani neškrtl. Normalizační komunista Filip s normalizačním exkomunistou Babišem vládnou zemi.

Exkomunisté pravdy a lásky

Pozoruhodné je, že i na druhé straně současného mocenské sporu ale nalezneme zase jen spoustu bývalých komunistů. Když ČSSD minulý rok v přímém přenosu podstupovala vnitřní boj, zda jít do Babišovy vlády, či ne, tak hodnoty demokracie hájil proti většině Milan Štěch, který vstoupil z kariérních důvodů do KSČ v roce 1979, dva roky po Chartě 77.

Z výrazného spolupracovníka se stal ostrým a viditelným kritikem Andreje Babiše europoslanec Pavel Telička, který v roce 1986 také vstoupil do strany. Ještě při jeho eurokomisařském angažmá v roce 2004 byla jeho minulost problém, nyní si na to už nikdo nevzpomene. Mnoho příznivců liberální demokracie by si přálo, aby se do politiky pustil i generál Petr Pavel, který také vojenskou kariéru původně spojil s rudou knížkou. Další nadějí liberální demokracie je nově zvolený senátor Mikuláš Bek, který uspěl předtím jako rektor Masarykovy univerzity, ale ještě předtím se stal kandidátem na členství v KSČ.

A nebavme se jen o vysoké politice. Když už jsme u těch univerzit, tu Karlovu vede úspěšně rektor Tomáš Zima, který rudou knížku vrátil až v roce 1990.

Hospodářský život zase vede jako prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý. Jako ministr Klausovy vlády musel neustále vysvětlovat, zda se hájení pravicových ideálů hodí pro bývalého komunistu, dnes už se ho na to nikdo ani nezeptá. Českou národní banku vede někdejší kandidát na komunistické členství Jiří Rusnok, mezi soudci je stále přes pětistovku bývalých komunistů, včetně těch na Ústavním soudu (Jaroslav Fenyk či Jan Filip). A takto bychom po mnohých úřadech mohli pokračovat dál − schopní se zas prosazují, byť si nesou reputační zátěž z minulosti a v 90. letech by byli asi považováni spíše než za schopné za všehoschopné.

A co je možná na celém tom aktuálním návratu do minulosti nejkomičtější: že na kritiku omylů normalizačních komunistů tu máme vlastně zas pořád jen ty osmašedesátníky. Sice už nejsou nejmladší, ale často nakonec aktuální problém nejlépe svedou pojmenovat lidé jako Petr Pithart či třeba Pavel Rychetský. A pro někoho dalšího to může být zase třeba Jaromír Štětina a pro jiného zas Jaroslav Kubera.

Čest kádrové práci

Nové elity prostě nejsou a to zdaleka neplatí jen pro politiku. Nebo možná jsou, ale z nějakého záhadného důvodu se nedokážou prosadit proti těm, kteří vyrostli s rudou knížkou v kapse. Tím samozřejmě nemá být řečeno, že členství v normalizační KSČ je doživotní diskvalifikací. Na to už uběhla příliš dlouhá doba, aby to mohl být stejně silný argument jako pár let po sametové revoluci.

Ale je znepokojující, že za 30 let demokracie zde nevyrostlo více lídrů, kteří se v 80. letech od rudé neumazali, případně už jsou takový ročník, že to ani nemohli stihnout.

Tři dekády po Husákovi a Jakešovi tak český národ zas v nerozbrojné jednotě dělníků, rolníků a pracující inteligence naplňuje jejich kádrový plán z roku 1989 − komunistický dorost z 80. let se na vrcholu svých sil mezi padesátkou a šedesátkou dostává do vedení státu i do všech koutů veřejného života.

Tak tedy, čest kádrové práci, soudruzi!