Kolik lidí by asi dokázalo říct, jaký byl rozdíl mezi rokem 1977 a 1978? Dnes je podobně obtížné určit, v čem se přesně liší rok 2017 od roku 2018. Oba roky se točí okolo Miloše Zemana a Andreje Babiše. Ani v jednom z těchto roků se nestalo nic, co by mělo pro budoucnost země jakýkoli pozitivní význam. Místo politiky se v České republice provozuje šamanismus a modlářství.

V tuto chvíli víme, pokud to vědět chceme, že naši budoucnost seriózně ohrožují dopady klimatické změny. Již dnes je můžete sledovat všude a pořád a to jsme na začátku. Je pravděpodobné, že naši budoucnost změní robotizace práce a její ubývání. A to především v těch oblastech, které se týkají jednoduché manuální práce, na kterou není potřeba vyššího vzdělání. Víme, že s touto budoucností český vzdělávací systém nijak nepočítá a raději předstírá, že jsou 70. léta minulého století. Politici o tom nemluví a veřejnost o tom nechce nic slyšet ani vědět. Tyto konkrétní projevy neznámé budoucnosti se ignorují a proměňují se v neuchopitelnou neurózu. Směs úzkosti a vzteku ve společnosti je hmatatelná. Výbuch oddaluje mizivá nezaměstnanost a rostoucí ekonomika.

Co se však stane, až se naše na export orientovaná ekonomika zastaví?

Českou politiku dnes ovládá jakýsi postmoderní šamanismus. Vládne víra, že když se třeba bude pořád dokola opakovat, že je třeba posílit učňovské školství, zhmotní se svět, ve kterém ho bylo zapotřebí. Když se bude opakovat, že je třeba podporovat tradiční rodiny, vrátí se svět tradičních rodin. A tak podobně. Vůdcem tohoto českého šamanismu je momentálně Andrej Babiš.

Stále opakuje, že vše zařídí, pokud se něco nedaří, je to kampaň, a když zrovna potřebuje, najde někde v rozpočtu zatoulané miliardy. Nikoli na přezbrojení na nejistou budoucnost, ale na zachování stávajícího bezčasí. Praktickou politiku vlastně nemá, protože v magickém světě není potřeba a nikdo ji od něj ani nechce. To chápe také opozice, která se rovněž nezabývá politikou − tedy složitými otázkami, které by řešily budoucnost země. Opozice má svá kouzla, která opakuje stále dokola. Zneužívání dotací, střet zájmů, Čapí hnízdo a záchrana demokracie. Nic z toho není politický program. Jiní politici zase vzývají Václava Havla a opakují jeho citáty z jiných časů jako kouzelné mantry. Škoda že někoho neinspiruje ke skutečnému jednání.

Opozice bez opozičního programu

Proti Babišovi stojí takzvaný demokratický blok, za který mluví především ODS. Jejím zaříkadlem je záchrana demokracie. Definicí demokracie je, že v ní nevládne Babiš. Že o demokracii nejde, ukázalo třeba říjnové hlasování českého parlamentu, který drtivě odsoudil hlasování Evropského parlamentu na zahájení řízení proti Maďarsku, které porušuje základní hodnoty Evropské unie. Touto hodnotou je liberální demokracie. S vládními stranami se za Maďarsko postavil hlavní obránce demokracie, ODS. Jenomže vedle Viktora Orbána zatím Babiš stále vypadá spíše jako Masaryk než jako autokrat. Na rozdíl od Orbána totiž nepřekresluje volební obvody, nelikviduje veřejnoprávní média ani neziskovky, nestaví bezdomovce mimo zákon ani nevyhání univerzity ze země. Stát za Orbánem a současně vinit Babiše z ohrožení demokracie prostě není možné. Nedává to žádný smysl.

Jelikož je zjevné, že Čapí hnízdo Babišovi vaz nezlomí, možná by skutečně stálo za úvahu konfrontovat jeho reálnou politiku. Tedy to, že tuto zemi na budoucnost nepřipravuje vůbec nijak. Jenomže to strany demokratického bloku udělat nemohou, protože samy se o budoucnost nezajímají. Z tohoto pohledu je pak jedno, jestli je premiérem Fiala, nebo Babiš. Nejsilnější opoziční strana ODS má svůj limit. Pokud konečně uznáme za hlavní výzvu budoucnosti klimatickou změnu, pak k tomu dokáže ODS v nejlepším případě mlčet. Asi nikdo od ní totiž nečeká boj za udržitelný rozvoj a snižování emisí. Nebo že začne bít na poplach za udržitelné zemědělství, které nebude decimovat půdu a podzemní vodní zdroje. Vždyť to všechno znamená regulace, což je v ODS sprosté slovo. ODS bojuje proti Babišovi, ale ten je úspěšným představitelem byznysu, což je svatý grál ODS. Omezit velký byznys znamená regulovat velký byznys, a jak už jsme si vysvětlili, regulace je zakázané slovo. Podobně se to má ve školství, kdy je stále expertem strany pro tuto oblast Václav Klaus mladší, jehož celá expertiza spočívá v tvrzení, že inkluze je zlo. Nic dalšího nenabízí. Na zvyšování platů učitelům se samozřejmě shodnou všichni. Ale co dál? Nic. Systém pojede s více penězi na platy ve stejných kolejích, jejichž směr určila Marie Terezie.

Buďme za to rádi. Dnes by takový inkluzivní projekt, který strčil do jedné třídy všechny děti, vůbec nemohl projít. Vždyť přece všichni nemají na to, aby se naučili číst a psát. Babiš vyluxoval levici a pravici drží v pasti její vlastní ideologie. Je otázka, zda se těchto velkých a zásadních témat chopí piráti.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

Předplaťte si HN na webu za 99 Kč měsíčně a první měsíc můžete vyzkoušet zdarma!

Průmyslová země bez průmyslu

V prosinci oznámila automobilka Volkswagen, pod kterou patří také Škodovka, že v roce 2026 přestane vyvíjet spalovací motory a od roku 2040 už je nebude vyrábět ani prodávat. Přejde na výrobu elektrických aut. Jejich výroba je mnohem jednodušší, stejně jako provoz a servis. V Německu je na výrobu spalovacích motorů navázáno 600 tisíc pracovních míst. Lze očekávat, že automobilky začnou stahovat výrobu zpátky do Německa. Jaký je plán České republiky na svět, který nás čeká někdy za 10 let? Vůbec žádný. Prostě doufáme, že nás i v budoucnu budou Němci k něčemu potřebovat. Na tomto doufání stojí také volání po tom, abychom nahnali více dětí do učňovského školství. Plán naší země je postaven na víře. Když se kdysi rolníci modlili za déšť, slunce a dobrou úrodu, měli mnohem větší naději, že jejich přání budou vyslyšena. Když ve 30. letech udeřila v Československu ekonomická krize, země se z ní už nevzpamatovala a krize v ní měla horší průběh než v ostatních západních zemích. Jedním z uváděných důvodů bylo, že náš průmysl byl zastaralý. Nejspíš si to budeme muset zopakovat.

Jaderná elektrárna je naše jediná naděje

Co se týče budoucnosti, existuje pouze jediné téma, které je do ní upřeno, a to je dostavba jaderných bloků. Coby téma to tlačí lidé v okolí Miloše Zemana a zbytek politických stran s tím souhlasí. Celý projekt je živen pojmem energetická bezpečnost. O naši energetickou bezpečnost a soběstačnost má největší strach poradce Miloše Zemana, Martin Nejedlý. Ten má o ně takové obavy, že dokonce jezdí na vlastní náklady do Ruska, kde se o ně stará. Už jen tohle by mělo každého budit hrůzou ze spaní. Konečnou cenu nezná nikdo. Na základě zkušeností ze světa lze pouze s jistotou říct, že dosahuje vždy násobků původního odhadu. Pokud se tedy u nás hovoří o 300 miliardách, pak se ve skutečnosti bude jednat o 600 nebo 900 nebo více miliard. Nikomu nepřijde zvláštní, že se do této operace má pustit stát, který nezvládne opravit ani jednu klíčovou dálnici.

Jediné, co dnes víme jistě, je, že nikdo z těch, kdo tuto stavbu prosazují, nebude v době její dostavby mezi živými. Nebude se jednat o nic menšího než o bezednou díru, do které naházíme stovky miliard s nejasným výsledkem. Pokud vám přijde jako paradox brojit současně proti klimatické změně a tomuto čistému zdroji energie, pak odpověď leží v časové řadě. Emise musíme vyřešit do roku 2030. Pokud bychom začali stavět příští rok a vše by šlo podle plánu, dřív než v roce 2035 nemohou bloky stát. V ideálním případě. Ve Finsku mají aktuálně skluz 11 let. Jiné zdroje tento stát neřeší a nepřipravuje.

Jaderné bloky nemají nic společného s energetikou. Jedná se o vrchol českého šamanismu v duchu hesla: až bude národu nejhůř, postaví jadernou elektrárnu.

Je to jediný projekt, který poutá současnost s budoucností, pokud bychom si dovolili říct nahlas, že se nikdy nepostaví, pak už nám nezbude vůbec nic.

Žijeme v jeskyni, ze které nikdo nechce vylézt

Česko ze všeho nejvíce připomíná Platónovu jeskyni, do které nepronikne nic zvenčí. Pokud ji někdo opustí a vrátí se se zprávami z okolního světa, buď ho nikdo neposlouchá, nebo se mu vysměje, nebo ho popře. Pozorujeme stíny, které momentálně vrhá Babiš a Zeman. Jejich stíny se snaží ostatní narušit těmi svými, zatímco svět na povrchu pádí zběsilým tempem.

Až se z toho jednoho dne budeme muset probudit, budou státy, které jsme kdysi chtěli dohnat, mnohem dál, než od nás byly v oněch 70. letech nebo v roce 1989. Jedinou naší nadějí je, že se na nás budou jezdit dívat jako do skanzenu, ve kterém budou dětem ukazovat, jak se u nich žilo před sto lety.

Zmíněné ohrožení a budoucí krize by přitom mohly poskytnout energii pro zásadní změny, na které obvykle není odvaha. Ale my nejspíš musíme poslušně počkat, až skutečně narazíme do všech těch zdí, které už nyní vidíme, dokážeme je popsat, a dokonce i stanovit rok, kdy se tak stane. Tak se držte, bude to hrozně bolet.

Související

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru