Existují lidé, které zřejmě pohorší i samotné položení této otázky. Jsou přesvědčeni, že křesťanství je přece stále stejné, že podobné tázání vlastně relativizuje neměnné hodnoty a hrozí zradou něčeho vzácného. Věc je však mnohem složitější.

Jistě, existuje základní poselství, vetkané do svědectví Nového zákona, celé Bible a pokladu tradice, staleté zkušenosti církve a lidstva. Zároveň ale neexistuje žádné nad historii položené křesťanství o sobě, nýbrž jen jeho jednotlivé konkrétní dějinné podoby, které se v minulosti často zásadně lišily. Navíc žádná z podob, dokonce ani prvotní křesťanství apoštolské doby, nepředstavuje završenou a dokonalou tvář křesťanské víry a života. Každá vykazuje určité silné stránky i slabá, slepá místa, vždy v pochopitelné závislosti na kulturněhistorickém kontextu své doby. Každá doba si musí ze své podstaty vytvořit − a silné epochy si skutečně vytvářejí − svou vlastní variantu vyjádření a prožívání křesťanské víry. Dělají to nakonec i lidé, kteří sobě i druhým předstírají, že tomu tak není, že žijí nějaké ahistorické, neměnné a (proměnu nepotřebující) křesťanství.

Křesťanství se od počátku vnímalo jako cesta, vycházení, soužití s Bohem a bližními. Přes veškerou nedostatečnost našich výpovědí křesťané vyznávají trojjediného Boha, bytí a život tajemně sdílené ve třech osobách. Boha, který je sice transcendentní, radikálně jiný než jeho stvoření, ale který se rozhodl pro vtělení. Hlavním poselstvím vánočních svátků je zpráva o absolutní Boží lásce vůči člověku a lidstvu. Co na křesťanství provokuje naše bratry ve víře v jediného Boha, židy a muslimy, je právě představa, že by se tento transcendentní Bůh mohl stát člověkem se vší naší slabostí, zranitelností, schopností trpět, strádat, zemřít. V principu vtělení se Boží láska projeví v Kristově sebedarující oběti na kříži, "Kristus Ježíš, ačkoliv má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí" (Flp 2:,6−7). Stává se člověkem, aby nás přesvědčil o Boží lásce, o tom, že Bůh není náš soupeř ani nepřítel, ale náš nebeský "Táta". Hlásá své poselství o příchodu království pokoje, spravedlnosti a radosti, uzdravuje a zahání každou nouzi a své vydávání završí přijetím kruté a nespravedlivé smrti.

Pochopení pro jiné i úcta k tradici

Každý křesťan a vlastně každý člověk, protože všichni jsme stvořeni k Božímu obrazu, je pozván ke stejné logice jednání. Pokud má lidsky růst, má se svým životem darovat, protože do věčnosti má význam jenom to. Už od Abraháma, který uvěřil Božím příslibům a opustil všechno, je biblická víra založena na vycházení ze zajištěnosti, ze své komfortní zóny, na odvaze riskovat a nést důsledky. Tato obnaženost vlastního bytí samozřejmě bolí, ale jiné cesty k lidskému růstu není. Ježíš v evangeliích naléhavě vybízí k tomu, abychom se nebáli života, žili riskantně a svobodně, nehráli na jistotu. To jde ovšem jen s důvěrou, že i v případě neúspěchu je Bůh zde, aby člověka ošetřil a dal mu další šanci. Některé dnes tato proměna obrazu Boha provokuje, shrnují ji do pojmu "terapeutický Bůh". V čem je ale špatná? Musíme za každou cenu držet Boží obrazy modelované podle vztahů ve společnosti otrokářského či feudálního typu nebo patriarchální rodiny? Není právě nejdůležitějším úkolem každé doby snažit se o obnovený obraz Boha, který bude odpovídat rozmanitosti biblického podání (ani tam přece není Bůh podán zcela jednoznačně) a zároveň bude srozumitelný současnému člověku?

Není to přitom nějaká sluníčkářská utopie. Knihy Miloše Doležala o komunisty umučeném faráři Josefu Toufarovi ukázaly, jaký zdroj síly se skrývá v životě zcela oddaném obětavé službě druhým, síly schopné odolat i několikatýdennímu nelidskému trýznění a manipulaci. A přestože komunistický režim zničil Toufarův život, pošpinil jeho jméno a nechal zmizet jeho tělo, dnes jeho jméno znají miliony lidí, jeho tělo spočívá v číhošťském kostele, jenž se stal spontánním poutním místem, a jeho příběh proměňuje životy mnohem většího a různorodějšího počtu lidí, než by kdy mohl dokázat během svého pozemského života.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Potřebujeme církev? Rozhodně ano, ale otázka zní jakou. A v jaké roli. Bývalý generál dominikánského řádu Timothy Radcliffe kdysi napsal, že naše kostely nemohou být azylem pro uprchlíky z moderny. Neměly by suplovat útočiště těch, kdo se v současnosti necítí dobře, necítí doma. Církev tuto roli hrát částečně může, ale rozhodně nemůže, pokud nemá zradit své základní poslání, být jenom tímto azylem. Jak ukázal nejen tento podzim, ale i trend posledních let, v řadě postkomunistických zemí má část církve sklon prezentovat se jako mluvčí konzervativních společenských sil, vyjadřovat názory těch, které často právem znepokojuje vývoj společnosti.

Část církve ale místo vlastního projektu, pozitivně formulovaného plánu, jak se podílet na vytváření lepší a spravedlivější společné budoucnosti jakožto rovnocenný partner veřejného a politického diskurzu, vyčerpává své síly nekonstruktivní a nekompetentní kritikou a kulturními válkami. Řečeno slovy encykliky Evangelii gaudium papeže Františka, mnohem účinnější a evangelijnější strategií je uvádět do života procesy, spouštět trendy, vnášet pozitivně formulovaná témata, měnit svým příkladem étos, naladění a mentalitu společnosti ve smyslu evangelijních hodnot.

Situace ve světě se nezmění organizováním protestních petic, kostelním lobbingem a nátlakem na změnu toho či onoho zákona. Křesťané se tím častěji prezentují jako ti, kdo stále jen něčemu brání, než jako ti, kdo něco pozitivního tvoří. Sami se tím ostatně degradují na nátlakovou politickou skupinu.

Potřebujeme na obou stranách přesvědčivou argumentaci založenou na úctě k druhým, jejich pohledu na věc, ale také schopnost srozumitelně komunikovat nesporné bohatství dvoutisícileté křesťanské tradice, která řadu témat promýšlí o poznání déle než současné aktivistické skupiny. Zároveň právě katolická církev udělala velkou zkušenost s tím, kolik autentických křesťanských hodnot prosadili ve společnosti ti druzí, často proti odporu etablovaných státních církví, které v minulosti hájily politický a sociální status quo. Připomeňme jen základní principy lidských práv, svobodu svědomí a náboženství nebo občanskou rovnost mužů a žen.

Tyto dnes samozřejmě přijímané hodnoty, jejichž kořeny ovšem leží v evangeliu, museli do současného světa mnohdy vnést lidé mimo církevní kruhy. Jaký smysl má tedy opakovat stejné chyby? Proč dělat nepřátele z lidí, kteří jsou v mnoha případech naši přirození spojenci v zápase za lidštější svět, za "prolamování Božího království" do něj? Nevaroval nás Ježíš dostatečně, že pokud nebudeme číst znamení doby, ti druzí, paradoxně ti, kterými část církve opovrhuje, nás předejdou do Božího království?

Dnešek potřebuje naději

Přitom církev opravdu není v pravém slova smyslu "strážkyně hodnot" ani přirozeně konzervativní společenská síla. Křesťanství je ze své podstaty dynamická víra, síla radikálně měnící životy jednotlivých lidí a celých společenství.

Bylo to právě židovsko-křesťanské myšlení, které vneslo novou dynamiku do vývoje lidstva na konci starověku a rozbilo statické pojetí času a kultury antiky, kde svět a všechno v něm jenom stárne a kazí se. Potřebujeme sebevědomé, vzdělané, duchovní křesťanství. Sebevědomé a vzdělané, aby nemělo strach a dokázalo rozlišovat a vidět dobro, které se děje kolem nás a jež tvoří i ostatní. Duchovní, aby dodávalo, co společnost potřebuje nejvíce: přesah, naději, trpělivost, velkorysost, milosrdenství. Kultura, prostředí, ve kterém žijeme, se mění neustále a křesťané měli kdysi pro tuto dynamiku smysl. Církev nemusí být motorem modernizačních aktivit jako ve starověku či středověku, nemá k tomu dnes sílu ani kapacitu, ale její role by mohla být právě v citlivém a trpělivém zprostředkovávání mezi oběma základními společenskými skupinami, mezi těmi, kteří mají obavy z vývoje společnosti, a těmi, kteří ji naopak chtějí aktivně měnit a přetvářet. K tomu ale potřebuje sama být dostatečně katolickým, to znamená univerzálním, širokým a otevřeným společenstvím, ve kterém se budou cítit doma všichni. Společenstvím, ve kterém se vede otevřený a kompetentní dialog, z něhož mohou vzejít dostatečně zralá a vyvážená stanoviska. Jako společnost i církev čelíme tolika novým fenoménům a problémům, s nimiž nemáme žádnou historickou zkušenost, že potřebujeme zkušenosti a znalosti všech, abychom je mohli zvládnout a překonat. Energie zmarněná vzájemným bojem totiž chybí na skutečnou práci.

Křesťanství pro naši dobu by mělo být především naše a především Ježíšovo. Jenom takové křesťanství má smysl, které je schopné účinně předat životodárnou zvěst Ježíše Krista.

Ani sebedokonalejší formulace a vzory víry z minulosti nám nepomohou, pokud nebudeme mít autentickou formu života z víry, která bude vyrůstat z nás samých, našich zkušeností, která bude v pravém slova smyslu naše. Posláním církve je být obrazem Boha a víra je na prvním místě radostná zvěst o něm. O Bohu, jenž jde za člověkem do krajnosti, do nejhlubších propastí jeho bytí, včetně tajemství utrpení a smrti. Na takové pojetí odkazuje příměr papeže Františka o církvi jako polní nemocnici, o tom, že je mu milejší křesťanství zraněné, ztroskotané, těch, kteří hledají, zkoušejí, tvoří, kteří hledají Boha a pravdu a v těchto zápasech nacházejí jejich životy své naplnění. Je třeba znovu vnímat svěžest základní zvěsti, vrátit se k evangelijní jednoduchosti, znovu vnímat víru jako radostnou a přetvářející událost. A to i s pomocí odvážných reformulací ve stylu Parabible Alexandra Fleka.

Potřebujeme křesťanství, které bude mít opět svou identitu založenou na vnímání a prožívání absolutní Boží lásky, přijetí ze strany Boha a vnitřním pokoji opřeném o porozumění dramatu lidských dějin. Přesně to křesťanská víra nabízí a díky tomu dává nadhled a trpělivost pro každodenní zápasy, sílu vytrvat a nevzdávat se. Křesťanství není identitní ideologie založená na negativním vymezování se vůči druhým. Pokud ji někdo takto chápe, míjí se se samým jádrem Ježíšova poselství.

Co nejvíce dnešní společnost potřebuje, je naděje, schopnost dívat se do budoucnosti beze strachu, fatalismu a nostalgie. Křesťané, kteří se sytí Božím pokojem a vyzařují ho do společnosti, mohou být klíčovým faktorem zmírnění současných napětí a rozdělení. Jsou povoláni být nositeli naděje, smyslu života, perspektivy překračující horizont jedné generace. Protože: na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Pravé světlo osvětlující každého člověka. To je ostatně hlavní poselství Vánoc.