Na Nový rok to bude přesně 10 let, co Česko začalo předsedat Evropské unii. Tehdejší premiér Mirek Topolánek (ODS) se chopil řízení Evropské rady, tedy summitů nejmocnějších evropských lídrů. A to v době nejtvrdší ekonomické krize od druhé světové války i řady dalších problémů. Uprostřed předsednictví si Češi nakonec sami svrhli vládu. Ještě předtím se Topolánek stihl málem poprat s francouzským prezidentem Sarkozym, jak vzpomíná v rozhovoru s HN. Mluví i o tom, jak ho podrazili Václav Klaus nebo Jiří Paroubek.

HN: Hned na začátku ledna 2009 se Rusko a Ukrajina začaly hádat o dodávky plynu a Rusové tok do Evropy stopli. Jak došlo k tomu, že jste se do toho nakonec vložil?

V krizi jednám většinou intuitivně správně. Slovákům a Bulharům už plyn docházel. Odletěli jsme v pátek 9. ledna odpoledne do Kyjeva. Na letišti čekali oba velcí rivalové, prezident Viktor Juščenko a premiérka Julija Tymošenková, po čtyřech měsících poprvé společně. Sedli jsme do Viktorova mercedesu, on řídil. Měli jsme pak vyhrocenou mnohahodinovou diskusi, kdy na nás zkoušeli různé triky. Nakonec jsem jim vnutil smlouvu o řešení pod dohledem mezinárodní komise. Byli ochotni ji podepsat, když to podepíšou Rusové.

HN: Takže jste letěli neplánovaně do Moskvy.

To už bylo pozdě večer. Po dohodě s Angelou Merkelovou se podařilo vyjednat sobotní schůzku s Putinem, který byl tehdy premiérem. Jednání trvalo asi pět hodin a bylo docela ostré. Říkám mu: Nezvednu se z téhle židle, dokud to nepodepíšeš. Všem kolem mě tekl studený pot po zádech. Nakonec jsme se dohodli. Všichni se mě ptali: Co budeme dělat teď? Já: Poletíme do Kyjeva! Oni na to: V sobotu večer? Nemožné!

Mirek Topolánek (62)

◼ Narodil se v moravském Vsetíně, v roce 2002 převzal po Václavu Klausovi předsednictví ODS. V letech 2006 až 2009 byl premiérem, jeho vládu svrhla opozice ve spolupráci s několika koaličními poslanci.


◼ Topolánek přišel o post předsedy ODS v roce 2010 po kontroverzních vyjádřeních pro časopis LUI. Následně odešel z politiky a pracoval mimo jiné jako předseda Teplárenského sdružení.


◼ Je zaměstnancem firmy Eustream, kterou kontroluje podnikatel Daniel Křetínský. Pro jeho média chystá vlastní talkshow. Letos neúspěšně kandidoval na prezidenta.

HN: Jak jste se tedy nakonec domluvili i s Ukrajinci?

Odletěli jsme do Kyjeva a jednání bylo zase konfrontační. Na Tymošenkovou jsem mezi čtyřma očima asi 10 minut křičel. Nicméně protokol byl na světě, krize se odblokovala. O půl páté ráno jsme přiletěli zpátky do Prahy. Do toho ministr zahraničí Karel Schwarzenberg a diplomaté řešili problém Gazy, odkud zahájil Hamás raketové útoky na Izrael, který palbu opětoval.

HN: Vy jste se jednoznačně postavil za Izrael, i když to řada zemí EU viděla jinak.

Evropský antisemitismus známe. Ten arabský jsem pocítil na vlastní kůži, když jsem měl druhý den po prohlášení na Úřadu vlády arabské velvyslance a musel je uklidňovat. Při mé návštěvě izraelského Sderotu, kdy na nás z Gazy letěla raketa, jsem měl ovšem možnost zažít realitu na vlastní kůži.

HN: Krizi v Gaze chtěl řešit francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Byly pravdivé tehdejší zprávy, že se Česko a Francie dostaly do konfliktu?

Merkelová mi volala v sobotu 17. ledna večer, jestli jsem schopen v pět ráno přiletět do Berlína. Co se dělo? Sarkozy si naprosto svévolně vyjednal summit o Gaze s egyptským prezidentem Mubárakem a s dalšími aktéry a tvářil se, že české předsednictví vůbec nepotřebuje. Pro Angelu i pro mne, předsedu Evropské rady, to bylo nemyslitelné. Odjel jsem do Prahy, ve čtyři ráno letěl do Berlína a pak s Angelou jejím speciálem do Šarm aš-Šajchu na summit o Gaze. Naše letadlo přiletělo až za námi. Já a Karel Schwarzenberg jsme jménem EU jednali se všemi klíčovými politiky Blízkého východu.

TEN VÁŠ TOPOL? DOBRÝ!

◼"Jak že se ten premiér jmenoval?" jen obtížně si vzpomíná vysoce postavený evropský diplomat, který byl před 10 lety v bezprostřední blízkosti českého předsednictví EU. Když mu ale připomenete jméno Topolánek, hned ví, o kom je řeč.

◼ "Vlastně byl velmi dobrý. Zasedání řídil opravdu dobře, až nás to překvapilo," mluví o muži, kterému už následně neřekne jinak než Topol.

◼ Mirek Topolánek za sebou v Bruselu zanechal opravdu dobrou pověst. Částečně je to dáno i tím, že od českého předsednictví tehdy jen málokdo čekal slušný výkon. 

◼ Češi si ovšem všechno pokazili v momentu, kdy si v Praze svrhli vládu. Předsednictví poté ztratilo veškerou autoritu. Deník Financial Times, bible globální elity, tehdy napsal: Češi ukázali, že mají skvělé úředníky schopné zvládat unijní agendu. A tragické politiky.

HN: Francie unii předsedala těsně před Českem. Podle vás tedy zpochybňovala, že to Česko zvládne?

Ano. Říkali, že jsme malá, nová a nezkušená země, navíc euroskeptická s euroskeptickým prezidentem, která nemá euro. Silné útoky začaly ještě předtím, než předsednictví začalo. Sarkozy byl známý tím, že je teatrální a má syndrom francouzského velikášství. O co víc ekonomicky zaostávali za Německem, o to větší měli ambici mistrovat ostatní. Zkoušel to, neuspěl. Ve snaze řešit finanční a ekonomickou krizi začal svévolně organizovat speciální summit. Tomu jsme s Merkelovou zabránili.

HN: Takže Angela Merkelová byla pro Česko klíčovým spojencem?

Nejenom, ale hlavně. Taky Slováci, Britové a další. Je potřeba říct, že ač v poslední době nesouhlasím s Merkelovou téměř v ničem, bez její podpory bychom v žádném případě nebyli schopni takového tlaku a výkonu. Merkelová to ale nedělala "zadarmo", taky potřebovala spojence. Byli jsme v naprosto permanentním kontaktu. I díky ní jsme nedůvěru vůči nám rozptýlili, abychom nakonec sami pochybnosti potvrdili 24. března 2009 tím, že Jiří Paroubek, Jaromír Soukup − dnešní pochybný moderátor a majitel "čínské" televize Barrandov −, Vojta Filip a lidé Václava Klause shodili vládu.

HN: Právě − neukázalo se, že ta francouzská nedůvěra vůči Česku byla aspoň částečně oprávněná? I z hlediska toho, jestli menší a méně zkušená země, jako je Česko, vůbec mohla mít dost administrativní kapacity na řešení tak velkých krizí, jako byla ekonomika, plyn a Gaza?

To druhé byl ten nejmenší problém. Naopak, přesvědčili jsme celou Evropu, že máme diplomatickou sílu, organizační schopnosti a dostupné kapacity. Navíc jsme měli Schwarzenberga, od Havlových dob prvního politika s takovou reputací. Na druhou stranu ale naše nasazení během předsednictví paralyzovalo chod vnitřní politiky. Měli jsme vnitrostranické problémy, které jsem neřešil, protože jsem na ně neměl kapacitu a čas.

HN: Dalo se pádu vlády předejít? Mohl jste vyjednat s opozicí nějakou dohodu o neútočení?

Alexandr Vondra s Janem Hamáčkem, tehdy zahraničněpolitičtí experti ODS a ČSSD, přesně toto ještě v roce 2008 dojednali. Když jsem přišel dohodu k Paroubkovi podepsat, seděl tam Luboš Zaorálek a začal mě vydírat. Že naši vojáci musí odejít z Afghánistánu, že musíme zrušit nemocniční poplatky. To jsem neakceptoval, takže dohoda s opozicí padla.

HN: A bylo možné pádu vlády zabránit přímo v březnu 2009, kdy opozice hlasování o nedůvěře vyvolala?

Tehdy probíhala řada jednání, například Paroubka s Klausem, zapojovali se do toho mí vnitrostraničtí soupeři a další lidé. V noci před hlasováním jsem jednal se Soukupem, který si "vodil" poslankyně zelených Zubovou a Jakubkovou. Vyjednal jsem s ním jeden hlas pro vládu. Ráno přišli lidé od Paroubka a začali mě vydírat. Brutálně! Poslal jsem je, víte kam. Asi jako jediný jsem věděl, že vláda padne. Na rozdíl od Paroubka, který byl tak překvapený, že neměl ani plán B.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

HN: Mohl jste udělat víc pro to, abyste opozici získal?

Mně přece vládu položila koalice! Dnes jsem přesvědčený o tom, že jsem jim měl všechno slíbit a pak je normálně podrazit. Nebyl jsem ale tak "politicky" zralý.

HN: Teď mluvíte jako Andrej Babiš.

Babiš přece fňuká, že vůbec není politik. Přišel jsem do vedení ODS později. Nebyl jsem u privatizace, opoziční smlouvy a na rozdíl od kolegů jsem prošel reálným životem. Ctil jsem pravidla z byznysu. Slovo je zákon, podání ruky je smlouva. Faktem je, že jsem možná mohl − zpětně vzato i měl − pádu vlády zabránit i za cenu krvavých ústupků. Zachovat se "politicky", následně se na všechny vykašlat a nechat tu vládu předsednictví dodělat. Neuměl jsem to.

HN: Proč se tehdy prezident Klaus fakticky spojil s Jiřím Paroubkem?

Ani jeden z těchto sebestředných a mocichtivých pánů neunesl to, že jsme dominovali domácímu i zahraničnímu diskurzu, že jsme předsednictví výborně zvládali, a že jsme na něm dokonce mohli posílit. Synergie negativní energie. Smutné to bylo hlavně pro lidi, kteří tomu věnovali své síly a nadšení. Stovky lidí zabezpečujících v průměru 25 akcí denně. Jsem na ně dodnes strašně pyšný. Díky předsednictví vyrostla spousta mladých lidí, kteří se naučili jednat na evropské a světové úrovni. A to bylo podle mě na tom to nejcennější. Poznání, že máme kvalitní lidi schopné to zvládnout. Byly to zlaté chvíle české diplomacie a státní správy.

HN: Den po pádu vlády jste v projevu před europoslanci nazval snahu USA dostat se z krize, tedy finančně stimulovat ekonomiku, "cestou do pekel", což vyvolalo bouřlivé reakce. Nebyla to chyba? Jednak jste měl jako předseda Evropské rady sjednocovat a hledat kompromis, a ne pronášet silné soudy. A jednak dnes opravdu drtivá většina ekonomů považuje reakci americké administrativy na krizi za nezbytnou.

Útočil jsem v tom projevu na americký návrat k izolacionismu a protekcionismu a na masivní tištění peněz. Amerika se tím léčila na úkor zbytku světa. Namítal jsem, že to už tu bylo za velké krize ve třicátých letech a že američtí lídři asi nečetli učebnice dějepisu. A že toto je cesta do pekel. Z ekonomického pohledu jsem měl víceméně pravdu. I když uvěřím tomu, že stačí v krizi ekonomiku krátkodobě stimulovat, musí to být prorůstové. Nelze jen stavět hladové zdi, tisknout peníze a uplácet lidi. Náš český podpůrný balíček byl zaměřen na podporu vývozu a na udržení zaměstnanosti v exportních sektorech. Podle mě jsem tehdy jen pojmenoval obavy, které měla celá řada liberálních ekonomů a lídrů.

HN: Zpátky k předsednictví. Jak v jeho průběhu vypadaly vaše vztahy se Sarkozym?

Po plynové krizi a Gaze už to bylo snadnější a i Sarkozy své kroky dělal spíše potměšile a zezadu. Měl jsem s ním nicméně velký konflikt na summitu G20 v Londýně. Udělal jsem z něj úplného šaška v otázce daňových rájů. Před šéfy zemí G20, největšími státníky z celého světa. Jeho ministryně financí Christine Lagardeová ho musela držet, aby nevyskočil na stůl. On přece slíbil francouzskému lidu, že daňové ráje vyřeší. O přestávce přišel a něco na mě křičel francouzsky.

HN: Co to bylo?

Francouzsky neumím. Ptal jsem se Vondrova náměstka Marka Mory. Marek řekl: "Nic zvláštního, pane premiére." Teprve po letech mi Marek přiznal, že mi to nemohl přeložit, protože bych mu ji "natáhl".

HN: Nepřipouštíte, že jste to někdy se svým vystupováním přeháněl?

Vzhledem k reputaci venku a faktu, že mi tam zůstalo víc přátel než doma, nemyslím. Když se se mnou loučila Angela Merkelová, říkala: "My jsme z tebe, Mirku, měli trochu strach. Předcházela tě pověst, že jsi svérázný. Nicméně strašně nám budeš chybět, byl jsi přínosem. Bude nám chybět tvůj humor, i když přiznávám, že jsem mu možná rozuměla jenom já sama." Dal jsem tomu předsednictví všechny své schopnosti a síly, a navíc něco svého, topolánkovského. Nerozlišuji mezi lidmi. Jednám úplně stejně s horníkem z Dolu Paskov, s akademikem, s Paroubkem jako s Bushem, Sarkozym nebo Putinem. Kdo se bojí, sere v síni, říká se na Valašsku. V dané chvíli se to jevilo jako docela drzé, ale fungovalo to. Tento aktivní přístup jsme si mohli dovolit i proto, že nás podporovalo Německo.

HN: Jako jediný Čech máte tu unikátní zkušenost, že jste řídil summity premiérů či prezidentů zemí EU. Navíc v době nejtvrdší ekonomické krize od druhé světové války. Nikdo takový už nebude, protože předsednictví už funguje jinak. Jak se kolektiv 27 států dohadoval na nějakém společném postoji? Byl to spíš vzájemný boj, nebo vědomí, že dohoda je v zájmu všech?

Předně musím říct, že jsem měl k dispozici výborný tým a skutečně dokonalé podklady. Bez toho by to nešlo. Ta jednání na summitu jsou komplikovaná. Už jen dohodnout se třeba v rámci zemí visegrádské čtyřky, Rumunska, Bulharska a Pobaltí na nějakém společném postupu bylo velmi obtížné. Obecně, byl to spíše obchod. Věděli jsme, co jednotlivé státy preferují a kam jsou ochotny ustoupit. V tom odvedli naši úředníci skvělou práci.

HN: Jakou roli hraje osobní chemie mezi jednotlivými lídry členských států?

Bylo zapotřebí s nimi být v permanentním kontaktu už před zasedáním. U každé otázky se mezi zeměmi vytvářejí jiná spojenectví. A naším úkolem bylo otupovat hroty, rozkrývat, rozbíjet a tvořit koalice, hledat kompromis. Přiznávám, že mnohdy to byl kompromis, jehož autorem byl takzvaný direktoriát − Německo, Francie, Velká Británie. Vždy jsme ale měli informaci o tom, jakým směrem se jednání vyvíjí, s možností do toho mluvit, což respektovali Merkelová s britským premiérem Brownem a částečně i Sarkozy. Když je předsednický stát velký a silný, může si více diktovat. Když ne, tak se musí o ty silné opřít a vnést tam drze něco svého, což se nám dařilo. Měli jsme nepochybně o něco větší respekt, než jsme si zasloužili.

HN: V roce 2022 bude další české předsednictví, i když bude výrazně jiné než to, které jste zažil vy. Co je klíčové pro to, aby bylo úspěšné?

Připravení, odborně erudovaní a motivovaní lidé. Musíte mít jasnou strukturu týmu, logistický, časový a finanční harmonogram a připravovat to jako projekt, včetně projektového manažera. Za nás to Alexandr Vondra zvládl velice dobře, a to i proto, že měl tým skvělých, nadšených lidí.

S ohledem na změny, které od té doby v EU platí, už to nebude tak složité jako za nás. Nikdo ale nemůže vědět, co se v té době v Evropě semele. Předsednická země musí být připravena i na krizové situace. Důležité je taky stanovit si domácí priority. Co chceme během toho půl roku v unii prosadit pro nás. Takový domácí cíl si − kromě běžné agendy, která zahrnuje tisíce nejrůznějších věcí − dávají všechny předsednické země. Přípravy musí začít už teď. Nebylo by od věci využít služeb části úředníků a diplomatů, kteří dělali naše první předsednictví a nyní jsou rozeseti po všech čertech. V přípravné fázi jsou ministři k ničemu.

HN: Zdá se vám, že by se Andrej Babiš do té role hodil, pokud bude stále premiérem? Zdůrazňuje, že chce být aktivní, že je nutné setkávat se s co největším počtem ostatních evropských lídrů. To je dobře, ne?

Mám trochu obavu, že si Andrej Babiš neuvědomuje, že selfíčka třeba "s tým Macrónem" jsou málo a mohou platit leda na přátele koblih. Vztahy s klíčovými lidmi musíte mít neformální, důvěrné a letité. Nesmíte pro ně představovat reputační, toxické nebo vnitropolitické riziko. To dnes Babiš nesplňuje. Neříkám, že já jsem to splňoval na sto procent. Nalepilo se to na mě po cestě. Člověk musí růst s úkolem, který dostane. Babiše ale nezajímají úkoly, jen procenta.

HN: Jednou z funkcí předsednictví je i to, že občané vlastně v přímém přenosu vidí, že premiér a ministři jsou zcela rovnoprávnými partnery ostatních, že EU jsme i my. Není to něco, co by Andrej Babiš mohl velmi dobře zvládnout, i kdyby šlo opravdu jen o ta selfie, jak říkáte vy?

V roce 2021 mají být volby. Pokud Andrej Babiš nebude ve výkonu trestu, asi je vyhraje. Celé předsednictví podřídí marketingu, adoraci vůdce a ostouzení soupeřů. My jsme do českých médií dostávali zprávy i o naprosto zásadních věcech velmi složitě. On česká média ovládne a udělá z toho jízdu. A je úplně jedno, co bude za tím. Jemu šlo přece vždy o formu, a ne o obsah. Na tom postaví marketingový projekt. S končícím Milošem Zemanem se podělí. Máme se na co těšit.

HN: Takže si nemyslíte, že by pro úspěšné předsednictví EU musel vystupovat umírněněji a snažit se o kompromis?

Měl by. Nebude za to ale chtít platit doma hlasy voličů. On si snad musí přát, aby u toho předsednictví ani nebyl. Nemůže na tom nic vydělat. Doma může vykřikovat, skoro co chce, a lidé mu to baští. Venku ale bude muset naopak začít postoje jednotlivých zemí sjednocovat. Babiš by pak mohl ztrácet podporu doma, protože jeho voliči by řadě kompromisů, pod které se podepíše, nerozuměli.

Anebo se bude i v Evropě chovat stejně jako doma, ale v tom případě ho tam nikdo nebude brát vážně. Obecný lid koblihový nějaká Evropská unie ani zahraniční politika vůbec nezajímají. V případě Česka je to docela fatální, protože venkovní svět na nás vždy měl větší vliv, než jsme si přáli a než jsme si připouštěli. Proto bych si pro naše předsednictví představoval raději nějakého státníka.

Související

Líbil se vám článek? Chcete víc takových článků?

Kupte si předplatné a můžete si je číst všechny. Navíc bez reklam a s možností sdílet přátelům.

Vyzkoušejte předplatné HN+