Piťhovo kázání o vládě homosexuálů byl agresivní bulvár. Církev se nemá chovat jako netolerantní sekta, říká kněz Petráček

HN: Může ale něco jako moderní evropský islám skutečně vzniknout? Zatím to tak upřímně řečeno moc nevypadá.

Ten už tady ale existoval! Třeba v Bosně a například i v Polsku je po staletí bezproblémová evropská historická muslimská komunita. My máme statickou představu kultury, že je nějak předurčená a nemůže se měnit. Ale tak to není. Kultura je neustále v pohybu. Máme tady těleso islámu a to nyní zachvátil virus, který můžeme pojmenovat jako islamismus. Ale to neznamená, že ten virus musí zvítězit. V mnoha zemích je islám poměrně tolerantní náboženství. Ten Zemanův přístup je podobný, jako by někdo z dálky pozoroval v roce 1942 Evropu a řekl by: Evropané jsou všichni buď nacisti, nebo komunisti. Protože žádné jiné státy na mapě Evropy tehdy nebyly. Obojí − nacismus i komunismus − byly viry, které jsme si tady vytvořili, které se zrodily uvnitř evropské civilizace, nebyly odnikud importované. Ale Evropa se jich nakonec za pomoci USA dokázala zbavit a vybudovat úžasnou prosperitu poválečného Západu. A my můžeme doufat, že něco podobného nastane v islámském světě. 

Problém samozřejmě není jen v islamismu, ale i v současné podobě islámu jako takového. Ve chvíli, kdy je pro ně plnohodnotným člověkem jen muž-muslim, tak to pro nás musí být zásadní problém. Musíme na ně tlačit pomocí norem a zákonů, ale také tak, že jim ukážeme, že naše hodnoty jsou perspektivnější a produktivnější než ty současné jejich. Muslimové si to samozřejmě nakonec musí vybojovat sami. Ale my jim můžeme pomoci tím, že na ně budeme vytvářet tlak, aby se tímhle směrem ubírali. 

HN: Jak třeba? 

Jednou z inteligentních forem tlaku může být ta tolik diskutovaná Istanbulská úmluva proti násilí na ženách, která vlastně všem imigrantům do Evropy říká: Tohle jsou hodnoty, které jsou podmínkami pro to, abyste mohli žít v prostoru západní civilizace. 

HN: Jenže právě v Česku se strhl kolem Istanbulské úmluvy obrovský poprask. Jak si to vysvětlujete? 

Je to jedno ze zástupných témat, na kterých se naše společnost štěpí. Souvisí to s identitární politikou, kdy se hledají nepřátelé a někteří politici a církevní představitelé mají pocit, že se mohou svézt na vlně společenské nejistoty, neklidu, volání po pevně definované identitě. A nabízejí vizi národa nebo křesťanství, která je založena na radikálním negativním vymezování se vůči ostatním. V tomto případě vůči "homosexualistům" a "neomarxistům".

HN: Česká biskupská konference je proti Istanbulské úmluvě. Vy byste úmluvu podpořil? 

Adekvátní reakce biskupské konference na Istanbulskou úmluvu by po mém soudu vypadala takto: Pokud jde o cíle úmluvy, tedy zabránit násilí na ženách, tak ji na 120 procent podporujeme. To je něco, co je bytostně křesťanské, lidské. Ale jsou tady některé formulace v důvodové zprávě, které se nám nelíbí a o kterých bychom chtěli diskutovat. Pak by mohl začít nějaký dialog.

Ale když se organizují petice a církev se vymezuje vůči smlouvě jako celku, tak je to zásadně špatné poselství do společnosti i dovnitř církve. Česká katolická církev se tím profiluje jako retardační instituce, která nepřináší žádná pozitivní témata, ale jen kritizuje, co ostatní dělají špatně. 

HN: Odsoudil jste kázání profesora Piťhy, který mluvil o tom, že v důsledku smlouvy budou nakonec vládnout homosexuálové, že budou rozbíjeny rodiny a odebírány děti, budou vznikat vyhlazovací tábory. Proč protestovat proti kázání? 

Vadí mi na tom nejvíc, že se tím jen prohlubuje polarizace v české společnosti. Určitě jsou v rámci genderu či neomarxistů nějaké skupiny, které nesnášejí křesťanství a mají dost šílené nápady, ale čekal bych, že křesťané budou ti, kteří se pokusí o dialog. A ne že budou šlapat na plyn a konflikt nezodpovědně akcelerovat. Ovšem právě to Piťha, ale třeba i Dominik Duka dělají. Místo toho, aby církev kompetentně a s argumenty vstoupila do dialogu a diskutovala o směřování společnosti, tak používá ten nejtěžší manipulativní kalibr. Ve chvíli, kdy řeknete, že vám někdo chce zašantročit děti a vás chce zavřít do táborů vyhlazovacího charakteru, tak ten dotyčný se s vámi už nebude bavit. Pak už zbývá jen "boj na život a na smrt". Nejnebezpečnější je na tom to, že může jít o "sebenaplňující proroctví". Pokud si Piťha a další vymýšlejí, že s námi má někdo takové hrůzostrašné plány, a vymezují se tímhle agresivním, bulvárním způsobem, tak nás společnost nutně začne časem vnímat jako agresivní zpátečnickou sektu a bude s námi tak zacházet.  

HN: Piťhovi obhájci říkali, že popis stavu může být fakticky "prorocký".

To je nepochopení toho, co je proroctví. V biblickém významu je prorok nikoli ten, kdo fantazíruje o budoucnosti, ale kdo vidí věci, jak jsou, a dokáže pojmenovat důsledky současného stavu. Jestli si opravdu někdo myslí, že nám bude vládnout nějaká nadřazená kasta homosexualistů, tak je to přece úplný nesmysl. 

Skoro to působí, jako by část církve, hlavně muži staršího věku, kteří už nerozumí vývoji společnosti a bojí se ho, chtěli na sebe přivolat perzekuci. Chtějí zpět svět, kde bude zase všechno jasné − tady jsme my, tam nepřítel. Jenže provokovat druhé, aby mě začali pronásledovat, je snadné. Naproti tomu diskutovat a zapojit se kompetentně do debaty o směřování společnosti je složitější a vyžaduje to velkou práci. 

HN: Není ale ve chvíli, kdy se mluví o tom, že pohlaví není biologicky dané, ale je to sociální konstrukt, zneklidnění přece jen na místě? 

Zneklidnění je v pořádku. V současné společnosti a kultuře je toho ke zneklidnění spousta. Ale my tomu nijak nepomůžeme, pokud se budeme jen vzájemně strašit a vyvolávat paniku. Spíš je potřeba pomocí vědeckého poznání, sociologických výzkumů a teologie přemýšlet o tom, jak problémy řešit. Zvláště křesťané, kteří mohou čerpat pokoj, klid a radost z Boha, by měli být tím poučenějším, trpělivějším, velkorysejším partnerem v debatách. Katolická církev se svou komplikovanou minulostí by měla být pokornější, a ne se chovat jako věčně nabručená sekta. Hodně věřících katolíků v České republice se rozmýšlí, jestli vůbec chtějí v církvi, která se takhle projevuje, zůstávat.

Boj proti Istanbulské úmluvě je vlastně pohodlný způsob, jak zakrýt vnitřní problémy církve. Čekal bych, že biskupové budou spíš řešit například to, jak se české církve týká celosvětový problém zneužívání mladistvých. Ten problém tady je a dříve nebo později se k němu budeme muset postavit. Problém předávání víry v rodinách, epidemie neplodnosti zdravých manželských párů, těch skutečných problémů je hodně. Ale to je namáhavé, pracné a riskantní. Je mnohem snazší vylézt na barikády a proti někomu bojovat. Když bojujete, není čas diskutovat. To se musí pálit jedním směrem a vést nekompromisně kulturní válku.

HN: Církev je v Česku zjevně rozdělená. Část reprezentovaná třeba arcibiskupem Dominikem Dukou stojí na podobných pozicích jako Miloš Zeman, SPD, Václav Klaus mladší. Část je naopak otevřená. Kopíruje štěpení církve dělicí linie ve společnosti? 

Je to tak. Tragédie současného vývoje v české církvi je v tom, že se uzavírá do sebe, začíná se nacionalizovat. Máme přitom papeže, který je jednoznačně pro otevřenou, sloužící, vydávající se církev a snaží se k tomu motivovat i ostatní. Vůdčí diskurz české církve ale jde de facto proti vývoji církve světové. Je to o to horší, že máme úžasnou tradici z 60. a 70. let, kdy teologové jako Josef Zvěřina, Antonín Mandl, Bonaventura Bouše promýšleli podobné impulzy, s jakými nyní přichází papež František, a my tohle dědictví zahrabáváme v marné a bláhové naději, že se na chvilku svezeme na identitární a nacionalistické vlnce a že nám to pomůže. Nejhorší na tom ale je, že tahle rétorika, vytváření nepřátel − "genderistů, homosexualistů, neomarxistů" −, může nakonec vést k vzájemné nenávisti, která může skončit až přímou agresí.

HN: Jaká část české církve je početně silnější? Ta obranářská, nebo ta otevřená?  

Těžko říci. Velká část katolíků, kteří žijí ve větších městech, se dá počítat k otevřenějšímu proudu. Ale část, hlavně na Moravě včetně kněžích, se obává muslimů, migrace, společenských změn a kloní se k uzavřenosti. Ale nelze to teritoriálně vymezit. Znám kněží v Praze, kteří obdivují Vladimira Putina a pokládají papeže Františka za odpadlíka, který vede církev do záhuby. Naopak na Moravě je spousta skvělých, otevřených farářů a věřících. 

HN: Církev není demokratická, ale hierarchická organizace. Jak je těžké v české církvi stát proti "nadřízeným"?

My až příliš samozřejmě říkáme, že církev není demokratická, pracujeme s tím až lehkovážně, v každém případě jsme všichni v církvi povoláni na prvním místě ke službě Bohu, pravdě a lidem. Každý má své pole působnosti a musíme jednat podle nejlepšího vědomí a svědomí. 

Měl jsem k vyjádření tři zásadní důvody. Zaprvé setkání s mnoha věřícími na různých místech, kteří byli frustrovaní, že se proti Piťhově kázání kromě Tomáše Halíka nikdo neozval. Pak to byla moje povinnost jako kněze, který slouží ve velké farnosti a zároveň ve studentském společenství a snaží se je vést k dospělému a odpovědnému křesťanství, které nemá být založené na tom, že se církev chová jako politická nátlaková skupina a vymezuje se proti něčemu, co má pomoci obětem násilí. A pak je to moje odpovědnost jako historika, který z minulosti ví, kam politika kulturních válek nutně vede. Nikdy to nevyplodí nic dobrého. Když vedete kulturní válku, druzí začnou vést válku proti vám. 

HN: Ale identitářům v církvi a politice to zatím ve střední Evropě docela funguje. Třeba Viktor Orbán se tváří jako obránce Evropy, přičemž staví na křesťanství. A má úspěch.

Funguje to jen krátkodobě. A o to horší bude kocovina, která přijde potom. Čím víc na tuhle vlnu církve v Polsku, Maďarsku nebo u nás nasednou, tím horší dopad to na ně bude nakonec mít. Je to proti základní podstatě křesťanství. To je bytostně antiidentitární. Celé základní poselství křesťanství, Velikonoční mysterium, je o sebedarování, vycházení ze sebe. Je to riskantní a nebezpečné, ale je to to jediné, po čem dochází k vzkříšení a nárůstu lásky. Když církev propadá pokušení uzavřít se do sebe, myslet jen na sebe, tak chřadne a umírá.

HN: Pracujete na blahořečení faráře Toufara, umučeného komunisty. Kde by v tom dnešním sporu o podobu církve v Česku stál?

To je spekulativní. Ale troufnu si říci, že tuším. I tehdy byla společnost rozsekaná do různých navzájem nevraživých ideologických kmenů, koneckonců on je obětí takové nenávisti. Ale Josef Toufar nekádroval, nerozděloval, neštval proti nikomu, naopak spojoval, pomáhal všem. Byl to farář všech. Když ho režim v roce 1948 chtěl vyštvat, tak na jeho podporu vznikla petice, kterou podepsali prakticky všichni obyvatelé Zahrádky, nejen farníci, ale všichni, paradoxně i někteří tamní komunisté. Farář Toufar by určitě nebyl na straně těch, kteří společnost dál polarizují a chtějí vést nekompromisní kulturní války.