Rok 1948, srpen 1968, Mnichov 1938, Československo 1918… Těch osmičkových výročí bylo tento rok tolik, že nikoho nepřekvapí, pokud se na nějakou tu "osmičku" zapomnělo. A zapomnělo. Bohužel zrovna na tu, která je pro naši aktuální situaci možná nejnaléhavější ze všech připomínek.

Před 40 lety v říjnu 1978 dopsal Václav Havel na Hrádečku svůj nejznámější text − esej Moc bezmocných. Kromě konkrétního historického významu pro směřování českého disentu za normalizace se Moc bezmocných zařadila i do světových dějin idejí. Byla přeložena do více než dvou desítek jazyků, stala se inspirací pro odpor k autoritářským režimům v Číně, Bělorusku, Egyptě, Íránu, Ázerbájdžánu a jiných státech. Proč vlastně?

Na první čtení to není ani moc pochopitelné. Stylisticky rozhodně Moc bezmocných nepatří k tomu nejlepšímu, co Havel napsal (třeba o tři roky mladší Dopis Gustávu Husákovi je lepší). Žánr se pohybuje v podivném trojúhelníku mezi historicko-politologickou analýzou, jazykovou kritikou a novou věroukou o "existenciální revoluci". Filozofové už dekády cudně mlčí o tehdejším Havlově nepříliš vydařeném výletu do fenomenologické filozofie a existenciální kritiky. Přesto jde o neuvěřitelně chytře konstruovaný text, který se po celém světě vybaví jako to první, když se řekne Havel disident. Moc bezmocných má totiž to kouzlo, že v čím extrémnější situaci se jedinec nachází, tím více je mu Havlův esej užitečnou pomůckou k analýze vlastní situace, nalezení osvobozeného jazyka i pobídkou k odvaze překonat sám sebe − "žít v pravdě".

Otázka pro rok 2018: Nastává nám opět situace, kdy Moc bezmocných není jen historickým artefaktem s trochu moc šroubovaným jazykem filozofa amatéra, ale cestou, po které se vydat, aby se česká společnost pozvedla?

Zelinář v posttotalitě

Je tradovaným omylem, že Moc bezmocných se váže jen k historické situaci chartistického disentu roku 1978. To by esej nikdy nezískal univerzální lidskou platnost. Havel na začátku ironizuje svůj osud pronásledovaného napodobením Marxe a Engelse: "Východní Evropou obchází strašidlo, kterému na Západě říkají disidentství". Ale z absurdního dramatika konkrétní situace se vmžiku stává celkem nudný historik politických systémů. Odmítá říkat své situaci totalita a razí termín posttotalita. Nevidí kolem sebe už ten všemocný donucovací aparát stalinistického Československa, tuší, že konsenzus se v roce 1978 již nevynucuje šibenicemi. Dostává se tak do hájemství ideologie a komunistické strany. Havel příliš nezná západní debatu historiků o povaze totalitních systémů 20. století, nezná postmarxistické půtky o ideologické nadstavbě, ale má cenný talent dramatika.

A tak vymýšlí postavu zelináře, který učené příběhy historiků, sociologů a politologů sehraje v krátké jednoaktovce. "Vedoucí obchodu se zeleninou umístil do výkladu mezi cibuli a mrkev heslo"Proletáři všech zemí, spojte se!". Proč to udělal? Co tím chtěl sdělit světu? Je skutečně osobně zapálen pro myšlenku spojení proletářů všech zemí? Jde jeho zapálení tak daleko, že cítí neodolatelnou potřebu se svým ideálem seznámit veřejnost? Uvažoval opravdu někdy aspoň chvilku o tom, jak by se takové spojení mělo uskutečnit a co by znamenalo? Myslím, že u drtivé většiny zelinářů lze právem předpokládat, že o textu hesel ve svých výkladech celkem nepřemýšlejí, natož aby jimi vyslovovali něco ze svého názoru na svět. Aniž by se tak Havel musel nořit do úmorné taxonomie všech možných autoritářských režimů, vystačí si s tím, co ho zajímá − tedy úlohou ideologie −, a z politologa se zase stává jazykovědec, který propátrává ono vyprázdněné heslo umístěné mezi cibulemi a mrkvemi. Aniž by předložil dokonalé prohlédnutí komunistického jazyka jako o pár let později třeba Fidelius (vlastním jménem Karel Palek), Havel také odhaluje, že jazyk komunistů chce především vládnout významy a umocnit v "samopohybu" "rituální vnitromocenskou komunikaci". Poddaný komunistického feudála tak musí žít ve lži. Nemusí lhát, ale musí lež žít tak jako onen zelinář.

Moc bezmocných získala světovou platnost, protože Havel schválně nechal intelektuální díru v jedné z nejznámějších vět eseje: "Představme si nyní, že se v našem zelináři jednoho dne cosi vzbouří a on přestane vyvěšovat hesla jen proto, aby se zalíbil." Vůbec neřeší, co je to "cosi", a tak si člověk v jakékoli zemi v jakékoli extrémní situaci za ono "cosi" může dokládat, co uzná za vhodné a co mu pomůže vymanit se z každodenních, zdánlivě neotřesitelných poměrů. Výsledkem je pak směřování k Havlově "životu v pravdě".

Po politologovi a jazykovědci přichází poslední Havel, Havel věrouk. Jeho nepříliš zdařilé mísení Heideg­gera, Patočky (jemu a jeho nejvyšší oběti je koneckonců esej připsán), Husserla či Masaryka si už našlo mnoho kritiků, ale na konci toho všeho ukazuje Havel stejně celkem jasnou a přitažlivou cestu. Když není možné praktikovat politiku, je třeba se obrátit ke konkrétní lidské si­tuaci a právům. Tam je život v pravdě ve větší či menší polis možný a úběžníkem je jakási "existenciální revoluce", která podle Havla překoná jak komunistické autoritářství, tak západní konzumní demokracii. Tento odpor k liberální demokracii západního typu (kterou pak v pragmatickém politickém období jako prezident rychle přejal) a celá ta nepolitická politika jsou Havlovi často vytýkány. A to nejen lidmi typu Václava Klause, ale hned po zveřejnění eseje i nejdůležitějšími spolupracovníky z Charty, jako byl Petr Pithart. Ale bez této vznosné eschatologie by Havlův esej tak dobře nefungoval, nedával by smysl zdánlivé marnosti moci bezmocných. A neinspiroval by tak po celém světě.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

My v karnevalové demokracii

Havlův esej je použitelný v jakékoliv extrémní době. Předpokládejme tedy na chvíli, že taková situace opět v našich zemích nastala. K čemu by nás esej nabádal? Předně k poctivé analýze systému. Je možné označit panství Andreje Babiše a Miloše Zemana za autoritářské? To určitě ne. Žijeme stále v demokracii, prezident byl zvolen většinou v rovných, tajných a svobodných volbách, vládě vyslovila důvěru většina taktéž svobodně zvolených poslanců. Ale přesto je zřejmé, že už v "první polistopadové republice", kterou spoluvytvářel právě Havel politik, nežijeme. Druhá polistopadová republika je čím dál více korporativistická, nevíme, kde končí stát a kde začíná soukromý byznys a lobby. Babiš, který měsíce vládl bez důvěry sněmovny a ostentativně pohrdal ústavními tradicemi, přetvořil zastupitelskou demokracii v jakousi v permanentní karnevalovou demokracii.

Bojí se snad, že ČSSD přestane podporovat jeho vládu? Ne, okamžitě vezme za vděk náhradní SPD. Bojí se snad sněmovny, Hradu či jiných ohnisek moci? Ne, buď je zahrne do svého korporativistického snu, nebo převálcuje. Jediné, čeho se bojí, je nedůvěra lidu. Svoji vládu legitimizuje vysokými preferencemi a neustále přehrávanou podporou od obyčejných "čau lidí", jakési obdoby komunistického "lidu". Stačí aby mu například v Praze v průzkumech vyšla nízká popularita primátorky a už ze strachu rozjíždí konkurz na novou figuru bez jakéhokoliv napojení na hnutí. Zeman a Babiš se bojí jediného − že by situace nemusela být černá a bílá, lidé by začali rozlišovat a oni by pro většinu národa přestali být většinovou volbou, ať už z pozitivních pragmatických důvodů, nebo jako menší zlo. I jazyk dneška je v područí jakési nové vnitromocenské rituální komunikace. Nikdo se jazykově tak skvěle nedoplňuje jako zemanovci a antizemanovci, babišovci a antibabišovci. Babišovy a Zemanovy nepravdivé konstrukty jsou zřejmější.

Ale je druhá strana lepší? Nevyprazdňujeme sílu jazyka, když na Babišově vládě rajtujeme všemi těmi normalizacemi, druhými republikami, středoasijskými diktaturami a vším, co nás náhodně napadne? Neznásilňujeme podobně jazyk, když o premiérovi, který kvůli svým ekonomickým zájmům na Západě souhlasil s vyhoštěním ruských ­špionů, hovoříme jako o proruském politikovi? Nezbavujeme se podstaty veřejné debaty, když naše antipatie k Zemanovi nám nedovolí ho pochválit za podporu vojáků v Afghánistánu? Neztrácíme schopnost přemýšlet, když všechny, kdo jdou na Hrad na státní svátek, odsoudíme za kolaboraci se Zemanem?

Havel výklad o zelináři končí dovětkem, že nakonec každý uvízne v tenatech rigidního jazyka s předpřipravenými významy: "Zapleteni a zotročeni jsou opravdu všichni: nejen zelináři, ale i předsedové vlád. Různé postavení v mocenské hierarchii zakládá jen různost této zapletenosti." Možná by to Havel jako celoživotní nepřítel přepjatosti všeho druhu dnes zopakoval znovu. A možná se nám dnes hodí i ta Havlova věrouka o "existenciální revoluci", o které nikdo příliš neví, co si pod ní Havel vlastně představoval. Havel tehdy odmítal jen změnu nějakým "technickým grifem", dílčí sociální či politickou změnou. Chtěl mravní a teprve z ní vycházející politickou rekonstrukci. Pokud dnes považujeme situaci opět za kritickou, je třeba nejen hledat cesty ke změně politických pořádků, ale také obrátit se do sebe a každý po svém si vyložit onen "život v pravdě". Jinak se celá dnešní opozice bude zdát nemožně slabá a neúčinná.

Bezmoc mocných

Situace let 1978 a 2018 je samozřejmě nesrovnatelná. Sice nám opět vládne normalizační komunista opřený o komunistickou stranu, ale stále fungují alespoň některé brzdy právního demokratického státu první polistopadové republiky. Dnešním problémem není ani tak moc bezmocných, protože možnosti praktické politiky tu stále jsou, ale spíše bezmoc mocných, kterou tolerujeme, či dokonce podporujeme. Ono neustále kňučení premiéra, jak mu všichni ubližují, a prezidenta vytvářejícího nové rozdělující situace ukazuje, jak se oba dva bojí, co by se stalo, kdyby se lidé vymanili z dnešního vypjatého černobílého světa, protože jen ten je pro ně jediný možný, aby v něm dokázali získat většinu. A nikdo jim v tom bohužel nepomáhá více než arciodpůrci již nezvratně uvěznění v rituální antibabišovské a antizemanovské komunikaci.

K rozbití tohoto černobílého světa ale naštěstí máme velmi dobrý návod od Havla. Postupujme jako on: analyzujme chladnokrevně svou situaci, zbavme se okovů prefabrikovaného jazyka s předpřipravenými významy a zkusme zase být trochu lepší a odvážnější, než na co se nyní možná cítíme.

Pak se bezmoc mocných ukáže naplno. A padne.