Okupace se jeví jako podstatné jméno pomnožné. Znamená okupaci jednu, ale třeba i tři. Na nás, obyvatele "středně menší" země bez moře, sevřené věncem hor, byly ty dvě docela dost. V moderní Evropě jde o nadprůměr. Dohromady trvaly šestadvacet let, celou čtvrtinu z letošních sta let od vzniku samostatného státu.

Jak dlouho byl opravdu samostatný? A co znamenala doba mezi osvobozením z německé okupace a 21. srpnem 1968?

Byli jsme vazaly Moskvy v totalitárním období padesátých a začátku šedesátých let − a fungovalo to i bez okupačních vojsk. Vystavený tank Rudé armády na Smíchově, kolem kterého jsem jako zahradní dělník sekal trávu, měl číslo 23. Lidé říkali: "Vždyť nám to přece hlásili předem − za třiadvacet let jsme zpátky."

Německá a sovětská okupace se srovnávat nedají. Každá byla pro Čechy a Slováky jinak zhoubná. Poměřovat jejich zhoubnost se také nedá, i když se o to pořád někteří pokoušejí. Poměřováním stíráme osobitosti prvního i druhého zla.

Obě okupace usilovaly o naši duši, ta první se ale chystala zbavit část národa i fyzického bytí. Za obou režimů bylo ale možné žít i prosperovat, jako kdyby okupace nebylo. Vést si slečnu na rande, když kolem šel zástup zkroušených lidí se žlutou hvězdou na kabátech. Jejich cesta vedla na nádraží Bubny, odkud vedly koleje do vyhlazovacích táborů. Pro jiné později nebyl problém užívat si každý rok dovolenou v Jugoslávii (devizy se přidělovaly podle politických postojů), přestože souseda z patra tahali estébáci na jeden výslech za druhým a někdy hlídali celé dny a noci přede dveřmi.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Vyrovnávat se s oběma okupacemi i s našimi postoji k okupantům a domácím satrapům budeme až do konců našich životů. Žádné vyrovnání jednou provždy není dosažitelné. Není ani žádoucí. Potřeba je znovu a znovu trápit svědomí. I za hříchy otců, dědů a pradědů.

Nejsme v tom sami, který národ se vyrovnal se svou minulostí? Žádný, nikdy. Oč jde, je neustávat v tom.

Znovu a znovu překvapuje, jak se objevují nová fakta i nové perspektivy při pohledu na protektorát či normalizaci v okupované zemi. Jak se od minulosti vzdalujeme, vidíme ji jinak. Jakoby ze zadní plošiny posledního vagonu ujíždějícího vlaku − krajina se mění, ačkoli je to pořád ta, kterou známe, kterou jsme teprve před chvílí pozorovali. A ona je, náhle, za mírným zákrutem jiná. Vnímaví lidé vidí minulost v každé době novýma očima. Ubíhá nám před očima a vzápětí se vynořuje jiná. Současnost mění naši optiku.

Co s námi "naše" dvě okupace udělaly? Naučily nás skepsi, opatrnosti, až oportunismu. Řekl bych pragmatismu druhé cenové skupiny. Skepsi vůči ideologiím, ale i k ideám a ideálům. Skepsi k tomu, jací jsme. Každá ta okupace to udělala jinak. Jiné to je, když jde o životy, a jiné, když "jen" o výhody: o kariéru, peníze, o budoucnost dětí. Kdo si ale troufne říci, které pokušení dokáže udělat z přičinlivého našince většího skeptika, většího darebáka? Já si to netroufnu.

A jsme u problému kolaborace. Nikdy jsem nepřistoupil na debatu, zda jsme byli "národem kolaborantů". Za Němců ani za normalizace pod sovětským dohledem. Nelze ani říci, zda jsme národem s vyšším počtem hrdinů. Není přece možné měřit míru kolaborace ani míru hrdinství v jednotlivých národech. Není to v lidských silách, smiřme se s tím. Podle jakého metru bychom to dělali? Kdo ten metr má?

Potřeba je ale znovu, a pokud možno nově, vyprávět příběhy statečných i příběhy zbabělých. Příběhy hrdinů i příběhy kolaborantů. Historici a umělci to dělají každý jinak. Myslím, že velká literatura je tu nezastupitelná. Historik si zpravidla zakazuje vnikat do lidských duší, literatura je tu od toho, aby se o to troufale pokoušela.

Ale je tu i něco jako stud. Dlouho nám bránil vyprávět třeba příběh Jana Palacha. Zbaběle opakujeme, že se upálil na protest proti okupaci. Ne, udělal to na protest vůči nám, rezignujícím!

Někteří se stydíme dodnes. Není hanba stydět se, stud je produktivní postoj. Až ve studu se vidíme pravdivě, vidíme "vyšší morální princip", kterému jsme nedostáli. Až se přestaneme stydět, budeme žít v džungli.

Máme také zábrany vyprávět pochmurný příběh nešťastného Emila Háchy, umírajícího v jásavých dnech května 1945 v kobce pankrácké věznice. Stydíme se za Beneše, že to věděl a nechal ho tam pojít jako psa. Měl umřít tam, kde umíral, v Lánech, kam mu zprvu Beneš tolikrát posílal z Londýna vzkazy, jak moc ho ve funkci protektorátního prezidenta potřebuje.

Jsme tedy národ Palacha, nebo Háchy? Ani jedno, ani druhé. A už vůbec nejsme národem jediného popraveného předsedy vlády nacisty obsazeného území, generála Aloise Eliáše. Kolaboranta a hrdiny zároveň? Zrovna jeho osud je mementem: jen málokdy jsou příběhy nevšedních lidí v dobách okupace černobílé.

Nejspíše jsme právě proto národem obávajícím se velkých slov, silných soudů. Děláme z toho ale až příliš často ctnost: co nám bude kdo povídat, my víme své, říkáme si poněkud namyšleně. Jako kdybychom právě my prožili něco výjimečného. Jako kdybychom my nějak privilegovaně trpěli. Ostatně někdy je lepší být okupován než být okupantem − koloniální mocnosti to dnes, v době masových stěhování, vidí až příliš jasně.

Často mi připadá, jako kdyby si autoři silných slov, odsudků a chvalozpěvů řešili vlastní problém. Hned mě ale napadne, že se mnou je to někdy taky tak. Podle situace jsem jednou hrdý, jindy zahanbený Čech. Jednou se dmu pýchou nad našimi hrdiny, jindy se stydím za naše skety. A hned lámu hůl nad svým milovaným národem. Vidím i kolem sebe − ne a ne trefit správnou, spravedlivou míru! Nemáme dost odstupu, dějiny jsou nám v patách, ale nikdo se nás dnes nechystá okupovat. Takové "trápení ducha" je vlastně dobrý trénink vlastenectví − proti šovinismu i předsudkům.

Nemáte to, vážený čtenáři, taky tak nějak? Tak vidíte, jaképak vyrovnání se s minulostí! Po něm se pořád pošetile volá. A hledá se, kdo to zavinil, že to pořád ještě nemáme za sebou. Smysluplné je jen nekonečné vyrovnávání se. Ještě že čeština má tuto zcela ojedinělou schopnost slovesných vidů! Vlastně je to schopnost přesného vidění. Přesného v čase. Měli bychom si té přednosti vážit. Vidění, které je bez iluzí, ale nemusí být rezignující. Zanechte všech nadějí: lítat v tom budeme pořád.

Obě okupace nás vystavily zkouškám, které můžeme reflektovat bez hněvu a vášně. Ale obávám se, že my jsme zrovna dnes plní právě hněvů a vášní.

Čtěme proto příběhy našich předků, hrdinů i zbabělců, ve dvakrát okupované zemi. V zemi, kde nejhorší to bylo v době, kdy tady, jako skoro v jediné zemi v Evropě, žádná cizí vojska nebyla a všechno jsme si dělali sami. Také v dobách normalizace nám nevládli velitelé sovětských tankových divizí, ale komunisté Gustáv Husák a Vasil Biľak, kteří měli v zádech nejen Kreml, ale miliony voličů volících opět kandidátku Národní fronty, tedy KSČ.

Okupace to byla, ale vypadalo to, že by se bez ní mocní obešli. Ostatně listopadový převrat se udál v zemi okupované statisíci sovětských vojáků.

Střízlivé pohledy na vlastní minulost by nám měly ulevit v dnešních křečích. Z obav vybičovaných až v panický strach z přívalu islamistů a islámu, z návratu německé vládychtivosti nad Evropou, tedy opět i nad námi, z diktátu Bruselu jako zlovolného mocenského centra.

Mohlo by se do třetice stát, že nás ovládne, okupuje a znehybní naše vlastní malomyslnost, cosi jako zpožděná zpětná vlna negativismu, vzedmutá neúplnými vzpomínkami na obě okupace. Manko sebedůvěry, podezíravost vůči cizákům, světu kolem nás. Neschopnost hledat a nalézat spojence. Pocit, že jsme sami, opuštěni, opět zrazeni. Jak by taky ne, když solidarita je tu zlovolným bruselským importem.

Vyprávějme si jako antidotum, jako lék na tu dnešní chandru, příběhy o tom, jací jsme byli, když bylo skutečně zle. Okupace neokupace. Povzbudí i varují. Jsou to dnes naše záchranné čluny: pořád ještě nevytěžená minulost příběhů, dosud neoslovená paměť. Nasedejme do nich a slyšme.