Ruská mafie je opředena mnoha mýty. I kvůli hollywoodským filmům nebo televizním seriálům máme představu brutálních potetovaných gangsterů s býčími šíjemi, zdobenými zlatými řetězy, kteří jsou kdykoli připraveni rozpoutat masakr. Částečně tuto představu šíří sami mafiáni, pro něž je to forma reklamy. Jenže éra mafiánských válek počátku 90. let už je pryč, dnešní gangster bude v drahém obleku a místo pistolníků ho budou provázet právníci. Což ovšem neznamená, že by byli méně nebezpeční. Zatím nejlépe popisuje proměny ruského organizovaného zločinu za poslední dvě století britský odborník Mark Galeotti ve své nedávno vydané knize The Vory. Russia‘s Super Mafia.

Vytetované příběhy

V roce 1973 vyplavilo moře na okraji Leningradu nahé tělo neznámého muže. Dvě bodné rány v hrudníku jasně ukazovaly na příčinu smrti, ale o mnoho více se z těla určit nedalo. Ve vodě bylo několik týdnů a mořští živočichové si stačili na mrtvole pochutnat. Policie proto neměla k dispozici otisky prstů ani fotografii obličeje. Vzhledem k tomu, že v Leningradu a okolí nebyl nikdo takový pohřešován, mohlo pátrání po celém Sovětském svazu trvat celé roky.

A přesto za dva dny policie věděla, kdo byl zabit. Mrtvý byl totiž vor, tedy profesionální zločinec, a svůj životní příběh měl vytetovaný na těle. Jelen ve skoku znamenal, že nositel tetování seděl v jednom z lágrů za polárním kruhem. Nůž v řetězech na pravém předloktí oznamoval všem zasvěceným, že je pachatelem násilného útoku v době výkonu trestu. Tři křížky na kloubech prstů znamenaly, že dotyčný byl třikrát odsouzen. Nejdůležitější ovšem byla kotva omotaná ostnatým drátem. Ta znamenala, že člověk sloužil v námořnictvu a během toho spáchal trestný čin.

S těmito údaji bylo jednoduché zjistit, že mrtvým byl jistý Matvěj Lodočnik (Matvěj Člunař). Byl to bývalý poddůstojnik válečného námořnictva, který před 20 lety málem k smrti umlátil odvedence, když zjistil, že krade ze skladu. Dostal čtyři roky a po propuštění se dal na dráhu profesionálního zločince ve Vologdě, městě asi 550 kilometrů na východ od Leningradu.

Matvěji Lodočnikovi předcházely celé generace vorů. Prvním slavným zločincem, jehož činy se dostaly do folkloru, byl Váňka Kain, bandita, loupežník a únosce, který v letech 1730−1740 terorizoval Moskvu. Hlavní rozkvět organizovaného zločinu ale začal v 19. století po zrušení nevolnictví, když do měst začaly proudit desetitisíce vesničanů za lepším životem. Mnozí skončili ve slumech typu legendární moskevské čtvrti Chitrovka, kam se neodvažovala ani policie. Tehdy se postupně vyvinul kodex vorů, profesionálních zločinců s vlastním slangem, hierarchií či tetováním.

Tento vorovskoj mir (zlodějský svět) se úmyslně distancoval od zbytku společnosti, ale současně tvrdě reguloval chování svých vlastních členů. Třeba písně a bajky o Váňkovi Kainovi na rozdíl třeba od Robina Hooda nebo Jánošíka netvrdí, že by Váňka kradl bohatým a dával chudým. Jasně konstatují, že byl zloděj a vrah, ale čestný zloděj a vrah. Čestný přirozeně vůči jiným vorům, nikoli vůči svým obětem. Postupně z toho vykrystalizoval svébytný kodex, jehož nejdůležitějším bodem bylo odmítání jakýchkoli kontaktů se státem.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Univerzita gulag

Chaos občanské války v letech 1918−1921 výrazně posílil ruský organizovaný zločin, především kvůli statisícům bezprizorných dětí a milionům hladových lidí. Teprve koncem 20. let bezpečnostní složky zesílily natolik, že se problém kriminality podařilo dostat do rozumných mezí. Kriminálníci začali plnit gulagy, dostávalo se jim ale jiného zacházení než skutečným či domnělým nepřátelům sovětského zřízení. Bolševici brali zločince jako sociálně blízké, jako oběti bývalého zřízení. Svou roli hrálo také to, že ochrana lágrů byla značně poddimenzovaná. Sama o sobě dokázala hlídat pracovní tábory zvnějšku, pořádek uvnitř už zajišťovali hlavně kriminální bossové.

Výměnou za to nechávala správa táborů vory většinou na pokoji. Z hlediska klasického vorovského kodexu to bylo na hraně, nicméně zločinci nad tím přimhuřovali oči výměnou za to, že je dozorci nenutili pracovat. Systém gulagů a přeposílacích věznic také výrazně přispěl k rozšíření vorovských tradic. Vězni během výkonu trestu často mnohokrát vystřídali tábory, seznámili se s kolegy z jiných částí země a přeposílací věznice sloužily jako komunikační kanál mezi jednotlivými lágry.

To se ale změnilo s druhou světovou válkou. Vzhledem k příšerným ztrátám Rudé armády nabídl režim vězňům, že pokud půjdou bojovat na frontu do trestních praporů, sníží nebo odpustí jim tresty. Z hlediska tradičních vorů to byla nepřípustná kolaborace se státem, značná část vězňů ale nabídku využila.

Naprostá většina svou skutečnou či domnělou vinu vykoupila svými životy, úmrtnost v trestních praporech byla více než 90procentní. Většina přeživších ovšem skončila znovu v táborech spolu se statisíci bývalých válečných zajatců nebo "nespolehlivými" obyvateli Ukrajiny či pobaltských států. A tito noví vězni si nechtěli nechat diktovat starými kriminálníky. Vypukly tzv. čubčí války (sučji vojny), kdy se mezi sebou zabíjeli stoupenci starého kodexu a ti, kteří kontakt se státem nevnímali jako cosi zakázaného. Tradicionalisté ale neměli šanci. Bylo jich méně a správa lágrů všemožně podporovala protistranu, třeba tím, že tyto vězně umisťovala do provozů, kde mohli získat improvizované zbraně.

Přesvědčování pomocí žehličky

V době Stalinovy smrti v roce 1953 zvítězili noví vorové. Kodex byl zmírněn, ale jinak zůstával v platnosti, včetně titulu vor v zakoně. Což je doslova přeloženo jako zloděj v zákoně, ale myslí se tím zločinec, který je všeobecně znám jako čestný (v rámci pojmů podsvětí) a dodržuje kodex. Jako takový může řešit spory mezi jednotlivými skupinami gangsterů nebo držet obščak, společnou kasu, kam bandité odevzdávají desátek a ze které se následně platí úplatky policii nebo se podporují uvěznění členové skupiny. Zůstával také zákaz vstupovat do manželství nebo mít regulérní zaměstnání, což ovšem také nebylo dodržováno vždy.

Bandité se v 60. a 70. letech začali zaměřovat na tajné sovětské milionáře. Neschopnost sovětského plánovaného hospodářství uspokojovat potřeby vlastního obyvatelstva zrodila fenomén cechoviků, tedy lidí, kteří začali tajně vyrábět nedostatkové zboží.

Jedním z prvních, kdo začal vydírat tyto šíbry, byl jistý Gennadij Karkov, zvaný Mongol. Jeho banda přepadávala milionáře, občas v přestrojení za policisty, a následně z nich mučením vymámila peníze. Tvrdí se, že Mongol vymyslel způsob mučení, kdy se pevně svázanému muži na břicho položí žehlička a následně se zapojí do zásuvky. Sám Mongol byl zatčen v roce 1972. Jeho metody ale vedly v roce 1979 ke schůzi mafiánů a cechoviků z celého SSSR, kde byl dohodnut systém placení výpalného, nebo − chcete-li − daně ve prospěch organizovaného zločinu.

"Přínos" perestrojky

Ještě podstatně větší příležitosti se gangsterům otevřely během Gorbačovovy perestrojky. Nový generální tajemník se nejdříve rozhodl bojovat proti všeobecnému alkoholismu, těžce poškozujícímu sovětské hospodářství. Jenže stejně jako v USA v dobách prohibice především posílil organizovaný zločin, který přirozeně zabral místo na trhu a vydělal stamiliony rublů.

Když Michail Gorbačov v zoufalé snaze zachránit kolabující ekonomiku povolil soukromé podnikání, mafiáni věděli, jak využít svou šanci. Měli finance i lidi na špinavou práci. V letech kolem rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 to byli oni, kdo dokázal získávat obrovské částky z rozkvětu soukromého podnikání, především ve formě kryši, poplatku za ochranu.

"To není klasické vydírání. Mohu se na ně obrátit, když mi někdo dluží peníze nebo když potřebuji získat nějaké povolení od úřadů. Na soudy se spolehnout nemohu. Vlastně jsou to dobře investované peníze," říkal mi v polovině 90. let jeden moskevský známý, který měl několik obchodů s obuví. O pár let nato ovšem svou expandující síť prodejen prodal pod cenou, zjistil, že po babičce je etnický Němec, a přestěhoval se do Düsseldorfu. "Dostal jsem nabídku, kterou jsem nedokázal odmítnout," vysvětlil to suše.

Nová ekonomická a společenská realita v zásadě dorazila upadající kult vorů v zakoně. Už nikdo nechce sedět ve vězení, což je dosud podmínka k získání titulu. Ti, kteří přežili brutální války 90. let, se nyní soustřeďují na legitimizaci zisků. "Je to také otázka věku. Ti vorové, kteří přežili, už chtějí svůj klid a jakákoli válka je pro ně nevýhodná," říká v Galeottiho knize jeden moskevský policista.

Ruskojazyčná mafie, přinejmenším ta významnější, se přeorientovala z pouliční kriminality na zločiny bílých límečků. Vorové v zakoně dnes fungují hlavně jako poskytovatelé franšízy, protože málokdo si dovolí konflikt s gangem, který je zaštítěn někým takovým. A to nejenom v Rusku. Když newyorská policie pozatýkala gang, který se zabýval praním peněz a nelegálními hazardními hrami, zjistila, že tito mafiáni zaplatili 10 milionů dolarů vorovi v zakoně Alimžanovi Tochtachunovovi, známému jako Tajvančik. Ten byl mimochodem obviněn, že se na zimních olympijských hrách v Salt Lake City v roce 2002 snažil ovlivnit sudí, aby zlatou medaili v krasobruslení přiřkli ruskému páru. Dnes ruský organizovaný zločin často řídí lidé napojení na zkorumpované úředníky a tajné služby. Tradiční vorové jako Matvěj Lodočnik se nejspíš obrací v hrobě. Anebo jen tiše závidí.