József Szurcsik: Past, 1997. Litografie je součástí maďarské kolekce na Druhém trienále grafiky Praha '98, které je věnováno tématu Vize a interpretace mýtu v současné světové grafice (viz první strana Kultury & umění).
O poezii na moravském hraničním hradě

Bítov poprvé, podruhé, potřetí!

* Příští sponzoři z řad podnikatelů snad jednou pochopí, že poezie patří k ozdobám tohoto světa stejně jako film, pop music, tenis či golf. Jistého novoměstského pekaře svého času "zviditelnilo" vydání Máchova Máje, které finančně podpořil.
Kdyby se u nás psaní poezie vyučovalo na vysoké škole, sídlila by příslušná fakulta nejspíš někde na Moravě. Nevím, čím to je, ale moravský genius loci básním a básníkům obzvlášť přeje. Na Moravě žili a psali nebo se tu alespoň narodili a pro obnovu své básnické síly se sem vraceli takoví autoři, jako Ivan Blatný, Otokar Březina, Jakub Deml, František Halas, Oldřich Mikulášek, Vítězslav Nezval, Bohuslav Reynek, Jan Skácel, Jiří Wolker a mnozí další.
Móda zřizování nových vysokých škol u nás už sice pominula, ale poezie přesto získala v posledních letech něco jako svou katedru. S trochou básnické licence lze za takovou "katedru" označit moravský hraniční hrad Bítov, který stojí na skalním ostrohu nad vranovským přehradním jezerem a kde se letos koncem září konalo už třetí setkání českých a moravských básníků.
Zakladateli a pořadateli tohoto setkání jsou, jak jinak, dva moravští básníci - Jiří Kuběna a Martin Reiner. V obou případech jde o pseudonym. Za prvním se skrývá kastelán státního hradu Bítova, za tím druhým brněnský nakladatel, který ve svém nakladatelství Petrov vydává knihy Michala Viewegha, Ivana Wernische, Jana Antonína Pitínského, Přemysla Ruta a mnoha dalších pozoruhodných autorů.
Dnešní bítovská setkání jsou opožděným realizováním Kuběnova - Paukertova a Reinerova - Pluháčkova dávného, leč v předlistopadových dobách nerealizovatelného snu: Svést dohromady české básníky bez rozdílu poetik, vyznání či politického přesvědčení.
Že smísením takového básnického materiálu může vzniknout třaskavá směs, o tom se přesvědčili pořadatelé i hosté při prvním bítovském setkání přede dvěma roky. Tehdy nebyla na Bítově nouze nejen o slovní invektivy, ale ani o hrozby fackami a o exhibicionisticky obnažené zadky, vystrčené na všechny přítomné dámy, včetně té nejpřitažlivější dámy jménem Tolerance.
Na rozdmýchávání plamene nenávisti z jisker, které po skončeném setkání už jen doutnaly, se statečně podílela ve svých referátech většina přítomných novinářů. Není proto vůbec divu, že titíž byli loni trpce zklamáni poklidností setkání druhého, které někteří publicisté označili dokonce za marné čekání na Ivana Magora Jirouse, což byl spiritus agens většiny výtržností na setkání prvním.
Ivan Jirous nepřijel ani letos. Nepřijeli dokonce ani pozvaní dánští a slovenští básníci, kteří měli dodat bítovskému setkání mezinárodní rozměr. Dány zastavilo narození dítěte bohemisty a organizátora jejich výpravy, Slováky pak volby. Také ohlášený Jiří Kolář fyzicky chyběl. Byl přítomen jen ve svých skvělých kolážích, které zdobily stěny jednací síně.
Ale bítovské setkání tím neutrpělo. Spíš naopak. Program byl sevřenější a pozornost dvou stovek účastníků se tak soustředila na to hlavní, proč sem většina z nich jezdí. Na přednášky a diskuse o poezii, jejím významu a místě v současném světě.
I tady však zasáhla "vyšší moc". Antonín Brousek nepřijel pro nemoc, a Miroslav Holub nepřijede, bohužel už nikdy. Zemřel jen několik dní poté, co svou účast závazně přislíbil. Oba jmenovaní měli přednést své příspěvky na téma "světovosti" české poezie. Jako náhradník přispěl svou upravenou statí z chystané belgické antologie české poezie jiný zahraniční Čech, v Paříži žijící Petr Král. Jako náhradník náhradníka ji místo Petra Krále přečetl Martin Pluháček. Přednes byl dobrý, obsah mnohem slabší. Norbert Holub zkoumal "světovost" české poezie na základě odkazů na internetu. V této prověrce obstál nejlépe Miroslav Holub a nositel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert. Na internetu dnes už sice vycházejí i celé literární časopisy, a Petr Odillo Stradický ze Strdic vidí budoucnost poezie dokonce výhradně ve virtuální komunikaci, ale většina přítomných autorů se zatím k internetu jako důkaznímu či publikačnímu prostředku stavěla více než zdrženlivě.
Druhé téma prvního dne bítovského setkání tak ustoupilo do pozadí především zásluhou obou autorů, kteří přednášeli na téma první - genius loci v poezii. Kunštátský básník Ludvík Kundera hovořil o "duchu místa" v poezii obecně, ostravský Bogdan Trojak mluvil o geniu loci severní Moravy. Obě přednášky stály za vyslechnutí, ale přednáška Trojakova byla přece jen podle mého soudu zajímavější. Byl v ní totiž přesah od přednášky k básni - a tím jako by předznamenala druhý bítovský den.
Tehdy totiž zazněly čtyři přednášky na téma Kdo je autor poezie? Ale co přednášky, básně v próze to byly! Eseje plné imaginace, ohňostroje metafor, mystifikací i humoru, skutečné hody pro každého, kdo svou hlavu používá i k něčemu jinému než jen k počítání příjmů a výdajů. Jmenujme přednášející v pořadí, v jakém zazněly jejich příspěvky: Lubor Kasal, Petr Odillo Stradický ze Strdic, Petr Hrbáč a Martin Reiner.
Ne, nebudu zde rozvádět, o čem jednotlivé přednášky byly. Byl by to stejný nonsens, jakým jsou školní rozbory básní. Komu čtení chytrých textů a uvažování nad nimi působí rozkoš, ať si zhruba za rok obstará bítovský sborník, který pravidelně vydává nakladatelství Petrov.
Na Bítově se tedy letos více tvořilo, než jen teoretizovalo. Na tom nic nemění ani poněkud únavné stížnosti některých účastníků na pramalý prostor pro publikování poezie v dnešních médiích, či obligátní stesky na klesající společenskou vážnost poezie, které také v diskusi zazněly.
Inu, jak řekl Lubor Kasal, úlohu básníka-proroka vystřídala dnes role básníka-šaška. Sám za sebe bych dodal, že ovšem nikoli šaška obveselujícího mocné tohoto světa, kteří ho za to odmění tu pytlíkem grošů, tu kopancem do zadku, ale šaška-klauna. A v Čechách zní slovo klaun přinejmenším od dob Osvobozeného divadla dosti hrdě.
Do atmosféry letošního Bítova dobře zapadly i inscenace básnických textů. Tou první bylo Plně kloubové představení básnické sbírky Jiřího Dynky na způsob Plachý a Daněk - wrong! v provedení Klicperova divadla z Hradce Králové a Skleněné louky z Brna. Pokus o jevištní adaptaci Dynkových veršů, kterým možná sluší více sprejování než recitování, se sice brzy vyčerpal jak co do zvoleného inscenačního principu - protagonisté se pohybují jako nesmrtelná (a nesnesitelná) americká panenka Barbie a její přítel Ken -, tak co do vnímatelnosti textu, ale přesto znamenal vítané rozšíření bítovského poetického rejstříku o jevištní metaforu.
Amatérský soubor Regina Břeclav, který existuje již několik desítiletí v neustále se proměňujícím a obnovujícím složení, pak nabídl scénické provedení básnické sbírky Miroslava Holuba Interferon čili O divadle, a to pod názvem Lepší role už nedostaneme. Představení sice nepřekročilo průměr inscenací tzv. divadel poezie, ale bylo příjemným a vítaným připomenutím už uzavřeného díla ve světě nejvydávanějšího českého básníka současnosti.
A tady bych chtěl skončit. Lepší role už opravdu asi nedostaneme, ale lepší "katedru poezie" také ne. Takže? Ať žije Bítov 1999 a jeho organizátoři! A ať žijí i jeho příští sponzoři z řad podnikatelů, kteří snad jednou pochopí, že poezie patří k ozdobám tohoto světa stejně jako film, pop music, tenis či golf. Jistého novoměstského pekaře svého času "zviditelnilo" vydání Máchova Máje, které finančně podpořil. Dnešní velkopekaře a výrobce bot, pracích prášků, dámských vložek či dovozce toho všeho může díky pozornosti médií "zviditelnit" třeba právě Bítov.
Ostatně není jistě náhodou, že mnozí současní čeští básníci pracují v médiích nebo v reklamě. Ruka trhu může být neviditelná, ale "mene tekel" na zdi musí být k přečtení i dnes.

Jaroslav Čejka