Pozvání na Berounsko k lidem, pro které se jejich dlouholetý koníček stal zaměstnáním

Z hlíny jako těsto pečou se kachle

* Domluva s nimi nebyla obtížná. "Jeďte po dálnici až do Zdic a tam se ptejte. Široko daleko nikdo nic podobného nedělá, najdete nás bez problémů." Měli pravdu. První člověk, kterého jsem se ptal na cestu za výrobci kachlů v Chodouni, přesně věděl, kam mě má poslat. "Jsou opravdu dobří," sděloval mi, "a nemají konkurenci. Proto se o nich ví široko daleko."
Malá obec napůl cesty mezi Prahou a Plzní, anebo taky naopak. Když jsem tam před časem v mírném mrazu a mezi vločkami sněhu zastavil u několika nízkých budov připomínající kravíny, přiznám, že moc důvěry ke špičkové výrobě kachlů jsem neměl. Možná i proto, že v těsném sousedství v podobném objektu úzkostlivě bučelo několik desítek krav i telat. A pak, jak přikazoval nápis na vstupních dveřích, jsem zazvonil. Dveře se otevřely a na mě dýchlo "krásné a suché" teplo. Alespoň se zahřeju... Ani jsem se nestačil rozhlédnout a moji dva hostitelé mi začali ukazovat vše, co souvisí s výrobou kachlů. Nic jsem nenamítal. Všude bylo příjemné teplo, a to, co jsem se dozvídal, bylo nanejvýš zajímavé.
Z nejistoty jistotu
Jejich první pokusy vyrábět kachle nejsou tak staré, přibližně dvanáct třináct let. Bylo to ještě pod hlavičkou přidružené výroby místního JZD. I když to nebyl úplný propadák, náklady vítězily nad ziskovostí. Chce říci: Výroba byla nerentabilní. A pak ...? Přišel velký třesk, po kterém se začala rozbíjet družstva - bohužel bez ohledu na to, zda hospodaří dobře či špatně. Mnoho lidí, vesměs otců, ztratilo svá zaměstnání a nikdo se nikoho neptal, jak a čím se budou jejich rodiny živit. Byla to pro mnohé těžká životní zkouška.
Psal se rok 1990 a dva odvážlivci - Milan Smutný ze Zdic a Bohumil Krejčí ze Žebráku -<\f>si vzali bývalou provozovnu JZD do ekonomického pronájmu. A protože se dařilo, za necelé dva roky ji odkoupili. Důvod? "Především nás k tomu přinutila nejistá situace", odpovídá dnes s ulehčením Milan Smutný. "Každý sháněl zaměstnání, nikdo nevěděl, co a jak bude. Proto jsme si řekli, zkusíme podnikat, zdůrazňuji poctivě. O kachle na stavbu kamen byl zájem, a protože jsme se orientovali na jejich ruční výrobu, cítili jsme určitou příležitost uspět a z nejistoty jsme chtěli vytvořit jistotu. Ne na půl roku, ale na delší čas."
Dokonalí samouci
"Učili jsme se sami nepřímo vlastně už v době působení JZD" - vypravuje Milan Smutný. "My jsme se nezúčastňovali výroby kachlů. Provoz nebo jejich výroba byla poměrně malá, a tak jsme jezdili stavět kachlová kamna. Ale už dávno předtím jsem měl k nádherné profesi kamnář krásný vztah. Ten mám mimochodem dodnes. Jsem původně stavař a už od konce školy jsem měl dva koníčky - interiéry a krby.
Když jsme se rozhodli stavět kamna, museli jsme se mnohému učit od starých kamnářů, kteří nás, dá se říci, vyučili. Nejednou jsme bourali stará kamna, abychom místo nich postavili nová, a přitom jsme si všímali starých kachlových obložení. A protože jsme o tom chtěli vědět ještě více, tak jsme si sehnali odborné učebnice pro obor kamnář z poválečného období padesátých let. V nich jsou velmi přesně i srozumitelně popsány stavby různých kamen včetně kachlových. Když jsme se k nim postupně propracovali, řekli jsme si - proč nezkusit i výrobu kachlů. A tak to všechno začalo."
Ruční výroba je jedinečná
Trend, o kterém se přesvědčili kupříkladu v okolních zemích, se ubírá cestou tzv. kachlů litých do forem. Výsledek není v podstatě nic jiného než tvarovaná obkládačka nebo dlaždička. Rozdíl v kvalitě, vzhledu i životnosti je však podstatný. Ještě jinak - ruční výroba kachlů je úplně o něčem jiném, je ve světě velmi žádána a také ceněna. Proto se také pro ni rozhodli. Jak se ukazuje, udělali dobře. Těch, kteří umějí dělat u nás ručně mačkané kachle, je poskrovnu. Na spočítání stačí pouhé dva, možná tři prsty jedné ruky.
"Je to velmi podobné pečení vánočního cukroví", vysvětluje se zaujetím Bohumil Krejčí, před lety absolvent Střední zemědělské technické školy. "Kuchařka si podle receptu připraví a uhněte těsto, namačká ho do formiček, upeče ho a vyklopí. Pro nás je těstem hlína. Ne, zas tak jednoduché to není. Hlínu, a ona to nemůže být jen tak ledajaká, si musíme nejprve přivézt, pak se rozředí vodou a nechá se nějaký čas uležet. Když se po nedlouhém čase z ní na kalolisu vymačká voda, musí se ve stanoveném poměru smíchat s lupkem. Tak vzniká hmota, ze které se kachle mačkají do různě velkých, a také různě tvarovaných sádrových forem. Jen na vysvětlenou: Mačkač je ve výrobě ten, kdo poprvé bere hlínu do svých rukou, aby pak tlakem svých prstů a dlaní pozvolna vyplnil celý tvar rodícího se kachle.
Druhý den se ještě syrové kachle vyklopí, založí do dřevěného regálu a pozvolna se začnou po pět dnů sušit. Každý tvar, jak mi prozradil Milan Smutný, má na regálu to "své místo". Jinak se suší základní kachel, jinak a jinde se suší roh, jinak velké římsy či docela malé římsičky. Navíc se každý kus musí také jinak zatěžovat, prokládat i překládat. Při tom všem se musí sledovat teplota a vlhkost vzduchu.
Řeknu vám, je to kumšt vědět, kdy a kam co položit. Prý to trvalo tři roky, než se přišlo na to, kde je pro který kachel na schnutí to nejlepší místo. Je to tak trochu jako s pivem "ze sedmého schodu". Když se tohle všechno opomine, pak byste v regálu našli jen nepotřebné a zdeformované kachle, které nikdy nikoho nezahřejí.
Krátce před vypálením se musí každý kachel prohlédnout, případně přebrousit jeho malé nerovnosti. "První přežah" při teplotě tisíc stupňů Celsia pak promění hlínu v ušlechtilý keramický střep. Na něj se potom nanáší barevná glazura. Její závěrečné vypálení ukončí přibližně osmitýdenní zrození kachle.
Na začátku stojí dva
O tom, jak budou vypadat kachlová kamna, rozhoduje v mnohém výtvarné pojetí i barevnost vypálených kachlů. O nich pak rozhodují dvě důležité profese, které stojí na samém počátku: Výtvarník a formař. Oba v Chodouni mají. Tím prvním je akademický malíř a sochař, jehož skici a náměty zhmotňuje v podobě formy ten druhý - formař. Oba jsou to tvůrčí lidé, kteří mají shůry dáno. Nejenom proto, aby se vzájemně vešli do svých představ, ale zejména aby kachle zaujaly ty, kteří si je koupí a nechají si z nich postavit kamna. Rozhodně ne pro lacinost, ale pro jistou uměleckou hodnotu, která povznáší člověka.
Málokdy se stává, že zákazník odchází s prázdnou. Má totiž na vybranou sortiment více než třiceti druhů kachlů v osmdesáti barevných provedeních. Jejich povrchové glazury jsou matové, polomatové či lesklé, nebo mají zvláštní umělecký povrch. Ve svém rejstříku má výtvarník nakresleno přibližně 650 druhů kamen, z nichž mnohá postavená bychom našli v různých koutech naší země, a také v Německu, Rakousku, Švýcarsku, severní Itálii a Francii.
Souhra všech je nutná
Vztah k řemeslu při výrobě keramických kachlů musejí mít všichni. Kdo ho nemá, za krátký čas odchází. "Měli jsme tu mačkače, kteří se svou profesi nenaučili ani za tři čtvrtě roku", říká Milan Smutný. "Člověka, který tu dělá a chce dělat kvalitní kachle, to musí bavit. To je první základní předpoklad, se kterým se musí, dovolte ten příměr, snoubit šikovnost, pečlivost a zručnost. Třeba ten muž, který retušuje téměř zaschlé kachle krátce před tím, než se na ně položí barva, se s každým kusem mazlí tak, jako by si kachel dělal pro svou vlastní potřebu. Dělá to s velkým zaujetím na špičkové úrovni. Víte, úspěch u keramiky nezáleží - nebo ještě jinak - nemůže záležet jen na jednom člověku, ale absolutně na všech. Jestliže mačkač špatně namačká do formy hlínu, tak se kachel vyhodí. Když ho špatně usuší, je jeho osud stejný. Obdobně dopadne, když ho brusič nedobře zabrousí. Stejná je situace i tehdy, když kachel špatně nastříkáte glazurovací barvou. Dokonce hodně se dá pokazit při prvním i druhém vypalování kachlů v případě nesprávně nastavené teploty v elektrické peci. Čili stačí chyba jednoho člověka a finální výrobek se vyhodí."
Každý ze 17 lidí, kteří mají co do činění s výrobou kachlů, dobře ví, že za špatnou práci se neplatí a že zkazit se toho smí co nejméně. Svou roli tady bezesporu hraje velmi důležitý a těžko přehlédnutelný sociální moment, kterým je jistota mít dobré a slušné zaměstnání. Chodit a ucházet se kupříkladu o práci u berounských, zdických i žebráckých firem a firmiček je často nemožné, práce totiž není. Mít jistotu práce je pak nade vše. Snad proto je také málo zmetků, které jako nepotřebné střepy končí kdesi na skládce. Snad proto doposud nezaznamenali jedinou reklamaci na kvalitu kachlů. Mají svůj tvar i rozměr, nepraskají a jejich glazura se neloupe.
"Jsme soukromníci a nemůžeme si dovolit nekvalitní práci. Naše výborná pověst by tím velmi utrpěla. My to víme, příležitosti by se chopila naše konkurence," uzavírá Bohumil Krejčí.
Důležitá proč a proto
Být v dnešní době úspěšný je tak trochu věda. Ostatně jako každá věc, kterou chcete dělat slušně a pořádně. O to více chodounské těší i ctí, že zájem o jejich keramické kachle je neustálý. Čísla sice nejsou závratná, ale přesto je dobré o nich hovořit, už třeba proto, že slušně uživí sedmnáct lidí. "Ročně uděláme kolem 250 různě velkých kamen", chlubí se Milan Smutný. "A zda stačíme poptávce? Zatím se držíme v tříměsíčním objednávacím limitu. Když přijde zahraniční zákazník, tak je na tom stejně jako český. Žádnou výhodu nemá. Vy nám to nebudete věřit, ale my raději dodáváme domácím, českým zákazníkům. Odpovídá to naší filozofii, z níž vyplývá, že chceme, aby hezké věci měli především naši lidé. To je jeden moment. Ten druhý spočívá v tom, že pokud bychom dělali jen pro zahraničí a za čas se chtěli vrátit, cesta by byla zcela určitě uzavřena. Naše místo by mezitím obsadili jiní výrobci. A zkuste obnovovat něco, co jste ztratil, nota bene velmi úspěšného. V dnešních podmínkách je to téměř vyloučené. Jak to platí o našem velkém průmyslu, tím spíše to platí u středních i docela malých firem. Proto zůstáváme, a znovu to podtrhuji, věrni českým zákazníkům. My cítíme, že to velmi oceňují."
Uvěřil jsem, stejně tak jako jejich přání, aby všechny kachle, které prošly sedmnácti páry ušlechtilých rukou, vydržely nejméně sto let. Aby i další generace jejich uživatelů mohly ocenit dovednost lidí z malé obce napůl cesty mezi Prahou a Plzní.

Připravil Petr Melničuk