Pražská Konzervatoř a ladičská škola Jana Deyla je ojedinělá v celé Evropě

Nevšední škola plná not

* V srdci Prahy na Starém Městě působí naprosto výjimečná škola pro hudbymilovné, avšak nevidomé mladé lidí z celé republiky.
To je jen mylná představa, že nevidomí mívají větší nadání pro hudbu než lidé s normálním zrakem, tvrdí Miroslav Dvořák, ředitel pražské Konzervatoře a ladičské školy Jana Deyla. A dodává: "Naši nevidomí žáci však často vynikají tím, že se více věnují studiu a cvičení. Nerozptyluje je při tom tolik dalších koníčků a zájmů, jak je tomu u jejich zdravých vrstevníků."
Ředitel Dvořák ví, o čem hovoří. Už deset let stojí v čele této - nejen u nás, ale v celé Evropě - ojedinělé konzervatoře, soustřeďující mladé hudbymilovné lidi, ať už zcela nevidomé či pouze se zbytky zraku z celé republiky. Mezi přibližně 120 žáky ovšem nalezneme i čtvrtinu těch, kteří se zrakem nemají žádné problémy. Ministerské předpisy to umožňují - a je to jen dobře, neboť podle M. Dvořáka tito mládenci a tyto dívky své zrakově postižené spolužáky motivují k vyššímu nasazení, k touze vyrovnat se. A sami jsou naopak vnitřně obohacováni o poznanou nutnost trpělivosti s bližními i o nové rozměry přátelství. Zájem zdravých dětí o studium na konzervatoři je tak velký, že kvůli kapacitě a již zmíněným předpisům škola některé z nich musí odmítat. Každopádně však uvedená praxe soužití zdravých a postižených mladých lidí představuje určitou alternativu současným snahám o co největší integraci mládeže s tělesným i smyslovým postižením mezi zdravé vrstevníky. "Ne vždy," komentuje to M. Dvořák, "je totiž nejšťastnější posadit osamocené postižené dítě do lavic běžné školy. Naše konzervatoř je naopak lépe vybavena různými kompenzačními pomůckami pro zrakově postižené, ale hlavně má pro tyto děti uzpůsobené jak formu studia, tak jeho délku. Navíc u nás působí velmi zkušení pedagogové, kteří vědí, jak se zrakově postiženými pracovat. Proti jiným konzervatořím se u nás žáci připravují k maturitě nikoliv čtyři, nýbrž pět let. O rok déle trvá i pomaturitní studium k získání absolutoria s vyšším odborným vzděláním."
Deylova konzervatoř si klade za cíl vychovávat především příští hudební pedagogy na základních uměleckých školách. Proto se mezi jejími žáky jen málokdy objevují sebevědomé hvězdy s vysokými ambicemi stát se světoznámým virtuosem. Dlužno však říci, že někteří z absolventů Deylovy konzervatoře - navzdory svému handicapu - dosáhli i mimořádných výsledků. Jako třeba Lukáš Čermák, který ve hře na pozoun v minulém školním roce zvítězil v celostátní soutěži konzervatoristů. Deylova konzervatoř vychovala i vítěze Concertino Praga ve hře na flétnu, z jejích řad vzešlo několik úspěšných hráčů předních hudebních těles. Zvláštností konzervatoře je to, že při ní byla ustavena "speciální základní škola" pro žáky sedmých až devátých tříd, z nichž se také rekrutují její příští studenti.
Součástí školy je ovšem i ladičská škola. Je určena pro hudebně nadané a manuálně zručné žáky. Ti mohou studium na ní ukončit buď po čtyřech letech závěrečnou zkouškou, nebo po pěti letech maturitou. Profesní uplatnění nacházejí především ve firmách vyrábějících klavíry, jako je třeba královéhradecký Petrof. Ale také v různých kulturních zařízeních, v rozhlase a televizi, velkých hudebních tělesech apod.
Kdo ví, zda lékař, profesor Jan Deyl, když před 88 roky zakládal tuto konzervatoř (původně jako ústav pro slepé děti a mládež se zájmem o vyučení v řadě oborů), předpokládal takový její rozmach. Vždyť i budova školy umístěná na Maltézském náměstí, jen pár kroků od levého břehu Vltavy na Starém Městě pražském, byla už tehdy určena k demolici. Během devíti desetiletí se pouze neustále opravovala a doznávala mnoha změn k lepšímu, ale některé z celkového počtu pěti budov zásadní rekonstrukce doposud čeká.
K pedagogické práci na škole tohoto druhu je dvojnásob nutná trpělivost, pochopení a schopnost komunikovat se žáky zrakově handicapovanými. Takoví učitelé však na škole působí a o tom, jak dokázali ke svým žákům přilnout, výmluvně hovoří i fakt, že jen zřídka dochází k jejich obměně.
Přestože hlavní váha ekonomického zabezpečení chodu školy jako příspěvkové organizace s právní subjektivitou je na ministerstvu školství, sama se snaží o vylepšení své ekonomické situace. Našla si, či se jí sami přihlásili, řadu sponzorů a příznivců. Mezi ně patří například Lions Club San Giorgio, Český hudební fond, Dresdner Bank i dopravní průmyslovka v pražské Masné ulici aj.
Sponzoři a mnozí další příznivci představují pro konzervatoř pevnou oporu. Ale jak připomíná ředitel Dvořák, na škole mají všichni radost z toho, že se jim stále více daří o její smysluplné existenci úspěšně přesvědčovat jak širší veřejnost, tak nadřízené úřady. A že tento pocit vnitřního uspokojení pedagogů a dalších zaměstnanců není zbytečný, dokládá výmluvně skutečnost, že škola jen stěží uspokojuje zájem praxe o své studenty.

Ivan Ryšavý

Související