První tři svazky vzkříšené literární legendy přicházejí v těchto dnech na pulty knihkupectví
Klub přátel poezie se vrací do hry
Petr Berkovec:
Prosinec na vilovém předměstí

Ryba tmy jenom poodplouvá
za řadu úzkých, říčních stromů.
V domech se rozkládají hnědé stoly.
Uprostřed okna vysílená hvězda,
polystyrénový betlém pod ní táboří,
plný kroků, příprav, všednosti.
Světlo je šedé, cizí, rovnoměrné.
Všední, mírné, sváteční.
Tu a tam shoří odklizený sníh,
umrzlé písmo pokrývá chodník.
Krajina v dálce je jak zimní obraz,
prosincový list kalendáře.
zima 1996 / 1997
Tmavohnědá deska stolu. Zpola
zatažené balkonové dveře.
Večer vstupuje bez barev, hrubě, naráz.
V mezeře padá tma na seškrábaný sníh.
Pás večerního světa vprostřed zimy
je delší o vlastní unavenou metaforu:
mezi havrany se mísí říční racci,
malé hejno mizí, slábne křik.
Nábytek pokryly látky, modré černě,
věci se stekly, začal sedat prach,
všechno je přichystáno k odjezdu, ale
hudba hrát nezačla, oči se nespustily.
prosinec 1997
Neobjímej mě, nezaposlouchávej
se do slov, řeči, do hlasu.
Dívej se na mě při čaji a kávě.
Jsem tu. Nahoru od pasu.
Kuchyň je bez stěn. Ohrazena plentou,
ze které rozkvétají samorosty.
Pod stolem nehledej? jsem Kentaur.
Nechtěj to pochopit a nezvi hosty.
Stůl končí, začínají židle. Křehce
jdou hodiny. Kamenné lino. Dřez
má prsty utopené v prstenech.
Neobjímej mě, neposlouchej, nech.
Topení kolébá látku. Látka spí.
Slunce za sklem se neplete do věcí.
A oči drží prostor jako slepce.
zima 1996 / 1997
Petr Borkovec (1970) vstoupil do literatury ve svých dvaceti letech básnickou sbírkou Prostírání do tichého. V ní a ve druhé sbírce Poustevna, věštírna, loutkárna (1991) pracoval s bohatým básnickým slovníkem a košatou metaforikou. Třetí sbírka Ochoz (1994, Cena Jiřího Ortena) znamenala ztišení a oproštění výrazu. Kniha Mezi oknem, stolem a postelí byla obratem k intimním prožitkům. Polní práce - Borkovcova pátá sbírka, zařazená do Klubu přátel poezie - vznikla v letech 1996 až 1997. V jeho díle představuje výrazný posun k poezii pevné formy, školené na mnohaleté práci překladatelské, zejména na důvěrném obeznámení se s nejlepšími básníky ruskými. Jde o poezii naléhavou, drsnou, jazykově bohatou.
Miroslav Holub:
Britské muzeum

Jakákoli archa
jedenkráte,
podle pravidel fugy
zkažena bude a praskne
trojjazyčný kámen Rosetta, prachem lehnou
stély z Halikarnasu, plaše se vznesou
pískovcoví asyrští duchové s orlími hlavami,
chcípnou vytesaní lidohlaví lvi Ašursirpalovi,
thébskému kolosu upadne poslední ruka
z červené žuly, indický velebůh Harikaru
zakryje si onyxové oko, vzplanou matematické
svitky Rhind, vypaří se visuté básně zen a
zelený soudce pekel z dynastie Ming zaúpí.
Neboť vyměřen jest čas kamene
a vyměřen jest čas mýtu.
Jenom geny jsou věčné od těla k tělu,
od pronároda k pronárodu,
na Southampton Road
vlastně
chodí genové kódy egyptských mumií,
dezoxyribonukleová kyselina muže z Gebelinu,
dědičné vlastnosti muže z Lindow,
jehož tělní schrána přepůlená buldozerem
úspěšně bobtná pod šturcem,
po Bloomsbury vlastně pobíhá
veškerá věčnost světa
a kupuje si černé květiny
na Poslední soud, méně poslední
než půlnoční hot-dog.
Takže Britské muzeum vůbec není
v Britském muzeu.
Britské muzeum je v nás,
docela uprostřed,
docela dole.
Básník, prozaik a esejista Miroslav Holub (1923 - 1998) patří k nejpřekládanějším a nejznámějším českým autorům ve světě. Jeho poezie, pro niž se vžil název "intelektuální" (např. sbírky Achilles a želva, Ačkoli, Beton, Naopak, Syndrom mizející plíce), prózy (Anděl na kolečkách, Žít v New Yorku) a eseje (O příčinách porušení a zkázy těl lidských) se setkaly s velkým ohlasem několika generací čtenářů. Narození Sisyfovo, jež nyní vychází ve výběrové řadě Klubu přátel poezie, je sumou básní z let 1989 až 1997. Sevřené, drsné, antiiluzívní verše zachycují zběsilost měnícího se světa. Holub vidí a cítí krutost a vulgaritu jdoucí přes hranice zemí a kontinentů.
Paul Verlaine:
Obezřetnost

Nedýchej, pojď a sednem si tu sami dva
pod velikánský strom, kam vánek umřít letí
s povzdechem šelestivým v temnolisté spleti,
již světlo bledé luny něžně objímá.
Bez hnutí, jenom v trávě bloudit očima.
Nemyslit, jenom snít. A už se nezachvěti
prchavým štěstím ani touhou po objetí,
ani když dotkne se nás křídlem soví tma.
I doufat zapomeňme! Mírná, zdrženlivá,
kéž naše duše ještě chvíli dohořívá
v tom tichu a v té klidné smrti červánků.
Utišme uprostřed té noci přání mnohá:
vždyť není dobře rušit z míru, ze spánku
přírodu, krutého a zamlklého boha.
Přeložil František Hrubín
Nábřeží

Pařížská nábřeží! Jak milá jste mi byla!
Žil jsem si jako lord, ač mlád a celkem chud,
posednut mánií výstřední poněkud,
mánií ikonografobibliofila.
Jen vzácně popadla mě pýcha pošetilá,
jíž bývá sběratel při koupi proniknut...
Většinou odcházel jsem s prázdnou odtamtud,
aniž mě výška cen kdy zlobou naplnila.
Seina se vlnila. Vlní se napořád -
jak zlatozeleně žíhaný černý had...
Vzduch tetelí se dál... Milý kout! - Jsem
však jistý,
že jako knihomil tam sotva zavítám...
Houf sprostých kramářů nahradil bukinisty
a skříňky našinci se vysmívají tam.
Přeložil Petr Kopta
V roce 1968 vyšel v Klubu přátel poezie rozsáhlý výbor Slova na strunách, který se pokusil v ucelené podobě představit francouzského prokletého básníka Paula Verlaina, velkého obdivovatele Baudelairova a tragického přítele Arthura Rimbauda. Reedice svazku připraveného Patrem Koptou a Janem Vladislavem téměř symbolicky patří i k prvním knihám obnoveného Klubu. "Velký lyrik z milosti boží, cynik, hříšník, snivec i extatik je tu představen v pestrém výběru překladů (Z. Bergerová, K. Čapek, V. Holan, F. Hrubín, H. Jelínek, P. Kopta, J. Seifert, V. Vodehnal, J. Vrchlický), které doprovází bohatý dokumentární materiál - úryvky z korespondence, vzpomínek pamětníků, ilustrační doprovod.
"... sny jako perutě narůstající člověku/až těsně nad propastí," - i tak, slovy Miroslava Holuba, by bylo možné definovat poezii. Nedivme se proto příliš, že básníka (byť ve zvěčnělé podobě) nalezneme všude - i mezi vzpínajícími se bankovními domy.