Stát v posledních letech předstírá, že lidem vyplácí dlužné mzdy, lidé zase předstírají, že mu platí daně

Éra Borise Jelcina je u konce

* V posledních měsících prochází Rusko řadou krizí. Jejich dopady, zvláště ekonomické, vyvolávají paradoxně daleko větší obavy okolního světa než vlastních obyvatel. Pokud již v květnu děsily zprávy o ruské finanční krizi veřejnost i experty na Západě, obyvatelé největší a nejzkoušenější země světa překvapovali novináře tvrzením, že o žádné krizi nic nevědí.
Kdybychom měli doslova věřit katastrofickým statistikám, charakterizujícím ekonomickou situaci ruské populace, museli bychom konstatovat, že je již řadu let pod hranicí vyhynutí. Což vyznívá jako nemístný cynismus jen potud, pokud si neuvědomujeme, že obyvatelé současného suverénního Ruska prošli v uplynulých osmdesáti letech specifickou a zcela neopakovatelnou zkušeností. Jejím výsledkem se stala svérázná "imunita", totiž schopnost téměř neuvěřitelného přežívání i v těch nejnepříznivějších podmínkách.

Alternativní ekonomika

Již za komunistické éry hovořily oficiální statistické údaje o "trvalém růstu životní úrovně sovětského lidu" i v dobách, kdy obchody v SSSR zely prázdnotou. Přesto bývali cizinci, kteří navštívili domácnosti Rusů, překvapeni jejich schopností sehnat deficitní zboží i navzdory zdevastovanosti sovětského trhu. Už v sovětských dobách existovala v Rusku (tehdy ještě v celém Sovětském svazu) jakási alternativní ekonomika představující hybrid prvobytného směnného obchodu a poněkud modernějšího barteru.
Ekonomická krize, projevující se tehdy v totálním deficitu zboží, se dotýkala převážné většiny obyvatelstva, ovšem s výjimkou nomenklaturní elity, jejíž potřeby byly "obhospodařovány" ze zásob před vlastním lidem i světem vždy (marně) utajovaných "specraspredělitělů" (rozuměj zvláštní distribuční sítě pro ty, kdož si byli ve společenství rovných "nejrovnější"). Běžný Rus získával potřebné zboží zpravidla výměnou za protihodnotu, jíž mohla být služba nebo jiné zboží. Tato - na rozdíl od ekonomiky oficiální skutečně fungující - alternativní ekonomika díky omylům ruských reformistů neměla zaniknout ani po roce 1991, což je také zřejmě jediný důvod, proč výzvy demonstrujících hloučků, vyznavačů Leninova učení k "stavění barikád", se setkávají jen s nepatrným ohlasem.
Oficiální chmurná statistika řadového Rusa příliš nezajímá, protože je zaměstnán tím, aby udržel svou - ve srovnání se Západem - nikterak vysokou životní úroveň v relativní stabilitě, a pokud možno ji dokonce zvyšoval. Jestliže v minulosti byl charakteristickým znakem jeho existence deficit zboží, nyní je problémem spíše deficit peněz. Ten shánčivý Rus - zvláště středoškolsky či vysokoškolsky vzdělaný - vyrovnává druhým, třetím, nezřídka čtvrtým zaměstnáním (ne vždy legálním) a z příjmů (často valutových) neplatí leckdy státu daně. Vtip z éry komunismu, podle něhož "stát předstírá, že lidu platí mzdu, zatímco lidé předstírají, že pracují", se tak postupem doby transformoval do jiné podoby. Ruský stát v posledních letech předstírá, že lidem vyplácí dlužné mzdy, lidé zase předstírají, že mu platí daně. Vzniká bludný kruh ekonomického chaosu, jehož důsledkem bývá nárůst sociálního napětí.
Tato svérázná ruská "protikrizová imunita" se ovšem ani zdaleka netýká celé ruské populace a nemá nic společného s obavami, jež ruské krize vyvolávají u nejbližších sousedů velké země i v celém světě. Ekonomika Ruska nemá totiž pouze vnitřní, veskrze virtuální dimenzi, ale také spojení s ekonomikou světovou.
Navíc pak skutečnost, že ekonomická krize pokračuje i navzdory snahám nové vlády premiéra Jevgenije Primakova, podstatně redukuje početní stavy nepříliš dlouho vznikající a proto dosud nezkonsolidované ruské střední třídy, jež se měla stát pilířem budoucí prosperity Ruska. Lidé, kteří ještě donedávna věřili, že se mohou vlastní pílí z vrstvy nepříliš chudých lidí propracovat do vyšších pater sociální struktury ruské společnosti, jsou nyní ohroženi nezaměstnaností a nuceni sahat hluboko do svých dosavadních rezerv. Hodnota jejich statusu lidí relativně zámožných a perspektivních se tak povážlivě snižuje. Jinak řečeno, i alternativní ekonomika, jíž Rusové uvykli, má hranice své použitelnosti. Jestliže se demonstrací počátkem října - na nichž komunisté očekávali protesty až čtyřiceti miliónů nespokojenců, zatímco odboráři "jen" osmadvaceti miliónů - zúčastnily jen necelé dva milióny osob, příští projevy nespokojenosti, například u příležitosti výročí Říjnové revoluce, mohou být mohutnější. Není náhoda, že prezident Jelcin již vydal výnos podstatně omezující průběh protestních akcí v ruské metropoli.

Omyly ve vnímání Ruska

Navzdory tomu, že Rusko (zvláště jeho ekonomika) je citelně oslabeno, jeho zbytkový "exsupervelmocenský" význam i nadále přetrvává, což si v daleko větší míře uvědomují západní mocnosti, méně pak postkomunistické země, jejichž vztah k Rusku je emotivně poznamenán neblahými zkušenostmi ze sovětské minulosti. Právě v těchto souvislostech se stále zřetelněji projevuje skutečná příčina současné ruské krize. Ta je totiž v mnohem větší míře politická a mocenská než ekonomická.
Zatímco ekonomická, zvláště finanční krize se nedotýká zdaleka jen Ruska, ale i Asie a Latinské Ameriky, krize moci se plně projevuje právě v Rusku. Epicentrum politické seizmicity lze bez obtíží objevit v ruských elitách. Západ se dopustil chyby, když k Rusku přistupoval po roce 1985 (začátek Gorbačovovy perestrojky) i po roce 1991 (Jelcinův nástup k vrcholu moci) ryze personalisticky. Kontraproduktivní "gorbymanii" vystřídala neméně kontraproduktivní "jelcinomanie". Zčásti mylný byl i odhad potřebné terapie na choroby postsovětské ekonomiky. Koncentrovaný liberalismus, jenž se podle hořkého ruského vtipu přeměnil v rukou předního ruského reformátora Jegora Gajdara z "šokové terapie" v "šok bez terapie", byl sice akademicky dokonalý, v bizarní ruské realitě je však jen stěží použitelný. Utahování opasků v zemi, kde značná část populace již dříve vyměnila opasky za motouzy a mnozí přišli dokonce i o kalhoty, a tedy i o možnost cokoli dále utahovat, bylo stejnou utopií jako kdysi Leninova představa beztřídní komunistické společnosti.
Ruským elitám se nepodařilo přesvědčit veřejnost o tom, že reformy je možné nejen donekonečna "startovat", ale také v jejich průběhu vykázat pozitivní výsledky s dopadem na veřejnost. Autokratický Jelcin, definovaný Západem jako "garant reforem a ruské demokracie", byl vnímán jako statická veličina, a nikoli vyvíjející se a s časem také chřadnoucí osobnost. Za podporu demokracie byla mylně pokládána i dosud nebývalá koncentrace moci v Jelcinových rukou a neustálá kontrola vyvíjejících se ruských elit. Vznik mimořádně vlivné oligarchie, jež v daleko větší míře usilovala o zmnožení svého majetku, a tudíž i moci, byl mylně pokládán za legitimaci kapitalismu v jeho západní podobě. Finanční pomoc Západu Rusku nepřinášela plody v situaci, kdy ruskou ekonomiku, zbavenou totalitního biče "reálného socialismu", leč zarputile odmítající pragmatismus i etiku západního kapitalismu, kontrolují ve značné míře nezvladatelné a mocné kriminogenní struktury.
Boj o tvář příštího Ruska a samozřejmě i jeho budoucí ekonomiky se v této situaci projevuje jako zápas elit o moc. Zbohatlým a masmédia kontrolujícím finančníkům typu Borise Berezovského přestal chátrající Jelcin vyhovovat, neboť sami mají kromě viditelné ekonomické moci i skrývanou, leč o to větší moc politickou. Komunistická opozice sleduje rovněž cíl Jelcina odstranit, pro vlastní roztříštěnost však nahrazuje ultralevicovou populistickou rétoriku hesly nacionalistickými. Jelcina nyní opouštějí i jeho nejbližší přívrženci, což věští jeho brzký konec bez ohledu na to, zda z postu prezidenta odejde již letos v listopadu, či až v roce 2000, kdy dojde k prezidentským volbám.
Nemocný muž, či "velezrádce"?
Zatímco komunistická a nacionalistická opozice v dolní komoře ruského parlamentu, Státní dumě, se již po řadu měsíců opájí představou, že Jelcinova odchodu by bylo možno dosáhnout jeho obviněním z "velezrady", což je vedle "spáchání jiného těžkého činu" (blíže nijak nespecifikovaného) v podstatě jediným ústavním důvodem prezidentova předčasného odvolání z postu hlavy státu, ostatní odpůrci jeho dalšího působení počítají mnohem realističtěji s limity vymezenými prezidentovým zdravotním stavem.
Zatímco demagogické tvrzení komunistů, že to byl Jelcin, kdo způsobil rozpad SSSR, kdo sám rozpoutal krvavou čečenskou válku, a konečně, kdo způsobil hospodářský kolaps země, v očích ruské veřejnosti i světa jen stěží obstojí, jeho zdraví s napětím sleduje doslova celý svět. "Lehká bronchitida" ruského prezidenta totiž dokáže hýbat cenami akcií.
Poslední zprávy o Jelcinových zdravotních potížích za jeho středoasijského turné představují pouze vrcholek ledovce tvořený zpravidla výčtem Jelcinových zdravotních potíží za dobu jeho prezidentování. Říjnové číslo ruského měsíčníku Soveršenno sekrento (Top Secret) umožňuje hlubší pohled. Podle něj totiž Jelcinovy zdravotní potíže nepředstavují nic nového nebo nepředvídaného. Podle dopisovatele Top Secret Kirilla Beljaninova tvrdí lékaři z "kremelské nemocnice" (jejich jména autor pochopitelně neuvádí), že již na konci 80. let tehdejší hlavní kardiolog SSSR a bývalý šéf 4. správy ministerstva zdravotnictví SSSR akademik Čazov se skupinou dalších akademiků na příkaz Michaila Gorbačova připravil zprávu o zdravotním stavu tehdejšího prvního tajemníka moskevského výboru KSSS Borise Jelcina. Ve zprávě byly mimo jiné uvedeny "četné psychické odchylky, manické ambice, depresívní stavy a suicidní sklony". Jestliže před několika lety spekulovali novináři o Jelcinově údajném alkoholismu i v době, kdy byly známy jeho kardiologické potíže, nyní se hovoří stále častěji a otevřeněji o symptomech jiné choroby. Podle Beljaninova, který cituje názory předních expertů z elitní kremelské nemocnice, hrozí ruskému prezidentovi ztráta paměti. Jeho diagnózou je Alzheimerova nemoc, kterou trpí i americký exprezident Ronald Reagan.
Tragičnost této situace si uvědomuje zřejmě i sám Jelcin, který v těchto dnech opakovaně prohlásil, že nehodlá v příštích volbách roku 2000 kandidovat. Připomeňme, že podobné prohlášení učinil současně s ním premiér Primakov, který má podle ruské ústavy po tři měsíce až do předčasných prezidentských voleb vykonávat pravomoci odstoupivšího prezidenta. Vcelku podružná otázka, zda bude důvodem nástupu nového prezidenta zdravotní stav, či "velezrada" staré hlavy státu, se tak transformuje v zásadnější problém - kdo a kdy Jelcina vystřídá.
Kdo vystřídá Borise Jelcina
Jména kandidátů, kteří již dříve deklarovali své ambice usilovat o post hlavy ruského státu, jsou známa. V aktuálním režimu předvolebního klání se mohou objevit i nová, jako například jméno světoznámého filmaře Nikity Michalkova, kalmyckého prezidenta Kirsana Iljumžinova, nynějšího šéfa horní komory parlamentu, Rady federace, Jegora Strojeva i dalších osobností většího či menšího významu.
Klíčovými kandidáty je však minimálně pět osobností: moskevský primátor Jurij Lužkov, krasnojarský gubernátor Alexandr Lebeď, lídr ruských komunistů Gennadij Zjuganov, liberální ekonom Grigorij Javlinskij a expremiér Viktor Černomyrdin. Časté průzkumy veřejného mínění vykazují dosti zřetelné posuny v sympatiích, které jim adresují ruští voliči. Zatímco ještě před měsícem vedl s nemalým náskokem charismatický generál Lebeď, nyní je v popředí Lužkov.
Aktuální výzkumy kolísající popularity jednotlivých hráčů - navíc ovlivňované mediálním "brainwashingem" i aktuální politickou situací - ovšem nic nemění na skutečnosti, že již nyní uvažují oni sami i analytikové o možných koalicích, které politici v budoucnosti uzavřou. V srpnu přinesl týdeník Moskovskije novosti celkem osm možných variant politických aliancí. Kromě zmíněných pěti politiků v nich vystupovaly ještě dvě "stínové" osobnosti, pokládané nikoli bezdůvodně za "šedé eminence" ruské politiky: finanční a mediální magnát Boris Berezovskij a "otec ruské privatizace" Anatolij Čubajs. Šlo o sedm možných koaličních dvojic a jednu trojici: 1) Zjuganov - Černomyrdin, 2) Zjuganov - Lebeď, 3) Lužkov - Čubajs, 4) Lužkov - Javlinskij, 5) Lebeď - Berezovskij, 6) Lebeď - Javlinskij, 7) Berezovskij - Černomyrdin a 8) Černomyrdin - Lebeď - Lužkov.
Odchod Anatolije Čubajse a rozhodnutí (možná jen dočasné) Borise Berezovského i nadále zůstat na ruské politické scéně vlivnou šedou eminencí a nevstupovat veřejně na politickou scénu však v podstatě zredukoval počet možných koalic na polovinu. Navíc uvedl do hry dalšího hráče, realistického a věcného předsedu Státní dumy Gennadije Selezňova. Ten, ač patří do Zjuganovovy Komunistické strany Ruské federace, získává u veřejnosti i expertů cenné body právě pro svůj pragmatismus a opovržlivý postoj ke Zjuganovem tak často zneužívanému populismu.
Ruský týdeník Argumenty i fakta proto zredukoval možné politické páry, v nichž se jeden z politiků (vlivnější v důsledku většího počtu voleb) stává prezidentem, zatímco druhý premiérem. Jde o dvojice Lebeď - Javlinskij, Lužkov - Javlinskij a Lužkov - Selezňov. Podle analytiků by byl jak pro Rusko, tak i pro Západ, především pro USA, nejpřijatelnější první pár tvořený generálem a liberálem. Jeden člen dvojice by nejen brzdil, ale i motivoval toho druhého. Ruský chaos nesporně potřebuje "pevnou ruku", jež by vnesla řád do liberální ekonomiky, reformní premiér by zase dokázal "ubrzdit" příliš tvrdé generálovy postupy. Lze očekávat, že toto spojení by z řady důvodů vyhovovalo i ruským oligarchům, především Berezovskému.
Oprávněnost hypotézy o spojení Lužkov - Javlinskij prokáže nejbližší budoucnost. Bude-li Javlinskij, jenž nedávno překonal srdeční infarkt, usilovat o post gubernátora Moskevské oblasti, vznikne tu také náznak jeho možné koalice s ambiciózním moskevským primátorem Lužkovem. Ten navíc začíná rozehrávat kartu sociálně demokratické orientace a hodlá vytvořit stranu levého středu, čímž vytlačuje stále zřetelněji ze hry populistu Zjuganova. Z tohoto důvodu přichází v úvahu i koalice mezi Lužkovem a Selezňovem.
Již nyní je ale zřejmé, že šance generála Lebedě, úporně skandalizovaného ruskými masmédii, jsou podstatně nižší než šance obdivovaného Lužkova, jenž se může pochlubit reálnými úspěchy v budování "kapitalistické" Moskvy, ale i nadějemi, které do něj vkládá řada voličů z oněch 88 méně šťastných ruských regionů. Krizi ruských elit však nevyřeší pouhá personální změna. I to je třeba mít na paměti, zamýšlíme-li se nad příštím vývojem Ruska.

Dimitrij Běloševský

Související