Zvláštností Švýcarska je azylová tradice, která u Švýcarů zaujímá důležité místo na žebříčku hodnot

Malá alpská země mezi mocnostmi

* Na jedné straně pohostinné a velkorysé místo úniku pro všechny pronásledované, na druhé straně sobecká země odhánějící od svých hranic lidi, hledající záchranu. Dva názory na Švýcarsko a dvě klišé, kterým je společné zjednodušené vidění světa.
Svět a věci v něm se obvykle pohybují mezi černou a bílou. Všechno se mění a tak se například z České republiky, země, ze které se dříve utíkalo, stalo nyní místo, kde se žádá o azyl. I proto by pro nás mohlo být připomenutí azylové tradice Švýcarska více než aktuální.

Bez rozdílu náboženství

Švýcarsko je dnes jednotným státním celkem rozděleným do 26 kantonů. Tyto kantony, které mají i dnes velké pravomoci, si až do poloviny minulého století samy určovaly politiku udělování azylu. Na území dnešního Švýcarska přicházeli noví usedlíci už ve 13. století, kdy se začal rozvíjet transalpský obchod. Z počátku přicházeli hlavně řemeslníci, ale se zostřováním náboženských sporů přibývali uprchlíci víry, kteří hledali útočiště v protestantských či katolických kantonech.
V roce 1572 po Bartolomějské noci zažily kantony ohromný příliv uprchlíků. Počet obyvatel protestantské Ženevy se náhle zdvojnásobil. Protože město je sevřeno mezi hranicí, horami a jezerem, nemá se kam rozšiřovat. K ubytování azylantů bylo nutno postavit další patra. Ještě dnes si můžete při procházce ženevským starým městem všimnout mnohých středověkých domů, u nichž se spodní část podstatně odlišuje od horních pater.
Kantony pod Alpami však svou azylovou tradici nepřerušily a například na začátku 18. století prošlo Švýcarskem během jedné generace 140 000 uprchlíků, což je vzhledem k tehdejšímu počtu obyvatelstva (1,2 mil.) číslo více než úctyhodné. Ti, kteří nepokračovali dál a v zemi pod Alpami zůstali, se jí odměňovali svými vědomostmi, kontakty, kapitálem či třeba jen šikovnýma rukama; učili na školách nebo přispívali k rozvoji hospodářství.
Do Švýcarska utíkali protestanti i katolíci. Většina z uprchlíků ale vstupem do země neukončila svou činnost a vydávala zde noviny, plánovala převraty... V první polovině 19. století existovala nakladatelství, která tiskla pouze pro cizinu. Kvůli těmto aktivitám posílaly sousední mocnosti do Švýcarska svoje špióny a protestní nóty, které mohlo Švýcarsko často díky rivalitě Francie, Německa a Rakouska více či méně přecházet. To se však nedařilo vždy, zvláště když mocnosti hrozily ozbrojeným vpádem. Proto bylo občas několik uprchlíků vypovězeno s poukazem na to, že zneužívají svobodu tisku. Ještě před vypovězením jim však byl zajištěn bezpečný odchod do třetí země.
Povaha uprchlíků se časem měnila, už nešlo jen o náboženské uprchlíky, ale i o odpůrce politického a státního zřízení. Když bylo v roce 1830 poraženo povstání v Polsku, utekly do Švýcarska tisíce Poláků. Jejich poutním místem se stala hrobka polského národního hrdiny Kościuska, který zde našel azyl už v roce 1815 a o dva roky později zde také zemřel. Ve školním roce 1839 - 1840 přednášel na univerzitě v Lausanne latinskou literaturu slavný spisovatel Adam Mickiewicz. Od roku 1815 až do roku 1848 našli ve Švýcarsku azyl příbuzní francouzského krále i ti, kteří hlasovali v konventu pro smrt Ludvíka XVI.; napoleonští úředníci z Itálie i revolucionáři z povstání na Sardinii a v Neapoli; profesoři, studenti a intelektuálové z Německa, kteří trpěli pod Metternichovým absolutismem. Byli mezi nimi i Georg Büchner a Richard Wagner.

Evropa v povstání

Revoluční rok 1848 zasáhl i Švýcarsko, které se stalo jednotným státním celkem, a rozhodování ve věci uprchlíků přešlo na spolkovou vládu, která si vyhradila právo vypovědět ty, kteří ohrožovali vnitřní či vnější bezpečnost státu.
Když byla revoluce ve všech okolních státech poražena, bylo Švýcarsko zavaleno uprchlíky, z nichž mnozí neměli doslova nic. Centrální vláda je rovnoměrně rozdělovala do jednotlivých kantonů. Azylanti se ale z důvodů bezpečnosti státu nesměli usadit v kantonech sousedících s jejich zeměmi a tak se často stávalo, že museli odejít do jazykově odlišné oblasti, což naráželo na nevůli. Tomu, kdo se odmítal podřídit, hrozilo vypovězení. Kantony však ještě ne úplně strávily pravomoci centrální vlády, a tak v případě nutnosti falšovali kantonální úředníci doklady a schovávali uprchlíky před kontrolami úředníků centrálních.
Evropské mocnosti protestovaly proti tomu, že Švýcarsko přijímá jejich politické odpůrce. Naštěstí pro Švýcarsko nebyly evropské mocnosti obvykle jednotné a šlo jim hlavně o mocenskou hru proti sobě než o společné tažení proti zemi helvetského kříže. Mezi léty 1859 a 1861 se mnoho uprchlíků vrátilo zpět do vlasti, Itálie se sjednotila a Francie vyhlásila amnestii. Ale už tři roky nato přišla nová uprchlická vlna, tentokrát po dalším poraženém povstání Poláků.

Studium pro všechny

Se vznikem 1. internacionály a s poraženou Pařížskou komunou žádal ve Švýcarsku o azyl nový typ uprchlíků. Ti už neprotestovali proti konkrétnímu politickému zřízení ve své zemi, ale proti společenskému a sociálnímu pořádku jako takovému bez ohledu na hranice. Mezi novými azylanty byli i anarchisté. Někteří z nich začali svoje metody atentátů a vražd provozovat i v zemi, která jim poskytla azyl, a tak bylo několik z nich vypovězeno.
Příliv ze zahraničí se projevoval i na švýcarských vysokých školách. Zatímco v řadě evropských států nesměly studovat ženy či příslušníci některých národů, ve Švýcarsku tato omezení neexistovala. A tak na švýcarských vysokých školách vystudovaly celé generace Poláků, Arménů, Židů, Bulharů, Rusů a národů Rakouska-Uherska.
S rozvojem průmyslu přicházeli do země pod Alpami i dělníci, hlavně Italové z nejchudších částí Apeninského poloostrova. Byli ochotni pracovat za nižší mzdu, často jako stávkokazi, jejich mentalita a způsob života byly velmi odlišné, a tak došlo k několika střetům s domácími dělníky. Dělnické hnutí se však stále více rozrůstalo a sjednocovalo i ve Švýcarsku a stále více se na něm podíleli i zahraniční dělníci. Pro jejich účast na politickém životě, demonstracích a vydávání politických manifestů však existovala přísná omezení.

Masarykova idea

Během 1. světové války našlo ve Švýcarsku útočiště několik desítek tisíc exulantů a dezertérů, byli mezi nimi i Češi, kteří dezertovali z rakousko-uherské armády. V neutrálním Švýcarsku byla ale uprchlíkům pod hrozbou vypovězení zakázána jakákoliv propaganda. Byla zavedena cenzura. Přesto mírové články azylanta Romaina Rollanda vznikaly právě zde. Curych se stal místem emigrace mnoha umělců, kteří nedali utichnout múzám ani ve válečné vřavě. Hans Arp, Tristan Tzara a Hans Richter zde založili dadaistické hnutí.
Švýcarsko za 1. světové války je zajímavé a důležité zvláště pro český stát. Tomáš Garrigue Masaryk v Ženevě zahájil 6. července 1915 svůj zahraniční odboj. Místo ani datum nebyly vybrány náhodně. Husův reformační zápas byl pro Masaryka klíčovou událostí českých dějin a příklad Švýcarska, jakož i cílevědomá a silná aktivita našich krajanů v této zemni spoluvytvářely Masarykovu představu o budoucí československé státnosti. Masaryka oslovovala politická kultura, jež ve Švýcarsku umožňovala koexistenci různých národů a jazyků za současné existence silného jednotného státu. Tento decentralistický model se mu zdál nadějný i pro nově vznikající republiku. Masaryk navrhoval, aby se zásady helvetské ústavy staly modelem pro demokratické uspořádání nového státu. Českým politickým stranám však více vyhovoval centralistický model, který se jim také podařilo proti Masarykovi a jeho žákům prosadit. Brzo se však mělo ukázat, že centralismem mladá republika posílena nebyla, spíše naopak.
Zde by logicky mělo následovat pojednání o azylové politice Švýcarska během druhé světové války, která poslední dobou vyvolává největší diskuse. Faktem je, že Evropa opět vyprodukovala nový typ uprchlíků, se kterými se Švýcarsko muselo vypořádat. Byli to lidé pronásledovaní na základě své rasy. Tento článek od této doby záměrně odhlíží, a to nikoli z důvodu snahy vyhnout se kontroverznímu tématu, ale proto, že se jedná i z evropského hlediska o zcela specifickou situaci, jejíž seriózní pojednání si vyžaduje samostatný text.

Pocit bezmoci

Švýcarsko zůstalo důležitou azylovou zemí i po druhé světové válce. Ročně zde nacházelo azyl zhruba tisíc uprchlíků z východního bloku. Tito lidé byli přijímáni bez jakýchkoliv podmínek. Zdaleka ne všichni byli doma ohroženi na životě nebo jim hrozilo zatčení. Byli však vystaveni opatřením, která podle oficiálního zdůvodnění poskytnutí azylu vyvolávala "... nesnesitelný psychický nátlak...", a proto byl pobyt ve vlastní zemi nemožný. Největší vlnu uprchlíků zažilo Švýcarsko v roce 1956 po událostech v Maďarsku a v roce 1968 po obsazení Československa.
Už 22. srpna 1968 se ve Švýcarsku konaly demonstrace, ke kterým vyzývaly všechny strany bez ohledu na politickou orientaci. Demonstranti nesli hesla "Pryč se sovětským imperialismem" a "Svobodu Československu". Řečníci často zapomínali na pověstnou švýcarskou zdrženlivost. V Lucernu vyjádřil zástupce města své rozhořčení rýmem "Willst du nicht mein Bruder sein, so schlag ich dir den Schädel ein!" (Když nechceš být mým bratrem, tak ti rozbiju hlavu). V domácnostech, kancelářích i kavárnách byla puštěna rádia. Informace byly takříkajíc z první ruky. Švýcarské velvyslanectví se tehdy totiž nacházelo na ruskými tanky obklíčených Hradčanech. Na švýcarských autech se ze solidarity objevovalo vedle státu označujícího CH také CS. Do Československa byl 25. srpna vypraven transport s léky, krevní plazmou a dětskou výživou.
Švýcarsko, které je malou zemí nucenou žít v sousedství velkých, cítilo bezmocnost Čechů a Slováků, a tak nabídlo alespoň uprchlíkům svou velkorysost. Konaly se sbírky, nejrůznější organizace se staraly o uprchlíky. Na dvou hraničních přechodech byly zřízeny sběrné tábory, ve kterých se ale uprchlíci zdrželi jen dva dny, protože města a obce ve vnitrozemí rychle organizovaly jejich přijetí. Vláda vydala nařízení, že každému Čechoslovákovi musí být bez jakýchkoliv formalit umožněn vstup do země bez ohledu na to, zda zde chce požádat o azyl či nikoliv. Další nařízení umožňovalo firmám zaměstnávat československé uprchlíky bez ohledu na zákony a kvóty pro pracovníky z jiných zemí. Téměř všichni naši lidé našli okamžitě zaměstnání. Polovinu z těch, které vyhnaly ruské tanky, tvořili totiž vysokoškoláci. Spolkový prezident Willy Spühler tehdy přednesl v parlamentu řeč, ve které hovořil o "... tragédii malého národa, jehož země leží na neuralgickém bodu našeho kontinentu". Švýcaři přijali zhruba 14 000 československých uprchlíků.
Jedním z důležitých center pomoci byl kanton Lucern, kde dodnes žije hodně našich krajanů. Když se letos v srpnu v Lucernu slavnostně otvíralo nové Kongresové a kulturní centrum, vystoupil zde jako hlavní řečník Václav Havel (kvůli své nemoci jen prostřednictvím velké obrazovky). Náš prezident poděkoval Lucernu a celému Švýcarsku za pomoc, kterou československým občanům poskytovalo v roce 1968 i v dobách normalizace.

Geografická předurčenost?

Pro všechny uprchlíky, kteří v průběhu staletí přicházeli do země pod Alpami, bylo rozhodující, jaký postoj k nim zaujalo obyvatelstvo. Podle toho si úřady mohly nebo nemohly dovolit přísnější přístup. A tak byli před 1. světovou válkou anarchisté, mající zálibu v bombách, pod policejní kontrolou, zatímco socialisté, ke kterým tehdejší konzervativní švýcarská vláda nechovala zvláštní sympatie, mohli počítat s tolerancí a podporou. Téměř jednomyslné podpory se dostalo v roce 1956 Maďarům a v roce 1968 Čechoslovákům.
Jestliže je Švýcarsko v oblasti poskytování azylu něčím zvláštní, pak je to v počtu přijímaných osob vztažených na celkový počet obyvatel. Toto číslo vysoce převyšuje hodnoty dosahované ve velkých zemích. Ve Švýcarsku dnes žije 20 % cizinců, v některých oblastech země toto číslo dosahuje až 35 %.
Zvláštností Švýcarska je také azylová tradice, která u Švýcarů zaujímá důležité místo na žebříčku hodnot. Někdy se sice stane, že se oficiální projevy poněkud liší od skutečně praktikované politiky, ale to není specificky švýcarská vlastnost.
A zda je Švýcarsko místem úniku pro pronásledované nebo egoistická a uzavřená země? Na tuto otázku (pokud vůbec takto ostře položená otázka má nějaký smysl) si musí každý, kdo alespoň trochu zná historii, odpovědět sám. Faktem je, že už jen díky své geografické poloze bylo Švýcarsko předurčeno k tomu, aby se stalo zemí úniku.

Stranu připravila Hana Bakičová
Území dnešního Švýcarska osídlily v 8. století př. n. l. keltské kmeny, nejsilnějším byli Helvétové. V roce 58 př. n. l. se Helvétie stává římskou provincií. Po úpadku římského impéria vystřídali Římany na východě kmeny Allemanů a na západě Burgunďané. Dnešní jazykové rozdělení Švýcarska se tedy datuje už od 5. století našeho letopočtu.
Ve středověku bylo Švýcarsko rozděleno na různá panství pod správou nejrůznějších šlechtických rodů. Nad částí Švýcarska vládli i Habsburkové Proti nim se 1. srpna 1291 spojily tři kantony ke společné obraně, a položily tak základ dnešnímu Švýcarsku.
Švýcarům se postupně podařilo rozšiřovat sféry svého vlivu, ale stále více zároveň stály stranou evropského mocenského boje a soustřeďili se na své vnitřní problémy. Ve 2. polovině 14. století byly v řadě kantonů svrženy oligarchické rodiny vlastníků půdy a jejich majetek stejně jako právo se staly věcí komunální. Byla zavedena Landesgemeinde, tedy svobodné a veřejné hlasování všech občanů.
Švýcarské kantony, byť měly různá náboženská vyznání, se však za třicetileté války nepřipojily ani k jedné ze stran, vědomy si zásady: s tolerancí nejdál dojdeš.
Po napoleonských válkách, při kterých se přes území Švýcarska několikrát přehnaly armády obou válčících stran, dostalo Švýcarsko na Vídeňském kongresu v roce 1815 garance neutrality. Revoluční rok 1848 se dotkl i Švýcarska. Dá se říci, že Švýcarsko bylo jedinou zemí, kde myšlenky revoluce zvítězily a byly uplatněny v praxi. Byla zavedena rovnoprávnost občanů, zaručena svoboda tisku a shromažďování, všeobecné právo volební, zřízeny dvě komory parlamentu a zaveden princip referenda. Švýcarská demokratická ústava, která byla schválena referendem, se stala vzorem pro ústavy později vznikajících svobodných a demokratických států. Tehdejší ústava platí bez podstatnějších změn dodnes. Proto Švýcarsko slaví v tomto roce 150. výročí vzniku moderního státu.

Související