Co píší Listy v č. 5/98

Americká novinářka odhaluje "zločin století"

(red)
Situací v Rusku se od roku 1987 intenzívně zabývá Anna Williamsonová. V minulých šesti letech se soustřeďovala zejména na ruskou ekonomiku. Zajímá se také o činnost polooficiálních agentur i světových finančních institucí, které měly Rusku pomáhat se zaváděním tržního hospodářství. Kromě článků pro řadu amerických novin a časopisů, včetně prestižního Wall Street Journal a The Spy Magazine, své zkušenosti popsala také v knize Jak Amerika stvořila novou ruskou oligarchii. Ukázky z ní přináší nejnovější číslo časopisu Listy, které se v nejbližších dnech objeví na novinových stáncích. Autorka tu tvrdí: Zločin je slabé slovo pro to, co lidé ze Západu za pomoci Agency for International Development (americké vládní agentury pro pomoc zahraničí - dále USAID), Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Rusku spáchali a pášou dál. Privatizace, trhy s cennými papíry a finanční instituce obecně - to vše se v Rusku zvrhlo v podvody, švindly a okrádání. Západní experti z Harvardu, kteří zde spekulovali s majetkem univerzity, a finančník George Soros se přitom předváděli jako dobrodinci. Anna Williamsová své tvrzení dokládá mj. působením muže jménem Jonathan Hay:
"Gašenkova ulice je asi tři nebo čtyři bloky za hotelem Peking, na Vnitřním okruhu, hlavní ulici obkružující střed Moskvy. Jeden pohled na chátrající domy stačil: Šofér se chápavě ušklíbl a přikývl, když jsem mu ukázala na lesknoucí se budovu, stojící o samotě na druhém konci ulice. Už v první fázi ruských reforem svědčil luxus budovy o tom, kdo ji obývá - má neklamný znak všech domů, v nichž sídlí lidé ze Západu: před vstupem do budovy nerezové popelníky napěchované vajgly.
Čas od času jsem v ní navštěvovala několik nájemníků, ale protože jejich seznam nebyl vyvěšen, nevšimla jsem si, že mezi ně patří také osoba, kterou jsem hledala. Byl to Jonathan Hay, šéf Harvard Institute of International Development (Harvardského institutu pro mezinárodní rozvoj - dále HIID). O Hayovi mi Rusové, Britové i Američané říkali, že napsal ruské privatizační zákony. Na telefony ani na faxy neodpovídal. Musel být velmi obratný, že se mu podařilo získat takový vliv, ale měl zřejmě správné konexe a štěstí, že se objevil v pravý čas.
Když se Larry Summers stal v roce 1990 hlavním ekonomem Světové banky, předal rychle koláč na podnose Jeffreymu Sachsovi a Andreji Šlajferovi, dalšímu profesoru ekonomie z Harvardu, který emigroval ze Sovětského svazu jako dítě, a opatřil jim prostředky, aby připravili "reformu" v Litvě. To jim posloužilo k posílení prestiže Harvardu při získávání nových prostředků na zahraniční pomoc. Na Haye, který právě odpromoval na právnické fakultě Harvardu, padl odlesk jejich slávy v Petrohradu, kde údajně pomáhal Čubajsovi s psaním "reformní" legislativy. Ovšem teprve když byl zvolen Bill Clinton prezidentem a ze Summerse udělal náměstka ministra financí, začal vítr do jejich plachet dout plnou silou.
Jelikož se na americké bilaterální pomoci měly podílet téměř všechny vládní agentury, Summers měl možnost - spolu se svým zástupcem Davidem Liptonem, který byl dříve společníkem Jeffreyho Sachse v jeho washingtonské soukromé firmě Sachs and Associates - řídit na ministerstvu financí ad hoc ekonomickou pomoc ruské reformě. Když USAID váhala, co má dělat s horkým bramborem ruských ekonomických reforem, ministerstvo prosadilo HIID jako efektivního zástupce moskevského programu USAID.
HIID brzy podepsal - bez jakéhokoliv výběrového řízení - s USAID kontrakt, na jehož základě během tří let postupně získal "mikulášské balíčky" v hodnotě od dvou do 57 miliónů dolarů. Kontrakt nepodléhal standardním pravidlům o výběrových řízeních, což se zdůvodňovalo absurdním tvrzením, že jde o "národní bezpečnost". Sachs tím získal kontrolu nad většinou americké pomoci Rusku. Rychle prosadil Haye, který nebyl pouze absolventem Harvardu, ale jako absolvent Puškinova jazykového institutu ovládal dokonale ruštinu, za manažera moskevského úřadu HIID. Andrej Šlajfer, chráněnec Summerse, šéfoval moskevské kanceláři HIID - z Oxfordu.
Koncem roku 1992 moskevský tým Jeffreyho Sachse připravil zprávu pro americkou vládu. Vláda, než kontrakt podepsala, a pokud ovšem neměla v úmyslu rozvrátit hospodářství bývalého Sovětského svazu, měla návrh pečlivě prozkoumat. Inflace v Rusku tehdy dosahovala 2500 procent a detaily chybného privatizačního programu už byly známy. Jenže opatrnost nebyla v módě a profesorům z Harvardu s jejich motýlky a přáteli na vysokých místech nedokázal nikdo čelit.
Ekonomové Sachs a Aslund provozovali své moskevské operace do roku 1994; když došlo ke vzestupu Vladimíra Žirinovského, zasáhla je ze strany aparátu Viktora Černomyrdina studená sprcha. Přestěhovali se tedy na Ukrajinu, kde byli placeni z peněz ukrajinských daňových poplatníků. Ruské reformy z peněz USAID dál řídil na americké straně Hay a Šlajfer, na ruské Anatolij Čubajs, Maxim Bojko, Dimitrij Vasiljev a další.
Místo lopotného budování institucí chlapci z Harvardu prodávali úředníkům USAID své kontakty, jejichž význam a schopnosti značně přeháněli. Kryti ministerstvem financí přesvědčili vedení USAID, že se víc vyplatí investovat peníze do slibných ruských "podnikavců", které HIID vybere, než riskovat drobení zdrojů ve snaze tvořit konsenzus nebo asistovat při sjednávání kompromisů mezi různými sociálními a politickými skupinami. Od té doby harvardští chlapci provozovali svoji dezinformační kampaň, kterou hlavní média spolkla i s navijákem a servírovala je svým čtenářům a divákům. Když jejich příběh někdo zpochybnil, okamžitě mu vypálili cejch bolševika a začali křičet o komunistickém revanšismu, místo aby předložili účty z toho, co dělají.
Zkrátka, základem americké politiky se stala strategie připomínající příchod Franklina Delano Roosevelta k moci, kdy jeho poradci během prvních sto dní vlády udělali v USA socialistickou revoluci. Nyní se dědici těchto poradců - nejlepší a nejchytřejší - pustili do kapitalistické revoluce v Rusku se všemi nástroji a penězi, které jim západní socialismus dal k dispozici. Jeden Rus, který za peníze amerických daňových poplatníků vedl public relation na základě zakázky HIID, poznamenal: Heslo bylo jednoduché a neměnilo se. Zákazníkem bylo Rusko, to znamenalo reformy, a ty zase znamenaly - Anatolije Čubajse (byl prvním ředitelem ruského Fondu národního majetku, pozn. red.).
O dva roky později přišly pro Haye a spol. špatné časy. Letní proud dolarů do novorozeného kapitálového trhu se zastavil. Registrace akcií nestála za nic, existovaly sekundární emise akcií, které nebyly povoleny. Nikdo skutečně nevěděl, co komu v Rusku vlastně patří. Západ byl postrašen špatným řízením podniků a porušováním práv akcionářů. Rusům hýbal žlučí celý program. Když se na podzim zveřejnilo, za jaké ceny se státní majetek v kupónové privatizaci prodal, nevole přerostla ve vlnu rozhořčení.
Veřejnost byla pobouřena, když se dověděla, že Rusko získalo z privatizace polovinu toho, co získalo v privatizaci Maďarsko; přitom Maďarsko je velké jako menší ruská gubernie. Noviny Moskevský komsomolec hořce žertovaly, že by si fanouškové hokejového klubu Vancouver Canuck za 25 miliónů dolarů, které zaplatili za čtyřletou smlouvu s "ruskou raketou" Pavlem Burem, mohli koupit automobilku v Gorkém i se stotisíci zaměstnanci; ta se prodala za 26,6 miliónu dolarů. Každý den přinášela média neuvěřitelné zprávy: Hotel Kosmos s čistým ročním ziskem deset miliónů dolarů se prodal za 23 miliónů, automobilka ZIL se jměním jedné miliardy dolarů za čtyři milióny, Elektrárenská společnost za 650 miliónů dolarů a Gazprom, který podle odhadů disponuje třetinou světové zásoby plynu, byl prodán za 230 miliónů dolarů. Přístavy, naftařské společnosti, high-tech firmy vojenského sektoru - to vše se prodávalo za babku.

Související