Ve Vítkovicích vyhasla poslední vysoká pec po 162 letech výroby surového železa

Historie v železe litá, v oceli kovaná

* Očekával jsem výbuch emocí, setkal se s řádem a profesní rutinou. Hledal jsem dotyk historie, a našel smíření. Zdeněk Svárovský vystoupil na malou plošinu u vysoké pece číslo 1. "Děkuji vám všem. I za tu trpělivost. Tak končíme. Dejte se do toho." Vlna žáru, gejzír jisker. Písečným ložem se k přepadu do směsných přepravníků přelil žhavý proud.
Takže tak to bylo. Téměř na měsíc přesně po 162 letech skončila ve Vítkovicích výroba surového železa. "Basta, šlus, amen!" poznamenala skupina mužů, co měla noční, a teď tu, umytí, postávali a nevěděli, co s rukama. Přišli i jiní, co tu už nedělají, ale kdysi (už je to kdysi) pracovali u jiných vysokých pecí, které byly zastaveny dříve. "A co, máme snad brečet?" ohnal se po mně jeden z nich otázkou. "Dyť už o tom víme dva roky. Však žít je potřeba!"

Od kolébky do hrobu

"Dělníci se živí převážně jen bramborami a kořalkou," poznamenal si P. Kupelweiser, ředitel Vítkovic v letech 1876 až 1883. To není dlouhá doba. Přesto dokázal položit základy své vizi důstojného života i těch nejprostších dělníků. Jméno Baťa a Zlín, to jsou pojmy, které zná snad každý. Kdo zná Kupelweisera? A přesto to byl on, kdo položil základ jednoho z nejodvážnějších sociálních experimentů své doby. Vycházel z jistě pragmatické úvahy o tom, že zdravý a dobře živený dělník podá větší výkon než člověk na prahu zbídačení.
Dělnická mzda pěti korun týdně byla na svou dobu slušná. Naprosto revoluční byla stavba dělnických domků, kolonií, které mohli zaměstnanci získat s využitím dvacetileté hypotéky. Domky sice na dnešní poměry malé, ale na svou dobu vybavené veškerým komfortem, o jakém se lidem přišedším z venkovských chatrčí ani nesnilo. Pro úředníky výstavnější domy, pro svobodné ubytovny. Pro udržení zdraví tělocvična (ta dodnes slouží), dokonce lázně s vnitřními i venkovními bazény. Tržnice s nabídkou levných potravin, kde mohli "vítkováci" nakupovat za poukázky. Školy, nemocnice, nejlepší architekti. Kdo by dnes ve zchátralém skladišti rozpoznal elegantní empírový zámeček, v němž bylo ředitelství Vítkovic? Kdo by v dnešních Vítkovicích na první pohled rozpoznal systematickou urbanistickou koncepci, prestižní komunitu, kterou se měly stát. Lidé byli s hutěmi spojeni od kolébky až do hrobu. Doslova. I pohřeb zaměstnanců platil závod - včetně kapely. Jistě praktické, jistě znepokojivé. Člověk v pečlivých, vlahých, nicméně svírajících dlaních. "Český dům", který si dělníci české národnosti postavili za své, jako truc, se vymyká celkovému architektonickému pojetí ostatních vítkovických staveb. Nicméně: Kdo pozná sen o Vítkovicích v prašných ulicích kolem fabrických budov? Časem se vysoké pece a koksárny, výrobní haly a válcovny zmocnily města. Požíraly ho a dusily. "To není tak, že jsme se nechali z města vyhnat," poznamenal Z. Svárovský. "Už v roce 1922 tehdejší majitel Vítkovic začal vykupovat pozemky v Kunčicích, kam se měla výroba stěhovat. Třeba Žofínskou huť jsme rušili od roku 1933, přesto se dožila roku 1974 na starém místě. Prostě už naši předkové věděli, že těžký průmysl, a už vůbec ne vysoké pece, do města nepatří. Ale zase připomínám, napřed tady byl závod, kolem něj rostlo město."

Město chce dýchat

Primátor Ostravy Evžen Tošenovský se u posledního odpichu tvářil spokojeně. Až s konečnou platností dodýchá vysoká pec č. 1, zbaví se město a okolí zátěže exhalace škodlivin. "To, čeho jsme dnes svědky, dokážeme možná docenit až za padesát let," řekl HN na tiskové konferenci. Jenže co s celým areálem, zatíženým 162 let trvající výrobou? Představ je hodně, peníze (téměř) žádné. Například na místě vysokopecního provozu, což je několik desítek hektarů uprostřed města, by mohla vzniknout zóna pro lehký průmysl a služby. Nebo také část závodu by se mohla změnit v tzv. řízenou ruinu, jakýsi průmyslový skanzen. Třeba podle vzoru Duisburgu v Německu, který dnes přitahuje tisíce turistů. Ale někdo to musí zaplatit, to je jasné všem. "Počítáme s účastí Vítkovic," konstatuje věcně E. Tošenovský. "Jenže odstranění staveb a sanace půdy si vyžádají miliardové náklady. Tady se vyrábělo 168 let!" připomíná výkonný ředitel Vítkovic, a. s., Václav Pastrňák.
Vítkovické ocelárny budou surové železo v množství 1400 - 1700 tun denně odebírat ze společného podniku Vysoké pece Ostrava, vytvořeného s Novou hutí. Jedny místní noviny toto řešení označily v době vzniku VPO za malý zázrak. Vždyť oba giganti si v posledních letech dost konkurovali a vztahy byly chladné. Nové provozy odpovídají ekologickým normám. "Modernizace našich vysokých pecí by nás přišla na obrovské částky, a stejně by to nebylo trvalé řešení. Byla by také hloupost, aby blízko vedle sebe pracovaly vysoké pece dvou různých závodů na nižší výkon, když je jisté, že jeden plně vytížený dokáže krýt potřeby obou," řekl mi už dříve, když se věc připravovala, V. Pastrňák.
Vítkovice sázejí na rozvoj strojírenství. Kolem roku 2010 by měly realizovat asi 70 procent svého obratu ve strojírenství a v investičních celcích, zbývajících 30 procent v ocelářství. Dnes je poměr právě opačný, avšak pro změnu se vytvářejí předpoklady už dnes. "Chceme toho dosáhnout všemi formami kooperace včetně strategických partnerství a společných podniků," potvrzuje obchodní ředitel Roman Hradil. Jedno z prvních takových strategických partnerství bylo sjednáno s podnikem Krupp Fördertechnik Essen a stoprocentní dceřinou společností Vítkovice, a. s., Vítkovice-Prodeco. "Máme velmi přesné představy například o společné výrobě a společném postupu např. v Číně a Indii," řekl HN ředitel Prodeco Václav Kadlus. "Důležité je, že vystupujeme jako rovnocenní partneři, kteří si zachovali svou identitu. Kdybychom se takto nerozhodli, střetávali bychom se jako nejtvrdší konkurenti. Takto chceme využít každý toho, co umíme lépe."

A co lidé?

"Vítkovice nejsou zdrojem nezaměstnanosti," řekl HN E. Tošenovský. "Větší problém nám dělají malé a střední firmy, které v důsledku hospodářské situace krachují. Vítkovice dělají všechno, aby dopad zastavení výroby v sociální oblasti zachytily co nejlépe." Jenže zaměstnancům, kteří u vysokých pecí strávili celý život, se těžko vysvětlují ať už ekologické, nebo ekonomické důvody zastavení výroby. "My jsme specialisté. Když nás od pecí vypustíte do "normálního" života, tak toho moc neumíme," posteskl si Z. Svárovský, poslední ředitel vysokopecního provozu. "Ano, věděli jsme o tom, že výroba surového železa ve Vítkovicích za dva roky skončí. Přesto si troufám tvrdit, že devadesát procent zaměstnanců tomu nechtělo věřit. Někteří se na mne dívali trochu zle: "Ty jseš na tom dobře, ty jseš za vodou. Ty už jseš vlastně v penzi. Ale co my?" Co s chlapy, kterým je padesát pětapadesát let? Kdo je vezme? I já si představoval, že se u pecí dožiji roku 2000. Kde by mě před devětatřiceti lety, když jsem po vysoké báňské nastupoval právě tady, napadlo, že to budu já, kdo dá pokyn k poslednímu odpichu poslední vysoké pece ve Vítkovicích?" Vedení firmy se snažilo pomoci, kde to jen šlo, už v případech ukončení předchozích pecí. K 1. září 1998 bylo zrušeno 605 pracovních míst. Z toho 136 zaměstnanců zůstává ve Vítkovicích v jiných provozech, 104 zaměstnanců přešlo do společného podniku Vysoké pece Ostrava, kde převážně vykonávají stejnou práci jako ve Vítkovicích. 164 zaměstnanců dostalo výpověď. Z toho čtvrtina využila "rekvalifikace na odchodnou", která dává větší šanci uplatnit se na trhu práce - i díky spolupráci s Úřadem práce v Ostravě. K dispozici je také velkorysý sociální fond. Z. Svárovský: "Když jsme rušili Žofínskou huť, měli jsme kolem vysokých pecí na 3000 zaměstnanců. Pak jsme "sjeli" na 2000, když se začaly rušit poslední pece, dostali jsme se na 1400 lidí, teď jsme se museli zabývat asi 1250 zaměstnanci. O naprostou většinu z nich je postaráno nebo se o sebe postarali sami. Ale několik desítek to bude mít těžké. Je sice sociální fond, ze kterého firma podporuje potřebné, ale ztrátu zaměstnání to nenahradí. I já se cítím jako na pohřbu: Člověk prostě ví, že je to nevratné, a musí se s tím smířit."
Večer, v neděli 27. září, se ve zpravodajství televize objevila zpráva, že v důsledku úniku otravných látek v souvislosti s odstavováním vysoké pece č. 1 v Ostravě-Vítkovicích došlo v řece Odře k hromadnému úhynu ryb. Podle prvních informací (šetření nebylo v době uzávěrky ukončeno) došlo z neznámých důvodů ve vysokopecních plynech ke zvýšení obsahu kyanidů. Ty se z filtrů dostaly vodou do odkalovacích nádrží a z nich do Ostravice. Nejde jen o pořádnou skvrnu za tečkou za jednou epochou české průmyslové historie. Jde o memento. Vysoké pece uprostřed města jsou ekologická bomba. I to, co po nich zůstane.

Petr Němec